6.kapitola - Postavit se pravdě

vloženo: 23.08.2009   
počet zobrazení:   

   „Tak bráškové se zašili v koupelně,“ hlásil James.
   „Regulus má jistě mnoho nových pocitů. Nech je, ať si to vyříkají,“ mírnil ho Remus. Mladý Potter zkroutil obličej do bolestného šklebu a všichni tři Pobertové se rozesmáli.

   Sirius se na bratra pátravě zadíval. „Tak co mi chceš?“ zavrčel zlostně.
   „Ehm, ty a ten Remus… něco spolu máte?“
   Starší Black se rozmýšlel, zda má sourozence profackovat, nebo si to nechat na později. „Ty jsi něco pil? Kde tě tohle ksakru napadlo?“ Regulus mu vypověděl vše o jizvách a obavách z prvního setkání. Siriusův úšklebek vystřídalo zděšení. „O tomhle nechci mluvit.“
   „Já to ale musím vědět!“ zoufal si Arcturus.
   „Řekl jsem ne!“
   Bratr sbíral síly k odvážnému prohlášení: „Jestli mi to neřekneš, povím jim pravdu!“
   „Mám si tě snad zavázat neporušitelným slibem?“ Sirius ho chytil pod krkem. Regulus sice nechápal, o čem to jeho sourozenec mluví, ale nebyl takový hlupák, aby nepoznal výhružku. Pak si ho bratr přitáhl ještě blíž k sobě. „Tak fajn, řeknu ti to. Ale jestli jen cekneš, použiju na tebe kletbu, co se nepromíjí.“ Pustil ho a počkal, než si vydechne. „Remus Lupin je vlkodlak a já zvěromág, co se mění ve velkého černého psa…“
   Regulusův údiv nemohl být větší. „A… jak dlouho už?“
   „Teprve chvíli. Pamatuješ, jak jsem na začátku prázdnin zůstával v Bradavicích kvůli tomu trestu?“
   Regulusovi začínalo svítat. „Tys matce lhal?“
   „Jo, dá se to tak říct. Zůstali jsme s Remusem v Chroptící chýši s vypůjčenou knihou. A tam se konečně povedla úplná proměna.“
   „A co když to po mně bude chtít taky?“ Na mladšího syna z rodu Blacků dolehla hořká pravda.
   „Pak ať ti pomáhaj všichni svatí!“ odsekl Sirius a vzal za kliku.
   „Um…už je volno?“ koktal Pettigrew a plaše pohlížel na Siriuse.
   „Co jsi všechno slyšel, Petře?“ vyštěkl Sirius ostře a postavil ho na nohy.
   „Nic. Já teď přišel. Už je tu volno?“
   Tichošlápek se ušklíbl. „Jo, jsme zrovna na odchodu.“ Chytil bratra za ruku a odtáhl ho pryč.

   Regulus se omluvil, že mu ještě není úplně dobře a šel si lehnout. V hlavě mu pořád zněla bratrova slova: Vlkodlak! Vlkodlak! Znovu se zachvěl. Co když ho pokouše? Bude mít zničený život, to je jasné! Matka ho vydědí, otec s ním už do smrti nepromluví! Ty představy byly dost děsivé na to, aby se jimi příliš dlouho zabýval, protože ho stravovaly jako parazit. Usnul a zmítal se ve vlastních děsech.

   Sirius strávil příjemnou noc po boku svých nerozlučných přátel, ale cítil se mezi nimi nesvůj. Rozhodně nemohl zkoušet být středem pozornosti, protože by si mohli všimnout jeho podivného chování a srovnat to s tím, které tak dobře znají. Proto se spokojil jen s tím, že poslouchal hovor a jenom v duchu se pochechtával Remusově nerozhodnosti, Jamesově naivitě a Petrově neuvěřitelné tuposti. Alespoň něco, pomyslel si hořce. Dnešek nebyl ani pro jednoho z bratrů snadný.