Moderní Amerika

   2. kapitola - Pretty woman

   Mary Jonesová ležela na terase na lehátku s rukama za hlavou. V myšlenkách se stále vracela ke svému dvojčeti. „Možná jsem to trochu přehnala.“ Pak potřásla hlavou. „Ale ne, nepřehnala! Ten komediant si zasloužil pokárání. Kdyby nebyl národ, už dávno by ho kvůli tý jeho blbosti někdo vodbouch!“ Potom se jí proud úvah stočil k Mirkově nezvyklé prosbě. „Já v restauraci? Musel se zbláznit! Vždyť vůbec nevim, co si vzít na sebe!“
   Přiložila si ruku na čelo. Už mu slíbila, že se sejdou, ale možná by si mohla na poslední chvíli způsobit horečku nebo tak něco. Povzdychla si. Ne, to fungovat nebude. Něco jí říkalo, že by na ni Česko stejný trik zkusil jindy a jinak. „Ach, Mirku, Mirečku, proč mě takhle trápíš? Copak já jsem nějaká modelka?“
   Příliš rychle sáhla po sklenici s pomerančovým džusem, takže ji převrhla. „Do háje! Já jsem takový nemehlo!“ Zvedla se, aby došla pro hadr na podlahu, sbírání střepů se naštěstí nekoná. A tyhle Jobovy zvěsti začne řešit teprve, až uklidí tu hroznou spoušť!

   Alfréd si řekl, že by se měl přesvědčit, jestli jeho milovaná sestřička skutečně dodržela slib. Jako zloděj se doplížil až přede dveře její ložnice. Tak ona nespí, potvůrka, uchechtl se v duchu, ale pak zpozorněl, když uslyšel zahihňání. Copak se tam asi děje?
   Přiložil ucho ke dveřím a zaposlouchal se. „No je tě dost!“ vydechla Molly. „Tak jak víš o tom, že tu máme slunečno?“
   Alfréd si strčil prst do ucha. Opravdu slyšel dobře? S kým by se tak jeho sestra mohla bavit o počasí? Zalapal po dechu, když zaslechl: „Je tu všehovšudy nějakých pětadvacet stupňů.“
   Zamrkal. Možná Molly volá nějaké kamarádce. Ano, tak to bude. Znovu se pokusil hrát si na tajného agenta.
   „Hádej!“ uchechtla se blonďatá. „V ložnici. Jsem trochu nachlazená, jdu si odpočinout, víš?“ Zavrtěl hlavou. To přece nedávalo smysl! A další věta ho v tom jenom utvrdila. „Když mluvím s tebou, tak se stonat nedá.“ Rozhodl se. Musí se podívat, co tam uvnitř jeho sestra provádí.

   Nastalo ticho, už nemluvila, jen se hihňala jako rozjívená školačka. Opatrně vsunul ruku do dveří, aby si je přidržel, než strčil dovnitř hlavu. „Kdo to byl?“
   Viděl, jak úplně zrudla v obličeji. „Fr… Francis volal. Něco jsi slyšel?“
   Pobaveně se usmál. Vida, takže Arthur měl pravdu! Asi je to vážný. Zlehka zavrtěl hlavou. „Jen tvůj krásný smích, sestřičko.“ Usmál se a pak jí vytrhl mobilní telefon z ruky. „A slíbilas mi, že budeš spát,“ prohlásil nedůtklivě.

   Dostrkal ji k posteli a počkal, než si vleze pod peřinu. Byl rád, že se cítí lépe. Pořád se smála. Arthur by měl vědět, že jí Francis pomáhá s depresí. Znovu se usmál a mrkl na sestřičku. „A co chtěl Francie?“
   „Chtěl vědět, jak se mám. Je to drahoušek.“
   Překvapilo ho to, ale přikývl. „Tak a teď spát.“
   Objala ho, zašeptala, že ho má moc ráda, a pak zavřela oči, jenže dlouho jí to předstírání spánku nevydrželo, protože jí stále ještě cukaly koutky.
   „Ale ty zlobíš, Molly!“ Alfréd do ní šťouchl. „Řeklo se spát. To tě mám zastlat do postele?“
   Místo aby se vyděsila, nebo alespoň zalekla, začala se smát ještě hlasitěji než předtím. „A ty to umíš?“
   Zatvářil se ublíženě. „Každej hrdina to umí,“ zakňoural.
   Cvrnkla ho do nosu. „No jo, ty ťuňto. Vždyť já tě jen škádlím,“ těšila ho. Párkrát zaštěkal a pak ji začal lechtat. „Hej, přestaň, Alf… Alfréde… už dost!“
   Z očí jí tekly slzy, určitě ji po tomhle bude bolet bránice. Uvědomil si to a zamával jí blikajícím přístrojem před očima. „Ten mobil si beru jako zástavu. Abych měl jistotu, že dovopravdy usneš.“
   Pokývala hlavou a nechala se přikrýt. „Tak dobře, ale neztrať ho.“
   „No jo, ty rozumbrado. A spát.“ Přidržel jí ruku na očích, zase se začala smát. Obrátil oči v sloup, dal jí malou pusu na čelo a opustil sestřin pokoj.

   Scházel po schodech a koutky úst mu nepatrně cukaly. Prej ťuňťa. Hezký slovo. Rozhodl se, že když je teď v domě klid, také si na chvíli zarelaxuje. Připravil si popcorn, našel v ledničce vyhlazenou coca colu, usedl v obývacím pokoji k televizi a položil si nohy na malou stoličku. Přepínal programy, až se mu z prstů kouřilo. Naučné pořady neměl rád, na horory se ze zásady nedíval, žádnou dobrou detektivku nedávali a ženské seriály pro něj byly jen kopa slátanin. Nakonec skončil u seriálu, který po čas celého vysílání nesl nálepku: pro teenagery. To zvláštní ticho v domě ho ale začalo uspávat. Vzbudil se teprve, až když do něj už probuzená sestřička začala jemně strkat. „Alfréde, vstávej, bráško.“ Blonďatá do něj znovu jemně strčila.
   „Eee… tu holku si nikdo neberte,“ zamumlal, než otevřel oči.
   Rozesmálo ji to. „Co to plácáš, prosim tě?“
   „No, to bylo v tý televizi. Ty kluci říkali, že ta holka je tak děsná, že by si jí nikdo neměl brát do skupiny.“
   Zahihňala se. „Tak to bylo určitě americký. Aspoň vidíš, co vypouštíš do světa za blbosti.“
   „Ale já přece ty pořady nevymýšlím!“ namítl okamžitě Amerika.
   Pohladila ho po hlavě. „To sice ne, ale vedení tvý země to vypouští do světa.“ Pokýval hlavou, něco pravdy na tom asi bude. „Tak jo, Fredy, dáš si se mnou horkou čokoládu?“

   Hnědovlasá dívka s odporem zvedla ze stolu časopis ulepený od džusu. „Ach jo, a to jsem ho ani nestačila dočíst.“ Zmuchlala papír a přitáhla si k sobě igelitový pytel, do kterého mohla tu zmačkanou věc hodit. Pak se pustila do stírání podlahy, ale v myšlenkách byla stále zoufalejší.
   V kuchyni jí opět zazvonil mobil. Mirek jí volal, aby se ujistil, že necouvne. V duchu se zaškaredila. Chová se, jako kdybych potřebovala dozor. To mu nedaruju!
   Jenže minuty ubíhaly a mladá slečna Jonesová stále více propadala panice. „Musím někomu zavolat! Ale kdo mi poradí s tímhle? S takovou… hovadinou!“ vybuchla hněvem, rozhodnutí přilétlo jako blesk z čistého nebe. „No jasně! Volám do Anglie!“

   Amerika znovu zaúpěl. Proč jen jsem se nechal přemluvit k hraní společenských her? Vždyť pokaždý prohraju! Upil horkou čokoládu a s povzdechem pošoupl figurku na políčko s otazníkem. Dej se dohromady, Alfréde! Nejdůležitější přece je, že má úsměv na tváři! Usoudil, že je to s člověkem už hodně špatné, když musí utěšovat sám sebe.
   „Tak mi povězte, pane Jonesi, na území kterého státu se dříve nacházel Sovětský svaz?“ Blonďatá zadržovala smích. Její drahý sourozenec dosud nepochopil, že to nejdůležitější na světě jsou vědomosti. Jenomže Alfréd byl praktik a studoval jenom, když ho kousla zlomyslná nápadová múza.
   „Sovět… sovět… hele, to mi něco říká… Nebyli to komunisti?“
   Molly vyprskla smíchy. „No a kde byl komunismus?“
   Po chvilce přemýšlení Amerika vydechl: „Ivan!“
   Zavřela oči a párkrát se zhluboka nadechla a hned zase vydechla. „Dobře, uznávám. Správná odpověď je Rusko,“ uchechtla se a hodila kostkou. „A jéje, tak si táhnu taky.“ Sejmula kartu z balíčku.
   „Hlavní město Japonska,“ přečetl Alfréd z papírku.
   „Tokyo,“ vyhrkla bez přemýšlení.
   Vyvalil na ni oči. „Jak to víš?“
   Molly celá zčervenala. „No, už jsem tam párkrát byla… dobrovolně i nedobrovolně.“
   „Počkej! Co myslíš tím: nedobrovolně?“
   „To už je historie.“ Rychle to zamluvila. „Jsi na řadě, Fredy.“

   Brzy se hnědovlasému mladíkovi dostala do rukou skutečně záludná otázka. Arthur, Molly i další členové rodiny věděli, že musí pravidla každé hry trochu upravit, aby měl Alfréd aspoň minimální šanci na výhru. A nejinak tomu bylo i v tomto případě.
   „Fredy, ty ostudo! Vážně nevíš, ve kterém městě má Antonio dům?“ Zatímco lamentovala, mávala mu před očima papírkem, na němž se skvěl úkol: Hlavní město Španělska.
   „Já to ale opravdu nevím. Nemůžu dostat nápovědu?“
   Povzdychla si. „No fajn, tak házej. A nezapomeň – sudá je nápověda, ne lichá.“ Přikývl a hodil číslo tři. „No, nedá se nic dělat, Alfréde, musíš splnit úkol. A já chci…“ Dlouze přemýšlela a bylo vidět, že si to hrozně užívá. „…abys mi zazpíval.“
   Zavrtěl hlavou. „To neberu.“
   „Je to úkol, musíš ho splnit. Tak zpívej, Alfie!“
   „Když já to neumim.“ Opravdu se mu do toho plnění úkolu nechtělo, a udělal by cokoli, jen aby nemusel zpívat.
   Molly se ušklíbla. „Tak to se mám zvednout a najít tu starou kazetu, kde nám zpíváš na oslavě?“ Blonďatá se začala strašně smát, když viděla, jak hrozně ho ta nevinná poznámka vyděsila. Pohladila ho po tváři, aby ho trochu uklidnila. „Ale no tak, uslyším tě přece jenom já. Zazpívej mi Madonnu,“ zaprosila.
   Alfrédovi se orosilo čelo. Okamžitě zavrtěl hlavou. Všechno, jen ne Madonnu! Vždyť by to byla moje smrt! Předstíral, že se mu zhoršilo dýchání, ale z Mollyina výrazu vyčetl, že ho odhalila. Sáhl si na čelo a letmo zavzpomínal na ten příšerný trapas.
   Na té oslavě byla jen rodina a pár přátel. Arthurovy narozeniny se přece musely oslavit. Jenže on jako obvykle zapomněl a teď se za sebe hrozně styděl a přemýšlel, jak zamaskovat, že nedonesl dárek.
   Hosté už se usadili, pár darů bylo předáno a Molly přinesla velký dort se lví hlavou uprostřed, po obvodu se vypínaly miniaturní britské vlaječky. „Pekla jsem ho s láskou, bráško!“ Blonďatá ho radostně objala. Anglie jen stěží zakrýval rozpaky.
   A pak to Alfréda napadlo, ten šílený plán, ze kterého měl pak psychické trauma. Sebral ze stolu mikrofon a přiložil si ho k ústům, pak na něj ještě poklepal, aby se přesvědčil, že doopravdy funguje.
   „Ehm, říká se, že ty nejlepší dárky bývají od srdce, proto já ti takový dárek dám.“
   Přítomní zpozorněli, když Amerika neuvěřitelně falešně zapěl píseň Like a virgin. Brzy všem tekly slzy od smíchu, ale Arthurova reakce byla k nezaplacení. Vstal ze židle, přešel k bratrovi a poplácal ho po rameni. „Tedy, Ameriko, nečekal jsem, že mi dáš tak skvělej dárek, že mi prodloužíš život o pár let.“ Pak se obrátil ke zbytku osazenstva. „ A nyní, moji drazí, se rozkrojí dort a bude se jíst, pít a hodovat!“
   Zmatený Alfréd ještě několik dalších minut držel v ruce ten ďábelský vynález a lapal po dechu. Bylo to vůbec poprvé, kdy ho bratr pochválil přede všemi.
   Molly se náhle zvedla ze židle. „Zachránil tě telefon.“
   Amerika překvapeně zamrkal, ale to už ho sestra začala přemlouvat, aby šel nacvičovat zpěv do koupelny, že mu ten úkol nepromine.
   „Ale sestři… sestřičko moje milovaná, to mi přece nemůžeš udělat!“ Žadonil a prosil, nedala se obměkčit.
   „Už jsem řekla, Alfréde! Za prohru se platí.“
   Lekl se těch chladných očí. Kdyby ji neznal, v té chvíli by vůbec nezapochyboval, že je to Arthurova příbuzná. Smutně kývl hlavou a vydal se k umývárně, kde se usadil na záchodové prkýnko a táhle zakňučel.

   Hnědovláska v krátké džínové sukni se nervózně kousla do rtu. Ať to nezvedá Arthur. Prosím, jenom ne on! S přesností vytáčela číslo, druhou rukou si upravovala sluchátko, aby ho nemusela držet. Úlevně vydechla, když zaslechla hlas její blonďaté spojenkyně. Obličej se jí rozzářil, zhluboka se nadechla a prudce vydechla.
   „Jé, Molly, já jsem tak ráda, žes to zvedla! Jsi tam sama?“
   Dostala odpověď a pak zaslechla nějaké dohadování. Ten hlas je určitě Alfrédův. Ale proč má proboha zpívat? Chvíli trvalo, než se zas v myšlenkách vrátila do přítomnosti.
   „Mary? Mary, jsi tam?“
   Naléhavý hlas sestry ji probral. „Jo, pořád tady. Hele… poslyš… Co to tam máte s tím zpěvem?“
   „Ále, hráli jsme s Alfrédem vědomostní hru a on už zase musí dát fant.“ Hnědovlasá si pro sebe přikývla, vůbec ji to nepřekvapilo. Znovu se soustředila na hovor. „Zníš jak před kolapsem. Co se děje, Mary?“
   Mladá slečna Jonesová v duchu zaúpěla. Přece to na ní nemůže poznat po telefonu? Zhluboka si vzdychla a přiškrceným hlasem svěřila sestře, že má schůzku s přítelem.
   V Mollyině hlase zaznělo překvapení. „Rande? No ale… vždyť není tvoje první,“ namítla opatrně.
   Mary začala panikařit. Co bude, jestli jí nepomůže? Ale snad by znala alespoň někoho, kdo by jí poradit mohl.

   Věděla, že se musí zklidnit, nebo ji vážně může skolit infarkt, i když v případě národu to asi vážně nehrozilo. Sáhla si na čelo, aby se přesvědčila, že už jí ustupuje z těla horkost. Teprve potom se odvážila znovu promluvit.
   „Není, ale tentokrát mě zve do luxusní restaurace a já, holka od dobytka, nevím, co si vzít na sebe.“
   „Aha,“ přitakala blonďatá. „Tak to je opravdu problém.“
   Mary zpozorněla, protože do hovoru se vkrádaly nějaké nanejvýš podivné prskavé zvuky. Že by se mi smála? Napadlo ji to, ale hned zavrtěla hlavou tak prudce, že jí vypadlo sluchátko, jak pokrčila rameno.
   „Ale tak to už je…“ Jadrně zaklela, ale podařilo se jí zachytit přístroj, než dopadl na zem, poté si ho znovu přiložila k uchu.
   Molly už zněla mnohem uvolněněji a všechen ten podivný praskot vymizel. „Neboj, od toho tu jsem já. Pravda, že nebýt Francise, asi bych ti moc neporadila.“
   Mladá slečna Jonesová nemohla uvěřit tomu, že jí Anglie nabízí pomoc. V záchvatu nadšení jí vřískla do ucha. „Miluju tě, sestřičko!“ Pak začala rychle prohledávat šuplíky Alfrédova pracovního stolu. Konečně našla, co hledala. „Tak, už držím v ruce zápisník, diktuj!“ Ještě si upravila sluchátko, aby jí znovu nevypadlo a jednou rukou mohla držet stránky notýsku a tou druhou propisku a psát. Zaslechla vyhýbavé zvuky, slýchávala je od Molly pokaždé, když se moc dlouho a pečlivě rozmýšlela.
   „Tak, už jsem na to asi přišla,“ ozvalo se v telefonu. „Určitě si na sebe vem šaty, co budou přiléhat, ať ti obepnou postavu. K tobě se hodí světlý barvy, tak červenou nic nezkazíš.“
   Horlivě zapisovala, ke každému bodu si pro sebe doplnila kratičkou poznámku.
   „A na nohy si vezmi nějaké takové ty společenské lodičky, radši na menším podpatku, jinak se na tom přizabiješ, a nezapomeň na silonky.“ Mary zakňourala, něco takového slyšela vážně nerada. „Málem bych zapomněla!“ vyhrkla Molly vzápětí. „A jestli ty šaty mají velkej výstřih, tak si dej něco zlatýho nebo stříbrnýho na krk.“
   Hnědovlasá začínala litovat, že se zeptala. Ta večeře v restauraci… bude to příšernej trapas! Zajíkla se, když se nutila alespoň něco říct. „A náušnice taky?“
   „Jo, taky, a vlasy si nech rozpuštěný, udělej si třeba kudrliny, jako to mají ty vaše celebrity.“
   Zuřivě čárala do zápisníku, aby nic z toho nezapomněla. Mirku, Mirečku, asi tě vážně zabiju! Kterej rarach ti nasadil do hlavy takovou strašnou ptákovinu? Rychle zkontrolovala, jestli má zapsáno všechno, a pak si vydechla. „Děkuju, sestři, jsi moje záchrana!“
   Molly na druhé straně zčervenala. „Poděkuj Francisovi, že si se mnou o takových hloupostech povídá.“ Pak se na chvíli odmlčela a zlomyslně dodala: „A užij si rande a nezapomeň doma antikoncepci.“
   Šokované hnědovlásce málem znovu vypadlo sluchátko. „Molly! Co si to mně myslíš?“ vyhrkla zhrozeně.
   „O tobě radši nic a o něm už vůbec ne. Pa, sestřičko!“
   Ještě zaslechla její smích, než položila telefon. „Potvoro, já ti dám ochranu… Ááá, já to určitě zkazim!“ Opět se jí začala zmocňovat panika.

   Ve svém pokoji se začala poohlížet po vhodném oblečení. V jedné ruce držela třesoucími se prsty rozevřený zápisník, tou druhou se prohrabávala skříní. „Červený šaty… kruci… to slovo do mýho šatníku nepatří…“ Funěla, protože zatím našla jenom sukně, džíny, kraťasy a tepláky. A když už to vypadalo, že z boje odtáhne s nepořízenou… „A hele, tady něco je!“ Se spokojeným výrazem vytáhla červené skládané šaty s trochu nařasenou spodní částí. Po pár vteřinách zkoumání ale zklamaně zakňučela. „Tohle si ale na sebe vzít nemůžu! Je to kostým kankánový tanečnice!“
   Ještě chvíli panikařila a nadávala si do hlupaček, než si rudou róbu začala zkoušet. „No co, postavu to obepne, červený je to taky. Chjo, jsem vážně tak pitomá? Ale třeba to Česko nepozná.“
   Aby se ve svém rozhodnutí utvrdila, začala se shánět po botách. Našla jedny rudé, patřily ke kostýmu. Pokrčila rameny. Na vlasech si udělá kudrliny později, teď se poohlédne po nějakém vhodném doplňku. Poznámku o antikoncepci několikrát přeškrtala. „Byla jsem tak zblblá, že jsem si fakt psala úplně všechno.“
   Nakonec objevila zlaté náušnice složené z mnoha malých částeček a hnědý kámen na zlatém podkladě, který si mohla připnout na krk. „Ááá, já v tom vypadám hrozně! K čertu s těma chlapskýma manýrama!“
   Skryla se v koupelně, musela si upravit vlasy. Když se pak dívala do zrcadla na novou Mary Jonesovou, připadala si nepřirozeně. Naposledy zkontrolovala, jestli jí někde něco nevisí, nebo nevyčuhuje, pak s povzdechem sáhla po mobilním telefonu. Čas zavolat si taxi.

   Mirek Novák nemohl uvěřit vlastním očím, když ze zaparkovaného auta vystoupila nemotorná hnědovláska v nádherných, třebaže naprosto nevhodných, rudých šatech. Přistoupil k ní a pomohl jí vystoupat na chodník. Šeptla mu do ucha, že řidiči už zaplatila.
   Kývl hlavou a znovu se podíval, jak se klátí na mírném podpatku. „Vypadáš jako ta Vivian z Pretty woman,“ poškádlil ji.
   Povzdychla si. „No, k prostitutce mám dost daleko, a zdaleka nejsem tak hezká jako Julia Roberts.“ Pohladil ji po tváři a mrkl na ni s nevinnou poznámkou, že jí to nevěří. Oplatila mu úšklebek. „No dobře. Budeš mi dělat Richarda Gera?“
   Hnědovlasý mladík v černém smokingu se začal smát. „Hm, neřekl bych, že vypadám tak staře jako on… no, i když jsem rozhodně o hodně starší. Jenže já si zařídil elixír mládí.“
   Ťukla ho do ramene. „Přestaň se vychvalovat, ty můj Metuzaléme.“ Oba se rozesmáli, ovšem jen do chvíle, než se Mary pohnula a málem přepadla. „Ááá, to klouže!“ Se smíchem ji podepřel a za neustálého utěšování ji vedl do podniku, který pro ně na dnešek vybral.

   Temperamentní Američance ta schůzka připadala jako zlý sen. Na botách se několikrát málem přizabila, Česko poznal, že má na sobě kostým, zašpinila si šaty portským a nakonec se ukázalo, že neumí ani tančit.
   „Prosím tě,“ vydechla a znovu se ho křečovitě chytila, když spolu tančili v malém salónku. „Už nikdy po mně nic takového nechtěj.“
   Přikývl a pak si ji přitiskl k sobě. „U vás doma někdo je?“
   Zafuněla, jak se snažila opět nepřepadnout, a zároveň nestrhnout svého přítele s sebou. „Ne, Alfréd se vrátí až za pár dní. Jel… jel do Anglie.“
   Usmál se. „Tak tě dnes v noci doprovodím domů. A ne neberu jako odpověď.“
   Zamračila se. Nejednou na ni zkoušel tyhle podlé triky. Pak si znovu vzdychla a chtěla nad tím vším mávnout rukou, ale výsledek byl ten, že se hnědovlasému mladíkovi zhroutila přímo do náruče a oba přistáli na studené podlaze.

   Kapitoly: 1 2 3