30.kapitola - Partnerka pro Tobiho

vloženo: 14.02.2010   
počet zobrazení:   

   Blonďatý ninja seděl na širokém kmeni a tvářil se neuvěřitelně naštvaně. „Jak mě mohli vyšoupnout? Dyť to neni fér!“
   Konan se ho snažila utěšit, ale Vůdce si ho přísně změřil. „Ninja musí bojovat až do konce! Udělali správně!“
   Deidara se na Šéfa zamračil, ale po zbytek zápolení už ani necekl.

   Ve hře Najdi mě! si nejlépe vedl Hidan, který dokázal kohokoli vystopovat i na místě, kde by dotyčného naprosto nikdo nečekal, třeba když se Itachi zaklínil v koruně stromu, nebo si Zetsu hrál na křoví. „Víš, za co mě taháš?“ zakňučel, když byl odhalen.
   Pak následoval hod kamenem, kde Hidan opět zabodoval a ještě se mu přitom poštěstilo sestřelit letícího ptáka. Poslední disciplínou byl hod shurikenem na cíl. Itachi minul dvakrát, bělovlasý měl tentokrát neuvěřitelně špatnou mušku, Zetsu minul čtyřikrát a Sasori s Prtě měli plný počet bodů. Vítězem byl však po pečlivém zkoumání prohlášen loutkář, protože cíp jeho hvězdice byl blíže středu.

   Úplně poslední soutěž měla probíhat výhradně v chlapské režii a byl k ní opět přizván Deidara a chtěl se jí zúčastnit i Tobi, ale toho odmítli s tím, že by překážel, zato přijali povzbuzeného Šéfa. Byly ustanoveny čtyři týmy – dva po dvojicích jako kořist a dvě dvojice útočníků.
   „Tuhle hru nesnáším,“ zašklebil se Itachi a mávl rukou nad nesmyslným počínáním jeho spolubojovníků.
   Každou chvíli dojde k předstíranému boji. Ani ve snu nepředpokládal, že by tím uneseným měl být on, Kisame je přece jen lehčí kořist. A nezapochyboval ani o tom, že dalším chytaným bude Deidara, protože na tom si koneckonců smlsli vždycky. Náhlý proud vzpomínek ho donutil otřást se.
   Žralok soucitně pokýval hlavou. „Nemysli na to, Itachi. Je to pryč.“ I on na ten kratičký okamžik vzpomenul Orochimara.

   Pein se rozkročil. „Znáte pravidla! Se zajatcem je dovoleno provádět naprosto cokoli a vy se snažte, abyste své parťáky dostali zase zpátky! A ještě něco… nechci žádná vážná zranění!“
   Zetsu přiběhl k holčičce, která seděla Konan na klíně. Dívenka ho jemně pohladila po hlavě, kanibal se uklonil a poslušně zmizel. Uražený Tobi se vrátil do sídla hned po druhém odmítnutí.

   „Pamatuj, Kisame, dávej si pozor. Určitě po tobě půjdou.“ Itachimu přišlo na mysl dávat svému rybímu příteli dobré rady před bojem.
   Sasori na to měl obdobný názor. „Trochu se snaž, Deidaro! Mě nebaví tě pořád zachraňovat!“
   Blonďatý zlehka potřásl hlavou. „Proč si aspoň jednou nevyberou tebe?“
   „Protože bys mě nezvlád dostat od nich.“

   Boj začal. Itachi se choval jako příkladný ochránce a snažil se Kisameho krýt tak, jak si zasluhoval. Jenže ve chvíli, kdy byl žralok už viditelně mimo nebezpečí, nad sebou spatřil Vůdcovu hlavu a pocítil jeho ocelový stisk. „Co?“
   Pein se sklonil k jeho uchu. „Tomu se říká zrada, Uchiho.“
   Itachi zuřil. Jak mu to jenom mohli udělat? A ke všemu ten hloupý nápad s rostlinkami. „Moc sebou nemel, ta kytka má trny,“ upozornil ho kanibal a nechal ho vstát. Uchiha měl ruce omotané liánami a už několikrát pocítil píchnutí. Jeho „nepřátelé“ se tedy pojistili, jen co je pravda. Ušklíbl se. „A toho druhého už máte?“
   Pein obrátil oči k nebi. „Chlapci se pokoušejí,“ vydal ze sebe přiškrceně a Itachi už se dál neptal.

   Prtě nadšeně poskakovala na Konanině klíně a ta měla co dělat, aby ji vůbec udržela v rukou. Meloun už se dávno skutálel do trávy. Modrovláska na malý okamžik zauvažovala nad tím, že by „malou“ svěřila Tobimu, ale pak rezignovala a nechala sebou pohupovat. Nebylo pochyb o tom, že si holčička bitevní vřavu užívá.

   Sasoriho srazili na zem a Deidara se zařídil dle jeho rady a prchal, co mu nohy stačily. Hidan s Kakuzou na něj uspořádali hon. Sice se zadýchával, ale nechtěl se vzdát. Doufal, že když vydrží běžet dostatečně dlouho, jeho soupeře to omrzí a vrátí se pro jeho mistra. Zlom nastal ve chvíli, kdy bělovlasý sáhl po kose, odmotal ji z lana a hodil s ní, jako by to byl bumerang. Tříhrotá zbraň jen těsně minula blonďáčkovy nohy. Stačil vyskočit, ale dopadl na záda a to znamenalo jeho prohru.

   Itachi se neubránil úsměvu, když uviděl to podivné procesí. Hidan s tvářemi od krve si pískal a nesl si kosu přes rameno. Za ním se ploužil Kakuzu, těsně nalepený na blonďatého ninju, který měl s velkou pravděpodobností ruce za zády, a jak kráčeli, Kakuzova kolena ho tlačila do pozadí.
   „Hele, co to vlastně je? Je to děsně slizký,“ postěžoval si blonďáček.
   Maskovaný uhnul pohledem. „No… bývaly to stehy.“
   „No tak v tom případě zastav, protože budu zvracet!“
   Kakuzu na to měl poněkud jiný názor. „Hni sebou!“ Popostrčil ho před sebou a jemu nezbylo než se podrobit.

   Přicházela nejlepší část celého tohohle nesmyslného představení… čas vyjednávání. Hidan se obzvlášť těšil na Uchihovu reakci. Když ho totiž chytali naposledy, byl u toho Orochimaru a od té doby si na něho nikdo z nich netroufl.
   „S kým začneme?“ tázal se Vůdce.
   „Vemte jeho. Chci vidět, co Kisame vyvede.“
   Pein přikývl. „Kisame! Pojď!“
   Žralok se zastavil u dělicí čáry, to byla hranice území nepřátel. Samehadu držel téměř jako vlastní dítě. Uchiha to nijak nekomentoval.
   Do té doby Itachi seděl, teď ho donutili vstát. Hidan sáhl po kunai a přidržel si černovlasého. „Dej nám, co chceme, jinak je s tímhle zbabělcem konec.“ Zachechtal se, jak se na správného mafiána sluší, a zbraň se nebezpečně míhala kolem Uchihovy kštice. Černovlasý se zamračil. Věděl, že mu doopravdy neublíží, to by bylo ke škodě všech, a navíc proti pravidlům, ale o vlasy přijít nechtěl. Škubl sebou a tělem mu projela prudká bolest.
   Hidan ho pustil na zem a nechal ho se svíjet. „Varovali jsme tě, Uchiho,“ dodal zlomyslně a černovlasý v duchu proklínal všechny rostliny světa.

   Prtě jejich počínání sledovala s neskrývaným zájmem. „Ublíží mu?“ zeptala se opatrně.
   „Ne, jen simulujou! Ale je zábavné vidět, jak se chlapi plazí po zemi a škemrají o milost.“ Modrovláska si byla svými slovy jistá.
   Dívenka zamyšleně hleděla na Itachiho. „A on to udělá?“
   „Ten? Ne! Raději by se nechal roztrhat zaživa, než by si přiznal, že mu něco nejde,“ usoudila modrovlasá a děvčátko chápavě přikývlo.

   Uchiha už se stačil vzpamatovat a vzápětí musel zaúpět podruhé. Jeho rybí partner byl totiž v relativním klidu, nechal se urážet i plivat si pod nohy. Pak zničehonic vyrazil výkřik a jako šílenec se rozběhl se Samehadou vpřed. Itachi ve snaze krýt se se překulil na bok, ale přitom zapomněl na svá pouta plná trnů.
   Ninjové se rozprchli, jako když do nich střelí, a spokojený žralok se teď skláněl nad trpícím přítelem. „V pohodě?“
   „Už jo.“
   Kisame se snažil Uchihu rozmotat. „Baka! Ta kytka má trny!“ napomenul ho černovlasý mladík.
   Druhý ninja přikývl. „Dobře, ale slib mi, že mě nebudeš litovat.“
   „Slovo na to!“ Itachi zkřivil obličej, když si žralok opět začal pohrávat s „rostlinkou“. Nakonec ji překousal, ale příliš dobře mu z toho nebylo.
   Vůdce k nim přistoupil. „Jít po tobě byl Zetsuův nápad. Jenže to moc… nedomyslel.“
   „Všimli jsme si,“ zavrčel Itachi vztekle. Velitel Akatsuki poslal oba sednout, aby nepřišli o zlatý hřeb programu.

   Na řadě bylo zachraňování Deidary. „Tak, Kakuzu, můžeš odvolat provázky,“ šklebil se bělovlasý a Kakuzu blonďáčka upozornil, že to trochu štípne. Deidara samozřejmě vyjekl a Sasori si poklepal na čelo. Blonďáček po něm vrhnul znechucený pohled.
   „Ták… a ručičky pěkně nahoru!“
   Nesmrtelný zvedl zajatcovy ruce a Kakuzu je sevřel. „To je stisk jak od svěráku,“ soptil Deidara a ohromeně sledoval, jak si jeho mistr sedá a vypadá, že začne každou chvíli meditovat. „Sasori!“ zakňučel blonďáček a nepřestával se divit.
   „A začnem s mučeníčkem,“ chechtal se Hidan, prokřupal všechny prsty a pak začal blonďatého ninju lechtat na břiše a v podpaždí. Nevydržel to dlouho. Z očí mu tekly slzy proudem, házel sebou jako ryba před poslední ranou a mezi chechotem se pokoušel nadávat.
   „Jej… nech… nechte… dost už… her… hernajs. To stačí! Sasorí!“
   Loutkář vůbec nevypadal na to, že by se chystal Deidaru zachraňovat, dokonce se i usmíval, to však byla pouhá maska. Ve skutečnosti si vyhlédl dvě malé díry, které si sám „vyrobil“ a které ústily přímo pod nohama bělovlasého. I když kvílení svého týmového partnera si přeci jen náležitě užíval. Nechal ho ještě pár chvil trpět, zatímco se koncentroval a slabounké průsvitné nitky se pomalu odvíjely z jeho rukou, proklouzly miniaturními dírkami a provlékly se bělovlasému rukávy a nohavicemi. A pak konečně červenovlasý zabiják provedl své jutsu.

   Hidan zaúpěl, bylo mu, jako kdyby právě dostal elektrický šok. Padl na zem a začal sípat.
   „Já tušil, že to přeženou!“ Pein vyskočil a rozběhl se k nim. Mezitím už loutkář skončil a bělovlasý si mohl vydechnout. Ve chvíli, kdy zaútočil, Kakuzu pustil zajatce a Deidara by za normálních okolností mohl bez větších problémů utéct, ale místo toho se vrhl k nesmrtelnému a posuzoval jeho zdraví.
   „Budeš moct vstát?“
   Hidan se bolestně šklebil. „Jasně, že jo! To přece nic není!“ Ale už první kroky mu dělaly obtíže.
   „Pro dnešek toho bylo až moc. A ty, Sasori, jestli jsi mi odrovnal mého nejlepšího žoldáka, rozřežu tě na kousky a zapálím si s nimi v krbu!“ vyhrožoval Vůdce a tentokrát ne planě.

   Nevinné hrátky ninjů zabijáků se zvrtly v soupeření o vlastní prestiž. Žralok měl propíchaný jazyk a musel být dočasně na tekuté stravě. Itachi si mazal dlaně a zápěstí, aby mu zmizely škrábance a Hidan se pár dní plahočil sídlem jako mátoha, než mu zmizely popáleniny způsobené Sasoriho chakrou.
   „Já myslel, že ti bolest nevadí!“ prohlásil loutkář na svou obhajobu a bělovlasý v té chvíli dostal chuť utrhnout červenovlasému hlavu a exemplárně ji pohřbít.

   Nebylo vůbec pochyb o tom, že Prtě roste rychleji než jiná děvčátka v jejím věku. „Tak kolik jí hádáš teď?“ šklebil se Uchiha a loutkář chvíli přemýšlel.
   „No… můžou jí být tak nanejvýš tři, čtyři roky, ale vypadá na takových jedenáct.“
   Černovlasý kývl a naznačil bělovlasému, aby šel k nim. „Poslyš, všiml sis, že ta holka roste?“
   Hidan si svoje děvčátko prohlížel s jistou nedůvěrou. „No, vypadá nějak… jinak.“
   „A nezapomínej, že co je tady, ještě jsme ani jednou neslavili den jejího nalezení.“
   Nesmrtelný ninja mu dal za pravdu.

   Akatsuki se po pečlivé úvaze rozhodli, že přijmou Prtě do svého středu. O jejích zvláštních schopnostech nepochyboval v sídle nikdo a Vůdce byl toho názoru, že dívenka se může hodit. A jako správná kunoichi potřebovala pomocníka. K velké spokojenosti všech byl vybrán Tobi. Když mu to oznámili, vykulil své jediné oko, zalapal po dechu a pak hystericky vyjekl: „Nedávejte k ní Tobiho! Ona ho zabije!“
   Ninji to nechalo klidné. „Možná by pro tebe bylo lepší umřít! K nám se stejně nehodíš!“ usadil ho Sasori.