Moderní Anglie

   4. kapitola - Vlčení

   Ihned se mu myšlenky stočily k rannímu bratrskému rozhovoru a dobrá nálada byla rázem ta tam. Že ho Alfréd odhalil, to mu zas tolik nevadilo, neměl se přece za co stydět, jen Molly o té partii pokeru raději neřekl, strašně proti hazardu brojila. Ne, rozčílilo ho něco docela jiného. Amerika mu prozradil, že Francis blonďatou slečnu utěšoval po telefonu.
   „Bonnefoy… na to jméno budu brzo alergickej.“ Odplivl si do odpadkového koše. Jistě, s tou příkrostí to přehnal, ale přece se za to omluvil, ale ani tak nedovolí Molly, aby se scházela s tím nemožným Francouzem. Vynutil na Alfrédovi slib, že bude sestru sledovat, a jen doufal, že už nic podobného nebude muset řešit.

   S povzdechem se vrátil k třídění nepotřebných papírů a jiného haraburdí. Nahmatal starou fotografii, ještě z války, a k ní přilepený novinový článek. Byla na něm Molly, právě v takové uniformě, jakou nosíval Arthur. Přísně vyhlížející blonďák ve vojenském, s emblémem svastiky na paži, měl ruku položenou na dívčině rameni. Ludwig, pomyslel si mladík hořce. „Takže to musí být… bitva o Británii.“ Písmena na zašedlém papíře ho v tom utvrdila. Ten snímek pořídili, když Arthur uprchl ze země, aby mohl řídit odboj ze zahraničí, a jeho sestra se přetvařovala, že je vůdkyní státu.

   Podíval se na obrázek znovu. Vyplašený pohled dívky postřehl ihned, stejně jako nejistý postoj a výraz provinilce v obličeji. „Proč si tu fotku schovala?“
   Došlo mu to až obdivuhodně rychle. Molly Kirklandová si byla svého selhání vědoma a snímek si nechala, aby nezapomněla, přestože jí muselo být jasné, že už nedostane příležitost všechno okupantům vrátit nebo od nich žádat omluvu.
   Anglie na malou chvíli zavřel oči. Když spolu tehdy ten plán domlouvali, byla plná odhodlání, chtěla bratra chránit vlastním tělem. Nikdy jí neřekl, jak moc se o ni tenkrát bál. Zvykla si, že v domě vítězů se o prohrách nemluví. O jejích bolístkách nevěděl nic a odmítal si připustit, že ten zpropadený Francouz ho porazil i na tomto poli. Arthur sevřel ruku v pěst. On Molly vychoval, dal jí lásku a domov, rodinu, společně přečkávali dobré i zlé, měl k ní strašně blízko. Doufal, že si uvědomuje, že jemu se může svěřit s čímkoli. Ovšem Molly svého bratra znala natolik dobře, že věděla, že svěřovat mu příliš je jako dát mu do ruky zbraň se dvěma hroty. Věděla o jeho vznětlivosti a nesmyslných výbuchách vzteku, stejně jako o jeho přehnané starostlivosti. Myslel to s ní dobře, ale způsob, jakým jí dával najevo přízeň, prostě nemohla akceptovat.

   Anglie vrátil fotografii na původní místo. Tehdejší Ludwig by si ji triumfálně vystavil, současný Německo by zalitoval. „Všichni jsme tenkrát byli slepí, ale… už je to přece dávno za námi, sestřičko! Nevrátí se to, ze svých chyb jsme se poučili. Taky bys mohla zapomenout a ne to v sobě pořád držet.“ Mluvil k sobě, byl rád, že ho neslyší. Přiznávat před ní něco takového by se mu nechtělo ani trochu. Zavrtěl hlavou. Měl by se snažit víc ovládat. Poslední dobou nejdřív jednal a myslel až potom. Nehodlal si rozvrátit ty krásné rodinné vztahy, které budoval mnoho dlouhých let. Jenže některé byly pouhou iluzí.

   Blonďatá dívenka právě scházela po schodech dolů, když jí začal v kapse vibrovat mobil. Lekla se, když uviděla známé číslo. Před malou chvílí opustila kuchyni jen v pyžamu, s ukořistěnými cereáliemi se odplížila do své ložnice, nyní na sobě měla žlutozelené tričko a tepláky. Vlasy si hodila dopředu a dobrá nálada z ní sálala na všechny strany… tedy až do téhle chvíle.
   Francis! Ale já mu to teď nemůžu zvednout! Horečně přemýšlela nad nějakým únikovým plánem. Věděla ale, že Francie je neodbytný, a bude to zkoušet tak dlouho, dokud mu telefon nezvedne.
   „Jsou věci, za který bych ho s chutí přetáhla vařečkou,“ zabručela si pro sebe a zmáčkla příslušné tlačítko. „Teď mi nevolej,“ zasténala, trochu se zarazil.
   „Já ale mám novinu, která nepočká. Ty nemůžeš mluvit?“
   „S tebou permanentně,“ vzdychla. „Kdyby Arthur věděl, že si sem zase volal… ale já tě slyším moc ráda,“ dodala a začervenala se.
   Změna jejího tónu ho potěšila. Měl tušení, že se jeho pohádková víla nečertí doopravdy. Byl to jejich způsob škádlení, i když Francouz už věděl, že se ho tak Molly snaží upozorňovat na nebezpečí. On to bral jako takovou zvláštní hru, ona zas smrtelně vážně. A Francis Bonnefoy byl jedním z těch, kteří vtipkují opravdu velice rádi.
   „Ano, ty mě ráda slyšíš, ale mluvit se mnou nechceš. Takže ti asi zavěsím,“ prohlásil lehce laškovným tónem a pak musel dusit smích, když zaslechl kajícný hlásek své milované.
   „Prosím, nezavěšuj. Jen mi dej pár minut, ať najdu nějaký vhodný úkryt, ano?“
   „Jistě, holubičko. Jen hledej, však já jsem trpělivý.“
   Dala si ruku před ústa, aby utlumila smích. Občas nevěděla, jestli blonďák své průpovídky myslí vážně, nebo je to jen jeho zvláštní způsob humoru, který Arthur nikdy nepochopil, což by vysvětlovalo, proč ho vždycky touží zakousnout jako kočka při hře s myší.
   Alfréd byl buď venku, nebo ještě spal a svého staršího bratra nikde neviděla. Možná taky ještě vyspává, pomyslela si, než se zastavila v předsíni a otevřela skříň. Když ji někdo uvidí tady, nebude to podezřelé, protože může tvrdit, že jí volala kamarádka. Nerada svého miláčka takhle zapírala, ale začínala mít dojem, že mu tím zachraňuje život.
   Malinko se zakuckala, když vdechla prach, kterého bylo v tom starém kusu nábytku požehnaně, pak se zamotala do pánského kabátu.
   „Drahoušku, není ti nic?“
   Francisův starostlivý hlas ji probral. „Ne, jsem v pořádku. Řekni, cos mi chtěl sdělit, prosím.“
   Začal jí vyprávět o přípravách na módní přehlídku a s každým dalším Francouzovým slovem její údiv rostl. „A víš, co je na tom nejlepší? Jsem na cestě do Londýna, nakoupím tu látky. Mám se pro tebe večer zastavit?“
   Nadšeně zavýskla, a to tak, že znervóznila i Arthura, který měl cestu kolem. Nepamatuju si, že bych kupoval ječící skříň. V duchu se uchechtl a pak zvýšil hlas. „Molly? Co děláš tam uvnitř?“ Zaslechla bratra, a jak otevřela pusu, aby mu rychle něco odpověděla, znovu vdechla trochu prachu a rozkašlala se. „Sestřičko? Nemám tam jít?“
   „Ne, nechoď! Já tu jen vybírám… ehm… přebírám šaty! Už jsou tu zase některé špinavé a zaprášené.“
   Arthur si strčil prst do ucha a pak si pro sebe kývl. „Dobrá. Uvidíme se na obědě.“
   „Budu tam!“ zavolala rychle a zalezla si hlouběji. Anglie pokrčil rameny a pokračoval přímou cestou do jídelny.

   Jistěže Bonnefoy slyšel ten uťápnutý hláseček blonďatého děvčátka a rázný, ale nikoliv nepřátelský, hlas Arthura Kirklanda. Přece ten Angličan nemohl vládnout ve svém domě tak strašně tvrdě? Pokaždé, když ty dva viděl spolu, byla to šťastná rodinka. Tehdy slýchával dívčin upřímný smích a viděl ty rozzářené oči, když bratrovi ukazovala nějaký zajímavý monument, a nikdy ho přitom nezapomněla obejmout, a dát mu tak najevo, že je šťastná. Teď byl ale její hlas zastřený a plný pochyb o ní samé. Moji lesní vílu ohrožuje zlý drak a její strážce to nevidí, pomyslel si hořce.
   Nechal ji, aby si utřídila myšlenky, o peníze tu přece nešlo. Pak opět uslyšel tichý hlásek. „Obávám se, že to nepůjde. Arthur má v poslední době dost ošklivou náladu a…“
   Rázně ji přerušil. „Chceš mě vidět?“
   Ta prostá, zcela jednoduchá otázka ji zaskočila. „Ano,“ vyhrkla. „Moc… moc ráda…“
   Vzdychl si. „Pak na ničem jiném nezáleží. Přijdu si pro tebe, pod okno, jako to měl ve zvyku Romeo.“
   Cítila, jak rudne v obličeji, ale podvědomý strach z bratra ji nutil uvažovat s rozvahou. „Francisi, prosím, nezapomínej, že Arthur je policajt,“ vydechla zoufale a opatrně vykoukla ze skříně, aby se ujistila, že ji nikdo neodposlouchává.
   Francie se s tím ale smířit nehodlal. „Zlatíčko, vy dva máte stejnou krev, oba jste právoplatní dědicové Británie. Copak mi chceš tvrdit, že neumíš bratra přelstít?“
   Zastyděla se. „Šplhat jsem ještě nezapomněla,“ pousmála se a opustila úkryt. Pak se znovu zaposlouchala.
   „Vezmi si modré šaty, ty, jak ti tak hrozně sluší.“ Rychle ho ujistila, že ji v nich uvidí, poté se rozloučila a s úlevou vydechla. Dnes večer bude mít rande.

   Když procházela kolem kuchyně, zaslechla jadrné klení. Nevěnovala tomu příliš pozornosti, v duchu se tetelila tichou radostí. Možná zase Arthur něco připálil, však to bylo dlouho, co vařil naposledy.
   Trojice usedla ke společnému obědu. Maso a rýže, obojí zalité lahodnou tmavou omáčkou. Molly s úsměvem ujídala, Alfréd se tvářil ztrápeně.
   „Co ti zas nevoní?“ vyjel na něho Anglie vztekle. „Je to šíleně nezdravý, ten sos kape snad všude, takže si laskavě přestaň stěžovat!“
   Mladá slečna Kirklandová si v duchu povzdychla. Když slyšela svého nazlobeného bratra, byla v pokušení schůzku s Francisem na místě odvolat, jen aby předešla hádkám.
   „Mně nevadí vomáčka,“ zaprskal Amerika s plnou pusou. „Akorát to maso je tvrdý.“
   Blonďák se zelenýma očima se chopil nože a přímo před hnědovlasým rozkrojil jeden z kousků, naprosto lehce. „Děláš zbytečný scény, Alfréde,“ poučil ho, ten tón byl dívce vyloženě protivný. „Beztak to všechno vychází z toho, že teď furt dokola jíš jenom mletý. A tohle je poctivý prasečí,“ dodal hrdě, než ho slabší hlásek upozornil, že se používá označení vepřové. „Molly!“ Arthur zaúpěl. Snad už ho zase nechce zlobit? Pak se ale ovládl. „Se Skotskem jsme se domluvili, tak snad už bude klid.“
   Usmála se a kývla. „Tak jezte, než to tvé úžasné ragú vystydne.“
   Oplatil jí úsměv, potěšilo ho to. „Máš pravdu. To jídlo si nezaslouží vystydnout.“

   Angličana příliš nepřekvapilo, že se jeho milovaná sestřička pustila hned po obědě do praní a žehlení, přece už včera slibovala, že mu ty hrozné zelené fleky vypere. Poklidil kuchyni a v duchu se rozplýval nad svým mistrovským dílem. Ještě to s jeho kulinářským uměním není tak zlé, když mu hosté neutíkají od stolu.
   „Pche, jednoho dne někdo ocení moje jídlo a to bude tvá smrt, Bonnefoyi.“ Zamnul si ruce. Ta bláznivá představa ho přiváděla do extáze. Už nejednou ho napadlo, že by vtipkujícího Francouze mohl přiotrávit ještě horším jídlem než jeho „anglickými blafy“, jak Francis s oblibou nazýval jeho pokrmy. „Hehe, moh bych mu na talíř hodit skotskou tlačenku. Jestli by mu neobrátila žaludek naruby, tak přiznám, že je kulinářskej bůh, a přede všema!“
   Ani si nevšiml, že jeho slova zaslechl Alfréd, kterému se orosilo čelo. Atmosféra v domě začínala houstnout. Molly se chovala podezřele, jako by v ní ze včerejšího trápení nezůstalo vůbec nic, a Arthur vymýšlel plány pomsty na zbylé Evropany. Hnědovlasý usoudil, že by se měl vypařit dřív, než od bratra dostane zbloudilý políček.

   Molly právě nesla velký koš s prádlem do jednoho z větších pokojů. S Arthurem se střetli na chodbě, mířil do pracovny. Oba si všimli Alfréda, vymóděného jako turista s opravdu mizerným vkusem.
   „Co ten foťák?“ Mrknul na něho Anglie. „Jdeš ven?“
   Amerika přisvědčil. „Jo, budu objevovat krásy Londýna.“ Poklepal na fotoaparát a posunul si sluneční brýle kousek nad čelo.
   „Tak hlavně nic nevyveď.“ Jeho starší bratr pobaveně zavrtěl hlavou a nechal ho s Molly o samotě.
   Dívka položila koš na zem a hnědovlasého objala. „Užij si výlet. Máme tu krásné památky. Škoda, že nemůžu jít s tebou, ukázala bych ti je.“
   Zamrkal. „A proč by to nešlo?“
   „No… já už něco mám.“ Zatvářila se tajemně. Nic mu nedošlo. Zamával jí a s písničkou na rtech vykročil ke dveřím. Ještě chvíli se za ním dívala, pak se znovu chopila koše s usušenými věcmi, včetně Alfrédovy ještě před několika hodinami bílé košile, potřísněné oranžádou, a nesla ho do svého úkrytu. Má dnes před sebou ještě velkou spoustu práce.

   Arthur si zamnul ruce. Vypadalo to na klidný den. Amerika bude celé odpoledne mimo dům a Molly má své práce dost. Usmál se a vytáhl další štos papírů k setřídění, chtěl konečně douklidit ten nepořádek v kanceláři. Ten úklid mu vydržel několik hodin. Byla to práce monotónní, takže u ní mohl přemýšlet, což se ukázalo jako chyba. Když si totiž v hlavě prošel Alfrédovo vyhýbavé chování za poslední dva dny, začal v duchu hodnotit Molly.
   Sáhl po hrnku s čajem, udělal si ho už před hodinou. Stočil pohled k oknu, začínalo se stmívat. Měl ze sestřičky radost, byla tak hrozně zodpovědná. Během dne mu zaplnila skříň zářivě čistým oblečením, takže bude mít zítra co na sebe a Alfréd také, protože mu přeprala tu zašpiněnou košili.
   Matně si vzpomínal, že než se pustila do stírání prachu v obývacím pokoji, pokoušela se vyžehlit modré večerní šaty. „Proč jenom tyhle?“
   Zavětřil, semínko pochybností bylo zaseto. Plácl se do čela. „Ráno mluvila do skříně. Celý den cídí dům, takže chce, abych byl spokojenej… a ty večerní šaty… ona něco chystá!“
   Dlouho se nerozmýšlel, vytáhl z tajné skrýše dlouhou pušku a vřítil se do dívčina pokoje. Jeho milovaná sestřička právě mizela za oknem. „Molly!“

   Drobná blondýnka byla se svou prací spokojena. Zbavila se skvrn na chlapeckém oblečení a připravila si vše na večer. Oči jí hořely nedočkavostí, když se oddávala tichému čekání. Nemusela se bát prozrazení, Arthurova kancelář byla na opačné straně chodby. Zpozorněla, když uslyšela zahvízdání, a hned se hrnula k oknu. „Už jdu, Francisi!“ zavolala a milenec ji hned ujistil, že není třeba spěchat.
   Rychlým pohledem zkontrolovala nádherné tmavě modré šaty, které si vykasala a převázala páskem, aby v nich mohla sešplhat po kmeni. Vzala do ruky boty stejné barvy a ladně přehodila obě nohy přes okenní parapet. Záchranná větev se nacházela kousek pod ním. Hodila po Francisovi lodičky se zářivým úsměvem. „Chytej!“
   Přijal hru s nadšením. Uchechtla se a pak ztuhla, protože zaslechla někoho volat své jméno. Arthur! Rychle se vzpamatovala, sklouzla na větev a několika pohyby obratné divošky se dostala na bezpečnou zem.

   Zelenooký blonďák v košili a tmavé vestě se zjevil v okně s dlouhou puškou v ruce. „Odstup od mý sestry, jinak střílím!“
   Varoval toho nenapravitelného Francouze tisíckrát, tak po jeden a tisící by ho snad poslechnout mohl.
   „Arthure, chováš se jak malej!“ vyjekla zoufale rozcuchaná dívka, jak se o ni opřel vlahý večerní vítr.
   „Ty s ním nikam nepůjdeš, Molly Kirklandová!“ Stále na ně nepřestával mířit.
   Francie se mračil. „Opravdu jsem si nemyslel, že je tvůj bratr takový hlupák,“ šeptl své snoubence do ucha, ta s povzdechem přikývla.
   „Tak naposledy, Bonnefoyi… vypadni z mýho pozemku, jinak tahle věcička…“
   Zarazil se, protože zaslechl hlasité vyzvánění telefonu. Odložil pušku na parapet, aby ho mohl zvednout. Dvojice toho využila a ztratila se ve tmě.

   Molly si zhluboka oddychla, když ji Francis konečně postavil na zem. Užili si krátkou jízdu autem a pak ji její drahoušek donesl až k pokoji, v němž přebýval v noblesním londýnském hotelu. „A jsme tady! Vítej v mém království, spanilá princezno!“ Přikývla a nechala se vést za ruku, pak za nimi zaklaply dveře.

   Kapitoly: 1 2 3 4