3.kapitola - Úprk

vloženo: 08.03.2009   
počet zobrazení:   

   Smrtijedi se obvykle scházeli v malé místnůstce v přízemí. Bylo nasnadě, že se sem začnou slézat, když teď hrozí bezprostřední nebezpečí, že budou odhaleni. Bellatrix i Rabastan to moc dobře věděli, a ani tentokrát nebyli zklamáni.
   První dovnitř vstoupil Lucius. Věděli, že je na chodbě, protože Narcisu posílal nahoru a pobízel ji ke spěchu.
   „Luciusi?“ Žena s havraními vlasy nebyla zvyklá na chození kolem horké kaše.
   „A co chceš slyšet? Že se někde skryl a všechno je v nejlepším pořádku? Ale ne, kdepak! Bohužel, nepřináším dobré zprávy. Je konec, Bello.“
   Odvrátil se, aby neviděl její nechápavý výraz. „Sbalte se a hněte s sebou! Ministerští tu budou každou chvíli!“

   Ne, už nebyla naděje, Rookwood to právě potvrdil. Byl to on, kdo pomohl ostatním s rychlou evakuací. On a jeho zrádcovská spojka v letaxové síti.

   Posledních pár „vyvolených“ se zdrželo v síni jen o chvíli déle, než bylo bezpodmínečně nutné. Podařilo se jim sice zbavit se důkazů a kompromitujících materiálů, jenže boji už se vyhnout nedokázali. Stačili si ještě nasadit masky a škrabošky, než se dveře rozlétly a dovnitř vtrhlo bystrozorské komando vyzbrojené hůlkami, které okamžitě zaútočilo.
   Lucius složil první dva na zem. Bellatrix mířila s devadesátiprocentní přesností a brzy se kolem ní utvořil hlouček skučících kouzelníků. Jeden ze Smrtijedů byl přemožen, podle všeho žena, jiný se mu okamžitě vrhl na pomoc. Deset proti pěti, to byla skutečně přesila, ale nakonec se Smrtijedům podařilo zatlačit bystrozory na chodbu a zatarasit dveře. Jeden z nich přitom přišel o svou masku. Byl ztracen, odhalili ho. Věděl to on, i všichni ostatní. Jakmile se zbavili těch otravných čmuchalů, museli co nejrychleji zmizet. Dřív, než někdo zjistí, že letaxová síť není hlídaná.

   Rozčilená velitelka bystrozorské jednotky konečně prolomila obranu. „Pláchli krbem, madame Deano!“ prohlásil nejmladší účastník celé akce. Bystrozorka ještě chvíli hleděla do zdi svým typicky mrazivým pohledem, než vyhlásila rozchod.

   Severus Snape táhle zaskučel. Stará rána na předloktí opět pálila. Ihned věděl, že se něco děje. Jenže tohle nebylo obvyklé svolávací znamení. Ne, bylo v tom něco jiného, mnohem více znepokojivého. A on věděl, za kým jít!

   Albus Brumbál ho přijal s ledovým klidem. Snape měl pocit, že ví vždy více než jiní, neboť pravil: „Znamení pálí, že?“
   „Ano,“ polkl mladý profesor. „Zdá se, že signalizuje něco jako poplach.“
   „Dobrá. Uklidněte se, Severusi, ráno je moudřejší večera. Doporučuji vám pořádně se prospat, zítra nás všechny čeká zcela jistě nesmírně náročný den.“
   Přikývl. Albus Brumbál se zatím ještě nikdy nemýlil, bude mu tedy věřit i tentokrát.