Moderní Turecko

   2. kapitola - Přemlouvání

   Mladík v tmavě zeleném plášti, teď už bez masky, odložil na hromadu poslední lejstro a promnul si unavené oči, povětšinou zlaté, ale někdy také přešly do barvy jantaru, a to hlavně tehdy, když se skutečně zlobil.
   „Jednou pochopíš, že jsem pro tebe chtěl jen to nejlepší, sestřičko.“ Vstal a zahleděl se z okna na zahradu a stromoví. „Jsi nespravedlivá, Fatimo. Náš otec byl skvělý člověk a ty v něm pořád vidíš jen tyrana.“
   Zavzpomínal na chvíli, kdy nechtěně špehoval u sestřina pokoje. Jejich matka zemřela velice brzy po porodu holčičky. Osmanská říše příliš netruchlil, zato se snažil, aby jeho malé princezně nic nechybělo, a velice pečlivě vybíral, komu ji svěří do péče, ať už šlo o chůvu nebo domácího učitele. Mnohokrát ho viděl, jak vchází do dívčího pokoje, zastavuje se nad postýlkou a bere sestru na klín. S úsměvem a úctou pozoroval malý Sadik svého otce. Sledoval, jak Fatimu něžně houpá a šeptá tichá slůvka, aby se děvčátko utišilo.
   Jistěže se postupně odcizovali, protože panovník přece nemohl chválit dceru před muži, v jejichž očích je žena podřadná.
   Mladík vzdychl a zaclonil si oči. Jistěže si na ty chvíle šťastného dětství už nepamatuje, proto ta tvrdá slova. „Otče, při Alláhovi a všech jeho prorocích ti přísahám, že svou sestru přivedu k rozumu. Jednoho dne prozře a všechno pochopí.“

   Rozhodl se vyhledat Otise a říci mu o změně pravidel na těch pár dní, co bude pryč. Našel ho ve spodním patře, právě se vracel z lázně.
   „Mohl bys na malou chvíli nahoru?“
   Muž se zarazil. „Stalo se něco, pane?“
   „Ano, i tak se to dá říct.“
   Otis se už dál neptal a následoval ho po schodech nahoru. Tam mu Sadik prozradil, co udělal. Jeho věrný pomocník svraštil čelo. „Nemyslíte, že jste k ní nespravedlivý, pane?“
   Jeho velitel si povzdychl. „Otisi, řekni mi upřímně, kolikátý už je to karambol za tenhle týden?“ Muž mlčel. „A potrestal jsem ji snad za to, nebo aspoň vynadal?“ prohlásil unaveně, sluha mu musel dát za pravdu.
   „Ne, pane, ani jednou. Máte svatou trpělivost.“
   Pousmál se. „A toužebně doufám, že si ji odtud jednoho dne stejně trpělivý muž odvede.“ Pak opět zvážněl. „Svěřuju ti do rukou svůj největší poklad, Otisi. Nikdo kromě tebe nebude mít do té ložnice přístup. Ručíš mi za její bezpečnost hlavou.“
   Trochu poplašeně přikývl. „Víte, že na mě se můžete spolehnout, pane.“
   Mladík mu položil ruku na rameno. „Jinak bych ti přece tak důležitý úkol nesvěřil.“
   Muži se rozzářila tvář. „A jak dlouho asi budete pryč?“
   „Nejdéle do pěti dní jsem zpátky. Ale z hloubi duše doufám, že se vrátím s lepší náladou.“
   „V to doufáme všichni, pane,“ vydechl Otis a Turecko ho zpražil pohledem. „Rakije je v kuchyni v nejspodnějším šupleti.“ Pásl se na mužově udiveném pohledu. V sídle se smělo pít pouze za odměnu.
   „Proč mi to říkáte?“ Muž se zatvářil udiveně.
   Mladík se zlatýma očima se uchechtl. „Protože něco mi říká, že ti má milovaná sestra brzy začne pít krev tak jako mně.“

   Když osaměl, uklidil majitel sídla všechny dokumenty na bezpečné místo a klíč schoval v tajné skrýši. Opatrnosti není nikdy dost, zvláště když jde o něco tak důležitého. Pak zamířil ke své ložnici, aby si pobalil věci a vyrazil se svým cestovním kufrem na letiště. Přitom si vzpomněl na rozhovor, který onehdy vedl s Japonskem. Byl rád, že si z té rozmluvy zapamatoval, že má čekat ten tajný vzkaz, který ještě před nedávnem držel v ruce.
   Zvedl telefon a usmál se, byl to jeho starý přítel. Pak ale zvážněl. „Zníš ustaraně, Kiku.“
   Mladík na druhém konci drátu vydechl jediné slovo: „Tai-chan.“
   Sadik si vzdychl. „Už zase?“
   „Je to čím dál horší,“ přiznal černovlasý opatrně. „Ona je snad den ze dne naivnější.“
   „Tak jí ukaž, jaký ten svět venku je doopravdy,“ navrhl bezelstně.
   Kiku se zamyslel a pak vyhrkl: „Udeřil bys dítě, abys mu dokázal, že ti nesmí věřit?“
   Turecko se zastyděl. „Vím, jak moc ti Taiwan důvěřuje a že jí nechceš ublížit, ale takhle se brzy utrápíš, Kiku. Popřemýšlej nad tím.“
   Chvíli bylo ticho. Chtěl už zavěsit, když zaslechl váhavý hlas Japonska, a opět si přidržel sluchátko u ucha.
   „Co tvá sestra? Ještě tě zlobí?“
   Ušklíbl se nad tou otázkou. „Fatima se pořád snaží zachraňovat svůj svět a narušuje mi tím ten můj,“ prohlásil kysele a protočil oči v sloup.
   Kiku si pro sebe přikývl. „Nedávno jsem měl podobný rozhovor s Ludwigem, a ani on to nemá doma zrovna pohádkové. Chtěl by manželce a ostatním dívkám, které jejich sourozenci už nemohou zvládnout, uštědřit pořádnou lekci.“
   To ho zaujalo. „Lekci, říkáš?“
   „Ano. Tomu, kdo bude mít zájem, chce poslat pozvánku na velkou rebelantskou schůzi nespokojených mužů.“
   Začal se smát. „To zní dobře. A co ty, Kiku? Jdeš do toho?“ Jeho přítel přisvědčil a dodal, že by velice rád zjistil, co to obnáší. Turecko se pokusil o povzbudivý tón. „No tak to vidíš, třeba tě Německo dokáže zbavit té strašné zoufalosti.“ Ještě chvíli vtipkovali, pak Japonsko hovor ukončil. Sadik se znovu rozesmál a zaťukal si na čelo. Krocení zlé ženy, to přece znělo tak idealisticky.

   Pečlivě si srovnal všechno oblečení na dvě úhledné hromádky a jal se je skládat do velkého cestovního kufru. Jestli něco Sadik Adnan skutečně miloval, byl to pořádek. Zkontroloval, zda má vše potřebné, poté zamkl kufr na dva západy a vydal se s ním ke schodům, aby si ho odtud přenesl do přízemí. Jeho zavazadlo na kolečkách ho pak věrně následovalo až ven ke garáži a k autu. Ještě řekl ostatním, jak se věci mají, a potom se spokojeným úsměvem usedl za volant. Čekala ho cesta na letiště. V Evropě už ho očekávali.

   Fatima vztekle syčela a pokoušela se osvobodit. Jejímu bratrovi nedocházela trpělivost často, ale jakmile se rozčílil, musela počítat s tím nejhorším zacházením. „Prevít! Jak jenom mohl?“ bručela a vztekala se. Už pochopila, že bez pomoci zvenčí šance na záchranu není.
   Dveře se otevřely a Fatima s úlevou vydechla, že už není sama. Upřela na příchozího prosebný pohled. „Otisi, kde je bratr?“
   „Pan Sadik už se vydal na cestu, slečno. Vrátí se až za pár dní.“ Zamrkala. Takže jí řekl pravdu. Muž, čerstvý třicátník, si k n přisedl. „Mám vám těch pár dnů dělat společnost.“ Přikývla. Sledoval ji.
   Osmělila se a natáhla k němu spoutané ruce. „Otisi,“ vydechla a v očích jí mohl číst tichou prosbu.
   Pomalu zavrtěl hlavou. „Je mi líto, slečno Fatimo, ale nepomůžu vám. Když jsem naposledy neuposlechl příkaz vašeho bratra, týden jsem nemohl ohnout hřbet.“
   Zklamaně pokývala hlavou. „Taky nesouhlasíš s tím, co jsem udělala?“ zeptala se opatrně.
   Muž chvíli mlčel. „Já nemám právo vás soudit,“ řekl, stačilo jí to. Pochopila, že jejímu slovu už zde nikdo žádnou váhu nepřikládá.

   Muž celý zahalený v plášti usedl na sedadlo a snažil se nevšímat si těch podezřívavých pohledů a znepokojených cestujících. Nedovedu pochopit, proč jsou ti Evropané tak odmítaví. Proč nedokážou přijmout jinou kulturu? Dobře věděl, že všichni ti lidé kolem v něm vidí nebezpečného chlapa, prachsprostého teroristu, možnou skrytou hrozbu. Vzdychl si. Nebude se odhalovat světu, který mu za to jen vyčiní. Ne, raději zůstane sám sebou a svou, vůbec ne ošklivou, tvář skryje pod škrabošku.

   Plný potlačované zloby vzal do ruky telefon, který právě začal vyzvánět. „Adnan,“ představil se a čekal. „Rád tě zase slyším po dlouhé době, Rajo,“ pousmál se. Irák! To zase budou problémy.
   Turecko se nemýlil. Jeden ze členů jejich rozvětvené muslimské větve měl opravdu palčivý problém jménem Amerika. „Poslyš, vyřešíme to později. Jsem v letadle a mířím do Evropy. Ano, chápu, že se čertíš, ale s Jonesem to musíme nějak vyřídit co nejdřív, takže tě rozhodně nehodlám nechat čekat. Ještě vydrž a užívej života.“
   Zavěsil, v hlavě mu dozníval nabručený hlas iráckého mladíka. Sadik to nebral na lehkou váhu. Dobře věděl, že Raja Said je vznětlivý až hrůza a jeho antipatie k Alfrédu Jonesovi jsou už legendární, alespoň v kruhu jejich muslimské rodiny.
   Turecko si povzdychl a přijal další hovor. Hm, už i počítám s nějakou další Jobovou zvěstí. Byl to Gupta, Egypt. Zdvořile se zeptal na Sadikovu momentální situaci a pak mu zvesela sdělil důležitou novinu. I tvář Turecka se rozzářila. „Gratuluju k dokončení těch stavebních prací, Gupto! Moc rád se na tu opravenou pyramidu podívám, a doufám, že mě tam provedeš jako správný průvodce.“ Mladík na druhém konci přisvědčil a plný dobré nálady se s brunetem s nazlátlýma očima rozloučil.
   Sadik Adnan spokojeně zastrčil mobilní telefon do kapsy kalhot a udiveným pohledem spočinul na stevardce, která se přívětivě usmívala. „Dáte si víno, pane?“ Oplatil jí úsměv a přikývl. Tvář toho děvčete zářila nevinností a upřímným zájmem. Ani nemohl vyjádřit slovy, jak moc ho to potěšilo.

   Kapitoly: 1 2