Moderní Anglie

   2. kapitola - Chlubil

   Kráčel po lesní pěšině, co chvíli mu pod nohama křupalo jehličí. Pečlivě složené sako měl zasunuté v podpaždí, na kdysi bílé košili zářící teď mechovou zelení se zcela nevkusně vyjímaly našedlé kšandy s tmavě modrým lemováním a Arthurovy upocené vlasy tomu všemu nasazovaly korunu. Vidět ho Francie, musel by padnout do mdlob.

   Dopachtil se až na samý okraj lesa, kde uviděl stát letadlo, z jehož kokpitu se na něj šklebil Rusko. „Hele, Ivane, nejseš tu nějak brzo?“ vydechl Kirkland a čekal na odpověď. Žádná nepřišla. Místo toho se ozvalo zaskřípění, jak se dveře stroje pomalinku otevíraly.
   „Když já se tak těšil!“ Braginski vykoukl ven, krátce se na Angličana podíval, znovu se ušklíbl a pak se světlá kadeř ztratila v letadlové kabině.
   Arthur to viděl, ale nekomentoval. Zelená teďka letí, opakoval si v duchu, aby si nemusel připustit, jak moc se stydí, že je takové čuně. Ještě jednou zkontroloval, jestli cestou nepotratil kufr ani sako, a pak už vystoupal po schodech za Braginským.
   „Netváříš se moc vesele,“ přivítal ho Ivan.
   „Musel jsem před odchodem ještě vyřídit pár otravných telefonátů, to je všechno,“ pousmál se a s uspokojením zpozoroval, že ta nevinná poznámka Rusa zaujala.
   „Řekni mi víc, jestli to není tajný,“ žadonil.
   „Ále, zase máme problémy se Skoty. Ta jejich velitelka je až přehnaně aktivní,“ mávl rukou.
   „Vážně? Tak to mi uniklo. Myslel jsem, že Skotsko není samostatný stát.“
   Po těch slovech se Anglie zakuckal a chvíli trvalo, než se zase rozdýchal. Něco takového by pro něj bylo jako rána na doražení. „Ne ne, ona nemá samosprávu, její nadřízená je zároveň moje šéfová, ale každá z bývalých částí Spojeného království má svůj zastupující národ.“
   „Áha! Už to chápu!“ rozzářil se Braginski a uchechtl se. „A jaký je skotský národ?“
   Blonďák protočil oči v sloup. „Ta holka je příšerná. Abych měl od ní klid, musel bych jí svázat do kozelce, nacpat do kovové bedny a pohřbít na dně oceánu,“ prohlásil ve vší upřímnosti a překvapilo ho, že se Rusko směje. „Čemu se zase tlemíš?“
   Braginski jenom zavrtěl hlavou, že to nic není, ale Angličan nepřestal naléhat, až nakonec připustil, že až se Arthur někdy odhodlá, rád mu ji přidrží. To mladíkovi v kšandách vykouzlilo na tváři zářivý úsměv.
   „Neboj, až jednou dostanu chuť, dám ti hned vědět,“ zašklebil se a dodal: „Tak poletíme, ne?“
   Jeho společník přikývl a zapnul si pás, hned ho napodobil. „U Německa bude legrace,“ prohlásil světlovlasý s úsměvem a přivřel oči. „Minule jsi vyhrál, že jo?“
   Arthur Kirkland se spokojeně zašklebil. „Jo, přišel jsem si na pěkných pár liber. Letos obhájím titul a vy poznáte sílu britského impéria!“ Oba se rozesmáli. Čekalo je nezapomenutelné odpoledne.

   Molly dala Alfrédovi slib, že se půjde prospat a vrátí se pak do přízemí v lepší náladě, jenže když procházela kolem Arthurovy kanceláře, zaslechla zvonění. Vešla dovnitř a zdvihla sluchátko. „Zde Kirklandová. S kým hovořím?“
   Osoba na druhém konci byla žena. „Jsem Skotsko. Bratr není doma?“
   „Ne, odešel před malou chvílí. Má nějaké jednání,“ odvětila zdvořile. „Mohu vám nějak pomoci já?“
   Eileen přisvědčila. „Potřebovala bych, abyste se podívala po jistých lejstrech…“
   Přesně jí nadiktovala, co má hledat. Dívka položila telefon na stůl a začala procházet malou hromádku, kterou Anglie nechal na stole. Potom se pokusila otevřít skříň a šuplata v bratrově pracovním stole, marně.
   „Bohužel, nic takého tu není, slečno. A nemůžu hledat pečlivěji, Arthur si věci zamyká.“ Zrzka zaklela, ale hned se to snažila zakrýt. „Promiňte, říkala jste něco?“
   „Ne ne, nic, jen jsem zakašlala, asi budu brzy chorá,“ vydechla Eileen omluvně.
   Molly si pro sebe kývla. „Dobrá, mám mu něco vyřídit?“
   „Jen to, že tu jeho neschopnost nahlásím královně,“ prohlásila rusovláska důrazně a chystala se zavěsit, ale úpěnlivý hlas druhé dívky ji přinutil zpozornět.
   „Prosím, nedělejte to. On má poslední dobou hodně starostí.“
   Jistě, to si můžu domyslet, jaké může mít tenhle Kirkland starosti. „Poslyšte, drahoušku, vy zníte, jako byste měla na krajíčku. Neubližuje vám?“
   Molly to vylekalo, rychle hledala nějakou přijatelnou výmluvu, „Venku je krásně, ale já trpím citlivostí na pyly a přehnala jsem to. Je to jen obyčejná senná rýma.“
   Eileen si vzdychla. „Tak dobrá, já to s panem bratrem ještě zkusím po dobrém.“

   Blonďatá ukončila hovor a vydala se ke svému pokoji. Už uléhala v pyžamu do postele, když jí zazvonil mobil. Podívala se na číslo a začala se pochechtávat. „Haló haló!“
   Do ucha jí zazněl přívětivý hlas. „Jestlipak to není mé sluníčko Molly?“
   Rozesmálo ji to. „Ahoj, drahý, jak se máš?“ zeptala se a zakrývala rozpaky.
   „Teď už dobře,“ odpověděl jí. Dovedla si představit jeho rozzářený obličej. „Řekneš mi, co máš teď na sobě?“
   Málem jí ten malý přístrojek vypadl z ruky. „Francisi! Já ti teď nemůžu takovýhle věci říkat, někdo mě uslyší!“ vydechla šokovaně a překvapilo ji, že se její přítel směje.
   „Ale ale, na co ty nemyslíš, ty moje krásně necudná princezno,“ ztišil hlas do šepotu. „Já chtěl vědět, jestli se mi nepaříš v kabátě v tak nádherném počasí, jaké teď u vás máte,“ řekl rozjařeně a blonďatá začala ztrácet slova.
   „A jak tohle víš?“ Vstala s mobilem u ucha a začala prohledávat pokoj. „Neříkej mi, žes sem nainstaloval kameru!“
   Francie se upřímně rozchechtal. „Ale, zlatíčko, co jen si to o mně myslíš? Na to nejsem přece dost rychlý ani zkušený.“
   „No je tě dost!“ uchechtla se a pak se vrátila k původnímu tématu. „Tak jak víš o tom, že tu máme slunečno?“
   Francis nasadil svůj oblíbený svádivý tón. „Vyzkoušel jsem tu novou webovou stránku. Měří teplotu na různých místech světa a u vás hlásí třiceti pěti celsiové slunečné počasí.“
   Potlačila zahihňání. „Je tu všehovšudy nějakých pětadvacet stupňů.“
   „Milý omyl,“ zamumlal, ten nevinný výraz úplně jasně viděla před očima. „A kdepak jsi teď?“
   „Hádej!“ uchechtla se. „V ložnici. Jsem trochu nachlazená, jdu si odpočinout, víš?“ Molly si v duchu pomyslela, jak hrozně je její drahoušek sladký.
   „A už je ti líp?“
   „Když mluvím s tebou, tak se stonat nedá,“ rozesmála se a mírně se začervenala na tvářích. Zašvitořil pár nemravných francouzských slovíček a pak se odporoučel.
   „Kdo to byl?“ Do pokoje nakoukla Alfrédova rozcuchaná hlava, společně s rukou, která si přidržovala dveře.
   „Fr… Francis volal. Něco jsi slyšel?“ Zatrnulo v ní.
   Zlehka zavrtěl hlavou. „Jen tvůj krásný smích, sestřičko,“ usmál se a sebral jí mobilní telefon. „A slíbilas mi, že budeš spát.“
   „No jo, no jo, však já už jdu.“ Zalezla si pod peřinu a nepřestávala se smát.
   „A co chtěl Francie?“ zajímal se hnědovlasý a mrkal na ni.
   Přemýšlela, co odpovědět. „Chtěl vědět, jak se mám. Je to drahoušek.“
   Kývl hlavou. „Tak a teď spát.“
   Naklonila se k němu a objala ho. „Mám tě moc ráda, bráško,“ zašeptala a zavřela oči.

   Ještě se pošťuchovali, když se blížili k sídlu Beillschmidtů. Braginski zářil jako čerstvě nazdobený vánoční stromeček a Arthur se tou jeho optimistickou náladou velice rychle nakazil.
   „Co že si tak vysmátej, Ivane?“
   „Zbavil jsem se sestřičky!“ Obličej se mu roztáhl do ještě většího úsměvu.
   „Počkej! Jak zbavil?“
   „No… Dánsko si jí vzal domů.“ Rusko začal vysvětlovat, že jeho drahá sestra Natasha se vdala, i když připustil, že se jí do té svatby ani trochu nechtělo. „Zeptal jsem se, jestli jí chce, a on kývl. Tak jsme si plácli,“ odpověděl světlovlasý a zatvářil se nevinně.
   „Hehe, no to mě podrž, novodobej otrokář!“ Kirkland se začal plácat do stehen. „A co tvý další sestřičky?“
   „Áňa si mě nevšímá a přestala se zajímat o politiku,“ vydechl si. „A Katya je pořád stejné zlatíčko, ale něco ji hrozně trápí a bráškovi to nechce říct.“ Trochu posmutněl, ale byla to jen přeháňka. „A Natý jede do Skandinávie, jehé!“
   Mladík s kšandami dusil smích a v duchu se podivoval, jak málo někdy stačí člověku ke štěstí.

   Dveře jim přišla otevřít Ludwigova manželka a sestra Španělska, Carmen. Arthur si stačil všimnout, že je ve velice přátelské náladě. Trochu se lekl, když se k němu vrhla, aby ho objala, přitiskla ho k sobě a poplácala ho po rameni.
   „Ale ale, vy se tváříte nějak vystrašeně, pane Kirklande,“ ušklíbla se.
   „No já… pořád si zvykám na ty objímací rituály,“ zamumlal s omluvným výrazem ve tváři. Rozesmálo ji to. Zajela mu do vlasů, hodila očkem po přísně se tvářícím Německu a šla se přivítat s bratrem.
   Blonďák s kšandami střelil pohledem po Prusku, kterému neunikla jeho nová přírodní image. Šťouchl do Ivana, aby neblokoval dveře, a stočil zrak k pánovi domu, který přebíral od manželky velkou misku. „Pojďte za mnou, pánové!“ zahlaholil a se zvednutou rukou, aby ho nikdo nepřehlédl, se vydal chodbou pryč.
   Přidal do kroku, aby ostatním stačil. Prošli jednou dlouhatánskou uličkou, pak Gilbert odkryl tajné dveře za obrazem šlechtice na koni a skupinka vstoupila na tajné schodiště vedoucí do sklepení.

   V prostorné místnosti na ně čekala hromada nezdravého jídla, pětice židlí, velký stůl, balíček karet, kopa žetonů a balík peněz.
   „No teda, ty ses vybavil,“ neodpustil si Anglie a rozhlížel se po místnosti, kterou ozařovalo jen ne příliš silné stropní světlo.
   „Minule jsme hráli u Antonia. Já si potrpím na trochu jiný luxus, na soukromí,“ uchechtl se Ludwig, odložil na volné místo na stole mísu se zeleninovým salátem a záměrně přehlédl Kirklandův úšklebek. Však věděl, že blonďák zeleninu nemusí, zvláště ne v salátové podobě. Pak ale zaslechl Ivanovo vykviknutí zavánějící pocitem naprosté zoufalosti a musel se usmát. Mávl rukou za sebe. „Máš tam celou bednu. A pro Arthura whisky, pro bratra pivo a Antonio si dá víno, že?“
   Rusko se šel přivítat s bednou vodky, Anglie se spokojeně zašklebil a pak se vydal za ním. „Už zase závislačíš?“ Dusil smích.
   „Je to kamarádka,“ zamumlal Braginski a hned se napil.
   Gilbert do Angličana strčil. „Hele, to neni hezký smát se nemocnym.“
   „Kdo je nemocnej?“ Zatvářil se nechápavě.
   „No přece Rusko. Je alkoholik,“ poznamenal učeně a nalil si pivo. Pak mu přistrčil whisky. „Přidej se k nám a neprohloupíš!“
   Arthur se rozesmál. „Jdi si radši sednout, ty kašpare,“ uchechtl se a sáhl po volné židli.
   Ludwig mezitím něco zmáčkl na stěně a na lustru se rozsvítily další dvě žárovky. „Vysoce automatizovaný,“ ušklíbl se Prusko.
   „No, je tu hned líp vidět,“ přikývl Anglie.
   „To víš, že světlo jsem si montoval sám,“ prohlásil Německo spokojeně, a stoupl si tak šikovně, že obvaz na jeho hlavě už nemohl vůbec nikdo přehlédnout.
   „Co se ti stalo?“ vyhrkl Antonio a šel si sáhnout.
   „Raději se mě nedotýkej, je to čerstvý sotva pár hodin,“ usadil ho Ludwig. „Tvá milovaná sestřička po mně házela talíře,“ odfrkl si.
   Španělsko se vylekal. „Tohle… to ti udělala Carmen?“
   Skupinka se rozchechtala. „No, vybral sis fakt dobrou partii,“ ušklíbl se Anglie. „Aspoň už vim, proč se neženit,“ vybuchl smíchy. Německo se na něj sarkasticky zašklebil a prohlásil, že doufá, že ho jednou nějaká žena praští kyjem po hlavě a odtáhne si ho do jeskyně. Znám akorát jednu, na kterou by ten popis sedl a to by byla… to by byl konec světa! Ani si nevšiml, že celý zbledl v obličeji.
   „Hehe, my se bojíme, Artie?“ uchechtl se pán domu spokojeně.
   „Ale co tě nemá,“ mávl rukou Anglie a podíval se po ostatních, kteří pořád ještě řešili Ludwigovo přepadení.
   „A to jste se mi smáli, že mě během občanské války držela sestřička skoro tři roky v šachu. Tady to vidíte!“ Antonio si otíral z očí slzy smíchu.
   „Jen se neboj, však já už si tu dračici zkrotím,“ zabručel blonďák a rozdělal karty. „A dávejte si pozor na Arthura, je to neskutečnej podvodník! Jinak dvojsmysly, narážky a klení se tady povolujou,“ uchechtl se. „Tak vyložte sázky a naše jízda může začít!“

   Dohodla se pravidla, Ivan rozdával. Arthur se tvářil ještě trochu uraženě, ale nakonec nad tím mávl rukou. „Tak, pánové, dneska hodlám obhájit titul a odnést si jackpot.“ Jen počkejte, já vám dám, ale teď si trochu ulevím. Zašklebil se a nevybíravě narazil na to, že si Braginski uvázal na krk Čínu. Z té malé nevinné poznámky vyplynulo, že Rusko nemá domácnost pod kontrolou, čemuž se musel od srdce zasmát. Vzápětí zaúpěl. „Kruci, Prusko má větší!“
   „No jo, musíš holt víc přemejšlet a míň kecat,“ okomentoval to šedovlasý a shrábl vklady spoluhráčů.
   Anglie si povzdychl, sáhl po nových kartách a přihodil žetony. Měli jich dost, partie se jim mohla protáhnout na pěkných pár hodin. Usmál se, tahle kombinace mu mohla vítězství přinést, pokud ovšem…
   Španělsko se náhle zatvářil bezradně, předtím si notně přihnul z lahve. Vypadalo to, že je v úzkých. Podíval se po ostatních a vydechl: „Ještě někdo máte esa?“ Přítomní se začali chytat za hlavu, vždyť Španělsku se podařilo získat nejvyšší karty, a hned tři. Usmál se. „Já se omlouvám.“
   „Za tu nevinnou tvářičku bys zasloužil strčit do šatlavy!“
   „Hej, klídek, Beillschmidte! Každej holt blafuje, jak umí!“
   „To máš teda pravdu, Kirklande,“ ušklíbl se Prusko. „Ty to třeba neumíš vůbec.“
   Angličanovi zaskočily v krku arašídy, museli ho pracně rozdýchat. „Neber si to osobně.“ Ludwig se začal smát. „Mně to dneska taky nejde.“

   Sehráli pár dalších partií, každý vyhrál malou cenu útěchy. Síly byly vyrovnané. „Flash,“ vydechl Ivan a ukázal jim karty. Španělsko ho přátelsky poplácal po rameni a pogratuloval mu.
   „To neni fér! Na Braginskym se nedá poznat, jestli je veselej nebo zoufalej. Má furt ten samej kamennej ksicht!“
   „No Kirklande, snad nežárlíš?“ uchechtl se Gilbert a přihrál Rusku jeho podíl žetonů. Blonďák na ně udělal kyselý obličej. Aby vyhrál, musel by se stát zázrak!

   Mladá slečna Kirklandová se probudila v daleko lepší náladě. Převlékla se, sešla do přízemí, vzbudila Alfréda, který usnul při sledování seriálu pro mladistvé, a dali si společně horkou čokoládu. Amerika měl radost, že je Molly zase veselá, a jí chvíli trvalo, než ho přemluvila, aby strávili odpoledne u společenských her. Věděla, že nerad prohrává, ale nakonec musela uznat, že se mu o zábavu postarala.
   „Tak zpívej, Alfie!“
   „Když já to neumim,“ vymlouval se hnědovlasý.
   „Tak to se mám zvednout a najít tu starou kazetu, kde nám zpíváš na oslavě?“
   „Né, to nedělej!“ vyděsil se, tomu se nešlo nesmát.
   „Ale no tak, uslyším tě přece jenom já. Zazpívej mi Madonnu,“ zaprosila.
   Rychle zavrtěl hlavou a předstíral dušnost. Zakryla si ústa rukou, aby neviděl, jak se culí. Pak zpozorněla a vstala. „Zachránil tě telefon.“ Mrkla na něj a přiložila si sluchátko k uchu. „Dům Kirklandových!“
   „Jé, Molly, já jsem tak ráda, žes to zvedla! Jsi tam sama?“
   „Když vydržíš vteřinku, tak budu,“ uchechtla se a oddálila telefon. „Běž se rozezpívat do koupelny, Alfréde, nemine tě to.“
   „Ale sestři…“ Zkoušel smlouvat. Zatvářila se jako Arthur před odjezdem, takže už nic nenamítal a poslušně se odklidil.
   „Co to tam máte s tím zpěvem?“
   „Ále, hráli jsme s Alfrédem vědomostní hru a on už zase musí dát fant,“ vysvětlila. „Zníš jak před kolapsem. Co se děje, Mary?“
   „Mám rande,“ přiznala Severní Amerika a v hlase jí zazněl podtón paniky.
   Blonďatá překvapeně zamrkala. „No ale… vždyť není tvoje první,“ namítla opatrně.
   „Není, ale tentokrát mě zve do luxusní restaurace a já, holka od dobytka, nevím, co si vzít na sebe.“
   „Aha,“ přikývla. „Tak to je opravdu problém.“ Chvíli zadržovala smích, a když se sama dostatečně uklidnila, snažila se zklidnit sestru. „Neboj, od toho tu jsem já. Pravda, že nebýt Francise, asi bych ti moc neporadila,“ přiznala a čekala na reakci.
   „Miluju tě, sestřičko!“ vřískla do telefonu nadšená Mary. „Tak, už držím v ruce zápisník, diktuj!“
   Pro sebe si přikývla a snažila se vytáhnout z hlavy obraz americké znalkyně rodea ve večerní róbě. „Určitě si na sebe vem šaty, co budou přiléhat, ať ti obepnou postavu. K tobě se hodí světlý barvy, tak červenou nic nezkazíš. A na nohy si vezmi nějaké takové ty společenské lodičky, radši na menším podpatku, jinak se na tom přizabiješ, a nezapomeň na silonky. A jestli ty šaty mají velkej výstřih, tak si dej něco zlatýho nebo stříbrnýho na krk.“
   „A náušnice taky?“ zeptala se, úplně z ní cítila tu hrůzu, kterou během jejich rozhovoru Mary zažívala.
   „Jo, taky, a vlasy si nech rozpuštěný, udělej si třeba kudrliny, jako to mají ty vaše celebrity.“
   „Děkuju, sestři, jsi moje záchrana!“ vydechla nadšeně.
   „Poděkuj Francisovi, že si se mnou o takových hloupostech povídá,“ uchechtla se. „A užij si rande a nezapomeň doma antikoncepci.“
   „Molly! Co si to o mně myslíš?“ vyjekla zhrozeně.
   „O tobě radši nic a o něm už vůbec ne. Pa, sestřičko!“ Rozesmála se a zavěsila. Pak zabloudila pohledem ke dveřím, do nichž právě vešel zkroušený Amerika.
   „Kdo volal?“
   „Mary, chtěla s něčím poradit. A proč se tváříš jako boží umučení?“ Mlčel, ale ona věděla moc dobře, co ho trápí. Usmála se a pohladila ho po tváři. „No tak dobře, ten zpěv ti odpustím, když na večer zařídíš pizzu.“
   Rozzářily se mu oči, objal sestru v pase a zatočil se s ní dokola. Její zvonivý smích naplnil celý pokoj. Pevně se k němu přitiskla, začal ji jemně hladit ve vlasech. „Mám tě moc rád, víš to?“
   Přikývla. „Tak běž uklidit tu hru, popleto. Arthur neřek, kdy se vrátí, tak si aspoň uděláme hezkej večer.“

   Možná Arthura Kirklanda přece jen nějaký dávný staroanglický pohanský bůh vyslyšel, protože mu začaly přicházet samé dobré karetní kombinace. „Tři královny!“ zahlaholil Prusko a už už sahal po žetonech, když mu Anglie ukázal svou kořist, trojici králů. Zaúpěl a poslušně se stáhnul. Antonio se přívětivě usmál a posilnil se vínem.
   Beillschmidt starší si nakonec přece jen zaryl. „Ha, už jsem tě prokouk, Kirklande. Minule to bylo zrovna tak. Tu první půli jsi schválně prohrával a teďka konečně zařazuješ rychlost. To je ta tvoje slavná taktika!“
   Ludwig vyprskl smíchy a musel se chytit za hlavu, jak ho v ní zabolelo. „Bitka, bitka!“ jásal Ivan, až ho museli bratři okřiknout, že jestli tu bude takhle povykovat, zabaví mu vodku a nacpou ho salátem.

   Po další hře připadlo vítězství Antoniovi, ale vavříny brzy opět sklízel blonďák v kšandách. „Zelenáč má flash, držte mě!“
   „Klid, Gilberte, to vyžle turnaj nevyhraje,“ chlácholil ho bratr.
   Představitel Velké Británie si spokojeně pohvizdoval, hráčské štěstí mu přálo. Jen ho překvapovalo, že pánské osazenstvo téma ženy, jejich svádění, krocení a správný způsob přeříznutí, dosud neopustilo, pořád měli mnoho námětů k hovoru.

   Netrvalo dlouho a Kirkland si bral do ruky další zaslouženou výhru. „Ještě jednou vyhraješ a přísahám, že tě tu nechám svlíknout,“ vrčel Ludwig a počítal ztráty. Nebyly malé, ale daly se přežít bez infarktu.
   „Klídek, brácho, jemu to dlouho nevydrží, a nakonec ho stejně zas oškubem jako slepici.“
   „Snad máš pravdu, Gilberte,“ vzdychl si Německo a nechal se poplácat po rameni.
   „A co ty?“ obrátil se na mladíka s rudýma očima Španělsko. „Kdypak si taky nějakou najdeš?“
   „A znáš takovou, co by se mnou vydržela?“ Prusko se taktně vyhnul odpovědi. „Plačte, pánové, full house králů a královen!“
   Arthurovi uniklo zasténání. Alespoň si ulevil, když se zeptal pána domu, jak vychází se sestřičkami. Sám si hned postěžoval, jak mu doma vlčí Molly a v příští vteřině schytal od Ruska pořádné kázání.
   Zdálo se, že Ludwiga to potěšilo, protože na ně začal mrkat. „Zkuste se pozeptat ostatních, jestli se ta vzdorovitost náhodou nešíří jako epidemie.“
   Zasmáli se tomu. Arthur si po chvíli potáhl z doutníku. Bylo to, jako kdyby na něj padla kletba.
   „No Ivane, tři výhry za sebou. Kam sis schoval ta esa?“
   „Já?“ Braginski se zatvářil nechápavě.
   „Né asi, ten zmetek za tebou,“ zaúpěl Prusko.
   „Ale pánové, přece se tu nebudete osočovat…“
   „Ty mlč, conquistadore!“ vyhrkli němečtí bratři.

   Hra začala nabírat rychlý spád. Světlovlasý vyhrával jednu partii karet za druhou. Párkrát se podařilo vyhrát Gilbertovi a dvakrát Antoniovi. Ludwig už před dobrou půlhodinou odhodil svou pětici s tím, že ho hlava bolí jak střep. Arthur Kirkland bojoval hrdinně až do poslední chvíle, ale vítězství nakonec připadlo Braginskému.
   „Krásná hra, gratuluju, Ivane!“ Španělsko ho s jásotem objal. Prusko se mezitím pustil do salátu, z toho hlubokého žalu mu vyhládlo. Německo smutnil, bylo na něm vidět, jak těžce nese tak drtivou porážku.
   „Jé, vy jste na mě tak strašně hodní!“ Rusko se spokojeně šklebil. Spoluhráči mu popřáli štěstí, Antonio zapsal vítězství Braginského do herního notýsku a ještě se přepočítávaly žetony na peníze.
   „Neboj, brácha, příště vyhrajem a vyrovnáme ztráty.“
   „Ty už si radši na proroka nehraj,“ usadil blonďák vztekle šedovlasého mladíka.
   „No tys to vzdal!“ namítl Prusko dotčeně.
   „Za to může Carmen,“ zabručel Němec.
   „Hele, jen to nesváděj na Španělsko!“
   „Co jsem provedl?“ nechápal Antonio.
   Arthura chytil záchvat smíchu, spokojený Rusko se k němu přidal. Tohle své vítězství si náležitě užíval.

   Kapitoly: 1 2 3 4