Moderní Amerika

   Alfréd F. Jones je roztomilý nemotora, který by nejraději zachraňoval svět, jenže ten se mu začíná hroutit pod rukama. Slepě poslouchá bratra Arthura, většinu věcí řeší po svém a už ho nemůže vystát ani jeho mladší sestra Mary. Přinutí ho vůbec někdo, aby se nad sebou ten samozvaný hrdina konečně zamyslel?

   Mary Jonesová si nikdy úplně nezvykla na svou novou rodinu. S bratrem Arthurem nevychází a odmítá ho poslouchat, vylomeniny svého dvojčete Alfréda zatím přechází s občasným povzdychnutím. Teď se ale zamilovala a má strach, že její vztah bude odhalen.

   1. kapitola - Bratrská dohoda

   Dívka v dost krátké sukni a s tričkem, na kterém si udělala uzlík, se opírala o zábradlí na terase, v ruce svírala mobil a vraštila čelo. Měla dilema. Zatajit bratrovi pravdu a v noci utéct z domova nebo ho nějak šikovně uklidit z cesty? Vydechla si. Na Alfréda měla právě nyní opravdu skvělý výhled, učil se bojová umění za pomoci příručky. Když si ji tehdy přinesl, postřehla, že je na ní napsáno jedno z mouder typu: S námi zvládnete zaručeně! Dusila smích, když to viděla, ale byla zvědavá, k jakému konci tahle náhlá záliba dospěje. Začínala být ráda, že ji nenapadlo se zeptat, od koho ten bláznivý nápad má.
   „Na to rande chci jít. No, i když… ráno na mě Alfie působil dojmem, že se někam chystá, takže si možná ani nenatrhnu oděv, protože nebudu muset lézt po kmeni.“
   Vzdychla si. Měla svého chlapce ráda, ale dnes překročil hranici. Jak by si ona, děvče oddané rodeu, mohla vzít na sebe večerní šaty? Vždyť je to holý nesmysl!

   Mary Jonesová si dělala starosti zbytečně. Alfréd dotrénoval a přišel za ní s nabídkou, u které přemýšlela, jak ji nejpřijatelněji odmítnout.
   „Nepojedeš se mnou do Británie?“ vybafl na ni rozjařeně, když se střetli ve dveřích. Neměla ráda tyhle situace, kdy neměla kam utéct. Teď také zaváhala, ale nakonec se rozhodla nezakřičet na něj, že jí málem způsobil infarkt.
   Zamračila se a prohlédla si bratra, ze kterého lil pot, hlavně jeho úsměv, který ho jen zřídkakdy opouštěl. „Do Británie? Co tam?“
   „Chci jet navštívit Arthura a Molly. Měl jsem teď hodně starostí a zanedbával rodinu.“
   „Ale, ty jdeš do sebe!“ ušklíbla se. „Těmi starostmi myslíš to studování z knížek, baštění hamburgerů a pop na plný pecky?“
   „Ale to studium bylo intenzivní! Chci působit inteligentně.“
   Potřásla hlavou. „Arthur tě určitě rád uvidí.“
   Zamrkal. „Ty se mnou nejedeš?“
   „Ne, Fredy, nepojedu. V poslední době si s bratříčkem moc nerozumíme. Má svoje agresivní výpady a to jeho rytí já prostě nevydejchám. Zastavím se za ním, až bude mít po daňový uzávěrce.“ Leželo jí to v žaludku, ale ne tolik, aby to nedokázala překousnout, jenže… Mary měla tajemství, které se její bratři zatím nesměli dozvědět.
   „Ale no tak, pojeď! Bude to zábava!“ Chytil ji za ruce a zkoušel sílu odzbrojujícího pohledu. Byla na to už tak zvyklá, že se mu jednoduše vytrhla, obešla ho a udělala pózu znuděné celebrity.
   „Vyřiď jim ode mě pozdrav. Já si konečně zarelaxuju, protože pořád se jen starám o dům a víš proč?“ Čekala, že udělá přesně to, co předpokládala, a skutečně…
   „Ne, proč?“
   Nadechla se. „Protože mi ten barák pokaždý tak strašně zasviníš!“ Nezdálo se, že by se zastyděl, to prostě nebyl Alfrédův styl. „Hele, Fredy, jeď si užít krásnou dovolenou. Ty jsi tak strašně hyperaktivní, že já si vedle tebe začínám připadat jako lemra.“ Řekla to z hloubi srdce. Znovu se na něj podívala a zlomyslně dodala: „A trénuj paměť, protože až se vrátíš, tak tě z těch slovíček prozkoušim.“
   To byla zaručená taktika, jak bratra udržet v zahraničí co možno nejdéle. Měla ho ráda, ale když ho mánie čapla za košili, bylo to k nesnesení, a ani ty nejpevnější nervy by něco tak živého nevydržely neustále umravňovat. Ona si oddychne, a až se její sourozenec vrátí, zase si ho zkrotí.
   Posmutněl. „Tak holt jo no. Ale bude se jim po tobě stýskat.“
   „Myslim, že nebude, mluvili jsme spolu předevčírem přes skype. Viděli, že jsem živá, nefetuju a nehubnu,“ ušklíbla se a poplácala Ameriku po rameni. „No, a když už jsme u toho zdravýho stylu, věřím, že ti pobyt s tím protivou jenom prospěje.“
   Přestala si ho všímat a zmizela do zahrady. Zmateně se za ní díval. Zdálo se mu, že se k němu přestává chovat přátelsky, jen nedokázal pochopit proč.

   S těžkým srdcem si sbalil kufr. Nehodlal se v Británii zdržet moc dlouho, takže si vzal jen to nejnutnější, a mohl být rád, že praktická Mary po několika marných pokusech přestala usilovat o jeho vlastní praktičnost a už mu nesrovnávala věci a nevyhazovala z kufru zbytečnosti.

   Věděl, že kdyby teď sednul do letadla, nemuselo by to skončit dobře. Zaplatil si let a v turistické třídě aerolinky se pokoušel srovnat myšlenky. Kdysi to všechno bylo tak strašně jiné!
   Jako správný melancholik zavzpomínal na doby, kdy se ho sestra chodila ptát na rady a dělali společně takových věcí, doby, kdy si ostatní mysleli, že jsou jedno tělo s jednou duší.„Co se to s tebou stalo, sestřičko? Bývali jsme přece tak hrozně šťastný!“
   Smutek mu dlouhou nevydržel, už od narození byl předurčený k optimismu. Poslal několik textových zpráv a začal si všímat krajiny mraků za oknem. Život je přece jeden velký adrenalinový závod!

   Hvízdl si. Cesta byla uvolňující a on si pak sehnal taxi, aby ho dovezlo až sem, do domu, kde prožil větší část svého dětství. S kufrem mírně pohoupával, zatímco vyšlapával cestu k hlavní bráně. Bez větších problémů si otevřel a líným krokem vstoupil do prostorné zahrady. Brzy se musel zastavit, aby se podíval, co se to děje před ním, protože slyšel pištění a pak už jen sledoval, jak se k němu blíží bílo-zelená skvrna, která postupně začala nabývat tvaru jeho sestry. Molly? Ale… před kým to utíká?
   Na odpověď nemusel čekat dlouho, druhá osoba měla totiž nezapomenutelný projev. „Řikám ti to naposledy! Stůj!“
   Alfrédova tvář se rozzářila, vzápětí ale znejistěl, když dívka vběhla za něj, přitiskla se k němu a žádala o pomoc. Tak řekne mi někdo, co se tu děje? Asi ne, jak vidím. Vzdychl si a sledoval přicházejícího Arthura, který už sotva popadal dech a tvářil se dost nerudně.
   „Nepros, to hnědý vyžle ti nepomůže!“ zaprskal. „Omluv se a hned!“ vyštěkl, blonďatá mu na to odpověděla, že nemá za co, takovým tím správně drzým tónem. Začali se dohadovat, Amerika moc nechápal, v čem je problém. Postřehl jen příjmení Francie, z čehož už vůbec nebyl moudrý. Chodí s Bonnefoyem?
   „S Francisem?“ vyhrkl zmatený mladík, jak se zoufale snažil pochopit jádro hádky. Nečekal, že místo odpovědi se po něm jeho starší bratr natáhne, aby mu uštědřil pohlavek.
   „A ty se jí nezastávej! Všichni víme, jakej je to kanec!“ vydechl Arthur ve vší upřímnosti. Hnědovlasý se po něm ublíženě podíval a volnou rukou si sáhl na hlavu do míst, kam ho sourozenec praštil. Ale… vždyť já se jí přece nezastával!
   Pak začal pozorněji sledovat jeho pohyby a připomněl si, že nějak takhle vypadá jejich tajná abeceda. Anglie mu naznačil, že nesmí Molly nic říct. Ta se čertila a stále se držela Alfréda za košili. V duchu si vyhláskoval slova a zaposunkoval odpověď. Arthur spokojeně kývl. To už ale jejich sestra přišla na lest a s výkřikem se rozběhla pryč.
   „Na co čekáš, Alfréde? Za ní!“ Blonďák zavýskal a vyběhl do strany, aby ji zaskočil nepřipravenou.
   Amerika už před malou chvilkou položil kufr, aby mu nepřekážel. Měl rád tyhle sourozenecké hry, s velkou chutí se zapojil a namířil si to přímou cestou za prchající dívkou. Nemá ráda koupání, bude se zlobit, blesklo mu hlavou, ale pak se spokojeně usmál a zrychlil.
   Měl štěstí, že se včas zastavil, protože Molly do něj vrazila, když couvala před Arthurem. Hnědovlasý se uchechtl a pevně ji chytil.
   „Zmetcí!“ rozčílila se blonďatá. Neměla ráda tyhle hry, přestože nebyly nijak časté, ale každou z nich prožívala až příliš.
   „Au, necukej sebou tak,“ zakňoural Alfréd, když ho málem odhodila stranou.
   „Nechte toho, já nechci!“
   Arthur se šklebil, když mu ji pomohl chytnout pořádně a všemi dostupnými silami dotáhnout až k zahradnímu jezírku, do kterého ji s nemalým úsilím strčili a chvíli ji v něm podrželi.

   Alfrédovi svítily oči, Arthur se smál a se svým typickým samolibým úsměv prohlásil, že nikdo si nebude zahrávat s britským impériem. Hnědovlasý byl scénou před sebou tak zaujatý, že slova sourozenců šla jedním uchem tam a druhým zase rychle ven.
   Překvapeně zamrkal, když Anglie začal nezdárnou sestřičku topit. „Tak fajn, beru to zpátky!“ zaprskala a to byl signál, aby ji přestal trápit a vylezl z vody.
   „Hodná holka!“ Smál se, ukazoval Alfrédovi vítězné gesto a pak se vydal zpátky k místům, kde nechal rozházené prádlo.

   Amerika se vzpamatoval a pomohl Molly z jezírka, bývala by tam zůstala sedět. Objala ho a začala se vyptávat na Mary. Se smutným výrazem přiznal, že nechtěla přijet. Vydali se na cestu zpátky, ještě chvíli se ho ptala na novinky, pak stočila pohled k Arthurovi, který se snažil posbírat svoje věci z trávníku. Chtěla mu pomoci, ale odsekl jí a nechal ji tam stát. Alfréd viděl, jak strašně ji to vzalo, proto ho vůbec nepřekvapilo, když se k němu přitiskla a opět začala plakat.

   Hnědovlasý potřásl hlavou. „Kam vlastně šel?“ zeptal se opatrně.
   „Jede za Německem, prý na nějaké jednání. Už celý týden pořádně neodpočíval. Chtěla jsem mu pomoct, ale podle něj bych to přeházela.“
   Přikývl. „Mary něco takovýho říkala. Přijede sem prej teprve tehdy, až bude mít Arthur hotovou daňovou uzávěrku.“
   „No ale… daně dělal před měsícem, pokud vím.“ Blonďatá se zatvářila zamyšleně.
   „Tak možná mluvila v metarofárch.“ Pokrčil rameny.
   Tohle sice nebyl jeho pravý domov, ale díky Molly se v něm tak cítil. Ona pro něj měla pochopení. Jí se mohl svěřit se vším, neodsoudila by ho.
   „Říkal jsi, že teď studuješ jazyky?“
   Položila mu záludnou otázku. „No, já nikdy nebyl diplomat, tak chci trochu zapůsobit.“
   „Určitě se ti to povede,“ kývla hlavou. „Půjdu umýt nádobí, zatím si odlož. Pokoj jsme ti zatím nepřestěhovali.“ Od srdce se zasmál, pak ji pohladil po tváři a šel si pro kufr.

   Spokojeně si vybalil, chvíli se díval z okna a nakonec se vydal do kuchyně, hlavně proto, že si chtěl dát své oblíbené (značně nezdravé) pití. Ještě pořád stála u dřezu a věnovala se umývání, aspoň to tak vypadalo. Přišel blíž a zjistil, že opět pláče. Sestřičko, ty ho opravdu málo znáš! Vzdychl si v duchu a nahlas řekl: „Molly, prosím, už neplač.“ Objal ji.
   Obrátila k němu uslzený obličej. „Tak proč se ke mně takhle chová? Co jsem mu udělala?“
   Uhnul pohledem do strany. Neměl to srdce jí říci, že za pár let bude ještě mnohem hůř. Jinak snad Arthura ani neznal. Tohle jí říct nemůžu. Bylo by to, jako kdybych jí podal nabitou pistoli s tím, že nic jinýho se dělat nedá.
   Mozek už se mu přehříval, jak se strašně snažil přijít na nějakou výmluvu, která jeho drahé sestřice nezpůsobí hlubokou depresi. Nakonec vymyslel jen otřepanou frázi, že to tak nemyslel a že celý rok je nějaký prokletý. Milosrdná lež, ale já ji nechci vidět takhle…
   „A jsi si tím jistý? Už se takhle v minulosti někdy choval?“ Konečně si otřela slzy, trochu ho to uklidnilo.
   Přisvědčil, že je to úplně normální, a ať si nedělá těžkou hlavu. Tušil, nad čím přemýšlí. Ne, on tě nebere jako samozřejmost, jenom tě nechce vidět po boku Bonnefoye.

   Dlouho se rozmýšlel, jestli jí má říct pravdu, nakonec se odhodlal. „Udělej nám čaj, povyprávím ti o své zkoušce z dospělosti.“
   Byla tím zaskočená, ale poslechla ho. Připravila dva šálky Earl Greye a oba se osvěžili čokoládově-vanilkovým dezertem.
   Chtěla, aby jí vyložil, jak to myslel. Začal jí líčit, co se stalo tenkrát, když se v Americe bojovalo za nezávislost.
   „Nechci tvrdit, že mě Arthur nic nenaučil, ale postupem času mě stále častěji napadalo, že se mnou manipuluje, že mě vždycky dostane tam, kam zrovna potřebuje, a já nechtěl skončit jako vazalský stát, jako obyčejná kolonie, které by sebral samosprávu.“
   Pokývala hlavou, znělo to logicky. Alfréd si vzdychl, o té době hrozně nerad mluvil. „Samozřejmě, že jsem tomu nechtěl věřit. Byl to přece můj bratr a člověk, co mě vychoval. Rozumně jsem mu vysvětlil, jak se věci mají a že se chci o sebe starat sám.“
   „A jak to dopadlo?“ přerušila ho rozrušená Molly.
   „Nechtěl o tom slyšet. Já se mu vzepřel, tak čekal, že když na mě udělá bu bu bu, že se stáhnu, jenomže tentokrát ne. Pohádali jsme se, řekl jsem mu, že když mě nenechá jít, že mu vyhlásím válku,“ zajíkl se.
   „A to se stalo,“ posmutněla.
   Přikývl. „Nikdy nezapomenu na ta slova na bojišti, když mi tou starou ručnicí mířil na prsa. Řekl doslova: Ty jsi tak blbej, že já se ani nedokážu přinutit tě zabít!“
   Z úst jí uniklo zasténání. Vzal ji za ruku a stiskl jí ji, aby cítila, že je stále s ní, pak ji opět pustil.
   „Když pak viděl, že jsem se dokázal postavit na vlastní nohy a vybudovat velmoc, mrzelo ho to. Z jeho gest jsem to cítil, ale veřejně by to nikdy nepřiznal. Po té válce jsme k sobě hodně těžko hledali cestu, ale nakonec se to povedlo a jsme zase rodina. Ale tohle… budu mít v hlavě navěky,“ povzdychl si, pak k ní vzhlédl. Mlčela, nechal ji, aby se z toho šoku vzpamatovala. Trvá to nějak moc dlouho. Snad mi neoněměla?
   Natáhl k ní ruku. „Sestřičko?“
   Odsunula si židli a pak konečně promluvila. „Zdá se,“ prohlásila pomalu. „…že si svou svobodu budu muset vybojovat.“

   Vstala, aby uklidila nádobí. Ihned se k ní přitočil. „Nech to, já to udělám.“
   „Ale Alfréde, ty jsi tu host,“ namítla šeptem.
   „Jsem tu hlavně doma.“ Usmál se na ni a objal ji. „Řekl jsem ti spoustu věcí, ale byl bych rád, abys na to nemyslela a odpočinula si. Spánek ti pomůže a Arthur si dá určitě příště větší pozor na to, co říká.“
   „Vážně tomu věříš?“
   „Věř mi, že ano. Časy se změnily, a už to nikdy nebude tak zlý, jako to bylo.“ Přikývla. „Slibuju, že si s ním promluvím. Půjdeš teda teď nahoru?“
   Slíbila mu to. Dostrkal ji až ke schodišti a pak se vrátil do kuchyně, aby v ní poklidil.

   Kapitoly: 1 2 3