Jak to vidí Prusko

   Gilbert Beillschmidt má obavy. Rozkaz k obsazení Česko-Slovenska nebude zřejmě jen o tom, aby se prošetřilo nakládání Čechů s německým obyvatelstvem, jenže protože nemá žádný důkaz, nemůže zasáhnout, ve vzduchu však cítí něco nepěkného. Na cestu se vůbec netěší. Na Prahu a její okolí má totiž bolestné vzpomínky.

   Františka (Fritzí) Beillschmidtová zatím vůbec nechápe, co se kolem ní děje. Nevinná malá holčička, které bratři Ludwig a Gilbert nechtějí brát její dětství. Jenže jak situace v Čechách houstne, tak si i Fritzí uvědomuje, že něco není v pořádku a je třeba začít bránit svou rodinu.

   Na cestě
   15. 3. 1939

   - Ač se to zdá neuvěřitelné, mnoho Němců s Hitlerovou politikou nesouhlasilo.
   - Němcům bylo jasné, že jakákoli forma obsazení je pro Čechy nepřijatelná, proto se snažili snížit odpor na minimum.
   - Češi nabídli občanům Německa žijícím v jejich zemi podmínky, na něž chtěli přistoupit, než se do toho vložil Konrád Henlein se svou Sudetoněmeckou stranou.

   Měl jsem vědět, že se něco semele, když jsem ráno našel ve schránce ten dopis s orlicí, povzdychl si vysoký šedovlasý mladík s krvavě rudýma očima., který sledoval bratra, jak pobíhá po domě jako šílenec a shání se po oblečení.
   „Hej, uber trochu, brácho!“ zavolal na něho a poklepal mu na rameno. „Nač ten spěch?“
   „Dostal jsem rozkaz,“ odvětil stroze a považoval tím věc za vyřízenou, ne však Prusko.
   „A ten zněl?“
   „Že mám dohlédnout osobně na území Čech a Moravy.“
   Šedovlasý se zamyslel. „Tak jo, my pojedem s tebou.“
   Ludwig se snažil zakrýt tik v oku. „Tu holku necháš doma,“ ucedil ledově.
   „Nic takovýho, jede taky,“ trval na svém mladík v tmavé uniformě.
   „Není to tvoje sestra, Gilberte!“ řekl poraženeckým tónem, protože už opět zaslechl to výskání, které mu drásalo nervy. Údajné sestřičce Pruska právě začínala puberta. To už se dovnitř vřítila dívenka s krvavýma očima a usadila se druhému mladíkovi na klíně. Ten se začal smát.
   „Co je?“ Podívala se na něho nechápavě.
   „Nic nic, Fritzí. Pojedeme na výlet.“
   „Ta holka zůstane doma!“ zahřměl Ludwig a před očima se mu začínaly dělat mžitky.
   „Heleď, já tvou sestru uznal, tak bys třeba pro změnu mohl uznat tu mojí.“
   Německo se chytil za hlavu. „Ale Gilberte, každý přece ví, žes to dítě adoptoval.“
   „A ty tu snad Kristinu hodláš nechat?“ uhodil na citlivou strunu.
   „Ani náhodou! Nehodlám dovolit, aby jí tu sváděl nějakej z těch SSáků, ještě nemá rozum.“
   „To sice ne, ale zato vypadá dospěle,“ uchechtl se Prusko. „Heleď, když tě to tak trápí, proč nezůstaneš doma? Ty prostě tomu knírači neumíš říct ne!“
   Ludwig se zarazil. „Řekl, že když ten rozkaz nesplním, zavře mě, až zčernám.“
   „Tak mi předej žezlo a já ho klidně do toho chládku šoupnu. Když se to veme kolem a kolem, už tam jednou byl.“
   „Ty si dej pozor, ať někam nezavřu tebe,“ zabručel Německo a zamkl kufr. „Vyrážím za hodinu.“
   Gilbert se zašklebil. „Fajn, tak to hlavně nezapomeň oznámit Roderichovi. Určitě bude štěstím celej bez sebe, až se dozví, že taky na chvíli vypadneš z baráku.“
   Hm, velice vtipné, bratře. S pohledem plným opovržení se od něho blonďák odvrátil. Tobě se to mluví. Kdybys věděl, jak to celé bylo, nevymýšlel bys taková nepodložená obvinění, povzdychl si a vydal se do patra.

   Prusko si držel sestřičku na klíně. Vyrostla snad až moc rychle. Měl dojem, že ji nestačil pořádně vychovat. Teď spala a vypadala jako nejroztomilejší holčička na světě. Ludwig jí říkal malé upíře, protože mu strašně lezla na nervy. Nemohl o Kristině říci to samé. Jednoho dne prostě zaklepala na dveře, a když jí otevřel, vrhla se blonďákovi kolem krku. Gilberta tehdy od smíchu pořádně bolelo břicho, a jak si teď vybavil ten Ludwigův nechápavý pohled, rozesmálo ho to znovu.
   „Je na mně něco směšného?“
   „Vůbec ne. Co říkal Roderich?“
   „Že se bude chovat slušně,“ odbyl ho Německo a dál sledoval cestu.
   Šedovlasý se ušklíbl. Přečetl si ten dopis několikrát, ale pořád se mu něco nezdálo a Ludwig mu odmítal prozradit víc.
   Přijížděli na české území. Ještě nedávno zde byly dva státy, pak se ale Slovensko osamostatnilo. Gilbert vzpomínal na dobu, kdy zde byl naposledy. Bylo to tak strašně dávno…

   Kolona obrněných vozů se táhla po silnicích hlavního města. Blonďák ostřížím zrakem sledoval okolí, mladičká Kristina byla z jízdy nesvá.
   Fritzí upírala na šedovlasého pronikavý pohled. „Podívej, jak na nás mávají!“
   „Hm, jenže to jsou naši, Františko,“ ušklíbl se Gilbert. „Jen se podívej na ten zbytek, na ty oči plné nenávisti a nesouhlasné pohledy. Není to naše území, jsme pro ně vetřelci, takže mi teď slíbíš, že budeš opatrná a nebudeš se nikde toulat.“ Přísně se na ni zadíval, okamžitě zkrotla.
   „A… co tu teda děláme?“
   „Hm, to bych taky rád věděl,“ uchechtl se šedovlasý a zatahal blonďáka za rukáv. „Hele, chtěl jsem se zeptat… proč jedem jako předvoj? To ten tvůj šéfík potřebuje tělesnou stráž?“
   Ludwig se zaškaredil. „Je to taky tvůj nadřízený,“ zabručel otráveně.
   „Pche, já nad sebou nikoho nemam. Jsem svobodný hlas lidu.“
   „No výborně, Gilberte, mluv ještě trochu víc nahlas, ať tě všichni slyší! A hlavně vykládej tyhle věci před tou holkou, akorát jí kazíš.“
   Šedovlasý na svou spojenkyni šibalsky mrkl. „Tak, milá Fritzí, my dva jsem tu od toho, abychom tady bráškovi Ludwigovi zabránili dělat pitomosti.“
   „Není to moje sestra!“ namítl blonďák v uniformě ostře a sjel zrakem k unavené Kristině. „Už tam budeme,“ šeptl jí do ucha a vzdychl si. Věděl, že cesta po boku jeho povedeného bratříčka nebude nejrůžovější.

   Netrvalo dlouho a bratr do něj opět dloubl prstem. „Hele, už ti vypustili gumy u dalšího auta,“ uchechtl se.
   Ludwig nad tím mávl rukou, pak ale zpozorněl a rozkřikl se: „Zpátky do řady, holomci! Nechte ty kluky být, nic to neznamená!“ Zmatení vojáci se neochotně řadili zpět do voje. „Kázeň tady bude! Nejste na dovolené!“ Napřímil se na voze, než ho Gilbert stáhl zpátky.
   „Klídek, nebo ti vylítne tlak a místo do sídla pojedeš do nemocnice.“ Německo jen něco zabručel a sedl si. V duchu si říkal, že když už se zbavil Itálie, mohl by mít už konečně klid, jenomže s neustálou Gilbertovou přítomností to ani možné nebylo.

   Dorazili do jejich nového příbytku, měli celou noc na přemýšlení. Františka se zavřela ve svém novém pokoji, Kristina si zamkla ten svůj, ty dvě si nemohly přijít na jméno. Bratři si naopak sedli do jídelny a chopili se korbelů.
   „Tak už mě přestaň napínat. Co to máš vykonat za úkol?“ vypálil Gilbert, už měl jisté pochybnosti.
   „Řekli mi, že mám dohlédnout na to, jak se plní smlouva s územím Sudet, a taky na to, aby Češi na svém území Němce neutlačovali. Prostě se jen postarat o to, aby v ulicích nebyly nepokoje,“ zamumlal Ludwig.
   Věřil tomu, to na něm bratr hned poznal a trochu ho to uklidnilo. Kývl hlavou ke dveřím. „Víš, vůbec se mi nelíbí, že štveš Kristinu proti Františce. Co kdybysme zakopali válečnou sekeru aspoň po dobu, co budeme tady, co říkáš?“
   Ludwig neochotně kývl, ale pak se rozesmál. „Pořád zapomínám na to, že já jsem taky adoptovaný.“
   Gilbert se uchechtl a zvedl korbel s pivem do vzduchu. „Tak na to se napijem!“

   Kapitoly: 1 2