4.kapitola - Ratatata, pic!

vloženo: 19.10.2008   
počet zobrazení:   

   Sakura, ač rozhodnutá jim pomoci, neustále váhala a neměla se k tomu. Ententýky, dva shurikeníky... Počítala si v duchu, aby se uklidnila.
   Než se konečně odhodlala, boj skončil. Její společníci, ač s mírnými obtížemi, protivníky vyřídili, vyvázli naštěstí jen s pár škrábanci. Shikamaru cítil povinnost se ozvat, takže se na Sakuru hned obořil: „Co tam jen tak stojíš? Měla jsi nám pomoct! Nevzali jsme tě sem kvůli koukání!“
   Sakura zabodla pohled do země a po tvářích se jí koulely slzy. Věděla to... je slabá... měla skončit...

   Trénink nového týmu 7 probíhal... velice zajímavě, až do té doby, než Kakashi, zralý na prášky, rezignoval a zalezl si na strom, kde otevřel Icha Icha.
   Pod ním mezitím probíhala žhavá hádka mezi Narutem a Ino.
   „Ty idiote! Co to pořád děláš?! Všechno kazíš! Jak ses vůbec mohl stát Geninem?“ ječela Ino jak siréna. Je možné, že někde na hodně vzdáleném místě ji ještě zaslechlo pár lidí, ten zbytek byl naštěstí ušetřen.
   „Úplně normálně! To ty všechno kazíš!“ A hádka vesele pokračovala…
   Najednou oba unisono zaječeli: „Kakashi Sensei!“ Volaný otráveně zvedl hlavu.
   „Vraťte sem Sakuru-chan!“ Naruto div neobjímal strom a ronil slzy jako hráchy, zatímco si třel tvář, kam ho praštila Ino.
   Ta zas na to: „Vyhoďte ho z týmu! Vždyť je úplně neschopnej!“ Kakashi si povzdechl a znovu se začetl.
   V Sasukeho mysli mezitím probíhal wrestling mezi myšlenkou zmizet pryč a jít trénovat sám a nápadem srovnat je všechny do latě. Nakonec za něj rozhodl Kakashi, který byl rušen ve čtení, a tak na ně houkl: „Končím dnešní trénink! Sejdeme se... někdy... prostě někdy. Dám vám vědět.“
   Až se Asuma vrátí z mise, Ino mu klidně velmi rád vrátím...

   „Tohle je v týmové práci nepřípustné, Sakuro! Po návratu budeme muset začít pořádně trénovat,“ káral ji Asuma, zatímco Sakura, sedící na posteli, mlčky polykala slzy a tupě hleděla před sebe. „A navíc - nerad to říkám, ale Konohu jsi i docela zesměšnila. Vždyť bylo vidět, že máme - omluv ten výraz, ale nemám ve zvyku lhát - neschopné ninji! Je možné, že se to rozšíří a ubude nám misí a peněz! Tady nezáleží jenom na týmu, ale i na celé Skryté listové vesnici!“
   Růžovláska na něj upřela uslzený pohled a nešťastně si povzdychla: „Když já chtěla skončit... Ale Kakashi sensei mi tímhle chtěl pomoci...“
   „Sakuro... poslouchej pozorně. Jestli teď skončíš, dáš jenom najevo svou slabost a nic tím nevyřešíš. Pokud budeš trénovat, změní se to. Věřím, že se z tebe stane dobrá kunoichi. Každé začátky jsou těžké. A navíc,“ Asuma na ni přívětivě mrkl. „…pokud budeš trénovat, můžeš být lepší než Ino a kdo ví - třeba i získáš srdce toho svého.“ Poslední věta zněla tak vševědoucně, až se Sakura zarazila nad jeho informovaností.
   Ninja se zvedl, potřeboval doplnit nikotin, a když už byl ve dveřích, otočil se na ni a trochu naléhavým hlasem ji nabádal: „Popřemýšlej ještě o tom. Jakmile jednou skončíš, pak se těžko vracíš zpět.“ A zmizel kamsi ven.

   Konoha už je blízko... Jsem pevně rozhodnutá. Končím. Ať si Asuma sensei říká, co chce. Jsem neschopná... neumím nic... každý mě jenom zachraňuje... Sakura se zaobírala těmito depresivními myšlenkami, zatímco její nynější kolegové po ní vrhali naštvané pohledy. Nechala je ve štychu, nepomohla jim.
   No, to tu chci radši Ino. Ať už je jakkoli protivná, alespoň pomáhá. Bůh mi odpusť, že jsem kdy proti ní něco měl. Tak přemýšlel Shikamaru. Kdyby byli s Choujim propojeni telepatií, asi by jeho kamarád jen přikyvoval. Sakura se tedy skutečně moc nepředvedla.
   „Mládeži... Jako oslavu za splnění mise vás zvu na oběd.“ Asumovi se nemluvilo zrovna nejlépe, ještě pořád se na Sakuru zlobil, stejně tak zbytek týmu, ale trochu ji i chápal. Všichni tři se po něm překvapeně podívali, divže nenarazili do stromů, které jim stály v cestě. Když už pak nic neříkal, pokrčili rameny a dál se věnovali své pouti.