44.kapitola - Pomocnice k nezaplacení

vloženo: 17.03.2010   
počet zobrazení:   

   „Já tomu nemůžu uvěřit! Naše první opravdové mise!“ Akki nebyla k zastavení. Běhala po chodbě sem a tam, a v jednu chvíli objímala otce, pak zas prováděla akrobatické kousky před očima všech.
   „Přesně tohohle jsem se obával,“ vzdychl Vůdce a soustředil se na svou starší dceru. Zprávu o jeho rozhodnutí přijala klidně, jen se vlídně usmívala. „A ke komu nás přidělíš?“ To byla její jediná otázka. „To necháme náhodě.“ Vyhnul se odpovědi, ale Tenshi byla spokojená.

   Konan vyšla ze sídla, aby se podívala, kde se právě její malé holčičky nachází. Akki se na palouku točila jako korouhvička, v ruce svírala katanu a opodál seděla na zemi Tenshi, záda si opírala o strom a dělala si poznámky, před sebou tlustou knihu, nejspíš patřila Sasorimu. Opatrně se přiblížila. Akki ji ihned zpozorovala, přestala s tréninkem a odhodila katanu do trávy.
   „Ehm… tak… jak se vám líbí spolupráce se strýčky?“ začala, ale příliš pozdě si uvědomila, že se raději neměla ptát.
   „My ti budem vyprávět, jo?“ nadchla se malá zrzka. Obě se soustředily na matku a nic dalšího je v tu chvíli nezajímalo.
   Akkina první mise probíhala pod přísným dohledem Zetsua. Měli se dostat na jedno málo přístupné místo, takže kanibal pracně sháněl horolezeckou výbavu. Holčička se moc bavila, když ji zavěšenou na laně strýček tahal nahoru. Musel ji napomenout, že je příliš hlučná, protože zrzka ječela tak, že ji museli slyšet až v té malé vesnici za průsmykem.
   „Měli bychom být nenápadní,“ napomenul ji Zetsu.
   „Ale strýčku, je to přece poprvé!“ bránila se dívenka.

   Další nepěkné překvapení si s ní její nový sensei užil, když se krčili v křoví a čekali, až dorazí ti, které měli špehovat. Tobiho v poloze ležmo svědilo břicho, neustále sebou vrtěl. V jednu chvíli už to Akki nevydržela a její útlá dívčí dlaň dopadla mužíčkovi v masce plnou silou na záda. Zetsu vzdychl a zavrtěl hlavou.
   „Tak kdy už přijdou?“ sykla holčička a kanibal se na ni otráveně podíval.
   „Nedorazí.“
   „Jak to?“
   „Tohle je cvičná mise. Chtěl jsem jen zjistit, jak si povedete, ale myslím si, že by objekty našeho zájmu mohlo vyděsit už jen to tvé nesmyslné ječení, ale ta rána by byl horší problém. Tohle místo má skvělou akustiku, musíte být velmi, velmi opatrní.“
   Zrzka vzdychla. „A co by se stalo?“
   Zetsu se zamračil. „Všechny by nás zabili,“ zavrčel.
   „Ale já mám přece Rinnegan!“ namítlo děvčátko.
   „Pamatuj na jedno… ty nejsi nesmrtelná!“ zahřměl, až se jí hrůzou zježily všechny vlasy na hlavě.
   Zavrtala pohled do země. „Už se to nestane, strýčku.“
   Konan v obličeji zbledla. Netušila, že hned zvolí misi tak těžkého kalibru, vždyť její malé princezně mohlo jít o život. Byla rozhodnutá promluvit si s Peinem. Zřejmě vůbec nedomyslel důsledky svého unáhleného činu.
   „Chceš vědět, jak jsem zachraňovala strýčka Itachiho?“ naklonila se k matce Tenshi. Modrovláska cosi neurčitého zamumlala a dcera se pustila do vyprávění.
   Itachi a Kisame už byli nachystaní na cestu. Zrzka kontrolovala stav a počet svých zbraní, a právě teď se znovu probírala lékárničkou. „Zbytečná práce, Tenshi.“ Uchiha se nad děvčetem zjevil, lekla se ho.
   „Já… chtěla jsem zkontrolovat, jestli nic nechybí.“
   „Nech ji tady!“ poručil jí.
   „Ale strýčku!“
   Stiskl jí rameno. „Položím ti jen jedinou otázku… Byla bys schopná dodat nám dostatek energie, abychom se dokázali dostat k sídlu?“
   Váhavě přikývla. „Věřím v to.“
   Itachi se pousmál. „Výborně, takže si vezmi jen nejnutnější zbraně a katanu tu nech.“ Poslechla ho.

   Byli právě na půli cesty k cíli, když postřehli, že se kdosi plíží za nimi. Oba ninjové se rychle skryli a nechali děvčátko napospas nepřátelům. To rychle vyhodnotilo situaci a vytvořilo iluzi dvou svých naprosto totožných já, které nechalo stát na místě, každé po jedné straně stromu, zatímco skutečná dívka hledala úkryt.
   Dvojice nebezpečně se tvářících mužů, na první pohled neozbrojených, se zastavila. Před nimi stály dvě dívenky, každá ukazovala jiným směrem.
   „Šli tudy, pane.“
   „Ne, tudy, tam je ta správná cesta!“
   Během matení soupeře mohli Akatsuki zvolit taktiku. Díky Tenshině iluzi byli zraku nepřátelských Shinobiů dokonale skryti. Až ji cizinci prokouknou, nebo ji Vůdcova dcera odvolá, budou muset jednat.
   Itachi na dívku zamával a pak jí hodil kunai. „Vylez na strom! Budeš naše záloha!“
   Vyšplhala se na větev, přikrčila se u kmene. Ve stejné chvíli ninjové prolomili iluzi a to bylo pro Akatsuki znamení k útoku.

   Nebylo radno nepřátelské bojovníky podceňovat, jednalo se o skutečně silné protivníky, ale naštěstí si zatím nevšimli, že děvčátko ve větvích patří k týmu. Itachi se oháněl katanou, Kisame se bránil vodou. Cizinci byli sesílatelé zemských technik, ale i své zbraně ovládali mistrně. Uchihovi krvácela noha, jeden protivník se svíjel v tratolišti krve.
   Tenshi se rozmáchla a vrhla kunai. Ozval se výkřik, zasáhla muže do hrudi, obrátil zrak k ní a ten malý okamžik stačil k tomu, aby polevil v ostražitosti a žralokova Samehada dokonala dílo. Tenshi odvrátila zrak, když se mužova hlava skutálela na zem.

   „Strýček Itachi měl tentokrát pravdu,“ zakončila vyprávění. „Kdybych si vzala pořádnou zbraň, zabili by mě dřív, než bych se vůbec stačila pohnout. Jsem ráda, že jsem ho poslechla. On ví, o čem mluví.“ Poklepala si na čelenku a usmála se.

   Modrovláska váhala, zda má omdlít nebo zkusit přežít další hrůzyplné historky. „Ale ta mise se strýčkem Deidarou byla legrační!“ zavzpomínala Akki. „Byli jsme na ní úplně sami.“
   Blonďáček na rusovlásku mrknul. „Pamatuješ, jak jsme nastražili tu bombu v centru?“
   „Aby ne,“ uchechtla se holčička. „Hlídala jsem dobře?“ zajímala se.
   „Výtečně,“ pochválil ji Deidara. „A teď vyhodíme do povětří tyhle dveře.“ Podal jí berušku z jílu, kterou dívenka namáčkla pod dveře a poodstoupila.
   „Jdi víc na stranu. Až to spustíš, vyšplhej na okap. Tak a… můžeš!“
   Připravila si pečeť. „Katsu!“

   Ohlušující rána probudila všechny obyvatele žijící v domě. Nejdříve chvíli zaraženě zírali na rozmetané dveře a pak se všichni naráz vyřítili ven, v tu chvíli už na druhém konci města začalo hořet, rozběhli se tam a nechali dům nehlídaný.
   Mladík s holčičkou vešli dovnitř, rychle prohledali pokoje, společnými silami se vyšplhali na střechu a na křídlech jílového opeřence opustili město. Pokud Akki něco při téhle misi cítila, bylo to vzrušení.
   „Ty už odcházíš, mami?“ ptala se mladší z dívek a zkoumala přitom výraz v matčině obličeji.
   „No, myslela jsem, že… že už jste unavené. Co si dát něco dobrého na zub?“
   Dívky svorně zavrtěly hlavou. „Chci ještě chvíli poslouchat, jak Akki vypráví. Umí to tak krásně,“ vzdychla Tenshi a maličko sestřičce tenhle vypravěčský talent záviděla.
   „Ehm… tak dobrá, ale pak hned půjdete dovnitř!“ nakázala a trvala na tom.
   Akki se uchechtla. „Tak to si musím vzpomenout na něco extra.“ Tenshi na ni mrkla. Právě myslela na to samé.
   Tu misi vyřídili celkem rychle. Už se začalo stmívat a ninjům se nechtělo přespávat venku. Hidan dostal úžasný nápad, chtěli zamířit do hostince.
   „Ale je ti jasný, že takhle tam nemůžeš!“ spustil bělovlasý na desetileté děvčátko. „Přidej si pár let navíc, holka!“
   „Jo a drž se u nás a nic nep… prostě se drž nás,“ dodal Kakuzu.
   Akki se zašklebila. Soustředila se a její Henge no Jutsu z ní udělalo přitažlivou osmnáctku. „Dobrý?“ zeptala se nejistě. Hidan hvízdl a maskovaný si promnul oči. Považovala to za souhlas.

   Odložili si věci v jednom ze zapadlejších penzionů, protože zjistili, že hostinec neposkytuje ubytovací služby, to ale ninjům ani trochu nevadilo. Hidan pečlivě ukryl kosu v novém pokoji a Kakuzu schoval pod postel kufřík plný peněz. Akki odložila vestu a raději si sundala i ochrannou čelenku.

   Ocitli se u baru, děvčátko zvědavě nakukovalo strýčkům do sklenic. „Na tohle seš eště mladá,“ zabručel bělovlasý zabručel bělovlasý a pořádně si loknul.
   Podívala se jiným směrem, nějací mladí tam tancovali na parketu. „Jdu se bavit,“ oznámila a vmísila se do davu.
   „Sem jí řek, aby se držela u nás!“ zlobil se maskovaný.
   „Heleď, jen klídek, Kakuzu. Na to klubko puberťáků vidíme, takže to bych neřešil. Když se něco semele, vyvlečem ji odtamtud.“ Druhý zabiják kývl hlavou. Nápad to byl dobrý.

   Holčička v přestrojení se v kruhu vířících těl přímo královsky bavila. Dávala do tance tolik energie a temperamentu, až jí přítomní mladíci začali tleskat. Předvedla své vítězné gesto a k potlesku se přidalo i nadšené hvízdání.
   „Směl bych slečnu pozvat na drink?“ Vysoký tmavovlasý muž s uhrančivým pohledem nabídl dívce rámě. S úsměvem kývla, celou dobu sledována ostražitými pohledy nazlobených strýčků, kterým už teď bylo jasné, že svůj mok si dnes nedopijí.
   „Dej ty ruce pryč, ta holka je moje!“ křikl Hidan, ale hospoda byla příliš plná na to, aby někdo ten jeden jediný výkřik zaznamenal.
   „Vydrž ještě,“ mírnil ho Kakuzu. „Zatím je to v cajku. Co na tom, jestli si něčeho cucne?“

   Akki upíjela červenou tekutinu, džus míchaný s alkoholem, brčkem a pokukovala po tajemném chlapíkovi, který s ní flirtoval. Lichotilo jí to, hihňala se a dočista zapomněla, že zde není sama. Opřela ruku o stěnu, chtěla se protáhnout, ale cizinec ji za ni chytil a přitáhl si ji k sobě.
   „Co to děláte, pane?“ vyjekla.
   Zachechtal se. „Ale jdi! Taková kočička jako ty se přece vyzná.“
   Ve chvíli, kdy se k ní nakláněl, dostal pořádnou ránu pěstí a v příští chvíli už ho Hidan chytil za límec u košile. „Ty máš velký štěstí, že nejsem ve službě, jinak bych tě zabil!“ Smýkl s ním o zem. „A drž se od nás dál, nebo řeknu svýmu parťákovi, aby ti ten poslední polibek dal von!“
   Děvčátko se zahihňalo. Dobře vědělo, co tahle výhružka znamená.
   „A teď ty!“ obrátil se bělovlasý pro změnu k ní. „Tvýmu tátovi to neřeknem, protože by tě zmlátil tak, že bys to ani nemusela přežít!“ Ohlédl se, odrazil cizincův výpad a sáhl do kapsy pro kunai.
   Kakuzu ho chytil za rameno. „Hidane, ona se… ztrácí!“ Akki se přestala koncentrovat, začínala se jí vracet její původní podoba. „Vytáhni jí ven,“ sykl maskovaný a zamířil k baru, kde hodil na stůl obnos větší, než měl se svým kumpánem zaplatit. „Další runda je na nás!“ oznámil a vytratil se.

   Po posledních dceřiných slovech se papírová kunoichi zvedla a rychlými kroky se vydala k sídlu, téměř běžela. Byla tak zděšená tím, co si za tu krátkou chvíli musela vyslechnout. Její dvě malé holčičky ničemu nerozuměly. „Mami! Kam to běžíš?“