21.kapitola - Když temnota vše obestírá...

vloženo: 03.05.2009   
počet zobrazení:   

   Děvčátka objímala nic nechápající matku. „Co se tu dělo?“ zeptala se hloupě.
   „Chtěli mě obětovat!“ vřískla Akki a už opět nabírala.
   „Hidane!“ Šokovaná Konan se obrátila k bělovlasému.
   „Strejda ne!“ zastala se ho Tenshi. „To já.“
   „Neplácej hlouposti!“ ohradila se modrovláska. Myslet si, že její prvorozená chtěla obětovat mladšího sourozence, byla přece natolik absurdní, že se jí vůbec nedalo věřit.
   „Bylo to tak!“ Akki ji zatahala za cíp pláště.
  Itachi pomalu vstal a vykročil k ní. „Konan, nech si to vysvětlit…“
   „Ty laskavě sklapni!“ zaječela na něj a upřela nevěřícný pohled na Tenshi. „P… Peine? Ty… ty vůbec nic neřekneš?“
   „Já k tomu nemám co dodat,“ zamručel, sám byl ještě malinko v šoku.
   „Cože?“ Pohár modrovlásčiny trpělivosti právě v tu chvíli přetekl a ona nechala Vůdce naplno pocítit svůj hněv. Ten, ponížen přede všemi, dlouhou chvíli mlčel. Pak se mu však zlověstně zablýsklo v očích. Znenadání popadl Konan za vlasy, kamsi ji odtáhl, a když se vracel, točil si s masivním klíčem.
   „Kdo chce vědět, kde skončila?“ Deidara si pohvizdoval.
   „Pokračuj, jestli chceš jít za ní,“ zavrčel Vůdce, nařídil děvčatům, aby se rozešla do svých pokojů a sám zmizel v pracovně.

  Nejstarší dcera seděla v jednom ze vzdálenějších pokojů, ruce položené na posteli, šoupala koleny o sebe. Kdosi jí položil ruku na rameno. „Jdi pryč,“ zašeptala.
   „Přestaň se trápit.“ Itachi se posadil vedle ní. „Udělala jsi správnou věc.“
   Zavrtěla hlavou. „Akki mě bude nenávidět,“ vzdychla.
   Zarazil se. „A ty víš, co to slovo znamená?“
   „Ne. Říkal to strýček Kakuzu. Ale asi to bude… no, však víš… ošklivé.“ Zavrtala pohled do podlahy.
   Zadíval se na ni a přemýšlel, co říct. „Akki si musí sama uvědomit, žes jí nechtěla ublížit.“ Popošel ke dveřím. „A ještě něco… Velký holky nebrečí.“
   Když k němu Tenshi zvedla oči, už v místnosti nebyl.

   Dodatečně se Akatsuki dozvěděli, že Velký šéf zavřel Konan ve sklepě, kde nejsou vůbec žádná okna a pak jí do místnosti vhodil placatku s vodou. A ani po týdnu se nezdálo, že už mu odpustila.

   Akki byla pořád stejně zatvrzelá. Ona i Tenshi se vrátily k výcviku a každá měla své lekce. Dnešní den vzal Itachi zrzku na palouk. „Zkusíme dnes něco jiného. Podívej se mi do očí,“ vybídl ji.
   Natěšené děvčátko ihned splnilo rozkaz. V příští chvíli leželo na zemi, svírané něčí rukou, a všude kolem byla tma.
   „Pusť!“ rozkřikla se a pokusila se ohlédnout. Stisk povolil. Natočila hlavu a setkala se s kouřovou postavou svého strýčka.
   „Teď poslouchej, co ti řeknu, Akki. Chci, abys nashromáždila rozumné množství chakry (na slovo rozumné kladl zvláštní důraz) a dostala se z mé iluze.“
   Sáhla po něm, ale rozplynul se jí v ruce. Zmocnila se jí zlost. Našpulila rty a nafoukla tváře, svým vražedným pohledem hleděla do tmy.

   Pomalu se zvedla. „Zapomeň na to, že tě budu poslouchat,“ zavrčela jako rozlícená šelma a rozběhla se vpřed. Několikrát byla sražena na zem, ale nepřestávala se pokoušet o útěk.
   „Nech už toho!“ zahřměl jí nad hlavou Itachiho hlas. „Copak nevidíš, že to nemá smysl?“
   „Já nehraju!“ zlobila se Akki. „A jestli mě z týhle místnosti hned nepustíš, tak se naštvu!“
   „Prostě udělej, co jsem ti řekl,“ skončil černovlasý rozhovor.
   „Nemusím tě poslouchat!“ křikla za ním Akki a ještě chvíli zkoušela prorazit Itachiho iluzi silou. Nemělo to cenu. Spojila ruce, zavřela oči a chvíli se nic nedělo. Pak vyrazila pronikavý výkřik a velká část nezvladatelné energie vyšlehla vzhůru. Prorazila genjutsu, jako by to byla jen neškodná bublina a způsobila silný otřes země.

   Akki stála pořád na stejném místě. Z očí jí sršely blesky, ruce svírala v pěst. Kdyby se na ni někdo podíval pozorněji, mohl by si pomyslet, že skrývá v puse zvířecí tesáky. Sedmileté děvčátko zhluboka vydechlo. „Tak a kdo se směje teď?“ vřískla vítězoslavně.

   Bylo ticho, nikdo jí neodpovídal. Ohlédla se a spatřila Itachiho ležet na zemi se zavřenýma očima a oběma rukama přitisknutýma k hrudi. Doběhla k němu a ucítila podivný zápach. „To je… krev?“ Klekla si k němu a vší silou ho objala. „Ne! To jsem nechtěla! Né! Strýčku, neumírej!“