1.kapitola - Kujeme pikle

vloženo: 20.09.2008   
počet zobrazení:   

   Procházela se po ulicích Konohy a vychutnávala si teplé, zářivé paprsky, které vycházely z poledního slunce, a zamířila do liduprázdného parku. Jako vždy nemyslela na nic jiného, než na svou platonickou lásku, na svého milovaného blonďáčka.
   Přemýšlela o tom, co ji trápí víc, jestli to, že vždy, když ho vidí, omdlí, nebo že si jí nevšímá. Někdy ji zabolelo u srdíčka, když ho viděla, jak se má k Sakuře, která mu ale očividně city neopětuje.
   Je jí to líto… proč si nikdy nevšimne toho, co k němu cítí ona? Neváží si takového ryzího citu a té oddanosti. Vůbec se o ni nezajímá. Vždy se na ni jen nechápavě podívá, když celá zčervená, anebo omdlí. Chvíli si o ni dělá starosti a pak jako by už neexistovala…

   Z myšlenek ji vyrušil hlasitý smích. Zpoza rohu konožské ulice vyšel menší hlouček kluků. Hinata se rychle schovala za nejbližší strom a vyhlížela přicházející skupinku.
   Jako prvního uviděla Kibu, jeho by podle smíchu poznala, i kdyby byla slepá. Pak si všimla Nejiho, Shina, Shikamara, Sasukeho a…
   „Naruto!“
   Hinata zpozorněla a pokradmu sledovala, jakým směrem jdou. Co když půjdou přímo tím jejím? Je hodně nemilá náhoda, když chudák osamocená dívka potká skupinu hlučících a smějících se kluků, kteří jdou právě jejím směrem.
   Všichni se zastavili a usadili na jedné z mnoha laviček v parku.
   Kiba chvíli něco vyprávěl, a hned poté se všichni začali smát, pak se slova ujal Neji, a tentokrát už slyšela Hinata každé slovo.

   „Tak povídej… jak jsi na tom vlastně s Temari?“ ušklíbl se Neji na Shikamara a ten jen mávnul rukou.
   „Ale, jen povídej… doslechl jsem se, že ti s ní tvá máma plánuje svatbu!“ popichoval ho Kiba.
   „Nic vám nepovim… vy drbny!“ urazil se Shikamaru a znuděně začal, jako vždy, pozorovat mraky.
   „Tak nic… ty bídáku mizernej,“ zazubil se Neji a Shikamaru ignoroval všechny nadávky mířené na něho.
   „…a co ty, Sasuke? Už ses konečně zbavil Sakury? Proč jí neřekneš, aby tě nechala na pokoji, nebo se ti snad líbí, že za tebou pořád leze?“ zazubil se Kiba a Sasuke ho začal propalovat pohledem.
   „Hm… to určitě, Sakura letí jen a jen po mně, pánové,“ oznámil hrdě Naruto a všichni se začali smát. Sasukeho se to dotklo. Sice ho chce každá holka v Konoze, ale dostal vztek na Naruta, že ho mohlo něco takového jen napadnout.
   „Sakura chce mě,“ řekl Sasuke klidným hlasem. „…stejně jako všechny holky tady v Konoze,“ dodal arogantně a Naruto se na něho vrhnul.
   „To určitě, takovýho namyšlence hledá kdejaká,“ začal křičet Kiba a všichni se začali prát. Za chvíli se přidal i Shikamaru, asi uznal, že to bude možná větší zábava než pozorovat plující mráčky.

   Chudák Hinata se stala svědkem klučičí bitky a kroutila nad tím hlavou.
   Ještě pár minut se tam mlátili, plácali, pošťuchovali a nakonec Shikamaru všechny chytil do svého stínu. „Nechcete se už uklidnit?“ zakřičel a nastalo hrobové ticho.
   „Pusť mě!“ volal Kiba a ostatní se pak k němu přidali.
   „Dobře, ale už se nebudete rvát, jste banda šílenců, a kdyby vás viděly holky, kdo ví, jestli by o jednoho z vás ještě nějaká stála!“ pronesl rodičovsky a pak jeho stín zmizel. Kiba se Shinem uznali, že má Shikamaru pravdu, Sasuke se začal zase hádat s Narutem, koho chce Sakura, a Neji začal dumat nad svou teorií o osudu.

   „Jdu na oběd,“ oznámil Shikamaru a vmžiku zmizel.
   „Jo… jdu taky, mám hlad jako vlk,“ ucedil Kiba a Akamaru zavyl na souhlas.
   Skupinka prořídla a najednou kluci Hinatě kamsi zmizeli.
   Utrhla jednu větvičku ze sakury, za kterou se schovávala, a posadila se do husté trávy, která šimrala. Začala trhat jeden okvětní lístek po druhém a tiše šeptala: „Miluje mě, nemiluje mě…“

   „Hinato?“ uslyšela za svými zády známý hlas a leknutím vyskočila.
   „Kdo tě miluje?“ zeptal se nechápavě blonďáček a Hinata se výrazně začervenala.
   „N-Naruto… c-co tu děláš?“ zakoktala se a nenápadně odhodila větvičku za sebe na zem.
   „Já?“ zeptal se Naruto přihlouple a ukázal na sebe. „Procházel jsem tudy s klukama a… Hinato, není ti nic?“ Ukázal prstem na její růžová líčka.
   „P… proč?“
   „Jsi nějaká červená, nemáš horečku?“ Naruto se neptal dvakrát a položil Hinatě ruku na čelo. Najednou ucítila lechtivé šimrání až v konečcích prstů. On se dotkl jejího čela!
   Hinata zpanikařila, zatmělo se jí před očima a pak, jako vždy, omdlela. Naruto ji stačil zachytit a donesl ji na lavičku.
   „Neji!“ zavolal směrem k partě. Když přiběhl, objevil se mu na tváři vyděšený výraz, stejně jako Narutovi.
   „Co se jí stalo?“ zeptal se starostlivě, Naruto pokrčil rameny a pak přiběhl i Shino se Sasukem.
   „Co když bude potřebovat umělé dýchání?“ zazubil se Neji a Naruto ho káravě plácl po hlavě.
   „Odnesu ji do nemocnice, dejte vědět babičce,“ řekl a s Hinatou v náručí bleskurychle utíkal k nemocnici.

   Hinata se začínala probouzet. Malou chvilku měla zamlžené oči a rozhlížela se po nemocničním pokoji, dokud nenarazila na roztomilý pohled blankytně modrých očí.
   Zamžourala očima, jestli náhodou nevidí špatně. Vtom se na ni Naruto zazubil a rozzářily se mu oči.
   „Už se probudila!“ zvolal radostně a pak dovnitř vešla Sakura s Ino.
   „Vyděsilas nás, Hinato,“ řekla starostlivě Sakura.
   „Dattebayo,“ řekl Naruto a Ino kývla.
   „C-co se stalo?“ zeptala se Hinata a při pohledu na Naruta opět zčervenala.
   „Omdlela jsi, když jsem s tebou mluvil v parku, pamatuješ?“ vysvětloval Naruto. Hinata mu chtěla odpovědět, ale nepustil ji vůbec ke slovu.
   „Proč vždycky omdlíš, když na tebe promluvím?“ Starostlivě se na ni podíval, jako by byl zklamaný.
   „J-já…“
   „Myslím, že bys měl odejít, Naruto. Hinata si potřebuje odpočinout,“ mrkla na Sakuru Ino a vyhodily Naruta s pár připomínkami ven z pokoje.

   Sakura se posadila k Hinatě na nemocniční lůžko a zkoumavě si ji prohlížela.
   Ino si přistavila k posteli židli a začala s výslechem.
   „Ták… všechno nám pověz, úplně od začátku,“ ušklíbla se a Hinata zakroutila hlavou.
   „Z toho se už nevyvlíkneš, holka… tak šup… co se stalo?“ ptala se dychtivě Sakura a Hinatě nezbývalo nic jiného, než ukojit jejich zvědavost.

   „Tak dobře…,“ začala a prudce se nadechla: „…už odmalička se mi líbí Naruto…!“ spustila a chvíli čekala, jaká bude reakce kamarádek. Oběma dvěma poklesla čelist, Ino začala nervózně chodit po pokoji sem a tam a Hinata, přestože se dost obávala o Inino zdraví, pokračovala: „Ale vždy, když jsem v jeho blízkosti, tak…“
   „Zadrž!“ řekla hbitě Sakura a přikázala Ino, aby si sedla na zadek a poslouchala.
   „U-už vám nic neřeknu…“ rozplakala se Hinata, „…nepochopili byste mě.“
   „Ale, Hinato… Já tě poslouchám, uznávám, že jsem měla menší šok, ale zvládnu to… věř mi,“ uklidňovala Hinatu Ino a hned se posadila na postel vedle Sakury.
   „Povídej, jsme tu, abychom ti poradily, od toho přeci kamarádky jsou,“ pousmála se Sakura a Hinata si otřela slzy.
   „Ta-tak dobře… ale slibte mi, že se mě budete snažit pochopit.“ Obě dívky kývly a Hinata pokračovala: „Vždy, když je mi nablízku, tak se začnu červenat, a o to horší pro mě je, když s ním mám promluvit, jako kdyby mi unikla všechna slova… nevím ani, co říkat a… a stydím se, bojím se na něho podívat, a to samé dneska, dotkl se mého čela a dělal si starosti, proč ho mám tak horké a pak už si na nic nevzpomínám, probudila jsem se až tady, v nemocnici,“ povzdychla si Hinata a Ino kroutila hlavou. Sakura na ni tiše sykla, ať toho nechá.
   „Já… už nevím jak dál.“ Opět se rozplakala. „Pomůžete mi?“
   Sakura neváhala a kývla. „V případě, že mi potom už dá Naruto pokoj.“ Zasmála se.
   „Spolehni se, my určitě něco vymyslíme.“ Položila své ruce na její a Hinatě se objevil úsměv na tváři.

   Odpoledne ji už pustili z nemocnice a Hinata odešla domů, tentokrát však ne sama.
   „Posaďte se,“ vybídla své kamarádky a ukázala na roztomilé malé křesílko v prostorném obývacím pokoji.
   Hinata odešla do kuchyně a po chvíli se vrátila se třemi šálky. Posadila se na zem, jako pravá hostitelka, a Sakura s Ino začaly popíjet čaj.
   „Tak….!“ začala Ino a šibalky se ušklíbla. „Dostala jsem nápad!“
   Chvíli je napínala, dokud ji Sakura nezačala propalovat netrpělivým pohledem.
   „Mám plán, ale k jeho uskutečnění budeme potřebovat kalhoty, košili, paruku a… taky vycpávky.“ Zazubila se a Hinata se Sakurou nechápavě zíraly.
   „Předěláme tě na kluka.“ Zasmála se vlastnímu nápadu, ale místo potlesku uviděla jen nechápavé výrazy ve tvářích obou děvčat.
   „Eh? Nechápete?“ Zaťukala si prsty na čelo. „Hinata půjde na nezmíněnou tajnou misi a pak nějakým tragickým způsobem uhoří… to se ještě vymyslí… a těsně po její smrti přijde do Konohy nový kluk, student, a bude se ucházet o místo v Kakashiho týmu. A tím studentem budeš ty, Hinato, uděláme z tebe drzého, smělého kluka, který se chce stát ninjou, a až tě přiřadí k týmu 7, můžeš začít balit Naruta,“ zazubila se Ino a Sakura musela tentokrát uznat, že má „prasečinka“ poprvé nějaký inteligentní nápad. Hinata málem omdlela vsedě, jaký z toho měla šok.
   „T-to ne… co když omdlím i jako kluk?“ Rozklepala se.
   „Ne, ty neomdlíš! Budeš totiž vědět, že Naruto nebude vědět, že jsi to ty, a proto se nemáš čeho bát, nikdo tě nepozná, a navíc tam s tebou bude Sakura,“ ujišťovala ji Ino a pak si povzdychla nad jejím výrazem plným beznaděje.
   „Myslím, že je to dobrý nápad,“ schválila Inin plán Sakura. „Neboj, spolu to zvládneme.“
   Hinata chvíli přemýšlela mlčky. Přemítala, jestli všechna ta síla a otcův smutek, který po její fingované smrti zcela jistě nastane, vůbec stojí za to. Ale na druhou stranu… Naruta miluje z celého svého srdce a položila by za něj i život…
   „Tak… dobře.“ Hinata učinila konečné rozhodnutí. „A kdy začneme?“
   „Hned teď,“ ušklíbla se Ino a promnula si ruce.