TOPlist


Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz

 308-485-860

Povídkářský meil:
 Leonyda.Styron
@seznam.cz

 Lea Schröpferová - Facebook

Hlavní menu

   ›› Úvodní strana
   ›› O autorovi
   ›› Guestbook
   ›› Odkazy

Fanfiction

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Na motivy seriálů

Slash + erotická zóna

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Originální tvorba
   ›› Hetero povídky 18+

Originální tvorba

   ›› Vydané knihy - důležité info
   ›› Průřezy příběhů
   ›› Jednorázovky

Srazy, cony, akce

   ›› Přednášky
   ›› Srazy

Bonusy

   ›› Vzpomínková sekce Letaxu
   ›› Povídky na přání
   ›› Povídky od vás pro mne
   ›› Vaše obrázky
   ›› Teoretické okénko
   ›› Můj pohled na fanfiction
   ›› Audio povídky
   ›› Zvířecí patroni povídek






   

Moderní Amerika


   3. kapitola - Vyzvědač

   Alfréd F. Jones se konečně odhodlal vylézt ze svého koupelnového azylu. Stále se tvářil jako hromádka neštěstí, ale nemohl zaboha přijít na to, jak se plnění nepříjemného úkolu vyhnout. Zamrkal a nechal ruku na klice. Když vcházel do dveří, jeho sestra právě pokládala telefon. To budou ty slepičí geny, jak to vždycky tvrdil Arthur.
   Podíval se na ni, zadržovala smích. „Kdo volal?“ odvážil se zeptat. Sestra mu ochotně pověděla, že se s ní spojila Mary, Severní Amerika. Pak ho začala utěšovat a hladit po tváři. Svitla mu naděje.
   Blonďatá si povzdychla. „No tak dobře, ten zpěv ti odpustím, když na večer zařídíš pizzu.“
   „Opravdu?“ Jen přikývla. Celý se rozzářil, objal Molly v pase a začal se s ní točit. Rozesmálo ji to. S úlevou si vydechl a tiskl ji k sobě. Pak jí zajel rukou do vlasů. „Mám tě moc rád, víš to?“
   Kývla hlavou. „Tak běž uklidit tu hru, popleto. Arthur neřek, kdy se vrátí, tak si aspoň uděláme hezkej večer.“
   Usmál se na ni. „A fakt ti to nevadí?“
   Pohodila vlasy. „Jasně, že ne, jenom mi není jasný, jak se někdo může bát zpěvu.“
   „Vždyť to bylo falešný!“ namítl a zatvářil se zkroušeně.
   „Ale dyť já vim, že z tebe žádná superstar nebude, Alfréde.“ Jemně ho plácla po zádech a převzala od něj krabičku s herním plánem. „A nezapomeň na tu pizzu!“

   Když jim poslíček z cateringové služby donesl večeři a Amerika mu zaplatil dýško, usadili se oba v kuchyni a rozkrojili si velké tuňákové kolečko.
   „Asi to celý nesnim,“ zamumlal hnědovlasý.
   „To nevadí. Je to pizza, můžem si jí zítra ohřát.“ Molly pohodila vlasy. „Není nad to, popovídat si s holkama.“
   Alfréd k ní vzhlédl. „A co vlastně Mary chtěla?“
   „Poradit, co na sebe. Ale nebudu ti to nějak obšírnějc vysvětlovat, když tě móda nikdy nezajímala.“
   „Ale dyť tebe taky ne,“ namítl opatrně Amerika a čekal, že ho milovaná sestřička přetáhne něčím přes hlavu. Nic takového se však nestalo.
   „No, řekněme, že mi Francis ukázal, že každý ten hadřík má v sobě nějaký to kouzlo.“
   Přikývl, ale v duchu zaúpěl. Francii v rodině nechtěl mít on ani Arthur. „Máš ho hodně ráda, viď?“
   Kývla hlavou, čímž mu to odsouhlasila. „Je pro mě všechno, Alfréde. Ukázal mi život.“
   Aha, takže je to ještě horší, než jsem si myslel. Přinutil se vrátit zas do reality. „A co kdyby s tím Arthur nesouhlasil?“
   „Tak si prostě postavím hlavu!“ vydechla blonďatá. „Ty přece stojíš na mý straně, že jo, bráško?“
   Zahnala ho do kouta. Vůbec nevěděl, co jí má odpovědět. „Jenže… já tu nebydlím, takže moje slovo nemá vůbec žádnou váhu.“
   Zamračila se a rozhodila rukama. „No jistě, sebestředný pan Kirkland! Ale on si začne vážit toho, co pro něj dělám, až se o sebe bude muset starat sám. Protože já, Molly Kirklandová, Británie, hodlám konečně vzít pořádně do rukou tuhle domácnost! A jestli proti tomu bude mít námitky, uteču mu do Francie a bude!“
   Měla ve tváři výraz takového odhodlání, až to Alfréda zarazilo. Nemohl ale říci, že by mluvila zcestně. „Ale Molly, takhle nemluv.“
   Chytila ho za ruce a zadívala se mu do modrých očí. „Potřebuju vědět, že jsi na mojí straně, Fredy. Ty a Matt, protože s Peterem se ještě nedá pořádně mluvit a Maryin názor Arthur neuznává.“
   Polkl. Co jí má odpovědět? Má si vybrat otroctví pod tvrdou rukou Anglie, nebo se dívat, jak se jeho milované sestřičce koulejí po tváři slzy?
   Blonďatá zamrkala. „Fredy? Fredy, vrať se z toho vesmíru domů!“ Zamávala mu před očima rozevřenou dlaní.
   Vydechl si. „Když ono je těžký něco říct. Já se v tom nevyznám.“
   V očích svitlo pochopení. „Chápu, bráško, a věřím tomu, že i ty se jednou zamiluješ,“ šeptla povzbudivě, když se k němu sklonila.
   Zavrtěl hlavou. „Holky jsou divný a láska není pro mě.“
   Usmála se na něho. „Na každého tam někde čeká, Fredy. Přijde, až to budeš nejmíň čekat.“

   Aby zakryl rozpaky, pustil se raději do jídla, přitom upíjel colu, černou jako noc bez hvězd. On a zamilovaný? Nesmysl! Zavrtal raději zrak do talíře, strčil si do úst další sousto a začal ho žvýkat.
   Blonďatou to rozesmálo. „Je vidět, že tu nebydlíš, jinak bys měl základy stolování a nebyl takový čuňátko.“ Sáhla po ubrousku a otřela mu kečup z tváře.
   „Eh? Jaký stolování?“
   „Arthur by tě naučil, jak se jí u stolu,“ vyprskla a sama ujedla ze své porce. „Aspoň bys neměl jídlo všude. Hele, přiznej, že sis zase zakydal kalhoty!“ Zabodl pohled do podlahy. Jistě, že už mu džíny začaly rudnout, a krev to nebyla. Zatvářila se o něco přívětivěji. „No, nic si z toho nedělej. Víš, že mě královna pozvala na podzim do paláce? Možná tam budu pracovat!“
   „U tý zlý baby?“ vydechl Amerika a orosilo se mu čelo.
   „To tvrdí Arthur, ale já si myslím, že je to velice sympatická stará paní.“
   Přikývl, nemělo smysl se hádat. „Tak hlavně nezapomeň na pravidlo číslo jedna – žádný objímání!“
   Oba naráz vyprskli smíchy. Molly se hned vzápětí omluvila, že nechtěla tak zaneřádit ubrus ani Alfrédovu košili, která teď zářila oranžovou, barvou pomerančového džusu. Mávl nad tím rukou. Pak blonďatá vstala a začala si otírat tvář. „Někdo zvoní. Jdu otevřít!“

   Amerika pokrčil rameny a chystal se dojíst porci. Netušil, kdo by v tuhle hodinu mohl chtít přijít na návštěvu, a trochu ho zarazilo, že Molly se tak dlouho nevrací, jenže protože byly jeho představy o světě poněkud zkreslené, ani na okamžik ho nenapadlo, že by za těmi dveřmi stál zločinec, který se chtěl jen vetřít dovnitř.
   Spokojeně srkal coca colu a pak si sáhl na hlavu, jak ho v ní zabolelo. Jeho den byl přeplněný zážitky, to byl zaručený způsob, jak ho unavit.

   Už malátněl a pokládal hlavu na stůl, když se do kuchyně přiřítil Arthur s blonďatým děvčetem v náručí.
   „Vodu! Rychle, potřebujeme vodu, nebo se nám naše drahá sestřička proškytá do země lesních víl!“
   „Co? Kdo? Kde?“ vyhrkl už napůl spící Alfréd a vytřeštil oči.
   „Už mžouráš, jdi si lehnout,“ doporučil mu bratr a podal dívce vrchovatou sklenici čiré tekutiny, kterou právě natočil z kohoutku.
   „Jo, jasně.“ Hnědovlasý byl dokonale popletený. Neohrabaně se zvedl od nedopité coly, popřál oběma klidnou noc a zamířil k pokoji pro hosty.

   Zavřel za sebou a usedl na postel. Příchod Arthura ho zarazil, to byla skutečně krátká, jen několikahodinová, schůze. Přišlo mu to podezřelé. Popotáhl se za košili a pak ji sundal.
   Dnes se toho stalo opravdu dost. Byl rád, že už nemusí utěšovat Molly, přesto za dnešní den děkoval té neznámé síle na nebi. „Má mě opravdu ráda. Proč není Mary taky taková? Ona mě pořád bere jako otravné dítě.“
   Po tváři mu začaly stékat slzy. Zabořil hlavu do polštáře, pak se z něj trochu odsunul, aby se ve spaní nezadusil. Milosrdný spánek přišel vzápětí, aby zaplašil mladíkův smutek a starosti.

   S Arthurem se setkal brzy ráno, Molly ještě dospávala všechna včerejší leknutí. „Aspoň už nevypadáš tak zmateně jako včera,“ přivítal ho bratr. „A nechci slyšet, že jste po sobě s Molly zase házeli jídlo.“
   „Ehm, proč si to myslíš?“ Hnědovlasý se zatvářil bezradně. Pořád zapomínal, že Arthur má policejní čich.
   Blonďák se ušklíbl. „Nevyměnil sis košili, máš na ní skvrny od džusu.“
   Amerika přikývl. „Tak si nech chutnat.“ Začal si mazat chleba jahodovým džemem. „Ale řeknu ti, že ta vaše schůzka byla včera opravdu dost krátká a vsadím se, že jste na ní určitě nic neprojednávali.“
   Anglie zaúpěl. Tyhle záchvaty bystrosti mladšího sourozence nesnášel snad ještě víc než Mollyino občasné hysterčení. „Tak fajn, nebyla to schůzka,“ povzdychl si. „Hráli jsme u Ludwiga doma poker a řešili ženský. Ale před Molly ani slovo, víš, jak hrozně nesnáší hazard.“
   Přikývl. Přece není takový hlupák, aby jí něco říkal. Pak uhnul pohledem. „Plakala celé odpoledne. Choval ses k ní hrozně.“
   „Jo, já vim,“ kývl hlavou druhý mladík. „Hned jak jsem dorazil, dal jsem jí čokoládu, omluvil se a nasypal si popel na hlavu, obrazně řečeno.“
   „To je dobře.“ Tvář hnědovlasého se rozzářila. „Já už totiž vážně nevěděl, jak jinak jí ještě utěšit, i když je pravda, že mi trochu pomoh Francie.“
   Blonďák byl rázem na nohou. Přidržel si bratra za límec košile a zasípal: „Bonnefoy byl tady?“
   Amerika se vyděsil. „Ne, jen spolu mluvili po telefonu.“
   Anglie upustil trochu páry. „Nechci, aby se kolem ní ten zženštilec motal. Akorát jí ublíží. Je přelétavej, nevydrží s jednou ženskou! Jen Bůh ví, kolik dalších holek takhle zblbnul.“
   Alfréd pokyvoval hlavou. „No ale… když jsem jí přišel uložit, byla celá rozesmátá…“
   Vyprávěl mu, čeho byl předešlého odpoledne svědkem. Arthur napjatě poslouchal a ujídal při tom cereálie s mlékem. Když hnědovlasý konečně skončil, odvážil se promluvit.
   „Poslyš, bráško, chci, abys byl mýma očima a ušima. Jestli se k ní ten blonďatej parchant jenom přiblíží, dáš mi vědět, jasný?“
   Amerika polkl, ale přislíbil účast. Zdálo se, že to Arthura přeci jen trochu uklidnilo. „A přestaň na mě koukat jako sůva z nudlí. Jestli se chceš ještě na něco zeptat, do toho!“
   Hnědovlasý se na okamžik zamyslel. „A jak vlastně dopadl ten váš turnaj? Kdo vyhrál?“
   „Nebudeš tomu věřit, ale Braginski. Ivanovi přálo štěstí, málem jsem si ty hříšný prachy odnes domů já.“ Anglie se kysele zašklebil a pak mu povyprávěl, nad čím pětice národů rokovala ve sklepení.
   „Hm, to je pravda, že holky divočí. Co bych dal za to, abych měl s Mary stejně krásný vztah jako s Molly.“
   Blonďatý mladík mu položil ruku na rameno. „Na naši culíkatou bacha, s tou si to nerozházej. Ludwig by ti moh vyprávět! Manželka mu rozbila talíř o hlavu.“
   „Vážně?“ podivil se hnědovlasý.
   „No fakt, má jí úplně celou ovázanou. Působilo to pěkně strašidelně.“ Pak se zvedl. „V klidu dojez, já mám nějakou práci v kanceláři. A nezapomeň, cos mi slíbil.“
   Alfréd jen přikývl a chvíli pozoroval mizející sourozencova záda. Musel si srovnat v hlavě vše, co se právě dozvěděl.

   Hnědovláska v džínové sukni a vestě ze stejného materiálu pohladila po vlasech spícího mladíka. Styděla se za sebe. Vůbec se nemohla rovnat tomu jinochovi v sáčku, s kravatou. Neuměla ani předstírat, že je dáma.
   Vzdychla a šla si do kuchyně uvařit kávu. S hrnkem v ruce přešla k oknu a zadívala se do krajiny. Jedním si byla jistá. Jestli bude chtít Mirek žít po jejím boku, musí se z něj stát kovboj.

   Zvedl se z postele a zarazilo ho, že Mary vedle něj nespí. Kroky ho neomylně vedly ke kuchyni. Sebral jí hrnek a postavil ho na stůl, pak ji zezadu objal kolem pasu. „Tebe něco trápí, viď?“
   Přikývla. „Jo, včera jsem se parádně ztrapnila,“ vzdychla si a přitiskla se k němu.
   „Ále, neplácej hlouposti. Bylo to roztomilý!“
   „To si ty lidi kolem určitě nemysleli!“ namítla.
   Začal se smát. „Na lidi se vykašli. Důležitý přece je, co si myslím já.“ Pak ji pustil, pootočil si ji a šibalsky se usmál. „Budu muset jít. Mám tady v New Yorku jednání, ode dneška.“
   Zamrkala a podívala se na digitální budík na kuchyňské lince. „A řekneš mi, prosím tě, kdy jsi vlastně chtěl vstávat?“
   Zašklebil se na ni. „To víš, má zvídavá Američanko, my Češi jsme neuvěřitelně líný.“
   Plácla ho zlehka přes rameno kostkovanou utěrkou, na kterou jedinou dosáhla. „Nepřeháněj! Znám línější chlapy!“ Nedalo jí to a pleskla ho znovu. „A padej se převlíct, jinak ti tu schůzku ještě zruší!“

   Pomáhala mu sbírat kousky oblečení, které včera poházel po podlaze, a přitom vzpomínala na včerejší večer, který by nejraději nazvala Trapas roku.
   Ještě dvakrát škobrtla, než ji konečně odvedl ke stolu. „To nic, prostě jenom nejsi zvyklá na podpatky,“ chlácholil ji Mirek. „To časem přejde.“
   Kdyby v tu chvíli stála na nohou, zákonitě by se skácela znovu.
Časem? Tak to nikdy! Něco zabručela a začala zkoumat příbory, několik lžic a jednu divnou misku. Díval se na ni a jí se zdálo, že dusí smích.
   „Prostě to klouže, no.“
   Zatvářila se bezradně, položil jí ruku na tvář. „Je to pro tebe nový, já vím.“

   Zabodla pohled do skříně před sebou, než se sehnula pro ponožku, která se zatoulala. „Hlavně, žes to věděl,“ utrousila a kriticky si návlek na chodidlo prohlédla.
   „Říkalas něco?“ obrátil se k ní mladík, který se díval, jestli se mu ještě někde něco nepovaluje.
   „Že na tý ponožce máš díru,“ prohlásila sarkasticky a mrskla ji po něm. „A ať tě ani nenapadne si to sako na jednání sundat! Všichni by viděli tu zmuchlanou košili. Musel jsi v tom spát?“
   Potlačil uchechtnutí. Ten její smysl pro dramatičnost… a přitom neměla sklony k hysterii, aspoň si to myslel.
   Mary si povzdychla a sáhla rukou pod postel. V hlavě se jí mihla ta strašlivě trapná scéna s vrchním.
   Objevil se číšník v naškrobené košili, nesl jídelní lístky. „Budete si přát?“
   Hnědovlasá sáhla rukou do pracně zhotovených kudrlin, pokrčila rameny a s nevinným výrazem prohlásila: „Dejte nám jenom jedno menu. V takhle nóbl restauraci jsem prvně, tak stejnak nebudu vědět, co je vhodný k jídlu a co ne.“
   Česko už to nevydržel a vyprskl smíchy. Rychle se ale přinutil k vyloudění vážné tváře. „Má snoubenka je vtipná, viďte?“
   Šlehla po něm vzteklým pohledem. Jestliže jsou snoubenci, měla by o tom snad něco vědět!
   „Jistě, pane,“ prohlásil vrchní strojeně a Mirek si poručil portské víno.
   Jakmile byl černovlasý tučňák z dohledu, Mary vypěnila. „Tak snoubenec, jo?“
   „To mi uklouzlo, promiň. Je mi jasný, že by o tom tvý bratři museli vědět. No tak, nemoh jsem odolat.“
   Trochu se usmála. „Dobře, odpouštím ti. A objednej něco k jídlu, mám hlad.“


   Netrvalo dlouho a musela se potýkat s řadou drobných hloupostí. Lžičku na dezert strčila do polévky, v míse s vodou si neutřela ruce, ale protože si do ní namačkala citrón, hned si upila. Vidličku a nůž držela obráceně a malý trojzubec jí pak málem vyletěl z ruky, když se chtěla ohnat po Mirkovi, který byl už úplně rudý v obličeji, jak se zoufale snažil nesmát.
   Ta moje barbarka je tak sladká, pomyslel si a strčil si do úst další sousto.
   „Přestaň se mi smát! Nikdo mě neučil tyhle… tyhle… kruci, ani pro to nemám žádný slušný pojmenování,“ zabručela otráveně a ujedla z pečené kachny.
   „To víš, měl jsem přísnou aristokratickou výchovu,“ usmál se Česko. „Za Rakouska-Uherska zlý pan Roderich na těchhle nesmyslech trval.“
   Už ani ona neudržela vážnou tvář. „Cože? Neměl bys takhle mluvit, když se tady musíš chovat jako snob, jako nějakej zbohatlík.“
   Zamrkal a zavrtěl hlavou. Zamračila se a chtěla po něm vysvětlení.


   Zatvářila se kysele, když vytáhla zpod postele mrtvou myš. Přidržela ji za ocas, pak ji hodila z okna. „Řekla bych, že chcípla z toho smradu z tý tvý ponožky,“ ucedila.
   „Mary, prosím. Jestli mi vyčítáš, že jsem tu s tebou byl…“
   „Ne, já ti vyčítám, že sundáš fusekle, ale košili si na sobě necháš!“ osvětlila mu situaci, pobavilo ho to.
   Vytáhl na postel kufr. „Pojď mi pomoct zkontrolovat, jestli jsem někde něco nevytrousil.“ Vytáhl z kapsy zavazadla přeložený seznam.
   Slečnu Jonesovou to zaujalo. „A co by se stalo, kdybys ztratil tenhle papírek?“ zeptala se zvědavě a připravovala se na výbuch smíchu.
   „Eee… no… byl bych v koncích,“ přiznal úspěšný český podnikatel a naprosto ignoroval škodolibé hihňání své americké přítelkyně. „Jsem zodpovědný muž.“
   Následoval další výbuch smíchu, pak se přeci jen trochu uklidnila a sklonila se nad rozevřeným diplomatickým kufříkem. Vzala do ruky seznam a podle pokynů kontrolovala obsah kufru.
   „Jak dlouhý bude to tvý jednání?“
   „Tři dny,“ odpověděl. „Už vidím kartáček na zuby a pastu.“
   Kývla hlavou. „A kde budeš spát? V hotelu?“
   „Jo, tam. Zítra už bych si nemoh dovolit zaspat.“
   Smutně se na něj podívala. Dnes je tak vážný a včera… včera jen hýřil vtipy.
   Pobaveně se na ni podíval a ukázal si na kravatu. „Poslyš… oblečení stačí k tomu, abys mohla předstírat, že jsi z vyšší vrstvy. Do restaurace můžou chodit i obyčejní lidé, prober se. To neznamená, že když já mám na sobě sako a ty šaty, že hned musíme patřit ke smetánce.“
   Nahnul se k ní. Nečekala to a ze sklenky jí vystříklo trochu portského. Rychle sáhl po ubrousku, ale jen jí červenou skvrnu rozetřel po šatech.
   „Koukni se, co děláš!“ vyjekla a mlátila ho přes ruku, aby toho nechal. „Ničíš mi šaty!“
   Ušklíbl se. „No no, ten kostým si přepereš.“
   Hrklo v ní. Že by poznal, že ta róba je z karnevalu? „Byly drahý, kupovala jsem je…“
   Zavrtěl hlavou, vzal jí z ruky vidličku a donutil ji sníst další sousto. Překvapeně se na něho podívala. „Vloni jsi mi věnovala nádherně hříšný tanec na té vaší venkovské slavnosti. Mělas na sobě úplně stejnou kombinaci a u pasu máš ještě kousek ohořelý, jak mi tenkrát vypadla cigareta. Ale jen klid. Nezáleží na tom, co máš na sobě. Nejkrásnější holka na světě je pro mě slečna Mary Jonesová,“ šeptl jí do ucha. Celá zčervenala a přestala s nesmyslnými protesty a výmluvami.


   Miroslav Novák, jako správný svědomitý žáček, procházel zavazadlo pěkně odshora až dolů. „Náhradní košili jsem s sebou určitě nebral. Ha, krém na boty! Mary? Mám tam napsanej krém na boty?“
   Vzhlédl. Jeho děvče strnulo, prázdný pohled upíralo do podlahy. Opatrně se k ní připlížil a zamával jí rukou před obličejem.
   Vydechla a zatvářila se provinile. „Promiň, musela jsem se zasnít.“
   Všiml si, že se jí lesknou oči. „Něco jsem udělal? Řekni…“
   Zavrtěla hlavou. „To jen ten včerejší večer. Musíš si o mně myslet, že jsem hroznej buran.“
   Povzdychl si a objal ji. „Bylas skvělá. Já ti slibuju, že příště přijedu ve vojenskym, jo? Přece jenom… tahle pistolnice letí na uniformy,“ poškádlil ji.
   „To není pravda!“ ohradila se. „Jenom jsem řekla, že tobě sluší a Alfrédovi ne!“
   „Vážně? Vypadám v ní sexy?“
   „Hele, já…“
   Začala se smát. Zvedl ji do vzduchu. „Věděl jsem, že na mazlení nebudeš mít náladu, ale příště ti to vynahradím. I kdybych tě měl stokrát prosit o odpuštění, že jsem tě vystavil takové hrozné situaci.“
   „Budeš si to žehlit dlouho,“ špitla, když ji opět postavil, a něžně ho políbila. „A ten krém tam máš a je to všechno. Mám ti udělat sendvič nebo tak něco?“
   „Nemusíš, budem to mít i s rautem.“ Česko zavřel kufr, předtím si od hnědovlásky vzal seznam, ještě jednou zkontroloval, jestli má všechno oblečení, a vydal se ke dveřím. „Slibuju, že příště se zdržím. Náhodou jsem se sem dostal na služební cestu, tak jsem toho chtěl využít.“ Políbil ji před vchodem do zahrady a zamával jí. Věnovala mu na cestu zářivý úsměv. Ať tě štěstí provází, má Calamity Jane!

   Během dne atmosféra v Arthurově domě zhoustla. To nebylo nic pro zvědavého Alfréda. Vytáhl ze zavazadla fotoaparát, do ledvinky zandal doklady, pořádně si ji upevnil kolem pasu a na oči dal sluneční brýle. Měl na sobě obyčejnou košili s hnědou vestou a na nohou legíny s třásněmi a boty vhodné na dlouhé chození. Oznámil rodině, že se rozhodl udělat si procházku po Londýně, a hned poté vyrazil na průzkum. Chtěl poznat, jak se baví lidé v britském velkoměstě.

   Hnědovlasý mládenec upoutával pozornost, sotva vystoupil z taxi, které ho svezlo k centru. Chodil s otevřenou pusou a všemu se divil. Fotil si nesmysly, především krvavě rudé telefonní budky, mával na policistky, odměňoval pouliční umělce, rozháněl holuby a každému dával na odiv, že má radost ze života. Znovu se zastavil a dotkl se fotoaparátu, který se mu houpal na krku, aby si vyfotil zvláštně řešené barikády proti vodě na řece Temži. „Wow, Londýn je úžasný město!“

   Dvě mladé krásky na něj narazily, když si s neskrývaným nadšením fotil Tower bridge. Mladík stál v takovém úhlu, aby viděl dobře na celou konstrukci a nedělalo mu problém s fotoaparátem zaostřit.
   „Hej, fešáku, nevyfotíš nás?“
   Otočil se za hlasem a okamžitě se začervenal. Dvojice dívek, která by směle mohla pózovat na jakémkoli přehlídkovém molu světa, po něm pokukovala a zářivě se usmívala. Roztáhl úsměv od ucha k uchu a požádal neznámé, aby mu zapózovaly. Udělaly to velice ochotně a pak mu zvědavě nakukovaly do digitálu.
   „Rozhodně si myslím, že se povedla!“ Amerika se zatvářil pyšně, spokojená děvčata ho začala vískat ve vlasech. „Eh… a… kdo jste?“ zeptal se, když konečně odtrhl oči od dívčího výstřihu, který ho k sobě vábil, jako kdyby měl uši naplněné zpěvem sirén.
   „Studentky,“ uchechtla se jedna. „Tohle je Cynthia…“ Ukázala na půvabnou blondýnu, která okamžitě pohodila vlasy a nasadila svůdný výraz. „A já jsem Chloe,“ dodala přitažlivá bruneta. „A teď je víkend, tak couráme po městě a užíváme si. A co ty, cizinče?“ Povzbudivě na něho mrkla.
   Obě se chtěly jen pobavit. Očekávaly, že Alfréd je bohatý Američan a pozve je na drink. A nebránily se ani myšlence žhavé noci s tímhle mladým, velice atraktivním, fotografem.
   Hnědovlasý se zaculil a podrbal se na hlavě. „Já jsem Alfréd F. Jones z Ameriky a zrovna teď objevuju Londýn!“ pochlubil se, děvčata to rozesmálo.
   „Páni, to se hned pozná, že pán je Američan,“ zahihňala se Chloe. „Nemáš tady auto?“
   Zavrtěl hlavou. „Bydlím tu u bratra. Přijel jsem na návštěvu, jenom na pár dní.“
   Řekl pravdu a vidět ho Arthur, spokojeně by si vydechl. Trvalo několik dlouhých let, než bratra naučil, že nesmí nikomu cizímu (kromě dalších národů) prozradit skutečnou identitu. Několikrát pro něj jel právě kvůli tomu na záchytku, a jednou dokonce do psychiatrické léčebny, což bylo to nejhorší, co se jeho sourozenci mohlo stát, pokud ovšem nepočítal ten incident, kdy slavný Alfréd F. Jones skončil před soudem kvůli urážce veřejného činitele. Kázání o tom, že „nemá policistovi ukazovat, jak se správně střílí ze služební zbraně“, mu znělo v hlavě ještě hezkých pár dní po tom. Nakonec se frustrovaný a vystrašený Alfréd naučil, že jeho jméno není před civilisty tabu, a kdyby chtěl dodat, že je Amerika, má říci, že je z Ameriky nebo Američan.

   Nezdálo se, že by to dívky příliš zklamalo. „Ty jsi fotograf?“ zeptala se Chloe s předstíraným zájmem.
   „Ne, turista, ale fotím rád, protože na světě je strašně moc zajímavejch věcí!“
   Přikyvovaly a uculovaly se. Je mladý, cestuje sám, bude s ním zábava. V duchu se začaly chechtat při představě, že chlapec je ještě panic. Přece jen… působí tak hloupoučce.
   Začaly ho objímat a loudit, aby jim vyprávěl o Státech. Udělal to bez váhání. Vtipných historek měl celou zásobu. Krásky zajímalo především, jak se mladíci v Americe baví. Měl radost, že jsou tak zvídavé. Vyprávěl jim o nočních klubech, pochybných barech, kasinech. Pořád se smály a oči jim svítily.
   „A jak se tu bavíte vy?“
   Brunetka se olízla. „Ukážem ti to, ale napřed nás vezmeš na zmrzlinu.“
   Okamžitě přikývl. Znovu mu zapózovaly, vyprosil si od nich e-maily, aby od něj mohly dostat fotografie na památku.

   Brzy se mu přístroj začal plnit skoro až vyzývavými fotkami dvou krásných slečen, a na několika se mu také podařilo objevit. Dali si zmrzlinu, prošli město křížem krážem. Cynthia i Chloe byly obětavé společnice, Alfréda hladily, popotahovaly za košili a za každý skutečně povedený snímek dostal políbení sladké jako med.
   Dívky se hihňaly, svůdně pohazovaly vlasy a dělaly na mladíka obličeje. „A holky… vážně se vám líbím?“ vydechl a znovu cvakl fotoaparátem.
   Blondýnka ho poplácala po rameni a zašvitořila: „No jistě, Fredy, protože ty jsi úžasnej bavič!“
   Nic nemohlo potěšit jeho ego víc. Spokojeně kývl a odvážil se vyfotit obě dívky zezadu. Hned se šly podívat. Čekal, že ho za ten snímeček se zadečky začnou mlátit kabelkami, ale místo toho se hlasitě rozesmály a od té chvíle byl ubohý pan Jones jejich „sladkým úchyláčkem“.

   Když padl soumrak, zatáhly ho do jednoho baru, údajně tam pracovaly. Uvěřil tomu, až když si na sebe oblékly uniformy hostesek. Dvě štěbetalky se přitočily ke svalnatému, nebezpečně vyhlížejícímu chlápkovi, který ale nevypadal na vyhazovače. Ten o chvíli později stiskl Alfrédovi rameno.
   „Musíme si promluvit, chlapče.“ V očích měl strach, ale donutil se přikývnout. „Holky mi řekly, že prej seš dobrej fotograf. Dneska v noci je tady akce… vstup pouze pro dámy. Nechám tě tu, když nám jí zdokumentuješ, a ještě si za to můžeš vydělat pár drobných.“
   Z mladíka začala opadávat tréma. „Nó… tak jo. Dejte mi e-mail a já vám zítra pošlu fotky. Oni se dají upravit, když budou moc tmavý, víte?“
   Muž s tím souhlasil, plácl Američana do zad a s hlasitým pochechtáváním se vzdálil.
   Celou noc byl Amerika zahrnován přízní spoře oděných dam. Běhal mezi nimi a fotil jako divý, bavil je vtípky a popíjel tequilu. Děvčata se smála a rozmazlovala přičinlivého hyperaktivního mladíka polibky, doteky a alkoholem. Připadal si, jako by spadl přímo do ráje.

   Ze zoufalství a smutku nad pokaženým včerejškem si Mary pustila televizi, nevydržela však u ní dlouho. „Napřed se ztrapnim v pětihvězdičkový restauraci a pak mu to ještě přiznám do očí, já husa! Mary Jonesová, ty už normálně přicházíš o rozum! Vyvádíš samý pitomosti!“ Ještě chvíli nadávala sama na sebe, pak se s povzdechem zvedla z pohovky. „Třeba přijdu na jiný myšlenky, když se podívám, co novýho se zas ve světě událo.“
   Pokývala hlavou a ve svém pokoji usedla k notebooku. Sotva otevřela prohlížeč, vykoukla na ni čerstvá zpráva z chatu. Usmála se. Byla to její přítelkyně Mai. Japonsko ji před několika desítkami let zavrhl, od toho osudného dne se k sestře nehlásil. Mary mu to zazlívala a neměla ho kvůli tomu v lásce. Toužebně doufala, že se s ním nikdy nesetká.

   Hnědovlasá zamrkala, když si přečetla zprávu pod pozdravem. „Ále, že by se slečna Hondová chystala na dobytkářskou dráhu?“ Začínala vyťukávat odpověď. Dívka po chvíli odepsala.
   „Chci vyzkoušet chov prasat. Musím nějak pomoci své zemi. Zkouším produkty, které se hodí na odbyt.“
   Severní Amerika si pro sebe přikývla. Mai byla zodpovědná, a přestože se s bratrem nestýkali, neustále vymýšlela, jak se postarat o blaho své země. Za tohle ji nepřestávám obdivovat, napadlo hnědovlasou dívku, tentokrát bez culíků, než sepsala kladnou odpověď a pustila se do vysvětlování nejrůznějších prasečích neduhů, od červenky až po prasečí chřipku a další virová a infekční onemocnění, aby byla mladá novostatkářka připravena na všechno. Ještě počkala na tradiční poděkování a popřála jí mnoho úspěchů, než se odhlásila ze soukromého chatu, který jim kdysi všem, blahé paměti, nainstaloval Německo, aby se mohli spojit, kdykoli by byla potřeba.

   Po rychlém zhlédnutí černé kroniky a dopravní situace se drsná pistolnice přeci jen malinko uklidnila a dospěla k názoru, že k večeři udělá kuře s rýží. Alfréd se stejně vrátí zase bůhví kdy.
   Hvízdla si a vyšla na zahradu. Jejich sídlo považovali sousedi za výstřední. Jak by také ne! Copak je běžná hacienda s domácí zvěřinou v lůně rušného velkoměsta?
   Zašla do prostoru za domem a o chvíli později už držela pod krkem slepici a druhou rukou sahala po sekeře. Jeden pořádný úder tupou stranou „zbraně“ a bylo po problému. Uchýlila se k tomuto způsobu likvidace chovné zvířeny poté, co na ni dvě všetečné sousedky (nikoho nepřekvapí, že to byly vlezlé důchodkyně) poslaly policii, když ji viděly, jak si přidušenou slepici nese do domu, z něhož se po chvíli ozvalo zoufalé kdákání. Jako správná americká občanka si tenkrát nechala vysvětlit od strážců veřejného pořádku, jak se má správně zabíjet zvěř určená na maso, přičemž musela ignorovat fakt, že oba uniformovaní mladíci viděli živou drůbež ve městě poprvé.

   V bezpečí svého domu sáhla po noži, pak se nad svým počínáním ušklíbla. „Teď bys mě měl vidět, lásko! Rozdychtěnou, ztahanou a celou od krve. Taková je totiž tvoje dívka snů.“
   Pustila se do draní peří. Nakonec jen uklidila maso do mrazáku a udělala si k večeři čínu, boj s flákotou ji vyčerpal. Spokojeně se usmívala. Jednoho dne začne nový život… na svém vlastním ranči.

   Kapitoly: 1 2 3