8.kapitola - Au-pair aneb Pán na hlídání

vloženo: 14.09.2008   
počet zobrazení:   

   Leonyda a Sasuke se zatím ještě nezabili

   Ačkoli soužití těchto dvou osob nebylo nijak snadné, postupem času si na společnou domácnost zvykly. Johnny Wolf se neúnavně snažil přijít na způsob, jak se Uchihy zbavit, a zbytek rodiny o tomto tajemném, a kupodivu viditelném, hostovi zatím nevěděl. Proč taky… Celý den nevylezl z domu, moc toho nesnědl, nechodil vyhledávat do skříně sladkosti, a jelikož byly prázdniny, přes den měl patřičnou volnost.
   Leonyda ještě neupustila od svého nápadu psát si všechny ty neobvyklé zážitky do „deníčku“.

   Kytka jménem Zetsu

   Právě jsem se přehrabovala ve skříni s nakupeným učením. Ani jsem si nevšimla, že Uchiha už vstal a právě vešel do pokoje. „Ta zelená věc po mně chňapla!“ stěžoval si.
   Od práce jsem neodtrhla zrak. „To je naše pokojová kytka. Říkáme jí Zetsu.“
   Řekla jsem z legrace a po očku se mrkla, jak zápasí s roztomilou sytě zelenou rostlinkou, jejíž šlahouny sahají málem až na koberec a o níž neustále tvrdím, že by se měla sestříhat, jelikož se do ní neustále zamotávám. Na druhou stranu je zcela neškodná a maso tedy rozhodně nežere.
   „Cože?“ zděsil se a pokusil se vyprostit.
   „Dávej bacha, nehejbej se! Jestli ji shodíš, máma udělá pořádnej kravál!“
   Uklidnil se, nic jinému mu nezbývalo. Ještě jsem ho nechala chvíli smažit ve vlastní šťávě a pak jsem ho šla vymotat.

   Ukážu ti překvapení!

   „Pojď sem na chvíli. Ukážu ti něco, cos určitě ještě neviděla.“
   Začala jsem větřit. Co zas má ten Uchiha za lubem? „Jestli nás hodláš podpálit nebo zas vytopit, či jiný podobný překvápko, tak ti garantuju, že udělám něco, po čem ti budou gatě malý!“
   Sasuke se ušklíbl. „Nebuď hned tak podezíravá.“
   „Není u tebe zvykem, aby ses choval takhle, nemůžu si pomoct,“ odsekla jsem.
   „Sakra práce s tebou! Prostě si sedni, zavři oči a nastav ruce!“ dopálil se. Pokrčila jsem rameny a sedla si. „Nekoukej,“ zabručel a stiskl mi dlaně.
   „Tak moment! O žádným šahání nebyla řeč!“ Pomrkávala jsem, ta hra se mi přestávala líbit. Ruce se třásly a já netušila, co se to děje.
   „Už se můžeš kouknout.“
   Zamrkala jsem. „Co to je?“ Něco modrého tryskalo z mých rukou, stále mne za ně držel.
   „Vážně to nepoznáš?“ zamračil se.
   „Hm... chakra?“
   „No jistě! Tohle tu rozhodně nemáte.“ Pustil mě.
   „Působivý. Hele, proč to děláš?“
   „Těžká otázka. Asi z několika důvodů… Zajistili jste mi jídlo, místo na spaní, pracovat nemusím, a přitom za to nic nechcete.“
   „Aha. To dává smysl. Tak teda… děkuju.“

   Není těžší věci než nakreslit Sasukeho Uchihu

   Můj bratr nádherně kreslí, já zas takovej talent nejsem. Jediné, co mu prý nikdy nešlo, bylo nakreslit nejmladšího Uchihu. Když jsem toho černovlasého kluka vystrčila za dveře s připomínkou, ať nepřekáží, posunkem jsem si ještě přivolala svého mladšího bratra.
   „Máš jedinečnou příležitost. Zkus si ho nakreslit, bude to… ehm, živej model.“
   „Tak to máš blbý. Ho nechceš v pokoji, co?“
   „Uhod. Musím uklízet a minule tu málem byla potopa. Tak ho na tu půlhodinu zabav.“
   „Jak myslíš.“
   Upřela jsem na něj prosebný pohled. Ihned pochopil. „Ne, ještě jsem nepřišel na to, jak ho dostat zpátky.“
   „Ty to zvládneš,“ shovívavě jsem se usmála a šla si po své práci.
   Po jejím skončení jsem zůstala stát s uchem přilepeným na dveřích vedoucích do obývacího pokoje. Hovor? O čem si proboha ti dva můžou povídat? Otevřela jsem a přikradla se k nim.
   „Co tu řešíte?“
   Bratr ani nevzhlédl od rozdělané kresby. „Nic zvláštního. Drbeme tě.“
   Přešla jsem to bez povšimnutí, raději jsem zkoukla jeho nejnovější kresbu. „Proč se mračí?“ nechápala jsem.
   „Kreslím, co vidím, když není předloha.“
   „A to se takhle ksichtil celou dobu?“
   Kývl hlavou a Uchiha se zatvářil ještě nasupeněji. To už jsem nevydržela a začala se naplno smát.

   Hůlka slouží jen svému majiteli

   Bedlivě jsem si všímala toho, že Sasuke pečlivě zkoumá vše, co je pro něj nové. Onehdy to byla třeba sada kouzelnických šachů a k nim přiložený kus vyřezávaného dřívka coby magnetická kouzelnická hůlka. Není divu, že ho to zaujalo.
   „Tohle slouží k čemu?“
   „Magická hůlka. Dovede neuvěřitelný věci!“
   „Ukaž!“
   „Až se mi bude chtít. Ale umí to nebezpečný kousky, to ti říkám,“ uchechtla jsem se.
   Tušila jsem, že podobné věci neuniknou jeho zájmu. Jistotu jsem měla ve chvíli, kdy do mě začal uprostřed noci šťouchat.
   „Co je?“
   „Nefunguje,“ zavrčel a zřejmě si vůbec nevšiml, že mě vzbudil. Proč do mě furt reje? Pak mi to došlo. S očima ještě napůl zalepenýma jsem mu vytrhla atrapu kouzelnického dřívka z ruky a dala si ji pod polštář.
   „Hůlka slouží jen právoplatnýmu majiteli. Takže to vzdej a jdi spát,“ zamumlala jsem a obrátila se na druhý bok.

   Dva ďáblíci

   Uhlídat mé dva bratránky, co už zanedlouho půjdou do školy, není vůbec žádný med. Chvíli neposedí, u ničeho dlouho nevydrží a ještě nepochopili, že tahle milá sestřenka se nebude rozpakovat fláknout jim jednu přes zadek, pokud to přeženou.

   Ten den to bylo stejné. Caparti vyběhli po schodech nahoru a místo pozdravu se vrhli ke skříni s hračkami.
   „Jak se říká?“ Nic, žádná reakce. „Nevychovanci,“ procedila jsem mezi zuby. „Takže dostanete pití, něco dobrýho k jídlu…“ Zatímco jsem na ně mluvila, s těžkým srdcem jsem vyndávala bednu s hračkami. Snad je to alespoň chvíli zabaví. Člověk se až divil, kolik mají energie. Jako dva malí Narutové. Hloupost, tyhle řeči. Jeden Naruťák stačí. Kdepak vlastně je? Nejsem si jistá, zda postřehl, že dnes máme návštěvu.
   Sotva se mé myšlenky zas vrátily do reality plné rachotících hraček a dětského vřískání, zjevil se ve dveřích jako přízrak.
   „Dva prckové?“
   „Bratránci. Radím ti někam si zalézt, než tě uvidí,“ sykla jsem.
   Pozdě. Jak je něco nové, okamžitě si toho všimnou. Ihned ho začali tahat za… tu úžasnou fialovou mašličku.
   „To mi chtějí ty kalhoty stáhnout?“
   „Ale ne, jen ti rozvázat tu nafialovělou hrůzu. Vážně, měl bys říct Orochimarovi, aby změnil styl oblíkání. Vidíš sám, jaký to má nevýhody.“
   „Tak to abych byl rád, že nechce mít potomky,“ ušklíbl se, ironie z něj jen čišela.
   „Za to děkuj nebesům,“ pochichtávala jsem se, když ho ti dva nezbedové začali tahat za vlasy. Takové černé a lesklé… ty v rodině rozhodně nikdo nemá.
   „Nechte toho pána! Není na hraní!“
   Setřást je z něj bylo těžší, než se zprvu zdálo. Ani jemu se to zrovna moc nelíbilo. Jeden z kloučků právě objevil píšťalku a vší silou do ní foukl. Nezbývalo mi, než si zakrýt uši a mladý Uchiha udělal totéž.
   „Polož tu píšťalu, ano? Bolí z toho uši. Tak to polož, prosím.“
   Domlouvat dítěti je hrozná dřina, to vám tedy povím. A někdy to vůbec nezabírá. Jako teď. Škodolibý dětský smích a rána ještě hlasitější než předešlá.
   „Sasuke, zmiz odtud! Hned!“
   „Kdybych tak uměl mizet jako Chuuninové.“
   „Na to ani nemysli! Z toho by měli akorát tak druhý Vánoce. Zdrhej!“
   Zatímco jsem se rvala s jedním prckem o píšťalku, dal na mou radu a schoval se za závěsem. Kořist je má! Už nebude nikomu trhat uši. Dětského breku jsem si nevšímala. Varovala jsem tě, chlapče. Máš, cos chtěl. „Tak to bychom měli,“ vydechla jsem s úlevou, sedla si na koberec a radovala se ze zachránění situace.