4.kapitola - Nemám tucha, co je EMO

vloženo: 15.08.2008   
počet zobrazení:   

   Leonyda buší na dveře koupelny

   „To tam tak nutně potřebuješ?“ ptám se našeho mstitele.
   „Ale vůbec ne! To já schválně!“ zní odpověď.
   Přesně, jak jsem si myslela. Ale to máš smůlu, panáčku, v baráku je totiž ještě jeden záchod. Proženu se obývacím pokojem a na bráchovu otázku odpovím spěšně: „Sasan blokuje koupelnu a já fakt musím…“ Když se pak vracím po schodech nahoru, uvidím Sasukeho sedícího na bratrově posteli a Johnnyho vycházejícího z koupelny.
   „Jak se ti povedlo…?“ vyzvídám, protože mi to prostě nejde na rozum.
   „Obyčejnou domluvou,“ zazubil se na mě bráška. Nerozumím už vůbec ničemu.

   Uplynulo pár dní. Od jisté doby s sebou všude nosím tmavě fialový zápisníček. Kdyby viděl, co si do něj píšu, nejspíš by mě vážně zabil. Poznatky o jeho chování, vtipný momentky, prostě věci, co se dají použít do budoucích fanfiction. A všechno to odstartovala taková nevinná sázka…

   „Ještě jsem neviděl holku, co by přede mnou neměla respekt. Já jsem totiž dost silný ninja.“ Na důkaz svých slov mne sjel Sharinganem. Pár dní totiž trvalo, než ho mohl začít zas ovládat.
   „Aby ti nevypadly voči,“ zabručela jsem a najela myší na Konohu.cz. Okamžitě mě upoutala zpráva, že mé fanfiction a příběhy řady dalších autorů jsou zablokovány a vše nasvědčuje tomu, že se zde něco semlelo. Zaspamovaná fóra, přeházené obrázky a po některých lidech není ani stopa, přestože jsou evidováni jako ON-LINE. Zpráva od Minaty všechno vysvětlila. Je logické, že jsem se jí také pochlubila se svým „malým“ problémem. Když jsem si znovu přečetla, že jí z monitoru vylezl Čtvrtý, v duchu jsem se usmála. Koneckonců, mohla jsem dopadnout mnohem hůř. Třeba takový Itachi… anebo Jiraiya s Kakashim, to bych asi vážně nevydejchala.
   Sasuke mi celou dobu zvědavě nakukoval přes rameno. „Co je to za téma: Proč nenávidíte Sasukeho?“
   „Neděs se. Máš tu taky fanclub.“ Udělala jsem s myší pár kliků a ukázala mu ho.
   Maličko nakrabatil čelo. „Jak dlouho už mě vlastně sleduješ?“
   „To by bylo na dlouho,“ mávla jsem nad tím rukou.
   „Chci to vědět.“
   „Pravda by tě porazila! Takže si ji nechám pro sebe.“ Přece mu nemůžu říct, že je kreslená postavička. Vždyť by to neunesl.
   Brzy přišel na to, že jeho škemrání a posléze vyhrožování se mnou ani trochu nehnulo. „A proč mě teda nemají rádi?“
   „No…“ Zarazila jsem se a pak mě napadlo trochu si z něj vystřelit. „Oni… tvrdí o tobě, že jsi EMO.“
   „Nemám tucha, co to je!“ opáčil okamžitě.
   „Sepsali tady spoustu teorií, které když vyvrátíš, nejsi EMO a lidi tě budou mít rádi, alespoň tady u nás.“
   „To zavání nějakou složitou prací,“ zabručel.
   „Já to tušila!“ protáhla jsem znuděně a čekala, jak zareaguje.
   „Když splním ty věci na tom zatraceném seznamu, řekneš mi pravdu!“
   „Tohle bys teda rozhodně nezvlád,“ pousmála jsem se.
   „Znamená to snad sázku?“
   „Vážně bys do toho šel?“ podivila jsem se.
   „Řekneš mi pravdu, začneš mě respektovat a vrátíš mi katanu a to poslední si nechám jako překvápko,“ ušklíbl se.
   „Chceš toho trochu moc, ne? Ale tak fajn. Ale když půlku těch věcí nesplníš, tak… mi budeš tejden sloužit, odpustíš si všechny ty blbý poznámky a… chvíle napětí… pošleš Sakuře omluvnej dopis, protože je to hodná holka a nezaslouží si, abys jí takhle ubližoval,“ rozhodla jsem.
   „Už teďka vidím, že ho psát nebudu,“ zajásal.
   „Ještě se uvidí.“

   A tím to vlastně celé začalo. Bratr se snaží najít způsob, jak dostat Uchihu zpátky domů a jak dny plynou, snažíme se zjistit, jak dlouho Sasuke vydrží s nervama. Už teď vám musí být naprosto jasné, že ten EMO seznam jsem si doslova vycucala z prstu. Ale co, aspoň bude sranda.

   Pravidlo první: Uchihové neumí vařit

   V kuchyni máme rozdělenou práci, to znamená, že se v ní s mámou střídáme. Když o tom tak přemýšlím, je divné, že si zatím zbytek obyvatel domu nevšiml, že už pár dní spí u nás cizí kluk. Jídla sníme dost, takže z toho se to rozhodně odvodit nedá.

   Sasuke se pokouší skamarádit s pánvičkou, ale už teď je jasné, že budu sundávat vajíčka ze zdi. Balancuje s tím jak provazochodec na tenkým laně. Po očku ho pozoruju a přitom krájím zeleninu.
   „Chi chi.“ Tetelím se radostí, což se vůbec neshoduje s tím, že zrovna mám pod nožem cibuli. Netrvalo dlouho a začala jsem si utírat oči.
   „Ty brečíš? Co je?“
   „To já ne,“ pípla jsem. „To ta cibule.“
   „Ona brečí?“
   „Ale ne, baka! Já brečím kvůli tomu, že krájím cibuli.“
   Sasuke se rozesmál. „To je hloupost.“
   „Klidně si to zkus. Ale ještě se musí připravit maso a někdo by měl dodělat ta vajíčka.“
   „Jsem ninja. Sleduj…“ Ruce mu rychle kmitaly, když prováděl klonovací techniku. Jeho druhé já pochytalo letící vajíčka, já se vrhla na maso a Avenger se pustil do boje s cibulí.
   „Na kostičky,“ upozornila jsem ho pro jistotu. Něco zabručel a uchopil nůž do ruky. Prostě nešlo zachovat vážnou tvář. Bylo vidět, jak krčí nos a oči už pomalu vlhnou. Přemáhá se, ale dlouho to nemůže vydržet, určitě ne do konce téhle krájecí akce. Možná je to poslední příležitost vidět Sasukeho brečet. To by se mělo zvěčnit! Pak si ale všimnu toho, co mi předtím unikalo…
   „Jdi od toho! Řekla jsem na kostičky a ty mi z toho děláš kaši!“ Rychle jsem ho vyhnala od rozdělané práce, v té chvíli zmizel i klon a já musela zachraňovat pánev i s vajíčky.
   „Prostě přiznej, že ti vaření nejde!“
   „Příští pokus bude lepší,“ prohlásil.
   „Na to zapomeň! Do kuchyně už tě znovu nepustím!“ Chvíli jsme na sebe štěkali, ale mé rozhodnutí bylo neochvějné. „Jestli budeš ještě chvíli naléhat, přetáhnu tě támhle tím!“ Významně jsem pohlédla na obrovskou cuketu, která ze všeho nejvíc připomínala kyj pravěkého člověka. Udělalo to na něj dojem.

   Pravidlo druhé: Sasuke nikdy nikomu nepomůže (ani nespolupracuje)

   Tohle vymyšlené tvrzení jsem se rozhodla uplatnit ve chvíli, kdy jsem měla uklízet pokoj.
   „Já jsem jako stvořenej pro týmovou práci!“ naparoval se Sasuke. Bylo mu jasné, že si musí vylepšit hodnocení, protože „kuchyňský test“ dopadl v jeho neprospěch.
   „Jak myslíš…“ Jeden hadr jsem měla v ruce já, druhý jsem strčila jemu.
   Kbelík s vodou jsme měli jen jeden. Poodešla jsem na druhou stranu pokoje, s úklidem už mám docela dost velký zkušenosti. Vše bylo dobré, dokud Sasuke omylem nezakopl o kýbl plný vody a nepřevrátil ho. Chtěla jsem rychle běžet pro ručník, než voda zaleze do všech koutů, ale Uchiha dostal daleko bláznivější nápad. Ve chvíli, kdy se nadechoval (a rozhodně neměl v úmyslu mi něco nehezkého říct) jsem mu strčila ruku před pusu.
   „Zbláznil ses? Dyť bysme vyhořeli!“ Vzápětí jsem musela ponořit dlaň do té pořád ještě tekoucí vody. „Ty hajzlíku… sis uplivl.“ (A moje ruka to schytá.) Během vytírání mokrého koberce škodolibě utrousím: „To bude další bod dolů, Uchiho.“
   „Grr…!“

   Momentka: S Orochimarem nemám nic společného

   Teploty venku už zase značně stouply. Okno otevřené, ale já musím zatáhnout závěs. Přiblížím se k oknu a sahám po tmavé látce. Praží do mě sluneční paprsky…
   „Hej! Nemáš ty náhodou prokletou pečeť?“ zeptal se Sasuke.
   „Já? Ne. Jak tě to napadlo?“ otřepu se.
   „Že máš na rukou spoustu červených skvrnek.“
   Zatáhnu závěsy a sednu si na postel. „Jo, ty myslíš tohle… jenom vyrážka, alergie na sluneční světlo. Proto jsem taky tahle bílá.“ Přejela jsem si rukou přes paži. „I když přiznávám, že to může působit dojmem, že je to… ale zatímco tvoje pruhy jsou pod kůži, moje tečky z ní vystupují, můžeš je nahmatat.“ S pocitem náhlé bezmoci jsem si objala rukama kolena a položila na ně hlavu. „Jestli nevěříš, klidně si sáhni.“
   Byla jsem zvědavá, co udělá. Nedalo mu to a já ucítila jeho ruku na své paži. Z těch doteků mě příjemně mrazilo, ale vzniklou depresi to zahnat nedokázalo.
   „Máš pravdu,“ řekl jen.

   Pravidlo třetí: Sasuke si dovede poradit v každé situaci

   Avenger dostal za úkol utkat se s tou nejpodivnější věcí na světě… s vysavačem. Bratr i já jsme se při pohledu na něj nepřestávali hlasitě smát. Nejdříve ohmatání stroje, pak zkoušení jednotlivých tlačítek a nakonec zápolení se samotnou hadicí. Ale… dalo by se říct, že úkol nakonec splnil. Ukázala jsem mu zdvižený palec. S úlevou si vydechl.

   Momentka: Nejsem jako Shino

   Mívám poslední dobou pocit, že mě začínají vyhledávat brouci a jiná havěť. Nacházím je totiž všude, kam se podívám. U postele, na stěně, běhají po podlaze. Broučci mi nevadí, ale…
   „Í! Pavouk!“ ječím a nejsem k utišení.
   „Kde to máš?“ zeptal se znuděně.
   „U postele! Je velkej, se spoustu nožiček.“ Bez dalšího vyptávání sahá po nejbližších novinách a ubíjí osminohou potvoru. „Za tohle chci bod.“ S těmi slovy se vytratil.

   Pravidlo čtvrté: Sasuke Uchiha je stoprocentní chlap

   „Dost se spekuluje o tom, jestli jsi vážně kluk… čím dál víc se totiž objevujou příběhy a obrázky, kde tě ukazují jako… homosexuála.“
   „Cože?“ zařval pohoršeně.
   „No, ale jelikož tu není žádnej vhodnej pokusnej králík, tohle pravidlo nebudeme ověřovat…“
   „Já tu ale jednoho vidím.“
   „Kde?“ Neměla jsem se ptát, protože už na mě míří prstem. „Ani nápad! Tohle teda nikdy!“
   Vzdychne a zamíří k záchodovým dveřím. Za malou chvíli už se ozývá nezaměnitelný splachovací zvuk. Vklouznu do koupelny hned po něm.
   „To se ti tak hrozně chce?“
   „Ne, jen si jdu něco ověřit.“ S úsměvem za sebou zavírám dveře.
   „Tak co?“ zeptal se, jakmile jsem zas vystrčila hlavu ze dveří.
   „Už je to jasný, že seš úplnej chlap. Prkýnko zůstalo zvednutý!“ Začala jsem se smát.

   T.a.r.a.n.e.e přestává bušit do Pána mnoha divných technik

   Dívka odhodila věc, kterou zrovna držela v ruce, a ztuhla hrůzou. Proboha! Já uhodila Orochimara, svou oblíbenou postavu. Co jsem to provedla? Ach ne, že se zase projevilo mé „dvojčátko“? Natáhla po něm ruku, chtěla se omluvit, ale ninja pro jistotu uskočil.
   „Ku… ku… kua, co to děláš?“ zakoktal se.
   „To bych taky ráda věděla. Tohle místo se mi nelíbí.“ opáčila.
   „Já se ale ptal na důvod toho nesmyslného mlácení!“ protestoval hadí ninja.
   „Ale to já bych se měla ptát. Sedím doma, odpočívám a pak mě zatáhneš sem. Co si mám teda myslet?“
   Začal se pochichtávat. Jejich hovor přerušil Kabuto, který děvče zaregistroval na první pohled. „Kde jste sebral tak pěknou mladou ženu?“
   Orochimaru se zachechtal. „Závidíš, Kabuto? Tahle holka je moje.“
   T.a.r.a.n.e.e měla pocit, že po něm opět něco hodí.
   Brýlatý mladík napřed upozornil svého pána, že byla hloupost hrát si s jeho počítačem, protože teď už možná nepůjde spravit, načež prohlásil, že Orochimaru má rozhodně vynikající vkus.
   „Já nejsem ničí!“ dopálila se hnědovlasá, sladce se usmála a v příští chvíli se sehnula, zula jednu botu a mrskla ji po klukovi ve fialovém. Mušku měla dobrou. „A máš to!“ zachechtala se spokojeně.