34.kapitola - Nápoj síly

vloženo: 20.08.2010   
počet zobrazení:   

   Dvojice svižně rázovala krajinou. Blonďáček se nepřestával potutelně culit. Hidan po něm střelil podezíravým pohledem. „Hele, proč mám furt pocit, že za tím tvým útěkem ze sídla je něco víc?“
   Deidara se uchechtl. „Na Zetsua přichází každoroční splín. Takhle to skončilo posledně.“ Vyhrnul si rukáv a ukázal mu, teď už jen opravdu nepatrný, otisk zubů. „Pro jednou si může kousnout taky do někoho jinýho,“ dodal pochechtávaje se. „Tak kam teda máme namířeno?“

   Hidanův plán byl následující – projít všechny skryté vesnice, protože ty schraňovaly největší databáze o přírůstcích a úbytcích obyvatelstva (měly v tom koneckonců docela dost velkou praxi). Když to vyjde a oni najdou, co hledají, nebudou se už muset trmácet do méně známých ninjovských vesniček. Pravda byla ovšem ta, že s Deidarou ještě nikdy tak dlouho neputoval, a tak doufal, že jeho nervy vydrží všechny ty blonďákovy rádoby vtipné narážky.

   Na své první cestě zamířili do Suny, Vesnice ukryté v písku. Putování vyprahlou pouští na obou zanechalo následky. Blonďáček měl jazyk málem až na vestě a z Hidana lil pot tak, že by ihned potřeboval najít nejbližší shromaždiště vody a vyválet se v něm.
   Utrmácený Deidara si už ani nemohl držet nos, jak byl zesláblý. Svalil se u brány a vojáci z hlídky k němu přiskočili. Ani jednoho z těch dvou členů Akatsuki dosud neznali, a oni nebyli natolik hloupí, aby zapomněli v ložnicích civilní oděv.
   „Jste v pořádku, pane?“
   „Jenom utrmácenej po dlouhý cestě,“ dostal ze sebe mladík ztěžka. Nebyl k poznání, vlasy si zastrčil za uši a dalekohled nechal v sídle. „Dobrý, stačí, když mě podepřete,“ mínil je okamžitě, nechtěl, aby si všimli jeho rukou. Pokrčili rameny, ale poslechli ho.
   Hidan se uculoval, pak se otřepal a oba vojáky postříkal nelibě páchnoucí tekutinou. „Musíte přicházet z velké dálky,“ zabručel jeden z mladíků a něco si pro sebe zabručel.

   Nechali je opláchnout si obličej a dopřát si krátkou lázeň. V posledních dnech byla Suna k cizincům mnohem přísnější. Samozřejmě byl ke dvojici přidělen ozbrojený doprovod, aby je hlídal. Nechali jim zbraně, byla to jen klasická výbava bojovníka v terénu. Hidan skřípal zuby, ale pro dobro všech kolem sebe se nakonec dokázal ovládnout.
   Nehodlali tady vzbudit rozruch. Mise byla tajná a musela proběhnout bez povšimnutí. Zavalitý stařík na úřadě si je však prohlížel s nelibostí, a bělovlasého stálo spoustu přemáhání, aby ho neodkázal do patřičných mezí.
   Deidara si toho všiml. „Mluvit budu já,“ prohlásil rázně a prohrábl si kapsy. „Hledáme informace o tomhle děvčátku. Ztratila se jedné naší potulné skupině. Chceme najít nějaké informace o její pravé rodině. Ehm, pomůžete nám?“ Přistrčil mu fotografii blíže k nosu. Muž zachrochtal a začal se přehrabávat v deskách. „Je dost nadaná, mohla by pocházet z některé z ninjovských vesnic. Tak trochu jsme dohlíželi na její výcvik a měla dobré předpoklady pro to, stát se kunoichi.“
   Nesmrtelnému ninjovi z toho blábolení šla hlava kolem. Blonďáček lhal, jako když tiskne, a ani jednou se přitom nezačervenal. Docela by ho zajímalo, kdo tohle děťátko zaučoval.
   „Obávám se, že vám nepomohu, pánové,“ řekl úředník a sklapl desky. Byly v nich fotografie dětí, asi tak jednoletých, ale žádné se nepodobalo holčičce na snímku ani vzdáleně.
   „A kdybychom našli jistou podobnost, co by to znamenalo?“ vyptával se Deidara dál.
   „Pak bychom mohli zjistit určité indicie, které by napověděly více o původu toho děvčátka.“
   „A máte tu i záznamy o mrtvých?“
   „Jistěže, jen se račte podívat.“ Muž přistrčil k ninjovi černé desky. Zamrkal, když uviděl snímek člověka, kterého velice dobře znal. Bude moci Sasorimu donést dobré zprávy.

   Rozloučili se s mužem, opustili brány Suny, ale ještě předtím nakoupili několik měchů s vodou, aby vydrželi zpáteční pochod pouští. Teprve teď se Hidan mohl zeptat na všechno, co ho pálilo na jazyku.
   „Takhle blábolit tě naučil náš červenovlasej doktor?“
   „Jo, ale chce to cvik a mít jistý přesvědčení o svý pravdě. Třeba já zrovna teď věřím tomu, že Akatsuki jsou skupina potulných kejklířů.“
   „Heleď, nech si laskavě ty svoje blbý vtípky!“ urazil se bělovlasý, zakoulel očima a začal prohledávat opasek a počítat zbraně.
   Deidara se ale nenechal vyvést z míry. „Ale i když nic nenajdeme, tak se do sídla vrátíme s dobrýma zprávama.“
   „Jak to?“ nechápal Hidan, ale blonďatý ninja mu to velice rád osvětlil.
   „Sasoriho prohlásili v jeho vesnici za mrtvého. To se dělá, když jsi nezvěstnej příliš dlouho a nenachytají tě na žádný zločinecký akci. Aspoň v naší vesnici to tak bylo.“
   „A ty už seš taky pod kytkama?“ zachechtal se nesmrtelný bojovník.
   „Ne, já jsem pořád ještě hledanej pyroman.“

   V sídle bylo veselo. Sasori se mohl chválit za svou prozíravost. Před každým tréninkem s Prtě si dal Tobi lok „kouzelného“ nápoje a nabyl pak dojmu, že řeči bělovlasé holčičky už ho tolik nerozčilují.
   Vůdce si v poklidu třídil papíry, Konan pro všechny připravovala čaj, Kisame a Itachi trénovali na trávníku. Kakuzu někam odešel a nikdo z ostatních po něm nepátral.

   „Ne tak rychle, nebo tě budu odrážet tvrdě!“ zavrčel Uchiha a zablokoval další žralokův výpad.
   „Ty, Itachi, co si dát chvíli pauzu?“ navrhl bojovník s modrou kůží a zamrkal. Jeho společník ten pohyb postřehl a otočil se za zvukem, který se ozýval ne příliš daleko od nich.
   „Zetsu trénuje?“ ušklíbl se. Žralok nadšeně přikývl. „Tak se na toho našeho génia půjdeme podívat,“ přikývl černovlasý a v koutcích mu zacukalo.

   Kanibbal si přidělil nelehký úkol. Chtěl na obou svěřencích vyzkoušet základní ninjovské triky. „Na ten strom jsem zavěsil odznak a dvě lana. Musíte se vysoukat nahoru a pak se zase dostat dolů.“
   Tobiho oko na malou chvilku zašilhalo do koruny, pak mužíček na chvíli odběhl, ale brzy byl zpátky. Prtě se uculovala. Něco takového pro ni nebude problém. Ti muži zdaleka ještě netuší, co všechno dokáže.
   Zetsu se nepozastavoval nad tím, že se Tobi na okamžik vypařil, ani že k nim přicházejí diváci a sedají si do trávy.
   Oba „studenti“ začali šplhat nahoru. Mužíček pohupoval nožičkama a odstrkoval se, co to šlo.
   „Hm, ta jeho vůle je obdivuhodná,“ ušklíbl se Itachi a pozoroval holčičku, jak se souká do koruny, aniž by se dotýkala nohama kmene.
   „No jo, on je zbrklý, ale rychlejší.“
   Teď se ale stalo něco nevídaného. Bělovlasá holčička rozhoupala lano, odrazila se s ním a skopla Tobiho z jeho dráhy. Dopadl do trávy a chvíli jen vrtěl hlavou. Pak jeho oko zalité slzami zasvítilo. „Vy Tobiho nepokoříte, slečno,“ fňukl a vstal. Zetsu kroutil hlavou, když malý ninja opět běžel někam pryč.
   „Je to pěkná potvůrka, že, Itachi?“
   „Ano,“ přikývl černovlasý. „Tohle bylo rozhodně nefér.“
   Mužíček se za chvíli vrátil, sáhl znovu po laně, a tak rychle, jak to šlo, se začal soukat nahoru, až dosáhl horní větve.
   „Slez dolů, Tobi! Už je po soutěži!“ mírnil ho Zetsu. „Prtě už ten odznak přinesla.“
   „Ale, Zetsu-san! Já jsem vylezl nahoru!“ kňoural zhrzený ninja.
   „Ale o to v tom úkolu nešlo!“ vrtěl hlavou kanibal a pak nad tím mávl rukou. Skrčkovi nikdy nemělo cenu nic vysvětlovat.
   Prtě se spokojeně šklebila. Obdiv bojovníků měla ona, ne to oranžové pako. Itachi po ní střelil vražedným pohledem. Ani ten nejlepší Shinobi neměl šanci proti bohyni.

   Nastal večer. Deidara s Hidanem právě pracně uštvali v lese srnku a teď si zvěřinu opékali nad ohněm.
   „Tak zatím nic, ale přiznám se, že mě to ani moc nepřekvapuje. Ta naše holka se totiž každou chvíli mění.“
   „I kdyby, tak ty vlasy jí zůstanou bílý,“ opáčil Hidan a zakousl se do masa.
   „Heh, ale stejně to bylo dneska zajímavý. Skrytá travnatá, hm. Nepochází odtamtud Zetsu? Mám dojem, že kdysi dávno tvrdil, že poslední, co si pamatuje, je, že spadnul z nějakýho vozu.“ Bělovlasý se tomu podivil, ta historka mu musela uniknout. „Hele, myslíš, že se prostě Zetsu praštil do hlavy po tom pádu a pak si najednou řekl, že začne požírat lidi?“ zamyslel se blonďáček.
   „Tak to nevim. Zkus se ho na to zeptat,“ zašklebil se Hidan a spokojeně pozoroval, jak se jeho společník mračí.
   „Pche a dopadnu hůř než prve.“ Přejel si rukou po levé paži. „Tak to mě teda ani nenapadne! Nejsem přece úplně blbej!“
   „Tos řek ty,“ zaculil se řezník z Akatsuki a natáhl se ke stromu. „A klidně můžeš vzít první hlídku, blonďáku,“ dodal zlomyslně a zavřel oči.
   Oslovený jen zaskřípal zuby. Putovat s tímhle neotesancem nebyla žádná slast.

   Sasori se konečně donutil přestat na chvíli pracovat. Vyšel ven, chtěl si pročistit hlavu. Sídlo organizace opět začalo připomínat bitevní pole. Vůdce s tím nemohl nic dělat, dost možná ani nechtěl. Hodlal přece Tobiho vyhostit za fňukání, ne za agresivitu. Jenže skrček teď byl jako z divokých vajec, hecovali se s Prtě navzájem, ale stále to bylo jen nevinné kočkování. Kdykoli na sebe totiž narazili, skočili jeden po druhém a vznikla pranice.

   „Počtvrtý už tam nejdu,“ zabručel Uchiha otráveně.
   „Ale no tak, Itachi, vždyť by se té malé mohlo něco stát. Víš přece, že kluci mívají větší sílu,“ domlouval mu žralok.
   „Jdi si tu blbou holku laskavě zachraňovat sám!“ odsekl černovlasý a obrátil se na druhý bok. Jestli se jeho týmovému partnerovi něco stane, s ním to nehne. Varoval ho už dostatečně. Moc dobře věděl, že k té malé světlovlasé bytosti by se pro vlastní bezpečí neměl vůbec nikdo přibližovat.
   Kisame jen smutně zavrtěl hlavou a pak se vydal řešit spor dvou členů Akatsuki, na které zřejmě začínala přicházet puberta.

   Tobi ležel na břiše, holčička mu seděla na zádech a tahala ho za nohu. Skrček kvílel a prskal, byla to velice zvláštní směsice zvuků, a dala se v ní rozeznat dokonce i slova. „Tobi se nevzdá!“
   Žralok je od sebe odtrhl, přísně si oba přeměřil, ale nakonec svůj hněv nasměroval na Zetsua, který právě nakoukl do chodby. „to si je neumíš ohlídat, když už ty dva trénuješ?“ vyjel na něj ninja s modrou kůží a doufal, že se kanibal alespoň trochu zastydí. Nestalo se tak.

   Dvoubarevný bojovník po několika dalších dnech neustálých hádek dospěl k názoru, že si musí Tobi a Prtě přebytečnou energii vybít nějak jinak. Nejdříve je zkoušel učit ovládat chakru tak, aby svými útoky nikomu neublížili. Mužíček se držel, dívence pečetění nešlo, ale když jí řekl, jaký bude výsledný efekt, dokázala ho vytvořit i se zavřenýma očima.

   Kisame a Itachi se opět přišli dívat, tentokrát se k nim připojil i Sasori. Skrček s oranžovou maskou byl tentokrát o něco vychytralejší. Aby nemusel každou chvíli běhat do sídla pro svůj speciální nápoj, schoval si lahvičku poblíž. Když se mu zdálo, že začíná prohrávat, vyhnul se útoku bělovlasé a spěchal doplnit síly. Kanibalovi už to ale začínalo vadit.
   „To nedokážeš v sobě udržet vodu, že pořád někam běháš?“ zařval na mužíčka a jeho černá polovina na okamžik získala nádech rudé barvy.
   Tobi okamžitě začal vrtět hlavou, sedící Sasori se uchechtl. Jde se napít vždycky, když ho Prtě dostane na lopatky, pomyslel si a v očích se mu zablýsklo.
   Uchiha do něho šťouchl. „Poslyš, tváříš se, jako bys zas věděl něco víc. Nechceš nám to náhodou prozradit?“
   „Myslím, že to za chvíli uvidíte sami,“ zašklebil se loutkář.

   Pokořený skrček se chtěl opět uchýlit k duševnímu dopinku, ale Prtě mu lahvičku vytrhla z ruky. „Copak to je?“ Vypila zbytek nádoby a odhodila ji do trávy.
   Šokovaný Tobi se nejdříve nevzmohl na slovo, pak ale ze sebe vyrazil výkřik jako raněné zvíře a rozběhl se ke kopcům na opačné straně údolí. Akatsuki překvapeně vstávali.
   „Cos mu to namíchal?“ vydechl Itachi.
   „Nápoj pro zvýšení duševní síly alias obyčejnou vymačkanou naředěnou ovocnou šťávu,“ vzdychl červenovlasý a zahleděl se do dálky. „Páni, ten je opravdu hodně rychlý.“ Pak se znovu uchechtl. „Tak se mi zdá, že ten náš Tobi přece jenom něco umí.“