Moderní Německo

   2. kapitola - Přípravy

   Ještě se smál, když se Gilbert se zmučeným výrazem odcházel převléknout do něčeho pohodlnějšího. Pěkně mu překazil plány, ale ta holka se do toho navezla sama, on jí přece dal varování. Ušklíbl se a sáhl do kapsy pro klíče. Půjde se podívat za těmi dvěma divoškami.

   Rozhodl se nejdříve zajít za Františkou. Nikdy by si nepomyslel, že bude muset vychovávat někoho, jako je Gilbert. S ledovým klidem vzal za kliku. Domyslel si, že šedovlasá holčička ho neuvidí ráda.
   „Co chceš?“ utrhla se na něj, sotva vešel dovnitř. „Co teď mám asi dělat, když jsi mi přivázal nohu k posteli?“ Syčela a mračila se.
   Sedl si k ní. „Pomalu, ty rebelko jedna! Ovázal jsem ti ten kotník, a jestli s ním budeš hýbat, tak ti nesplaskne.“
   „A to snad byl důvod k…!“
   „Necháš mě laskavě domluvit?“ vyjel na ni a donutil ji, aby se mu dívala do očí. „Krucinál, Františko, to mám odepnout pásek a dát ti pár výchovných?“ Lekla se a rychle zavrtěla hlavou. „To, cos udělala Kristině, se neodpouští. Má obličej samou modřinu. Jste dámy, proboha, a chováte se jak… jak zvířata!“
   „Tak neměla přistoupit na tu rvačku!“ vydechla, ale vzápětí sykla, když dostala pořádnou facku.
   „Spočítám to oběma, toho se vůbec nemusíš bát. A na svýho velkýho bratra si takhle dovolovat nebudeš, aby bylo jasno!“ Pak trochu zvážněl. „Nechci, abys s tou nohou hýbala, protože se musíš dát dohromady. Bude se tu konat maškarní ples a ty jsi hostitelka.“
   „Tak na to zapomeň!“
   „Františko!“ zahřměl a napřáhl se. „Už to nebude dlouho trvat a budeš dospělá. Musíš se začít chovat jako dáma.“
   „Já chci být kluk.“ Pofňukávala, ale s Německem to nehnulo.
   „Udělalas už takových vylomenin, že můžeš být ráda, že jsi národ, protože jinak už jsi dávno mrtvá, to si uvědom! A jestli ještě někdy provedeš podobnou pitomost, dostaneš za vyučenou tak, že budeš litovat, že ses vůbec narodila!“ Zírala na něj, vyděšený výraz její tvář neopouštěl. „Lež a přemýšlej o tom, co jsi provedla.“ S těmi slovy se s ní rozloučil.

   Zamkl, vyšel na chodbu a s povzdechem přešel o pár pokojů dál. Kristina byla bez nálady, nic jiného ani nečekal. Vrátit jí aspoň špetku životního elánu bude nadlidský úkol. „Přišel jsem za tebou.“ Zatím si jí nevšímal. Vykročil ke skříni a probral její kosmetiku. Našel tekutý pudr, to bude stačit.
   „Já chci spát, Ludwigu,“ namítla chabě a zaúpěla, modřiny od Fritzí neskutečně pálily. Jediné pozitivum pro ni bylo, že se zatím nezbarvily do fialova.
   Přisedl si k ní. „No, mně přijdeš docela čilá.“ Opatrně jí přejel prstem po tváři.
   „Au, to hrozně bolí,“ vzlykla a podívala se na něj.
   Starostlivě pokýval hlavou. „Nikdy by mě nenapadlo, že ta holka udělá něco takového. Pere se jako kluk, vzpírá se a je drzá. Vážně tě dost zřídila.“ Sáhl po lahvičce. „Tekutý pudr,“ prohlásil, když si všiml, jak sebou trhla. „Zklidní to kůži, nebudou tě ty rány tolik bolet.“
   „Né, já nechci!“ Začala se bránit, nechtěla vypadat jako dalmatin, být celá flekatá.
   Německo to zkoušel po dobrém. „Tak nech mě ti pomoct!“
   „S tím se neobtěžuj. Já prostě nebudu lézt z pokoje a bude to.“ Ušklíbl se, takže na něj zase zkouší tyhle podlé ženské triky. „Mně to vadí!“ vymlouvala se.
   „Nejsi alergická, o tom bych musel něco vědět,“ zabručel a v očích se mu zlostně blýsklo.
   „A proč bys měl?“ vydechla.
   „Nejspíš proto, že vždycky, když ses zranila, u toho byl buď Gilbert, nebo já. Velice jednoduchý a pádný argument, nemyslíš?“
   Pořád se jí to nezdálo. Nechtěla mít na obličeji bílé skvrny, ale jen tím Ludwiga dožírala, až už toho měl právě dost.
   „Na tohle vážně nemám čas. Mám na starosti plno dalších věcí.“ Pevně ji levačkou chytil za ruce, prsty pravé ruky smočil v bílé směsi. Cukla sebou. Přitáhl si ji blíž, ten pohled ji vyděsil. „Nechápu, proč se vy dvě chováte takhle. Františku jsem musel přivázat k posteli, protože by s tím vyvrknutým kotníkem běhala po domě a mohla si způsobit další úraz. Ty si zase stěžuješ na pár bílých skvrn na obličeji. Na světě je dost problémů a vy musíte přidělávat ještě další!“
   „Já… udělám to sama,“ vypravila ze sebe a uhnula hlavou, když se jí chtěl dotknout.
   „Kristino.“ Vztekle zavrčel. „Ještě jednou mi uhneš a sundám pásek, aby sis měla na co stěžovat.“
   Zalekla se té výhružky v jeho hlase. „Bráško…“ Hlas se jí třásl. Německo se tvářil pořád stejně nesmlouvavě. Nechala ho, aby jí zakryl modřiny pudrem, přitom upírala zrak do zdi.
   „Tak, to by bylo…,“ vydechl si, ale ještě ji nepustil. Tušil, jaká reakce bude následovat, až jí sdělí tu novinu. „A ještě… nebudeš moct ležet v posteli,“ odvětil vyhýbavě.
   „A proč ne?“ vyjekla zděšeně.
   „Bude se tu konat ples. A ty nám samozřejmě pomůžeš a postaráš se o hosty.“
   „Ale Ludwigu, já přece takhle nemůžu mezi lidi!“ vyhrkla zoufale.
   „Je to maškarní,“ utěšoval ji. „A Carmen tam bude taky, i Františka a my s Gilbertem. A jestli ti to opravdu tolik vadí, tak si vymysli kostým, který to zakryje.“
   Zamračila se. Uvažoval, jestli do něj začne bušit, až ji pustí. Neudělala to, místo toho se k němu naklonila a opatrně mu sáhla na hlavu. „No páni, tys musel dostat šlupku!“ Překvapeně se po ní podíval. Uchechtla se. „Víš… Carmen se pochlubila, že ti rozbila hlavu.“
   Ve tváři mu zaškubalo. Tak ona se pochlubila! Vzdychl si. „Vyříkali jsme si to a všechno je v pořádku. Tak odpočívej a zotavuj se, zítra ti zadám práci.“
   Chtěla něco namítnout, ale pak si to rozmyslela a jen se dívala na bratrova mizející záda.

   Ludwig si s tichým klením zalezl do pracovny a zamknul se v ní. Začínalo toho na něj být moc. Bratr mu běhá za tou českou mrškou, má dělat dozor nezvladatelnému spratkovi a vlastní žena se s ním hádá kvůli banalitám. Tohle si nezasloužil.
   Sáhl po papírech, kam si udělal tajné značky k plánům. Národy velice ochotně přiložily ruku k dílu, alespoň ty, které už přislíbily účast. Trochu se děsil toho, kdo další by se mu mohl ještě nahlásit.

   Nepřemýšlel tu nad ničím jiným než těžko proniknutelnou kamufláží. Ty řeči o plese, velkolepé slavnosti, všechno bylo jen pouhou záminkou, aby se hosté uvolnili a těšili se na zítřejší den, protože ten dnešní večer měl být jenom obyčejnou generální zkouškou, jako se to dělá v divadelní branži před vypuknutím velkolepého představení. Trochu ho rozčilovalo, že se mu první plány hned na začátku zbortily, ta akce se rozjela jako splašený vlak. Vzdychl si. Vždyť to zas tolik nevadí, ty úkoly přece svěřil zodpovědným, i když u Vargasů o tom začínal pochybovat.
   Znovu prohlédl seznam. Švédsko s Islandem se starali o stavební práce, pomáhal jim Arthur a kupodivu Alfréd. Braginski se svou družinou měl dodat zbraně, Sadik namíchat ten prapodivný omamný dryák, Francis vymyslet nějaký věrohodný plán večera a Kiku doveze skleničky.

   Do myšlenek se mu opět vloudila jeho až příliš temperamentní žena. Znovu na ni chystal past, a tentokrát ještě krutější než tu první, protože tehdy, za války, ji neznal, byla jenom Antoniovou sestrou.
   Španělovo vyprávění v něm probudilo zvědavost. Jistě, on tu divošku chytil, ale neměl ani možnost si ji pořádně prohlédnout. Využil příležitost a vešel do pokoje, kde ji nechali. Ležela na posteli, z očí jí kanuly slzy. Zranitelná jako každá žena, pomyslel si. Přejel po ní očima. Nikdo se jí neodvážil dotknout, štítili se jí, byla přece zrádcem vlasti. Ležela tu s baretem, v zablácené uniformě a vojenských botách.
   „Vstaň!“ nařídil jí. Vzhlédla k němu a v očích se jí zablýsklo. „Tak bude to?“ zahřměl a čekal, až se dívka postaví, což jí trvalo drahnou chvíli. Díval se na ni a oči mu pobaveně jiskřily. Všimla si toho a zasyčela.
   „Kdo jste?“
   Přemýšlel, jestli jí má odpovědět, nakonec to udělal. „Jsem ten, kdo tě chytil, Carmen Carriedo. Jsem Německo.“ Jméno znát nepotřebovala. Viděl, jak zbledla v obličeji, a cítil z ní tu touhu praštit ho alespoň do hrudi. S pobaveným úšklebkem k ní došel a rukou jí sáhl na záda a přejel až k pažím. „Hm, někdo si dal záležet,“ uchechtl se.
   Trhla sebou, když se jí dotkl na tváři. „Nedotýkejte se mě vy… vy zrůdo!“
   Přinutil ji, aby se mu dívala do očí. „Dávej si pozor na jazyk, slečinko. Jestliže uděláš něco, co se nebude líbit generálovi nebo mně, odnesou to tvoji lidé.“
   Zatrnulo v ní. „Oni s tím nemají nic společného, já je vedla,“ zašeptala a sklonila hlavu.
   „Tak si zapamatuj, že jako velitel máš jejich osud ve svých rukou.“
   „Tak potrestejte mě!“ vyhrkla a zalomcovala rukama. „Já vám překazila plány, pane, já jsem málem zajala bratra, kdybyste sem nedorazili… vy a ti prokletý Italové!“
   Blonďák se ušklíbl. „Potrestat tebe by bylo až příliš snadné.“
   „Opravdu? Vydržím hodně, pane, strádali jsme tam venku skoro celé tři roky!“
   Vmetla mu to do tváře a byla zvědavá, jak zareaguje. Podepřel jí hlavu a s pobaveným výrazem ji políbil, a když stahoval ruku z její tváře, kousla ho. Pousmál se. „Ber to jako varování. Život svých lidí máš ve svých rukách. A teď se otoč zády!“
   Vydechla, když rozmotal provaz, který měla utažený kolem paží, a pak zaúpěla, když jí ruce posunul na břicho a opět spoutal. „Na boku se nespí zrovna pohodlně,“ konstatoval a sledoval, jak jí v očích zlostně jiskří. „A nezapomeň… stačí jedno křivé slovo a tví vojáci budou trpět,“ prohlásil požitkářsky a popleskal ji po tváři. Skousla si ret a zavřela oči. Chytila se do pasti, musí nést následky.
   Zavrtěl hlavou. Tenkrát to byl hon na kořist, který si náramně užil. Bavilo ho pozorovat tu bezmocnou dívku. Stačilo málo a výsledek by byl úplně jiný. Antonio už málem podlehl, posily dorazily včas. Kdyby ho bývala zajala… Mávl nad tím rukou. Ta doba už dávno minula.

   Znovu se ponořil do vzpomínek. Zabloudil v paměti do rozhovoru s Japonskem, který ho svou nečekanou prosbou překvapil a zaskočil. I on se chtěl totiž zapojit do připravované bojové hry.
   Zvedl telefon a překvapilo ho, že slyší Hondu. Měl špatný pocit, jeho přítel zněl dost zvláštně. „Stalo se něco, Kiku?“
   „Ne, jen je mi trochu trapné o tom mluvit.“
   Ludwig se ujistil, že se nepřeslechl. Co mohlo černovlasého bojovníka tak hrozně trápit? „A nechceš si o tom promluvit jindy?“
   Dostal až příliš rychlou zamítavou odpověď. Japonsko byl přece vždycky tak zásadový národ a najednou zní, jako by se měl každou chvíli nervově zhroutit.
   „Tak se mi svěř a něco vymyslíme,“ vzdychl si a čekal na Hondovu odpověď. Chvíli bylo ticho, jak se mladík (mezi národy jeden z nejstarších členů) rozmýšlel. Pak začal mluvit pomalu, neochotně, Německu ale nechyběla trpělivost.
   „Mám přítelkyni, Taiwan. Velice dlouho celá naše asijská rodina žila pohromadě, já a sestra jsme pak ze dne na den opustili domov a zbaběle utekli.“
   „Chápu, Kiku, ale nejsi první ani poslední, kdo takhle utíkal,“ chlácholil ho blonďák, protože věděl, jak moc Japonsku taková ujištění pomáhají.
   „Taiwan zůstala ty dlouhé desítky let jen ve společnosti Wang a… Čína nedokázala to děvče připravit na život tam venku, na soužití mezi národy. Ona je tak strašně naivní, Ludwigu!“
   V hlase mu zazněl podtón zoufalství. Ujistil ho, že je to v pořádku. „A co teď budeš dělat?“
   Japonsko znovu chvíli váhal s odpovědí. „Chtěl bych obě zapojit do té bojové hry, Ludwigu. Mou vzpurnou sestru Mai i moji drahou Tai-chan. Býval bych jí dokázal surovost světa sám, ale ta dívka ke mně vzhlíží a bojím se, že by mě pak nenáviděla.“
   Německo polkl. Nikdy by si nepomyslel, že ten bláznivý nápad probudí v někom tak ušlechtilé pohnutky. Jenže to mělo samozřejmě i svoje proti.
   „Ale Kiku…,“ začal opatrně. „Jestli se dáš poznat, připrav se na to, že tě nejspíš nenávidět bude.“
   Honda opět chvíli mlčel a pak vyhrkl: „Svých povinností jsem se nikdy nebál! Řekni, co mohu udělat.“
   Ludwigovi zacukaly koutky. „No… chybí nám skleničky.“

   S úsměvem potřásl hlavou. S tou akcí nebyly jen samé starosti, občas ho někdo dokázal opravdu pobavit. Na stole se mu rozezvučel telefon. Vzal ho a ztuhl, volal Rakousko.
   „Tak hlásím příjezd!“ vydechl aristokrat.
   Německo tím dokonale zmátl. „Cože? Kam?“
   Roderich se zarazil. „No, přece tam na tu vaši sešlost. Přijedu s Rosou Marií. Mělo to být překvapení, ale zapomněl jsem, v kolik hodin má ten ples začít.“
   Překvapení? Polkl. „Od koho to víš?“
   „Volal mi tvůj povedený bratr a ptal se, jestli jsi měl odvahu mě pozvat,“ prohlásil šlechtic nevinně, zato s důrazem.
   Gilbert! Že ho to hned nenapadlo! Až se vrátí, tak to pořádně schytá, v tom už má jasno teď. Pak trochu znejistěl. „No, ale… víš, že ten ples je vlastně jenom zástěrka? Že tu jde o jiný věci?“
   Ujistil ho, že o té pasti ví. „Ludwigu, sestra mi přerůstá přes hlavu a já už vážně nevím, co s ní. Snad mě neodmítneš?“
   Vyděrač, pomyslel si Ludwig, než řekl, že to by si nedovolil. „Tak doufám, že ti bratříček nic nezatajil. Jestli už jste ve městě, doražte co možná nejdřív.“
   „Dobře. A ještě jedna taková věc. Vezu ti posilu, Elizabetina bratra Viktora.“
   Překvapeně zamrkal, ale pak se usmál a poděkoval. „Každá ruka se hodí. Čekáme tě. A… připrav si prsty,“ dodal zlomyslně a uchechtl se nad představou, jak se bude aristokrat rozčilovat, až se seznámí s jeho rozladěným klavírem.

   Sotva odložil sluchátko a pohodlně se zhoupl na židli, ozvalo se zaklepání, a když šel blonďák otevřít, strčil dovnitř hlavu dalmatin.
   „Ludwigu a… kdy se tu ten ples vlastně bude konat?“ Kristina se tvářila nejistě.
   Pobaveně se uchechtl. „Dneska večer. Měla by sis pospíšit a něco si spíchnout.“ Rozesmál se, když uviděl sestřin nevěřícný, doslova šokovaný výraz.
   „Ty si ze mě střílíš!“ vyhrkla.
   Rozhlédl se. „Ty tu snad někde vidíš pistoli?“ zeptal se nevinně.
   Zamračila se a opřela se o dveřní rám. „Tohleto nemůžeš myslet vážně!“
   „Nevím, proč bych nemoh,“ ušklíbl se. „Ale jestli mi nevěříš, jdi se zeptat Carmen.“
   „Ty jsi ale…!“ Blonďatá sevřela ruku v pěst a utekla z kanceláře. Díval se za ní a spokojeně se pochechtával. „Kdyby věděla, co se na ni chystá, nesnažila by se být tak přehnaně aktivní.“ Plácnul se do kolene a chystal se opět usednout za stůl.
   „Ludwigu?“
   Za ním se zjevila jeho drahá manželka. Malinko se jí lekl a málem do ní praštil. „Děje se něco?“ vydechl nejistě.
   „Já… jenom jsem, no… chtěla jsem se zeptat, jestli ti přece jen nemůžu s něčím pomoct.“
   Ušklíbl se. „Ty by ses hlavně měla naučit odpočívat. Ale jestli chceš mermomocí pomáhat s plesem, tak běž vítat hosty, dorazí každou chvíli.“ Polechtal ji na nose, zatvářila se dotčeně, ale pak se rozesmála a políbila ho. Potom se od něj odtáhla.
   „Svolal sis lidí jak na císařskou hostinu, sám to nezvládneš.“ Pousmála se a chtěla ještě něco dodat, když oba zaslechli bujarý smích a hlasité nadávání. Podívali se po sobě a naráz vydechli: „Itálie!“