Moderní Anglie

   3. kapitola - Zmoklá slepice se vrací

   Jeden po druhém se trousili z úkrytu. Ludwig šel poslední, aby znovu zapečetil tajnou zkratku. Už zase byli nejlepší přátelé. Antonio odešel první, Prusko se oblizoval a chroustal poslední sousta.
   Arthur zůstal s dnešním vítězem ještě chvíli stát u dveří. „Víš, Ivane, já s tebou zpátky nepoletim,“ přiznal mladík v kšandách a zavrtal pohled do země.
   „Eh… proč ne?“
   Vzdychl si, bylo pro něj těžké o tom hovořit. „Chci ještě něco zařídit. Povoral jsem si to doma.“
   Braginského to zaujalo. „Opravdu? A kdo ti udělal ty nádherné fleky na košili?“
   Zastyděl se a trochu se začervenal. „Jsem šikulka a vyválel jsem v trávě oblečení, který mi sestra pracně vyprala.“
   Ivan se na něho usmíval, malinko ho to znervózňovalo. Náhle k němu přistrčil poslední lahev, která mu ještě zbyla. „Vem si ji!“
   Anglie ji rychle odmítl. „Ne, fakt díky. Co je to s tebou, Ivane? Rusko přece vodku nedaruje.“
   „Já ti chtěl jen vyjádřit uznání,“ zaculil se.
   „Za co, proboha?“ Vyděsilo ho to. Něco takového se ještě nikdy nestalo.
   „Nó… za to, jak jsi bojoval až do konce, i když jsi musel vědět, že už nevyhraješ,“ vysvětlil mu světlovlasý. Dojalo ho to tak, že mu do očí vhrkly slzy. „Brečíš?“ zarazil se Rusko a zatvářil se bezradně.
   „Ne, kdepak, to jenom… vzal jsem si drobet toho salátu a byl hrozně slanej,“ zamlouval to, a když už nevěděl, jak dál, odhodlal se a objal Braginského na rozloučenou. „Dobře doleť, ty naše alkoholická houbo!“ Mohl si dovolit říct mu něco takového, protože každý věděl, že na tohohle Rusa působí tvrdý alkohol asi tak, jako kdyby celou dobu upíjel z limonády. Arthur Kirkland pobaveně potřásl hlavou a vydal se k okraji silnice, aby si zavolal taxi.

   Před branou do vlastní zahrady se zastavil. Pod paží držel pomuchlané sako, v jedné ruce svíral kufr, v druhé igelitovou tašku. Zachoval se jako idiot, a moc dobře si to uvědomoval. Hra se mu nepovedla, nevadí, užil si krásné odpoledne v kruhu přátel. Zhluboka se nadechl a vykročil ke vchodovým dveřím.

   Molly zaslechla zvonek, zvedla se od nedojedené pizzy. Alfréd vesele srkal dál, přece jen tu byl pouhým hostem. „Kdo je tam?“
   „Poražený!“ zavolal, protočila oči v sloup.
   „Zapomněl sis snad doma klíče?“ zaryla si, potlačil zaklení.
   „Nebuď na mě tak tvrdá! Přines jsem ti dárek.“
   Překvapeně zamrkala. „Dárek?“ Rychle přemohla zlost a otevřela mu.
   Vešel dovnitř, položil na zem kufr a usmál se na ni. „Stoupni si pěkně rovně, zavři oči a natáhni ruce před sebe.“
   „Arthure, já nemám náladu na hraní,“ zabručela nedůtklivě.
   „Přestaň protestovat, Molly, a udělej to. Je to prosba, no tak.“
   Povzdychla si, narovnala záda a poslušně dala ruce před sebe. Chvíli zkoumal, jestli nepodvádí. Na tváři jí zůstal úšklebek.
   „Nekoukat, jinak ti ty voči zakryju,“ škádlil ji.
   „No jo pořád,“ zavrčela a její bratr cítil, jak se jí ruce začínají chvět vzrušením. Sáhl do tašky, vytáhl podivnou krabičku, položil jí ji na otevřenou dlaň a nechal ji, aby si ji druhou rukou ohmatala. „Domek?“ zamumlala nevěřícně.
   „Hehe, čekal jsem, že řekneš něco takovýho. Tradá!“
   Začal se smát. Otevřela oči a zjistila, že drží krabičku čokolády. „Belgická, tu mám nejradši!“ vydechla nadšeně, zářila jako malé dítě.
   „Vím, proto jsem ti jí přines,“ mrkl na ni. Chvíli váhala, ale pak ho objala. „Promiň mi, že jsem se choval jako ten největší hulvát.“ Tiskla se k němu, hladil ji po vlasech a usmíval se. „A víš, co ti ještě řeknu? Všichni chválili ty zelený fleky a ptali se, kdo mi je udělal.“
   Odtáhla se od něj. „Vážně?“
   „Jo, na tý schůzi jsem zářil, nikdo tak originální oblečení neměl.“ Popotáhl se za kšandy a předvedl jí pózu úspěšného obchodníka. Rozesmála se, až se nakonec rozškytala.

   „Vodu! Rychle, potřebujeme vodu, nebo se nám naše drahá sestřička proškytá do země lesních víl!“ vykřikoval Arthur, když se s blonďatou v náručí přiřítil do kuchyně.
   „Co? Kdo? Kde?“ Rozespalý Alfréd se rozhlédl.
   „Už mžouráš, jdi si lehnout,“ napomenul ho bratr a podal mladé slečně Kirklandové sklenici vody. Amerika se nenechal právě dvakrát pobízet. Popřál jim dobrou noc a odpotácel se do ložnice. Blonďatý mladík zabrousil pohledem ke stolu. „Kousek pizzy nezbyl?“
   Molly se na něho zaculila. „Pro tebe vždycky, bráško. Vydrž chvíli, ohřeju ti jí.“
   Rád si počkal, odměna za to stála. Pizza s tuňákem, na tohle měli se sestrou stejný vkus. Dojedl a šel se k ní posadit na pohovku.
   „Ještě se zlobíš?“
   „Trochu,“ přiznala. „Ale musím uznat, že tou čokoládou sis to vylepšil.“ Naoko se ušklíbl, pak si ji přitáhl k sobě a posadil si ji na klín. „Co to děláš?“ vydechla.
   „Chci tě zlechtat,“ odpověděl jí s vážnou tváří.
   „Arthure, né!“ Bránila se, šikovně si ji chytil, začal ji šimrat na břiše a nepřestal, dokud od smíchu neměla uslzené oči. „Proč to děláš?“ pištěla a škubala sebou.
   „Chci slyšet ten tvůj nádhernej smích, protože moje malá Molly se směje ze všech holek na světě nejkrásnějš!“
   Zahihňala se a opřela mu hlavu o rameno. „Ty lichotníku jeden.“
   Uchechtl se a nahmatal v krabičce kousek čokolády. „Papej.“
   Oplatila mu úsměv a vzala do ruky další krychličku. „Ham… otevři pusu, Arthure.“
   „Ale vždyť je to tvoje!“ namítl.
   Zamračila se na něho, ale oči jí svítily. „Neprotestuj!“ Pokrčil rameny a ochutnal. Přitiskla se k němu a zavřela oči.

   Držel si ji u sebe a hladil ji po vlasech, bylo to velice příjemné. Po chvíli se neklidně zavrtěla. „Volala sem Skotsko.“
   Snažil se potlačit leknutí. „Co chtěla?“
   Molly se zamyslela. „No, napřed na tebe hrozně nadávala, pak po mně chtěla nějaké papíry, které jsem nemohla najít, a nakonec jsem ji přemluvila, aby na tebe nežalovala u královny.“
   „Jsi moc hodná,“ zamumlal. „Ta holka je děsná. Pronásleduje mě jak naváděná raketová střela,“ zabručel, to přirovnání ji pobavilo.
   „Třeba se jí líbíš,“ mrkla na něj.
   Tentokrát před ní nic nepředstíral, ten úlek byl opravdový. „No to bych to chytnul. Znám jí už pěkně dlouho, víš? Dá se to počítat na staletí. Vždycky působila Británii problémy, vymýšlela pasti, vyvolávala rvačky, a i teď pořád otravuje s pitomostma, když já musim řešit vážný věci.“
   Soucitně se na něho podívala. „Vždyť já vím. Jenom… bylo by fajn, kdybys měl taky někoho, kdo tě rozveselí, když budeš v depresi.“
   Přikývl. „Ten den uběh strašně rychle. Půjdu si lehnout.“

   Vystoupal po schodech nahoru, byl tak unavený, že se ani nepřevlékl. Mollyina slova ho zarazila. Jistěže nevěřil, že by tu skotskou divoženku přitahoval, ale pravdou bylo, že na sebe naráželi až příliš často a jemu se ještě nikdy nepodařilo vnutit jí svou autoritu.
   Zahleděl se do stropu. Znal ji už tak strašně dlouho. Napadlo ho, že mu teď, v přítomnosti, hodlá vrátit všechny křivdy, které Angličané způsobili skotskému národu. „Strašně mě nenávidí, přímo to z ní čiší. Vždycky byla taková, nikdy se nevzdala.“ Dal si ruce za hlavu a začal vzpomínat.
   Sešel do sklepení. Věděl, že ji zavřeli sem, sám jim to přikázal. Chtěl jí dokázat, že s Brity si zahrávat nesmí. Zůstal chvíli stát u zamřížovaných dveří. Dívce v řetězech upevněných na stěně a se zavázanýma očima stékaly po tvářích slzy a chvěla se, měla proč. „Jak mohli… jak jenom mohl… ten bastard!“
   Zamračil se, došlo mu, o kom je řeč. Přistoupil k ní. Zpozorněla, protože zaslechla kroky. Odkašlal si. „Ten bastard stojí před tebou!“ prohlásil důrazně.
   Ztuhla. Naklonil se k ní a dotkl se dvěma prsty její tváře. „Nesahej na mě!“ vykřikla a chtěla se stáhnout, jenže nemohla. Strhnul jí šátek z očí a donutil ji, aby se na něj podívala. Zasyčela a v očích se jí objevil vražedný lesk, když hleděla do obličeje toho arogantního muže, králova psa. „Neměli jste žádné právo! Nezasloužil si takhle zemřít!“
   „Tak to si určitě moc dobře uvědomuješ, jak jsi mohla dopadnout, kdybys nebyla národ. Už to konečně pochop! Vy Skoti pořád zavíráte oči před realitou… nikdy nezískáte samostatnost, tak o ni přestaňte bojovat, jinak na to šeredně doplatíte!“
   Rusovláska sebou trhla. „Nejsi nic jinýho než zrůda s lidskou tváří, Kirklande! Klidně si mě tu drž, jak dlouho chceš, ale zapamatuj si jedno… nikdy se ti nepodrobím!“
   Přisedl si k ní a chvíli se na ni díval. Ten vzdor vychytralé dívčiny, to strašné odhodlání zvrátit nezvratitelné, ach, jak ho to vzrušovalo a dopalovalo zároveň. „To se ještě uvidí, Eileen O´Leary!“ zavrčel a vstal. „Protože my dva jsme spolu neskončili!“
   Přivřel oči. Tenkrát se mýlil. Skotové si nezávislost vybojovali a jejich vůdce, Robert Bruce, pomstil smrt Williama Wallace. Vzdychl si. „Ta holka bude moje prokletí!“ Přetáhl si přes hlavu peřinu a pokusil se usnout s vědomím, že ho snad dnes v noci nebudou pronásledovat noční můry.

   Rozhodl se zajít do pracovny hned ráno. Nejprve se ujistil, že si všechny důležité papíry pečlivě zamkl. Nedůvěřoval sestře natolik, aby si byl jistý, že mu neprohrabe věci, kdyby k tomu měla možnost. Spokojeně se usmál. Zámky zůstaly neporušené, tajné mechanismy neposunuté, jen nepořádek všude, kam se podíval. „Měl bych si to tu konečně taky roztřídit a zbavit se těch zakázek a smluv, co jim už brzy vyprší termín.“
   Vytáhl papíry z prvního fochu a pustil se do práce. Pravda, ani trochu se mu do ní nechtělo. Když byl zhruba v polovině, zazvonil telefon a jemu se v hlavě rozezněl poplašný zvon. „Skotsko,“ zamumlal a zvedl ho. „Dům Kirklandových, přejete si?“
   „Zdravím, chtěla bych své papíry!“
   Protivný hlas jím projel jako vrtačka. „Ano, toho jsem si už dost dlouhou dobu vědom,“ zabručel a čekal hromobití. Když si podržím nad hlavou knížku, možná mě ta její kletba mine. Zatvářil se kysele.
   Slečna na druhém konci se rozdýchávala. „Tak tedy dobrá,“ řekla nakonec. „Slíbila jsem tvé přívětivé sestřičce, že tu tvou lenost nenahlásím královně, ale mám podmínku.“
   „Jakou?“ vydechl, Skotsko a podmínky, to mu trochu zavánělo nepravostí.
   „Dáš mi slib, že se po těch lejstrech podíváš a ohlásíš mi, když je nenajdeš, abych ti je mohla poslat znova.“
   „Proti tomu nic nemám. Zatím se měj.“ Zavěsil a zamnul si ruce. Lépe už to dopadnout nemohlo!

   Kapitoly: 1 2 3 4