Moderní Turecko

   Sadik Adnan je už dlouho vládcem svého autonomního panství, kde platí jiné zákony než všude jinde v Turecku. Velice těžce nese současnou muslimskou situaci, a především neustále narůstající předsudky Evropanů a Američanů. Dnes a denně kvůli tomu řeší spory s ostatními národy. Ve svém domě musí vládnout tvrdě, protože jeho podřízení si o něm už dlouho špitají, že s ním mává sestra Fatima, což si samozřejmě zodpovědný mladík nesmí nechat líbit.

   Fatima Adnan by ráda některé zvyky Evropanů protlačila do své kultury. Islámské právo šaría jí příliš nevoní, protože diskriminuje ženy. Její pokusy o prosazení jakýchkoli novot jsou však osazenstvem sídla i tureckou vládou chápány jako naivní a pitomé. Fatima se snaží tlačit na bratra Sadika, ale jen tím přilévá oleje do ohně a je za to často trestána veřejným ponížením.

   1. kapitola - Kobra

   Unavený mladík sáhl do vlasů upocenou rukou. Měl ji upracovanou, plnou mozolů, však ještě před dobrou hodinou pomáhal zpevňovat stěnu, která se zbortila vinou nedbalého stavitele. Ve zlatých očích se zlostně zablýsklo. Nesnášel jedince, kterým šlo jen o vlastní prospěch a kteří vůbec nemysleli na to, že by svým křečkováním a nezodpovědností mohli někoho ohrozit na životě. Takové lidi Alláh nechce, a především ne tady, v Turecku.
   Vzdychl si, nemohl si zvyknout na tyhle nové poměry. On, Sadik Adnan, jediný přímý mužský potomek obávaného Osmanské říše, se rozhodl nést na bedrech břímě národa. Musí zachovávat tradice, posilovat víru svého lidu a podat pomocnou ruku zbytku „rodiny“.
   Spustil ruku zas dolů a prohlédl si další lejstro. Bída, dluhy, problémy, nařčení. Stále ta samá ohraná písnička, bylo to k zbláznění.

   Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře. Muž za stolem krátce zavadil pohledem o dveřní rám, pak se usmál. „Omare, Otisi, tak copak mi nesete?“ Oba jeho podřízení zrozpačitěli. Zvážněl. „Neříkejte mi, že ta stěna spadla znovu.“
   „Ne, pane, jen ten dělník chtěl pláchnout a milostivě by tu nechal vizitku s číslem na tu jejich firmu.“
   Ve zlatých očích znovu zajiskřilo. „A kde je ten Američan teď?“
   „Chlapci ho zdrželi u brány!“ vyhrkli naráz muži ve světlých pláštích.
   Přikývl a znovu se sklonil k rozdělané práci. „Běžte za nimi, jsem tam hned.“
   Rychlým pohledem přelétl zbytek dokumentu. Na západě země opět došlo k nepokojům, měl by se zamyslet nad nějakou cestou smíru. Odložil list papíru. Otevřít se světu, jaký hloupý nápad! Vpustit cizince na své území… kdyby to viděl jeho otec, musel by se obracet v hrobě. Trochu se mu zaleskly oči, když si na to vzpomněl. Jednoho dne se vydal do boje a už se nevrátil zpět a nikdo nevěděl, kam se podělo jeho tělo. Nehodlal se s tím smířit, hledal ho snad ve všech koutech světa, ale marně. Musel se vzchopit a vzít na sebe úděl představitele národa. Ten den se zrodilo Turecko.
   Zavrtěl hlavou. Považoval se za přísného, avšak tolerantního pána, ale jakmile někdo porušil základní morální principy, kterých se Sadik Adnan držel s téměř posvátnou úctou, šla veškerá vřelost stranou.

   Ještě chvíli nad tím přemýšlel, pak si zahalil tvář a natáhl se pro černé rukavice. Teprve poté si všiml, že je sledován.
   „Kam se chystáš, bratře?“
   Pootočil hlavou. V duchu se ušklíbl. Jsi příliš zvědavá, sestřičko. Jednoho dne na to doplatíš. „Ven,“ odpověděl úsečně, aniž se na ni podíval.
   Zamračila se. Má něco za lubem. Není tu nikdo, kdo by neznal jeho pravou tvář.
   „Potřebuješ něco, Fatimo?“ otázal se sladce, i když postřehla výhružný podtón.
   Zuří, ale proč? Nadechla se. „Ne, vlastně nic. Jen jsem chtěla vědět, proč se všichni v domě plaší, jako by byli v blízkosti bodavého hmyzu,“ odsekla a prošla chodbou, než se schovala za rohem, odhodlaná zjistit, co její starší sourozenec chystá.
   Sadik si povzdychl. „Slídí a špehuje, drahá, milovaná sestřička.“ Upravil si oděv a přešel ke skříni, z níž vytáhl ne příliš dlouhý bič s tvrdou rukojetí. „A ten muž by si měl uvědomit, že tady se každé selhání tvrdě trestá.“ Ušklíbl se. Tušil, jak tohle dopadne, řešil to se svým nadřízeným už nesčetněkrát, tedy přesněji do té doby, než jeho pozemky získaly naprostou autonomii. Většina jeho podřízených byli napravení turečtí zloději, podvodníci, rváči a vrahové, kteří když porušili přísná morální pravidla svého nového domova, byli okamžitě vydáni úřadům s nesmazatelnou přirážkou několika let trestu navíc. „Sice to nejsou lidé, ale i tak se mohlo přihodit neštěstí. A má zvířata si rozhodně nezaslouží zemřít vinou něčí nedbalosti!“ Sevřel ruku v pěst a pak prsty zlehka pohladil svůj nástroj odplaty. „Je čas.“
   Fatima se přikrčila v úkrytu, když kolem ní prošel bratr rychlými, ráznými kroky a něco držel v ruce. Nahnula se, aby si tu věc mohla prohlédnout, následně zbledla. Bič, blesklo jí hlavou. Tak proto ta zlost a nenávistné pohledy. Ale… kdo má být oběť?

   Američan se ještě dohadoval s několika nebezpečně vyhlížejícími muži, kteří mu odmítli otevřít bránu. „Nepojedete odtud, dokud si nepromluvíte s pánem,“ domlouval mu Omar. Všem těm chlapům plály tváře, několika uniklo slabé uchechtnutí. Tenhle floutek nebude první ani poslední, kterému dá jejich chlebodárce pořádně za vyučenou.
   „Hleleďte, já sem měl bejt už dávno někde jinde.“ Dělník se pokusil o chabou výmluvu, ale jen ztěžka zakrýval vztek.
   To už se k nim přiblížil sám vrchní velitel s bičem za zády. „Pane Dawsone, říkám to správně?“ Muž přisvědčil. „Váš zaměstnavatel nebude příliš nadšen, až pošleme na jeho firmu stížnost za nekvalitně odvedenou práci.“
   Dělník se zarazil. „Co tim jako chcete říct?“
   „Že ta stěna spadla,“ odvětil chladně mladík v plášti.
   Američan se v koňském sedle natočil. „Ale vždyť stojí!“ namítl vztekle.
   „Jistěže stojí!“ Sadik mu oplatil tón. „Pracně jsme ji zpevnili, ale i tak mají moji lidé přísný zákaz se přibližovat ke stájím.“ Sevřel za zády ruku v pěst. Muži před ním přímo čišela z očí nenávist. Věděl, jak jeho lid nazývají… teroristé, gauneři, lotři a stovky dalších, stejně hnusných jmen. V očích se mu zablýsklo. „Sundejte pána z toho koně dolů… ještě si musíme promluvit.“ Rozkaz byl ihned splněn.
   „Kam s ním?“ uchechtl se jeden ze siláků a naklonil se k velitelovu uchu.
   „Do kůlny,“ sykl a sledoval, jak se muž brání přesile a pak bledne při pohledu na dlouhou a úzkou dřevěnou lavičku.
   „Na to si jako mám sednout?“
   Pomocník jménem Imram se zašklebil. „Ne, cizinče, na to si lehneš.“ Vzápětí několik párů silných paží přitisklo Američana k lavičce.
   „Co… co chcete dělat?“ V hlase mu zaznívalo zděšení.
   Turecko mu volnou rukou vyhrnul nátělník. „Byla velká chyba, že jste si po vykonání práce ještě zdřímnul, nebyli bychom vás zadrželi.“ Dělník teď začal mít opravdový strach. A Sadik Adnan stejně zlověstným tónem pokračoval: „Můžete poděkovat svým přátelům, že vám to celé hodili na krk a utekli jako zbabělé krysy. Ta konstrukce je totiž shnilá už od základů!“ Z očí mu sršely blesky. Muž, asi čtyřicetiletý, vyjekl, drželi ho tak pevně, že se nemohl vůbec hnout. „Je mi úplně jasné, o co vám šlo. Halda nevěřících psů, tak to nebude nikomu vadit, když tam nedáme dost malty, že? Znám lidi, jako jste vy, moc dobře, pane Dawsone. A jen opravdu nerad…“ V ruce se mu zaleskl černý bič, přejel po něm prstem. „…dávám tresty.“
   Američanovi se oči rozšířily hrůzou. „To… to nesmíte. Porušujete moje práva!“ Skupinka se rozchechtala, muž dostal první ránu přes břicho a vyjekl.
   „Dostanete lekci, pane Dawsone, abyste si zapamatoval, jednou a provždy, že hamižnost nevede ke skvělé budoucnosti. Možná jste chtěl být jen brzy u rodiny, byl za tím chlast, nebo jste prostě jenom spěchal za děvkami… to nevím a vědět to nechci. A abyste si uvědomil, že každý člověk ve výkonu vaší profese má zodpovědnost za životy jiných!“
   Muž v tmavě zeleném plášti a černých rukavicích ledově odsekával slova a s každým ztišením hlasu dopadla špička biče na dělníkovo břicho. Jeho křik se mísil s hlasitým řehotem přihlížejících muslimů.
   Právě ten okamžik si vyčíhala už dosti zděšená Fatima, aby vpadla do dveří. „Sadiku, přestaň!“
   Ohlédl se po ní a zkřivil rty. Výslovně jsem jí zakázal, aby mimo sídlo chodila bez závoje. Američan se zadíval na mladou ženu v typickém oděvu muslimských žen a s obrovským kamenem na šňůrce na krku. „Jdeš pozdě, sestřičko. Pán je na odchodu.“
   Pokynul svým podřízeným, aby se vzdálili a důrazně vyjukanému Američanovi připomněl, že jeho kůň už na něj čeká. Pak střelil pohledem po sestře a vyšel na dvůr.
   Fatima pomohla muži vstát a dovedla ho až k bráně. „Ten váš bratr by se měl jít léčit,“ zabručel a udiveně hleděl do černých očí, ve kterých zaplál oheň.
   „Zmizte, než si to rozmyslí,“ zasyčela a muž se nenechal dvakrát pobízet a ihned opustil sídlo Adnanů.
   Nezalekla se, když jí něčí ruka dopadla na rameno. „Dočkala ses alespoň díků?“ prohlásil Turecko sarkasticky. Zavrtěla hlavou. „Pak nechápu, proč se snažíš chránit tuhle holotu,“ ucedil a přestal si jí všímat.

   Prošel se po pozemku, pozdravil několik žen a pohrál si s Imramovými dvojčaty, ti jediní mu směli říkat strýčku. Poté se vrátil k papírům a rozdělané práci. Zapnul si k tomu už i počítač, kromě jiného chtěl zkontrolovat stav bankovního účtu. „Další splátka. Dluhy a jenom dluhy… co s tou mou mizernou, prohnilou, zadluženou, milovanou zemí mám dělat?“ vzdychl si a zadíval se z okna. Vzkvétala pod ním nádherná zahrada. Spokojeně přikývl a znovu obrátil pozornost k lejstrům, od nichž vzhlédl až ve chvíli, kdy byl vyrušen mužem ve světlém plášti.
   „Děje se něco, Omare?“
   „Pane, jde o vaši sestru… Je venku na stromě a všichni chlapi po ní koukají. Má na sobě zase tu evropanskou módu.“
   Ucukl, když druhý muž vztekle praštil pěstí do stolu. „Fatimo!“

   Přitažlivá hnědovláska se usadila na vrcholu ne příliš vzrostlé palmy, avšak dost vysoké na to, aby k ní žádný z bratrových poskoků nemohl. Měla červeno-fialové triko s odhalenými rukávy a dlouhou jemnou sukni, zato někde nechala boty. Vlasy si pročechrávala rukou, narostly jí těsně pod ramena. Přítomní muži se neubránili oplzlým poznámkám, nejapným narážkám a slintání nad touhle krasotinkou.
   Turecko to směšné divadlo přehlédl jediným pohledem. „Okamžitě slez dolů, Fatimo!“
   Dívka pohodila hlavou. „Ne, protestuju tady.“
   „Nech mě hádat… je to zase kvůli tomu, že se nemůžeš chovat jak evropská děvka,“ zasyčel a jeho oči se zabodávaly do vyzývavé mladé ženy. „Tak mi dovol, abych ti připomněl, že tenhle tvůj oděv je naprosto nevhodný a docílíš tím jedině toho, že tě někdo z těchhle uslintaných mizerů v noci přeřízne.“ Zakabonila se. Copak ho tolik baví ponižovat ji přede všemi? „Takže naposledy… slezeš dolů?“
   „Ne, neslezu!“ křikla na něj, jen se ušklíbl a něco zašeptal muži stojícímu nejblíže, ten okamžitě odběhl. Když se vrátil, nesl něco stočeného. Když Fatima zjistila, že je to laso, zbledla. „To neuděláš!“ vyjekla. Nedbal na to, pořádně se rozmáchl, hodil a o pár vteřin později s hlasitým výkřikem přistála v Otisově náručí.
   Sadik předal laso a s rozhodným výrazem si přehodil sestru přes záda. „Nemel sebou, Fatimo, můžeš si za to sama.“ Zaúpěla a praštila ho sevřenou pěstí do hrudi. „Pánové, no řekněte, nemá moje sestra krásný zadeček? Chtěli byste si plesknout?“ Zasyčela a praštila ho silněji. Zahoupal s ní, takže se ho okamžitě chytila pevněji.
   „Jsi zmetek, Sadiku Adnane,“ vzlykla.
   Spokojeně se ušklíbl. „Tak hlavně, že to víš.“

   Usadil ji v pokoji na postel a přísně se na ni zadíval. Oplácela mu stejně tvrdým pohledem. „Nemysli si, že se ti budu omlouvat,“ začal chladným, velitelským tónem.
   Ušklíbla se. „Nemáš právo takhle zacházet s lidmi, a se mnou už vůbec ne!“
   Sáhl jí na tvář, ale vyrazil s rukou tak prudce, že se bála, že jí chce vrazit facku. „Jsi má sestra a je mou povinností tě chránit.“
   Zavrtěla hlavou. „O mě tu přece nejde. Ty omezuješ ženy svého vlastního lidu, když je nutíš halit se do hábitů!“
   Přešel ten vyčítavý tón s ledovým klidem. „Jenom dbám na tradice. Národy musí respektovat zvyky své země, stejně tak jako zvyky zemí, do nichž vstupují. A ne, už mě opravdu nebaví řešit ty neustálé spory s Francií. Není přece moje vina, že se naše tradice striktně dodržují i za hranicemi. A nehodlám se o tom hádat ani s ním, ale ani se zbytkem „rodiny“. A pokud ti tak vadí můj osobitý přístup k lidem, můžeš se odstěhovat do Evropy.“
   Ta slova ji zabolela, svěsila hlavu. „Víš moc dobře, že neodejdu, protože tě mám ráda, bratříčku,“ vzdychla si a v očích se jí zračilo odhodlání, jak se chystala říci něco nepěkného. „Jenomže mi začínáš strašně připomínat otce. Tak se vzpamatuj, Sadiku! Ty nejsi on! Otec je mrtvý a stokrát pohřbený ve vzpomínkách!“ vydechla zoufale a teď už facce neuhnula.
   „Zakazuju ti špinit jeho památku! A ano, nebojím se to přiznat, že jsem skutečným synem Osmanské říše, a jsem na to náležitě hrdý!“
   Znovu se zadíval do těch černých, skoro až zvířecích očí a jeho hlas zdrsněl. „Nejdřív jsem ti chtěl jen domluvit, aby sis uvědomila, že tímhle protestováním ničeho nedocílíš, ale ta tvá vzpurnost už mi začíná lézt krkem. A proto…“ Sáhl jednou rukou do kapsy pláště a tou druhou stiskl pevně sestřina zápěstí. V jeho ruce se zaleskl konopný provaz. „…ti dávám domácí vězení, Fatimo,“ dořekl s hořkostí v hlase.
   Zbledla a začala sebou škubat. „Sadiku, pro všechno na světě, co je ti svaté, nedělej to!“ Ve zlatých očích zůstal pohled plný nenávisti i poté, co zahalený mladík pevně utáhl provaz kolem sestřiných rukou a druhý konec uvázal na úchyt ve spodní části postele. „Proč mě musíš pořád tak ponižovat?“ vyjekla zoufale a trhla rukama.
   Ušklíbl se. „Možná si jednou uvědomíš, do jakého postavení mě svým chováním ženeš. Mým podřízeným jsem pro smích. Velitel pevnosti si nedokáže zkrotit vlastní sestru, to si o mně myslí. Kdybys nebyla národ, kdokoli z těch lidí tady by bez váhání žádal tvoji hlavu, protože hanobíš jméno našeho rodu a špiníš tradice své země. Víš dobře, že všichni z Omarovy rodiny znají naše tajemství, a jen díky tomu, že jsi nesmrtelná a tomu, že se mi moji lidé neodváží odporovat, můžeš dělat všechny tyhle blázniviny!“
   „No jistě, jen mi to pořád vyčítej!“ prskla po něm zlostně. „Já jen chci lepší život pro svůj lid.“
   „Nebuď směšná, Fatimo! Tuhle zemi jsem dostal na starost já a rozhodně ti nedovolím v ní cokoli měnit.“ Popleskal ji po tváři a zvedl se.
   „To mě tu vážně hodláš takhle nechat?“ zaúpěla a její bratr přisvědčil.
   „Odjíždím na pár dní do Evropy. Do té doby se nehneš z pokoje, bude tě hlídat Otis. Prokazuju ti tím laskavost, protože ani Omarovi už nemůžu věřit od doby, co mi sestřička tak zkrásněla.“ Vydal se ke dveřím, prskla po něm poslední jedovatou slinu.
   „Ty slizkej hade!“
   Rozesmálo ho to, pobaveně mávl rukou. „Buď sbohem, jedovatá kobro!“ S těmi slovy ji opustil.

   Vešel do pracovny a sáhl do tajné přihrádky, aby si znovu přečetl fax od německých bratrů. Bylo v něm jen místo, čas, přesná adresa a slova vyzývající k revoluci. Pousmál se. Ten výlet bude nepochybně dost zajímavý.

   Kapitoly: 1 2