Samo, může za to Sámo aneb České dějiny jak je neznáte

   Noc holubic
   16. 3. 1939

   - Na území Protektorátu bylo o den dříve vyhlášeno stanné právo. Během dne se český lid stále více osměloval, až byl vydán zákaz shromažďování a vyhlášen noční klid.
   - Němečtí vojáci drželi hlídky na všech možných místech hlavního města, kde vládl strach.

   Opět ji ze sna vytrhl tlampač a německý hlas. Promnula si oči a vstala. Včerejšího dne usnula tak strašně brzo, že vůbec netušila, jestli se zatím v ulicích města něco nesemlelo. Už včera to vypadalo, že se Naši na ty cizáky vrhnou. Nechci vidět, jak by to dopadlo, kdyby k tomu skutečně došlo. Usedla na postel. Neměla zodpovědnost za jednoho každého člena republiky, za jeho chování. Byla národ, usídlený v myslích všech, a musela udělat jediné… za každou cenu posílit jejich češství.
   Prudce vstala a otevřela okno dokořán. Vyjekla a rychle se schovala u zdi. Dva muži v říšských uniformách ukazovali jejím směrem. Opatrně vykoukla tak, aby si jí nevšimli. Na rohu snad každé ulice byla hlídka. Před očima se jí málem udělalo černo. Něco se tu včera stalo, a ona musí zjistit, co to bylo.
   V té samé chvíli jí blesklo hlavou jedno jediné jméno. Braňo! Braňo Molnár, Slovensko. Vybavil se jí dopis, který jí předal, než zmizel z republiky a vyhlásil samostatnost. Otevřela šuplík a znovu tu obálku sevřela v prstech. Četla ho snad stokrát! Jeho napsání předcházela hádka Slovenska s jejím bratrem. Jedna věta z toho dopisu jí stále zněla v uších. Proč, to bys nepochopila. Jistěže ano, kdyby se jí svěřil. Byli přátelé tak strašně dlouho. Vždycky si vypomohli, když to bylo zapotřebí. A on pak plný hněvu odešel, ale nechal tu sestru Agátu, se kterou Šárka skvěle vycházela. Jeho odchod ji zabolel. Jak ráda by mu v něm zabránila, jenže jediná možnost, jak to udělat, by bylo použití vojenské síly, ale ona ho nechtěla omezovat.
   Stalo se, už to nešlo odestát. Toužebně doufala, že se nenechal zlákat pozlátkem moci a nepřidal se k Říši. Znovu si ten dopis přečetla a pak otřela z očí slzy. Musela se teď dostat za svým nadřízeným, a to nepůjde jinak než lstí. Vzdychla si. Všude jsou hlídky, každý z těch mužů drží střelnou zbraň nebo bodlo. Ach, jak si v tu chvíli přála, aby Ludwig Beillschmidt skončil v pekle!

   Škrabošku schovala do tajné kapsy v sukýnce, přes sebe přehodila vzdušný kabátek. Bude muset být rychlá, protože až kolem nich proběhne, začne to být těm vojákům podezřelé. Přitom ona před nimi nemá co skrývat, tedy kromě své tváře. Ty myšlenky ji přepadaly, jak scházela po schodech do přízemí. Byl to byt jako každý jiný, měli s bratrem dokonce štěstí na zlou domovnici. Kdyby ta baba jenom věděla, kdo přebývá v jejím království, asi by si nemohli být jistí životem ani jeden a museli by se stařenky nějak nenápadně zbavit. Brr, ne, takhle to vážně řešit nechce, i když by to nebylo rozhodně poprvé. Byly totiž způsoby, jak se národu zbavit nadobro, a kdykoli se k podobné situaci schylovalo, měl její a Mirkův život přednost před vším ostatním.

   Ještě se chvíli zastavila u vchodu do domu, aby si obhlédla terén. Jakmile se vyřítí z domu, už nebude cesty zpátky, nesmí se zastavit! V tom německém plemeni by se mohl najít někdo, kdo by ji poznal.
   Nadechla se a prohnala se kolem hlídky. Lidé se mohli scházet v malých počtech, ještě nebyla doba nočního klidu. Jenže hnědovláska, která se řítí ulicí jako splašená, to bylo podezřelé, proto se za ní ti dva muži rozběhli. Znala tu každý kout, nemůžou ji překvapit. Za chvíli se skutečně zastavili, jak se snažili popadnout dech, a s rukou nataženou před sebe křičeli své hlasité: „Halt!“ Jen se ušklíbla a zamířila nejkratší cestou k Hradu.

   Prezident Hácha se před ní málem znovu složil na zem, když ji uviděl. „Měla by ses schovat,“ řekl opatrně a doufal, že dívka ho poslechne.
   „Řekněte mi všechno, co víte!“ vyzvala ho, potřebovala informace.
   Muž se zatvářil nešťastně. „A k čemu to bude? Copak ty si myslíš, že něco zmůžeš?“
   Začal jí tykat, přešla to, byla koneckonců jeho podřízená, ale na něm nezávislá. „Vždycky existovaly způsoby, jak se vzbouřit a neohrozit přitom lidské životy,“ řekla hlasem plným odhodlání. „A odboji už stejně nezabráníte, protože Mirek od včera pobíhá v ulicích a určitě zburcuje, koho může. Jediná šance, jak nás zastavit, je podat udání, ale víte, co by to znamenalo, že?“
   Přikývl. „Nemám pro tebe moc zpráv. Včera se tu za mnou zastavili dva muži, ptali se na tvého bratra. Neřekl jsem jim nic!“ dodal rychle, když viděl, jak přimhouřila oči. „Já bych si nikdy nedovolil… když ty máš moc nad mým životem.“
   „Ano, to mám, a když porušíte přísahu, tak vás z toho světa sprovodím. Kdo tu byl?“
   Muž se zarazil. „Byly to národy jako ty. Vysoký blonďák v uniformě, ten druhý měl jen košili, ale i tak z něj šel strach. Nevydržel jsem se do těch rudých očí dívat dlouho.“
   Musela si sáhnout na čelo. „Gilbert, určitě je to on.“
   „Vy… se znáte?“ vydechl nevěřícně prezident a zadíval se na ni malinko ustrašeně.
   „Prošla jsem si středověkem a tenhle člověk vedl Řád německých rytířů. Ale nikdy by mě nenapadlo, že… že by mohl mít něco společného… s tímhle.“ Polkla a potřásla hlavou. Na nářky a obviňování bude ještě dost času. „Rozebírat tohle je teď vedlejší… prostě mi řekněte, co víte,“ nařídila rázně hlavě státu. Podrbal se na zátylku a začal ji seznamovat s bezpečnostními opatřeními, které vydala Říše. „Stanné právo, noční klid, zákaz schůzek ve větším počtu… je to všechno?“
   Ujistil ji, že ano. Kývla hlavou a vyšla ke dveřím, chytil ji za rameno. „Snažně tě prosím, nic nepodnikej!“ V tom úpěnlivém tónu rozeznala strach o osud země.
   „Moji lidé jsou pro mě vším. Jestliže tu ty vetřelce nechceme, tak je přinutíme odtáhnout!“ vyštěkla, a než jí v tom mohl zabránit, ztratila se mu v chodbě. Vzdychl si. Měl by něco udělat, nebo to má nechat být? O tom ať raději rozhodnou jiní.

   Vrátila se zpátky do bytu, už měla, co potřebovala. Bylo jí jedno, že opět vyděsila svého už tak roztřeseného šéfa, když jsou v sázce životy Čechů a Slováků. Gilbert! Takže on to spískal! Cítila se hrozně. Mohla jen doufat, že na jejich společné chvíle zapomněl, a pokud ne, že ji nevydá bratrovi. Bránila by se, nenechala by se zlomit. Vypadá křehce, ale není žádná třasořitka!
   Znovu se sklonila nad útržkem papíru, kam si zapsala všechno potřebné vypůjčenou tužkou. Udělat velkou protestní akci by znamenalo obrovské riziko. Chvíli si pohrávala s drobným papírkem a pak ji něco napadlo. Sáhla po škrabošce, nasadila si ji a vyšla do ulic. Ještě jim ukáže, zač je toho loket!

   Kapitoly: 1 2