Jak to vidí Prusko

   Ztracené vzpomínky
   16. 3. 1939

   - Gilbert Beillschmidt by rád věřil tomu, že nastávající situace je opravdu jen o napravení pořádku v zemi plné nepokojů, ale něco mu říká, že je v tom víc.
   - Vyhlášení Protektorátu ustanovilo Němce za nejvíce ceněné občany, alespoň podle podílu na přídělech potravin. Češi a Slováci, kteří v republice zůstali, se stali občany nového státního zřízení, zatímco čeští Němci spadali pod Říši.

   Prusko se ráno probudil s pořádnou kocovinou. Bouřlivá oslava se protáhla do rána. „No jo, včera jsme se pořádně mázli,“ uchechtl se a líným krokem vykročil k pokoji své drahé sestřičky. Fritzí ještě spala. Naklonil se k ní a se zlomyslným úšklebkem ji pošimral na uchu. „Dobré ráno, sluníčko,“ vydechl a hned couvl, jak se po něm ohnala.
   „Co mě budíš tak brzo?“ zakňourala a otevřela oči, pak zamrkala. „Ty si chlastal!“
   „Fritzí! To se říká?“ Uhnula před tím přísným pohledem a malé slzičky se jí začaly koulet po tvářích. Sakra, tohle jsem přehnal, vzdychl si a začal ji objímat. „Já přece nemůžu bejt pořád hodnej, sluníčko. To by si tu za chvíli moh každej dělat, co by chtěl,“ řekl laskavě, jen přikyvovala. „Anebo budu na tebe pořád jenom hodnej a vynadá ti Ludwig, kterej si to náramně užije, a možná i nějakou slízneš.“
   „To nechci,“ zabručela a upřela pohled do podlahy.
   „Tak to vidíš,“ uchechtl se Gilbert. „Trochu na sebe mysli, Fritzí. Jednou z tebe bude pravá německá dáma.“
   Udělala ošklivý obličej, ale už nic nenamítala. Nechce, aby z ní vyrostl takový suchar, jako je Kristina.

   Prusko vyšel před dům, potřeboval si pročistit hlavu. Neviděl rád hlídky na ulicích, ale včera se to zvrtlo takovým směrem, že prostě museli zasáhnout. Nerad se zvedal od nedopitého piva, ale takové projevy záště dovedl pochopit. Ti lidé za to nemohli, to si vymysleli Vyšší a oni na tom byli biti.

   Kocovina zvolna odeznívala, jak kráčel po chodníku a vdechoval čerstvý vzduch. Nějaké malé dítě uplácalo sněhovou kouli a trefilo ho do obličeje. Otřepal se a naprosto klidně došel k děvčátku, které ztuhlo strachem. Přidřepl si k němu a položil mu ruku na rameno. „Nic ti neudělám, nezlobím se. Ale oni ano.“ Mávl rukou za sebe. Jistěže to hlídku vyrušilo z klidu, když nějaký harant zaútočil na velitele. Děvčátko jen zíralo do těch strašidelných rudých očí. „Utíkej,“ řekl laskavě. Dítě vyrazilo výkřik a rozběhlo se pryč. Gilbert se za ním ještě chvíli díval, pak se zvedl z podřepu a zamířil k podřízeným. „Kde vás učili startovat pokaždý, když se něco jen nepatrně pohne? Je to dítě, nemá rozum, tak na to příště myslete. Nejste zvířata, jste lidi!“
   Důkladně oba klepl do čela. Vojáci se zastyděli a začali si něco špitat mezi sebou. Prusko se ušklíbl. Na tyhle výlupky moderního myšlení nebyl vůbec pyšný.

   Šedovlasý dorazil právě ve chvíli, kdy Kristina prostírala stůl. Spokojeně se uchechtl a usedl na židli vedle bratra. „Myslíš si, že strašim malý děti?“
   Položil mu záludnou otázku. Ludwig vyprsknul smíchy. „Ty? Stoprocentně! Proč se na to ptáš?“
   Vypověděl jim příhodu s malou českou holčičkou. „Cože? Ona po tobě házela sníh?“ naježila se Františka a zamračila se.
   Gilbert se uchechtl. „No, uměla se trefit, na rozdíl od někoho.“ Udělal výmluvný posunek.
   „Hej! Nedobírej si mě!“ Špulila pusu a oči jí zlostně blýskaly. To už se smáli oba bratři.

   I přes drobné neshody proběhl oběd v klidu. Německo si pak vzal sourozence stranou. „Půjdu se podívat za zdejším „vládcem“. Jdeš se mnou?“
   „Jo, rád se mrknu, kdo to tu vede. Dost se divim, že jsme ještě na nikoho nenarazili.“
   Přikývl a šel si vzít na sebe něco trochu víc společenského. Nakonec zvolil pečlivě vyčištěnou uniformu. Když se došel podívat za bratrem, zjistil, že si jen pustil na hlavu trochu vody, hodil si uniformu na postel a udělal pár drobných loužiček na podlaze. „Ehm, Gilberte, to hodláš jít takhle?“ zeptal se opatrně. Šedovlasý nasadil svůj tajemný výraz a přikývl. „Poslyš, ten muž je sice teď pod naším velením, ale pořád je to hlava státu, takže by si zasloužil prokázat nějakou úctu.“
   „Tohle je mi šumák a ty to moc dobře víš,“ opáčil Prusko a prohrábl si vlasy. „Tak, kdy vyrazíme?“

   Prezident Hácha byl doslova zděšen, když se ti dva objevili tak nečekaně v jeho kanceláři. Slušně (a česky) pozdravili, představili se a Ludwig začal nového hlavního vůdce Protektorátu seznamovat se situací.
   „Nenachází se tu jistý Miroslav Novák?“
   Muži se orosilo čelo. „Já… nevím.“ Tvrdit, že neví, o koho se jedná, by mu tentokrát skutečně neprošlo. „On… mě totiž vůbec neposlouchá,“ zamumlal nakonec. S hrůzou v očích se díval do zorniček toho, kterému už vlasy zešedivěly. Neznámý ho propaloval pohledem, jako by se snažil zjistit, jestli jim nelže. „On je… on si dělá, co chce!“ vyhrkl nakonec. „Neřeknu vám, kde je, protože to opravdu nevím. Už dobrých pár měsíců se na Hradě neukázal.“
   To byla pravda, všechno se řešilo se sourozenci přes dopisy nebo vysílačky. Šárku rovnou zapřel, ničemu by nepomohlo, kdyby o ní věděli.
   „Nedělejte si starosti,“ řekl mu ten vysoký blonďák. „My si ho najdeme.“
   Prezident polkl, právě toho se obával. Už teď si v duchu rozmýšlel, co řekne, až sem přijde podrážděná hnědovláska.
   „Jestli se tu objeví, vyřiďte mu, že bychom s ním naléhavě potřebovali mluvit.“ S těmi slovy se s ním Ludwig Beillschmidt rozloučil a zanechal ho ve strašlivé nejistotě.

   Gilbert se celou zpáteční cestu tvářil dost zamyšleně. Mirek byl mladší ze sourozenců, a většina národů v Evropě ho znala, protože jezdil na jednání. Jenomže on si pamatoval na energickou dívčinu, se kterou se nejednou střetl v boji, a několik let u ní dokonce sloužil. Šárka se jmenovala. Nechtěl ale uvěřit tomu, že by se vypařila, ztratila, zemřela. Byla to správná ženská, ujistil se v duchu. A měl jsem ji rád, dodal si pro sebe a trochu posmutněl. Bratr si ho nevšímal, hlavou mu vířily úplně jiné myšlenky. Proč se před nimi Česko schovává? Že by se lekl a vyklidil pole? Ne, bylo to nějaké podezřelé.

   Ve svém novém příbytku usedli do křesel v obývacím pokoji. Ludwigovi to nepřestávalo vrtat hlavou. „Tak se zdá, že ten kluk zbaběle pláchnul,“ vzdychl si nakonec s notnou dávkou ironie.
   Prusko se uchechtl. „Na to bych moc nesázel, bratříčku. Já bych spíš řek, že to byl jeho nápad vyrušit tě včera od poklidného popíjení. Určitě tu někde je a bude se tě snažit dostat až na pokraj psychických sil,“ dodal zlomyslně a čekal, co mu Německo odpoví. Ten se nad tím chvíli zamyslel.
   „Nechci tvrdit, že náš nadřízený udělal nesprávné rozhodnutí, ale vyslat nás do úplně neprobádaného terénu byla vážně chyba. O Češích nevíme nic, když to shrnu. A ty konflikty s našinci… to mohlo vzniknout taky všelijak. Rád bych se nějak dopátral, jak to skutečně bylo.“
   Šedovlasý poznal, že tohle není jediná věc, která jeho bratra trápí. „Tak co tě žere?“ zeptal se ho na rovinu.
   Nechtělo se mu do odpovědi. „No, zarazilo mě, jak ten muž řekl, že ho Česko neposlouchá. Já bych si to nedovolil.“
   „No to je jasný, vždyť knírač taky neni seschlej stařec!“ dobíral si ho Gilbert.
   Kdykoli Ludwigova nadřízeného nazval nějakým nelichotivým jménem, bylo to pro něj jako prásknutí biče. On si vůbec nedokázal představit, jakými prostředky si tenhle nicotný človíček vybudoval autoritu. Vzmohl se jenom na povzdychnutí: „Gilberte…“ Pak nad tím jen mávl rukou. Prusku něco vysvětlovat nemělo vůbec cenu. Že člověka, před kterým se třásla snad polovina Německa, nemá nazývat kníračem, cvokem a tak podobně… stejně ho nikdy neposlechne.

   Z přemýšlení je vyrušily výkřiky značící údiv, ozývalo se to z ulic. Bratři se přiřítili k oknu. Udivení vojáci se snažili chytit papírové vlaštovky, které poletovaly všude, kam se jen podívali. Celá Praha úderem deváté hodiny večerní ožila. Mezi Němci zavládl zmatek. Na těch drobných papírcích nebyl vůbec žádný vzkaz. Všechno to navozovalo dojem, že všechny děti ve městě se rozhodly házet papírové vlaštovky z oken.

   Gilbert se na to díval a pochechtával se. Jeho sourozenec byl u vytržení. Záměrně přeslechl lamentování svých podřízených, přece jen to byla úžasná podívaná.
   Prusko se opřel rukama o parapet. Vzpomínal na dávné časy, kdy vítězové na bitevních polích vypouštěli do světa holubice. Často to dělal i on sám. „Je to krása!“ vydechl Ludwig a nemohl odtrhnout oči od oken. Šedovlasý se pousmál. Bílá holubice, symbol naděje a odhodlání zvítězit. Přece nebude bratrovi říkat, že mu právě porobená země předala vyzvání na souboj.

   Kapitoly: 1 2