Moderní Německo

   4. kapitola - Pravidla se musí ctít

   Vchodové dveře se rozlétly a do přijímací haly vstoupil elegantně oděný muž v obležení tří krásných dam, dvou blondýnek a hnědovlásky. Ludwig tu podivnou čtveřici přelétl očima a zbledl. Felicianovu sestru Lukrécii poznal tak důkladně, že už jen kvůli tomu si pořídil prášky na žaludek, kdyby se mu začalo dělat nevolno. Zbylé dvě dívky neznal.
   „Nazdar, Francisi. Nepředstavíš nás?“
   Francouz se uchechtl. „Jistěže, rač mi odpustit tu mou přestrašnou troufalost. Po mé levici stojí Lukrécie Vargasová, sestra Feliciana, po pravici Klaudie, Feliksova sestra, a za mnou se schovává má drahá sestřička Valérie.“ Odkašlal si. „Děvčata, tohle je Ludwig Beillschmidt, Německo, náš hostitel.“
   Jmenované se začaly chichotat, dokonce to i znělo stejně. Banda slepic. Měl bych je rychle nacpat do kurníku, pomyslel si Němec a ve tváři mu zaškubalo.
   „Je mi ctí, dámy.“ Galantně se uklonil.
   Lukrécie ho pořádně pleskla přes záda. „Hele, na nás nemusíš dělat dojem!“ uchechtla se. Jen zavrčel. Se Severní Itálií byly vždycky jen samé potíže.
   Francis se uculoval, ale pak se k blonďákovi naklonil a předal mu nahrávku. „To ti posílá Feliks. Je tam vysvětlení, které potřebuješ.“ Přikývl. Polsko proslulo svou lehkomyslností. Pak se Francouz začal rozhlížet. „A kam se podělo světlo mého žití?“
   Německo se ušklíbl. „Už je dávno tady, ale radil bych ti Kirklanda moc neprovokovat. Nemá zrovna nejlepší náladu.“ Francis mu to slíbil a hned vedl dívky do sálu. Přeci dostal na starost program, měl by se tedy připravit.

   „Tak už dost! Dokud tady nebude ticho, nic vám neřeknu!“ vztekal se Ludwig, ruce opřené o stůl.
   „A koho to vůbec napadlo rokovat ve sklepě?“ ozval se hlas nespokojence z davu.
   „Ty buď zticha, Arthure! Právě jsi nám přidělal práci, když jsi nahlásil další jméno!“ zahřměl Německo a vydechl si. „Jsme tady, protože nikoho nenapadne sejít sem dolů, a navíc by nás neměl nikdo slyšet, jsou tu zpevněné zdi.“
   „Ano, to zní logicky, tak už se krucinál ztište!“ vykřikl Roderich.
   „Bacha, blíží se konec světa, aristokrati klejou!“ Gilbert se rozchechtal, Rakousko se po něm natáhl, aby mu mohl dát pohlavek.
   „Sklapněte sakra, já chci vědět, o co pude!“ Romanovi se podařilo ztišit dav. Byla to výjimečná událost, takže bylo jasné, že mír nepotrvá dlouho. Ludwig si odkašlal. „Za pár hodin zahájíme akci, takže potřebuju vědět, jestli všichni všemu rozumí. To, co tady děláme, není úplně legální, takže se to nesmí dostat ven. Jde nám o to…“
   Byl přerušen hlásečkem Itálie. „A proč to není povolené?“
   „Feliciano, není správné páchat zločin jako vydírání, vyhrožování a omezování osobní svobody,“ vysvětlil mu Japonsko. „Plánujeme tu únos.“
   Německo si povzdychl, tohle nebyl právě nejšťastnější nápad, naštěstí Antonio pohotově zareagoval, za což byl odměněn hlasitým potleskem. „Víš, ona je to hra na mafii. Jenže nebyla by to ta pravá zábava, kdyby o tom děvčata věděla, chápeš? Ve filmu přece zločinec taky nepůjde za policistou a neřekne mu, proč by ho měl chytat.“
   „Áha! Tak to já budu zlej,“ uchechtl se Itálie.
   „Zlej? Tohle mimino?“
   „Ale Romano, každý má přece právo na názor!“
   Než se mohli začít hádat, ozval se znuděný hlas mladého Ukrajiny. „No fajn, tak se to nemá dostat ven. Věřim tomu, že nikdo z nás neni tak blbej, aby to někde vykládal. A dál?“
   Ludwig si otřel pot z čela. Chvíli mu trvalo, než zas našel ztracenou nit. „Jde o to, že je jedno, jaké pohnutky nás k tomuhle rozhodnutí vedly. Někomu vlčí sourozenci, někdo by rád, aby jeho drahá byla průbojnější, další jsou utlačováni. Chceme holkám nahnat strach a využijeme k tomu všechny prostředky, které máme.“
   „Správně!“ vykřikl Viktor, Maďarsko. „Moje sestra je občas tak nesnesitelná, že by si takovou lekci taky zasloužila.“
   „Tak pozor! Elizabetu do toho netahej!“ zahučel Roderich. Gilbert se královsky bavil.
   Sadik si vzal slovo. „To místo je bývalý vojenský tábor, místo postelí pryčny, okna vysoko, takže by se nemělo stát, že budem holky honit po budově. Role jsou nám jasné, Španělsko se Švédskem zajistí lékařskou pomoc, kdyby se něco stalo, což se taky vyloučit nedá.“
   Osazenstvo přikývlo. Pánové věděli moc dobře, že i ta nejúžasnější akce se může pokazit. Gilbert zvedl ruku, nechali ho mluvit.
   „Máme ty holky rádi, ale jestli je máme něco naučit, nesmíme se nechat rozhodit prosbami, brekem a dalšíma ošklivýma ženskýma trikama. Ale zase si dejte bacha, abyste to nepřehnali, chcem jim dát jenom lekci, ne je psychicky vodrovnat.“
   „To byla dost důležitá připomínka!“ přikývl Island a Švédsko dodal, že své Mirjam věří.
   „Děvčata tvrdí, že zvládnou, co bysme zvládli my, takže jsme připravili tenhle výcvik přežití, pod dozorem lidí, kterým věří, tak můžem jen doufat, že to nevezmou moc vážně. A Antonio to vystih přesně… je to jenom nevinná hra, tak jim můžeme ukázat naši míň vlídnou tvář.“ Arthur Kirkland přihodil svou trošku do pléna.
   Ludwig přikývl. „Správně. Tak například mě k tomu vedlo přesvědčení, že nehodlám dovolit, aby mi má drahá manželka nějak vážně ublížila, až zase dostane vztek. Pro ty, kdo to ještě neví…“ Sundal čepici a ukázal obvaz, několikrát omotaný kolem hlavy.
   Roderich přiškrceně vyjekl, Cain s Dimitrijem uznale hvízdli a Španělsko se shovívavě usmál. A Německo pokračoval. „Samozřejmě, že většina z vás do toho šla z důvodu, že vaše holky se bojí, že kdyby se mělo něco stát, nezvládnou vládnout za vás. S tím souhlasím. Musíme si otevřeně přiznat, že my všichni tady jsme banda zákeřných skunků, kteří se k sobě v minulosti nechovali zrovna hezky, a klidně přiznám, že spoustu toho mám na svědomí já a moji podřízení, ale Spojenci se taky nechovali vždycky férově,“ dodal hned na obranu.
   „Hej hej, tohle říkejte, až tu bude Braginski, a rovnou si můžete dát do zubů!“ zavrčel Ukrajina a zhoupl se na židli.
   „Já myslím, že Ludwig tím chtěl říct, že se nesmíme mstít děvčatům za staré sváry, je to tak?“
   „Máš pravdu, Antonio,“ přikývl blonďák. „A jak jsi správně řekl, je to hra, ale každá zábava musí působit reálně, proto rád vidím, že většina z vás zvolila kostýmy, které našemu záměru nasvědčují. Jsme záporáci, tak se tak chovejme!“
   Nechal muže propuknout v nadšení, aby je pak mohl zase zpražit. „Tahle mise od vás bude chtít hodně obětí. Má to vypadat reálně a budeme rozdělovat hlídky, aby přece jen někdo nedostal choutky na šikanu. A chci poděkovat zde nepřítomnému Slovensku, že spíchnul uniformy pro nás a volnější oblečení pro děvčata. A zřejmě je předvídavý, protože udělal pár kusů navíc,“ uchechtl se nespouštěje přitom oči z Arthura Kirklanda, který se na židli ošil. „A bylo by dobré, kdyby se nám podařilo zajistit, aby si dívky myslely, že zůstaly bez spojenců, že každá z nich je táboře sama proti té velké mužské přesile. A pro většinu z vás bude lepší, když se nějak zamaskujete, nemusí vás ty holky hned poznat, a pokud se to nepovede, tak si vymyslete pro ně nějakou věrohodnou výmluvu.“
   „Ano, rozhodně bych si nechtěl pošramotit pověst,“ ozval se Francis, na což mu jeho spolubojovníci odpověděli výsměchem.
   „Ty snad můžeš mít ještě horší?“ vypískl Anglie a málem se zadusil, takže ho Bělorusko musel pořádně plácnout do zad.
   „Tak tohle se vyřešilo,“ vydechl si Kiku. „Ještě máš něco na srdci?“
   Ludwig pokýval hlavou a znovu si zjednal ticho. „Bylo by nejlepší, kdybyste neprozradili nikomu svou národnost, jméno postačí.“ Zamračil se na Francouze a pokračoval: „Musíme mít zajištěnou disciplínu, jejich i naši. V průběhu plesu si rozdělíme skupinky, které autem odvezou dívky na místo. Většina z vás už tam byla, takže podle toho uděláme dvojice. Takže se postarejte o to, aby se naši hosté co nejvíce bavili a uvolnili se. O půlnoci vypijou nápoj od Sadika, ale Turecko řekl, že vydrží všehovšudy dvacet minut, tak je pořádně unavte, ať medicína zaúčinkuje líp. Tak, ještě nějaké dotazy?“
   „Jak bude vypadat to oblečení?“ zeptal se Viktor, Maďarsko.
   „To uvidíte až tam. A díky tady Ivanově partě…,“ usmál se na Caina a Dimitrije. „…máme k dispozici i pořádné zbraně, samozřejmě se slepými náboji.“
   „A ty jsou od nás!“ hlásil pyšně Romano a Feliciano nadšeně přikyvoval.
   Ludwig ještě naposledy zvedl ruku, ale byl přerušen Arthurem. „A jak to bude s jídlem?“
   Národy se po sobě podívaly a všechny naráz se hlasitě rozesmály. „No co myslíš, Kirklande? Budeme dost ztahaný po konstrukcích nějakých překážkových drah a vymýšlení fyzicky náročnejch disciplín, že na nějaký zajišťování jídla už nebudeme mít vůbec žádnou chuť,“ mínil Cain a ušklíbl se.
   „No jasně, není nic jednoduššího než svěřit kuchyni holkám,“ přidal se Bělorusko. „Pro nás je to přece dovolená!“
   „Jo!“ vykřiklo několik hrdel současně. „Svatá pravda, ať se naše ženský snaží!“

   Chvíli trvalo, než se ryk zas utišil. „Francis mi předal nahrávku od Felikse,“ začal Německo opatrně. „Samozřejmě, že všechno, co jsme tu domluvili, se řekne ostatním, až sem dorazí. A teď mi, Francisi, podej ten přehrávač, myslím, že bysme to měli slyšet všichni.“
   Shromáždění se ztišilo. Chvíli trvalo, než kazetu rozhýbali. A potom všichni zaslechli nezaměnitelný hlas Polska. „No, heh, tak jak bych začal… zkrátka… já ti posílám sestru. Ona si totiž… no… už moc dovoluje, tak mi jí tam nějak srovnej… No a to je… asi tak všechno. Čau!“
   „No to je šmejd!“ Arthurovi naběhla na čele žíla. Ludwig byl v šoku, Gilbert se plácal do stehen, Cain s Dimitrijem a Viktor s nimi jen nevěřícně zírali.
   „Za to by si sem zasloužil dotáhnout taky!“ čertil se Roderich. „To je přece tak strašná nezodpovědnost!“
   Na Feliksovu hlavu začaly padat nadávky, evropské i orientální. Nikdo z přítomných nedokázal pochopit, jak někdo může být tak neuvěřitelný lenoch.
   „Tak teď už chápu, proč bylo tak snadné zabrat Polsko za války,“ ujelo Ludwigovi a ostatní se po něm pohoršeně podívali. „Ehm… nic jsem neřek,“ zamumlal a pak dodal: „Běžte se osvěžit, něco sníst a bavte se, i když ta pravá zábava nám začne, až se zítra rozední.“ Uchechtl se, pár dalších lidí přikývlo a členové tajného spolku se pomalu začali trousit ze sklepení.

   Kristina byla zaujata bratrovým vyprávěním o hnědovlásce, která mu popletla hlavu, a chtěla ji poznat. Vzala na sebe ještě nedokončený kostým, zakryla si obličej a vydala se po schodech dolů. Měla štěstí, že na dívku narazila v chodbě, a Česko se jí očividně lekla. „Kdo jste?“ vydechla a zkoumavě se na ni zadívala.
   Zakuklenec k ní natáhl ruku. „Jsem Ludwigovo mladší sestra, Kristina.“
   „A co ta divná kukla?“ zeptala se hnědovláska opatrně.
   „Jsem nastydlá, tak nechci nikoho nakazit, víš?“ řekla to první, co ji napadlo, aby se z té trapné situace nějak vymluvila.
   Dívka jí nabízenou ruku stiskla. „Šárka, Česká republika.“ To děvče samozřejmě znala, ale takhle zahalenou… to by vážně neuhodla ani s nápovědou. A právě tak věděla, že blonďatá si na ni nepamatuje. Ach, zase ty otravné vzpomínky z války. Copak ji nikdy nepřestanou pronásledovat?
   Kristina se na ni usmívala. „Jak se těšíš na večer? Bratr mi o plese řekl teprve před pár hodinami, gauner jeden!“
   Rozesmálo ji to. Ano, právě takové slovo k němu sedělo. „A já se sem vetřela,“ zamumlala omluvně. „A podle Gilberta jsem naplnila kapacitu.“
   Blondýnka zpozorněla. „A co říkáš na brášku? Je to poděs, ale má zlatý srdce.“
   „Je to dobrý kamarád,“ odpověděla vyhýbavě a zavrtala zrak do zdi. „A hlavně velký šprýmař.“
   „No jo, to on umí.“

   Nebylo to ten den jejich jediné setkání. Střetly se přinejmenším ještě jednou, a protože byly obě dost zvědavé, hned si vyměnily nejnovější poznatky.
   „Taky sis všimla, že je tu nějak moc chlapů?“
   „Jo, asi chtějí, abysme všechny tancovaly.“ Šárka jí oplatila úzkostný tón a za bujarého smíchu jí podala sklenici s limonádou. „Jsem zvědavá, co si na nás na večer připravili. Zaslechla jsem něco o tom, že ples plánuje Francie.“
   „Jen to ne!“ Kristina dělala, že se plácá do čela. „Francii nebrat!“
   Šárka přivřela oči, zahihňala se a upila z malinovky. Už se jí ten výlet přestal jevit jako naprosto šílený a nedomyšlený.
   „Hm, asi to bude něco velkýho. Viděla jsem některý z těch kluků, jak stěhujou nějaký bedny. Asi se fakt máme na co těšit.“
   Šárka přikývla. „Tvůj bratr si dal záležet. Je to tu moc krásně vyzdobené.“
   „To víš, on je hroznej perfekcionista a běda, když neni po jeho.“ Blonďatá se rozesmála, s českou dívkou se jí příjemně povídalo. V duchu se pochichtávala Prusku, že si vybral zrovna ji, protože opravdu nebude snadné si ji získat. Hnědovlásce už totiž uklouzlo pár urážek týkajících se jejích bratrů, ale byly spíš zlomyslné, než aby zraňovaly, takže to nechala být.
   „Já jsem teda šíleně nervózní. Znám tu jen pár lidí a má nás tu být opravdu hodně.“
   Šárka se uchechtla. „No, asi jich tu budu znát víc, ale i tak si myslím, že mě spousta z nich něčím překvapí. A Francis určitě zase bude šokovat.“
   „Á, dost už o Francii!“ Kristina se rozesmála a plácla ji přes rameno.
   Hnědovláska musela uznat, že její společnice není žádná třasořitka. Zvedla sklenici a nabídla jí přípitek. „Na ten nejúžasnější večer v historii!“

   Ludwigovi stále ještě ležel v žaludku nezodpovědný Polsko. Během dne přišel na pár dalších věcí, které by se mohly ještě udělat v průběhu dneška. Několik znuděných chlapců odváželo do tábora potraviny, další nespokojence zaměstnali Antonio s Roderichem v kuchyni, musela se připravit večeře, protože každý přece věděl, že s prázdným žaludkem se moc dobře nepracuje. Pár dalších ještě posbíralo deky a nějaké univerzální náhradní oblečení, také pár beden s nářadím, kdyby se něco rozbilo. Dívky se zapojily do výzdoby sálu, věšely balónky, konfety a Německo s hrůzou pozoroval, jak se jeho pokoj pro hosty mění v cosi odporně kýčovitého. Potřásl hlavou. Jen dnešní večer, pak ty příšerné věci ze stropu zmizí. V hlavě mu zazněl pobavený smích blonďáka v růžovém, otřepal se a zavrčel: „Zatracený Lukasiewicz!“

   Kristina se zapovídala s Lukrécií a teď přemýšlela, jak se co nejsnáze dostat zpátky k pokoji a dokončit ten zpropadený kostým. Byla spokojená, nikdo ji v té masce nepoznal, dokonce ani slečna Itálie. Celá ta věc měla jenom jediný háček… jak se budova plnila hosty, návštěvníci dostávali ošklivé nápady, jako plížit se chodbami a zatarasovat je, nebo ji náhle přepadnout a začít se vyptávat, jestli není duch minulých Vánoc. Snažila se protáhnout nějakou skulinou, aby mohla zmizet do patra. Ludwig se rozesmál, když ji uviděl, na chvíli měla chuť hodit mu botu do obličeje.

   Jak se tak prodírala davem a rukama prozkoumávala chodby, narazila na přísně se tvářícího blonďáka s brýlemi. Měl modrou košili jednoduchého střihu s velkými knoflíky a ostře řezané rysy. „Promiňte, pane,“ vydechla a poklonila se na znamení omluvy. Přeměřil si ji pohledem a šel dál. Netušila proč, ale neměla z toho muže právě dobrý pocit.

   Vběhla do chodby, myslela si, že tam nikdo není, a nechtěně srazila na zem šedovlasého mladíka ve fráčku. „Dávej pozor, krucinál!“ vyjel na ni vztekle. „A ještě takový strašidlo zakuklený!“
   „Já… se hrozně omlouvám, fakt jsem nechtěla.“ Kristina pod těmi několika šátky příšerně zrudla. „Už… už se to nestane. Já… vás neviděla.“ Při zvedání se zakoktala, a málem znovu přepadla dopředu, jak jí stále ještě dělalo problém udržet rovnováhu.
   Mladý muž jen nechápavě zakroutil hlavou, bez problému se zvedl a pak se na ni ušklíbl. „Dám ti jednu radu… nesnaž se lítat. Čau!“ Mávl rukou a odcházel. Dívala se za ním a potom jen nevěřícně vydechla. Co to s těma mužskejma dneska je?

   Jak se tak zamýšlela, opět přestala dávat pozor na cestu a zabořila hlavu do něčí měkké hrudi. „Já se na to už vážně…“ Vzhlédla k člověku, do kterého tak neurvale vrazila, a setkala se s laskavýma černýma očima.
   Neznámý si ji chvíli prohlížel, nechtěl po ní omluvu. Znenadání jí sáhl do vlasů, které před ostatními neschovávala, a pousmál se. „Ty jsi Ludwigova sestra… Kristina, že?“
   Překvapeně vydechla, už ho poznávala. „Ano, Hondo-san.“
   Japonsku pohrával na rtech milý úsměv. „Zdá se, že máme podobné nápady,“ podotkl.
   „Jak… jak to myslíte?“
   „Samozřejmě v metaforách.“ Pohodil hlavou, ztrácela se v těch očích, které si ji pomalu podmaňovaly. „Těšíš se na večer?“ zeptal se jí náhle.
   Nadšeně přikývla. „Moc… a… taky se moc omlouvám.“
   „Nic se přeci nestalo.“ Znovu se na ni usmál a šel zas dál. Sáhla si na hlavu, jak pořád ještě nedokázala uvěřit tomu, že ji někdo poznal.

   Když Ludwig Beillschmidt už několikrát prošel kolem objemných kufrů vecpaných do přijímací haly, musel uznat, že už i jemu by to přišlo podezřelé. Vzal tedy rychle do ruky seznam hostů, pečlivě rozdělený na mužský a ženský sloupec a místo pro poznámky, a vyznačil provizorní rozdělení pro dnešní večer. Nechal si na pokoji Gilberta, Kika a Antonia. Potom ostatní seznámil s tou náhlou změnou, většina uznala, že to byl správný tah, a pár nespokojenců bručelo, že už se zase musí hýbat.

   Jakmile měl tohle blonďák za sebou, zalezl si do pokoje a vytáhl z kufru pečlivě složený pirátský kostým. Ještě se převlékat nemusel, ale chtěl mít jistotu, že mu nic nechybí. Uchechtl se, dokonce si schoval i tu černou pásku a ten dlouhý šátek se mu také bude hodit. Zamnul si ruce, začínal se na večer opravdu těšit.