Moderní Anglie

   Arthur Kirkland si dělá starosti o svou sestru Molly, která si začala s Francisem Bonnefoyem a začíná doma pořádně vlčet. Rád by je od sebe nějak oddělil, ale neví si s tím rady. A do toho všeho má plno starostí, a navíc je tu vtíravá Skotsko, která ho pronásleduje jak neřízená střela.

   Molly Kirklandová je šťastná, má starostlivého přítele a život se jí jeví jako růžová zahrada. Jenže stále častější nesmyslné výbuchy vzteku jejího bratra Arthura jí přidělávají vrásky. A také by ho ráda přesvědčila, aby konečně přestal brojit proti svému odvěkému rivalovi Francisovi, který si získal dívčino srdce.

   1. kapitola - Škádlení

   Blonďatý mladík v lehké košili a vzdušných trenýrkách se opět předklonil, aby mohl pořádně zalít květiny. Zaslechl smích, ušklíbl se a jeho oči v barvě brčálově zelené se zabodly do obličeje, který vykoukl zpoza dlouhé bílé plachty. „Prostěradla nejsou na hraní,“ upozornil jemně cizinku, která znovu vykoukla a začala se šklebit.
   „Ty ale vůbec nemáš smysl pro humor, Arthure!“ Dívka s kratšími zvlněnými vlasy v barvě pšenice se rozesmála.
   „Možná, ale to by ses musela dívat pořádně,“ zabručel a vrátil se ke svému zalévání.
   „Ale no tak, bráško, nesmíš brát život tak vážně! Ne nadarmo o tobě Francis říká, že jsi hrozný suchar.“
   Zastavil se uprostřed pohybu. Bylo to, jako kdyby mu vrazila nůž do zad, ale včas se ovládl. „Žabožrouti toho nakecají…,“ odpověděl lhostejně, odložil konev a sedl si do trávy. Od chvíle, co začala chodit s tím francouzským budižkničemu, je neuvěřitelně protivná. Má na ní špatnej vliv, jiná možností není. Vzdychl si, pak se natáhl na zelený trávník a chvíli ji pozoroval. Musel uznat, že Molly je živel. Už od chvíle jejího zrození měl pocit, že mu obrátí život naruby. Jeho drahá sestřička a další představitelka Británie. Královna si ji zamilovala, zato on byl vyvrhel a nemohla mu přijít na jméno. Jediné štěstí bylo, že mladá slečna Kirklandová byla bezelstná a neměla jiné ambice než se starat o milované sourozence, kterých neměla málo. On, Alfréd a Mary, neprůbojný bráška Matthew a malý Peter, nový stát s honosným jménem Sealand.
   Blonďák si povzdychl. Měl sestru opravdu rád a často si vyčítal některé věci, které jí provedl v minulosti, jenže ta její rozjařenost a „posedlost krásou a maličkostmi“ ho začínala dožírat, protože zpoza těch laskavých zelených očí na něj začínal zírat vykuk Francis, jeho věčný rival. Využije ji a odkopne. On není ten typ, co by se hrnul do vážnýho vztahu, prorokoval si v duchu a skoro neznatelně se ušklíbl. Na malý okamžik přivřel oči, pak zjistil, že do něj někdo šťouchá nohou.
   „Co je?“ vyjevil se a zabodl do blondýnky zmatený pohled.
   „Potřebuju projít, překážíš mi tady,“ upozornila ho jemně a zaculila se.
   Rozhlédl se kolem sebe. „Ale vždyť tu máš přece místa habaděj! To mě nemůžeš obejít?“
   „Nerada bych ti zase šlápla do kytek,“ odvětila s úsměvem a ohnivýma očkama pozorovala jeho kyselý obličej. „A chtěla jsem tě probudit,“ dodala a uhnula pohledem do strany.
   Využil toho, rychle se nadzvedl a chytil ji v pase. Lekla se, vyhodila rukama do vzduchu a kusy oblečení hromadně opouštěly prádelní koš. Arthur překvapeně zamrkal.
   „No moc nekoukej, všechno jsou to tvoje věci,“ ušklíbla se blonďatá. „Spodky, tílka, ponožky a tak.“
   „Jenom mý?“ podivil se a sedl si.
   „Jo, tvoje. Říkal jsi, že odpoledne odjíždíš a ve skříni už ti nic nezůstalo, jak máš všechno namachaný.“
   Zvedl se a pohladil ji po tváři s laskavým úsměvem. „Sestřičko, já kdybych tě neměl…“
   S tajemným úšklebkem položila prázdný koš na zem a rychle ustupovala. „…tak by sis sám nedošel ani na záchod!“ doplnila ho.
   Zareagoval ihned, tedy mnohem rychleji, než čekala, a vyběhl za ní. „Cože? To odvoláš, Molly!“
   „Tak na to zapomeň!“ vyhrkla provokativně a přidala.
   Před očima měl mžitky, takže si vůbec nevšiml, že mu dorazila návštěva.

   Blonďatá vběhla za hnědovlasého mladíka a schovala se za ním. „Alfréde, zachraň mě!“ Zmatený Amerika kroutil hlavou, jak vůbec nechápal, co se tu stalo.
   „Nepros, to hnědý vyžle ti nepomůže!“ zaprskal Arthur. „Omluv se a hned!“
   „Proč se mám ospravedlňovat za pravdu?“ vydechla překvapená Molly. „Sestřička ti jednou odejde z domu, myslel jsi na to vůbec někdy?“
   „Samozřejmě, že ne, protože máš zákaz chodit s Bonnefoyem!“
   „S Francisem?“ Alfréd ve snaze zapojit se do hovoru schytal od bratra pohlavek, jak rychle se po něm ohnal.
   „A ty se jí nezastávej! Všichni víme, jakej je to kanec!“ Přitom ukázal hnědovlasému několik posunků a gestem ho napomenul, aby Molly nic neříkal. S úsměvem kývl hlavou a položil kufr na zem.
   „Vy ho vůbec neznáte!“ rozkřikla se, ale pak si všimla, jak se oba šklebí a že na sebe dělají posunky. „Vy a vaše tajná znamení! Jděte s tim do háje!“

   Na nic nečekala a vyběhla, protože pokaždé, když se její bratři začali dorozumívat beze slov, koukala z toho pěkná čertovina. Arthur nadšeně zavýskl a zlobivé sestřičce nadběhl. Chtěla ucouvnout, ale vrazila do Alfréda, který ji pevně chytil, aby neutekla. „Zmetcí!“ pištěla a bránila se, když ji dostrkali k jezírku a pak ji do něho strčili a přidrželi ji v ní, dokud její oblečení nenasáklo vodou.
   „A to je názorná ukázka toho, že si nemáš zahrávat s vládcem Británie!“ prohlásil Arthur samolibě.
   Nenechala si to líbit. „Ale Skotsku bys to do očí neřek!“ vmetla mu do tváře a pak zabublala, protože jí strčil hlavu pod vodu. „Tak fajn, beru to zpátky!“ vyhrkla a dívala se, jak její starší sourozenec leze z jezírka a spokojeně se šklebí.
   „Hodná holka!“ pochechtával se Anglie a v očích se mu spokojeně blýskalo.
   Šokovaná Molly zůstala sedět v jezírku, než jí z něj pomohl Alfréd, který se sice také usmíval, ale z něj necítila takovou divnou auru. A že jí v poslední době bylo až příliš. Asi ho něco trápí natolik, že si kvůli tomu vybíjí zlost na nás ostatních. Vzdychla si a mladšího bratra objala.
   „Proč jsi nepřišel s Mary?“
   „Nechtělo se jí,“ odpověděl popravdě.
   Blonďatá přikývla a trochu ustrašeně se po očku dívala na Arthura, který se přehraboval prádlem a hledal něco, co by si mohl obléci na setkání s přáteli. „Tak já ti to aspoň přeperu!“ vyhrkla, když viděla, jak si na sebe bere košili s drobnými zelenými fleky od trávy.
   „Nech to být! Zelená prý teďka letí!“ opáčil a přestal si jí všímat. Posbíral věci znovu do koše a nesl si ho pryč. Jeho sestra se za ním ještě chvíli nechápavě dívala, pak se k Alfrédovi přitiskla pevněji a zmáčela mu košili slzami.

   Arthur Kirkland naskládal do skříně své kdysi zářivě bílé oblečení, které teď hrálo všemi odstíny zelené. Zavrtěl hlavou, postavil se před zrcadlo a přes flekatou košili natáhl kšandy.
   Dnes se nemusí starat o vkus, ten prokletý Francouz se párty nezúčastní. Alfréda s sebou brát nechtěl, jeho hloupé připomínky by jim kazily hru. Ne, tahle sešlost bude naprosto skvělá. Ivan, Ludwig, Gilbert a Antonio, opravdu se na ně těšil.

   Molly ho v poslední době trápila čím dál víc. Její drzé odpovědi, zlomyslné žertíky a věci jim podobné. Co se to s ní stalo? Vždycky si mohli otevřeně promluvit, teď před ním tajila snad všechno. „Ten zmetek jí kazí. Najde si někoho normálního a bude po problému.“

   Představoval si to až moc jednoduše. Jeho milovaná sestřička se s Francií začala scházet až v posledních letech. On sám ji poznal jako malou holčičku v jednom povstaleckém táboře. Tak malé dítě a už drželo zbraň a hodlalo se postavit anglickému uzurpátorovi. Ta podoba ho nemálo zarazila, vypadali jako dvojčata. Děvčátko se vyděsilo, když mu vytrhl zbraň z ruky a malou vyděšenou, i když stále odhodlanou Molly si přehodil přes záda a odnesl do paláce. Začínal mít pocit, jako kdyby se ty doby měly vrátit. Byla to jedna strana minulosti, kterou zoufale tajil před světem a toužebně doufal, že ona si už na jejich první setkání a těch pár let poté nevzpomíná.
   „Nikdy bych nechtěl, abysme proti sobě museli opět stanout v boji, sestřičko,“ vzdychl a konečně zavřel skříň. Znovu mu myslí proběhl Francis. Jistě, mladá slečna Kirklandová byla jemná a krásná, ale čím mohla zaujmout takového bouřliváka, který si občas liboval v naprostých úchylnostech? „Jestli se dozvim, že jí někdy ublížil, zaškrtím ho holýma rukama,“ prohlásil s neskrývanou hořkostí a šel si znovu překontrolovat obsah cestovního kufru.

   Královna si rozhodně na jeho práci nemohla stěžovat. Dělal toho pro ni dost. Vyřizoval všechny mezinárodní záležitosti, a navíc dostal na starost i spolupráci se třemi dalšími národy, Skotskem, Walesem a Severním Irskem. Dva muži, tři ženy a jedno horší individuum než druhé.

   Ještě si na chvíli sednul k papírům, letadlo Ivana tu mělo přistát až za hodinu. Sjednat si odvoz Ruskem vůbec nebyl špatný nápad. Bylo známo, že Braginski své závazky plní včas, a to mu sloužilo ke cti. Domluvil se s ním, že zaparkuje na opuštěném místě za lesem a telefonicky se s ním spojí, jakmile přistane. Blonďák vzal do ruky první lejstro a zaúpěl. Dopis od Skotska, no ten si nechá raději až na úplný konec. Waleská Abigail byla milá, zdvořilá osůbka, irská Gwen před ním měla zvláštní respekt a jejich bratři se do politiky příliš nepletli (jen v opravdu výjimečných případech a jinak vše pozorovali zpovzdálí). Jenomže skotská Eileen byla jiná. Drzá, panovačná a neuvěřitelně vlezlá. Znal ji prakticky od narození, ať už se jednalo o kmen Piktů nebo moderních Skotů. Ta zrzka mu lezla na nervy, a to ještě použil slabé slovo. Začínal mít pocit, že tuhle ženu někdo stvořil jen z jediného důvodu… aby mu neustále ztrpčovala život.

   Z úvah ho vytrhl zvonící telefon. Sáhl po něm a ohlásil se jménem. „Takže pan Kirkland je už konečně přítomen?“
   Ozval se protivný hlas. Arthur se musel plácnout do čela a v duchu zanadával, proč ho napadlo ten telefon vůbec zvednout. „Co chceš, Skotsko?“ prohlásil unaveně a dodal: „Doufám, že si nemyslíš, že mám na starosti jenom tebe.“
   Dívka potlačila zaklení, což samozřejmě zaslechl, stejně jako ujištění, že si to nikdy nemyslela. „Čekám jen na vyřízení té dotace pro naše slavnosti.“
   Zachoval ledový klid, přiznávat pravdu a ještě se za ni omlouvat, nepatřilo k jeho zvykům. „Obávám se, že žádný takový papír sem nedorazil. Pošlete ho znovu, Eileen, a pořádně zkontrolujte adresu.“ Zavěsil. No jistě, bude jim ještě platit ty jejich šílené sukně a tupláky alkoholu a to jejich příšerné jídlo ze zabíjačky. Není přece žádný hlupák!
   Zvedl se od stolu a v tu chvíli se ta věc rozezvučela znovu. „Kirkland, prosím.“
   „Asi spadlo spojení,“ zavrčela zrzka a potlačila odfrknutí.
   „Tu možnost připouštím, opravují nám tu kabely.“ Pohotově zalhal. „Přála si milostivá ještě něco?“
   „Jen to, že ta záležitost se musí vyřídit rychle. Slavnosti začínají za pár týdnů a jenom kvůli britské neschopnosti je nebudeme rušit.“
   „Poslyš, Skotsko, nic mi sem nedorazilo, takže mě laskavě neobviňuj!“ vyjel na ni vztekle. „Krom toho nevěřím, že byste peníze nesehnali někde sami.“ Bylo ticho, zřejmě ji zaskočil tak, že ztratila hlas. Spokojeně se usmál a znovu položil sluchátko.

   Málem vyletěl z kůže, když přístroj zazvonil potřetí. „Tu holku by měli pověsit do průvanu i s tou její příšernou sukní,“ zabručel, když se znovu odhodlal k hovoru. Tentokrát se neohlásil. Ani nemusel, zrzka se rozpovídala sama.
   „Tak už vím, v čem je zakopanej pes! Tys mi to položil, Kirklande! A nezapírej!“
   „Jo, položil a co? Myslíš, že mám čas řešit tvý ženský problémy?“
   „Hulváte! Já bych si k tobě nikdy něco takovýho nedovolila!“ vyštěkla Eileen a z jejího hlasu vycítil nenávist. „A oznámím to královně!“
   „Proboha, děláš, jako kdybys mě znala pár let a ne století. Nech si ty řeči pro někoho, koho vážně zajímají,“ zamumlal otráveně a naposledy praštil s telefonem. „Tak slečna si bude stěžovat. No výborně! Jen ať mi to všechno padne na hlavu!“ vykřikl do ticha a vrhl vražedný pohled po mobilním telefonu, než zjistil, že se nejedná o neznámé číslo. „Už jsem na cestě, Ivane!“ zahlaholil a vypnul ten ďáblův vynález. Spokojeně se usmál, vzal do ruky kufr a vydal se k zadnímu vchodu.

   Když Alfréd přišel za sestřičkou do kuchyně, stále ještě žmoulala v ruce utěrku a její slzy se mísily s vodou ve dřezu. „Molly, prosím, už neplač.“ Hnědovlasý mladík k ní zezadu přistoupil a pevně ji objal.
   „Tak proč se ke mně takhle chová? Co jsem mu udělala?“
   Na to Amerika neměl odpověď, snažil se tedy na nějakou přijít. „No, víš, on je poslední dobou hrozně podrážděnej. Tenhle rok je nějakej prokletej. Štěká na každýho, ale nemyslí to tak.“
   „A jsi si tím jistý? Už se takhle v minulosti někdy choval?“ Blonďatá si začala otírat slzy.
   „Jo, choval. Řeší takhle všechny spory, nic si z toho nedělej.“ Začal ji hladit po zádech.
   Odložila utěrku a sundala si zástěru. „Nechci si začít namlouvat, že mě bere jako samozřejmost. Já jsem zamilovaná, Alfréde, chápeš? Jednoho dne odtud odejdu a budu žít ve Francii,“ vydechla a zavrtala zrak do podlahy.
   „On…“ Její bratr se zarazil. Měl chuť jí říci o své dávné minulosti, ale na druhou stranu se bál toho, co by tím mohl způsobit. „Udělej nám čaj, povyprávím ti o své zkoušce z dospělosti,“ řekl opatrně.
   „Zkoušce?“ Překvapeně zamrkala, nevěděla, co by si pod tím měla představit. Pak jí ale došlo, o co ji předtím Alfréd požádal, a šla připravit dva šálky Earl Greye, i když ještě zdaleka nebylo pět hodin. Donesla na stůl prostírání a vytáhla z ledničky nanukový dort. Hnědovlasý se spokojeně usmál, když mu čokoládový a vanilkový dezert strčila pod nos. Pak sáhl po šálku a počkal, než se dívka posadí.
   „Povídej mi o té zkoušce,“ vybídla ho a hřála si ruce o hrnek. Přikývl a začal vyprávět o pozadí války za nezávislost. Napjatě ho poslouchala a oči se jí rozšiřovaly hrůzou stále víc. Když bratr skončil, dlouhou dobu mlčela, až začal mít pocit, že z toho šoku oněměla.
   „Sestřičko?“
   Chtěl se jí dotknout, ale odtáhla se od něho. „Zdá se,“ prohlásila pomalu. „…že si svou svobodu budu muset vybojovat,“ dokončila se smutným výrazem ve tváři a šla sklidit ze stolu.

   Kapitoly: 1 2 3 4