Moderní Německo

   3. kapitola - Kolik jich je?

   Doběhli ke vchodovým dveřím současně. Ze zahrady se ozývaly nezaměnitelné zvuky. Carmen si povzdychla. „A bráška už taky dorazil.“
   Ludwig se podrbal na hlavě. „Nebude ti vadit, když tě tu s nimi nechám a půjdu se podívat Františce na tu nohu?“
   Černovláska překvapeně zamrkala. „A co se jí stalo?“
   Německo polkl, úplně zapomněl, že se jí o tom nezmínil. „Popraly se s Kristinou. A nevědělas o tom, protože měly obě domácí vězení a… stalo se to ráno.“
   Rozesmála se a cvrnkla ho do nosu. „S tou tvojí roztržitostí budeme muset něco udělat, Ludwigu.“
   „Jistě.“ Zatvářil se kysele a pak na ni mrkl. „Já věděl, že mě v tom nenecháš.“

   Vyběhl po schodech nahoru, dřív než ho mohl zahlédnout natěšený Feliciano. Vzdychl si, měl pocit, že toho klučinu kazí. Popaměti sáhl do kapsy pro klíče. Františka se na něho raději ani nepodívala.
   Líným krokem k ní došel, prohmatal jí nohu a spokojeně se usmál. „Asi tě nechám dělat nějaký bojový sport. Hojíš se rychle.“ Odmítala s ním mluvit, ale věděl, že tou příští nevinnou poznámkou ji k řeči vyprovokuje. „Myslím, že jsem ti neřekl jednu důležitou věc… ten ples se koná dneska večer.“
   „Nikam nejdu!“ prskla zlostně. „Nedostaneš mě z tohohle pokoje!“ Postavila si hlavu, rozesmálo ho to.
   „Já tě nežádám. Budeš tam a hotovo!“
   „Já tam ale nechci!“ zakňourala. „Udělám ti akorát ostudu.“
   „Tak z toho strach nemám, hodlám na tebe osobně dohlédnout. A určitě se ráda setkáš se svými uječenými kamarádkami.“ Zkoušel to po dobrém, ale nedala si říct. Mávl nad tím rukou a vstal. „Ať chceš nebo ne, večera se zúčastníš, i kdybych tě tam měl přitáhnout na vodítku,“ zahučel, než zmizel v chodbě.
   Sotva za ním zapadly dveře, zazvonil mu mobil. „Prosím?“
   „Hračky před branou,“ ozval se cizí hlas.
   Chvíli mu trvalo, než pochopil, co to mělo znamenat. „Výborně, hned jsem tam!“ Vydechl si. Úplně zapomněl, že si s dalšími spiklenci domluvil tajná hesla.

   K sídlu couvala dodávka. Mladík za volantem si počínal, jako kdyby podobné věci dělal denně. S neuvěřitelnou lehkostí zajel až do garáže, pak vyskočil elegantně ze sedačky, jeho společník se neochotně sunul za ním.
   „Tak vám to vezem, šéfe. Je to solidní matroš. Nejlepší zbrojní arzenál ze sbírky Ivana Braginského.“
   Německo se usmál. Mužíček v šále si uměl vybrat spolehlivé lidi. „Poslyš, a vážně ti nevadí, co se chystáme provádět? Přece jen se tu bavíme o tvé sestře.“
   Mladý Ukrajina si odfrkl. „Je načase, aby Katya přestala bejt tak děsně vystrašená. Takhle se v životě nepostaví na vlastní nohy, a už vůbec ne po boku toho patolízala,“ prohlásil zhnuseně.
   „Myslíš Estonsko?“
   „Jo, toho. Z Yekateriny je holka pro všechno a mně nedělá problém sestřičku napravit silou, když dostanu povolení.“
   Přikývl. „A ty, Dimitriji?“
   Bratr Natashi byl trochu skoupější na slovo. „Jako já proti taky nejsem,“ zabručel neochotně.
   Ludwig si vzdychl, ale v duchu si říkal, že lepší tohle než Itálie. Podíval se do útrob vozu a uznale hvízdl. Jistě, nebyly to nejnovější pánské hračky a náboje v tom beztak nebudou mít ostré, ale co může chlapské ego bojovníka potěšit víc než pořádná puška?
   „Zíráte, co?“ mrkl na něj Cain a zašklebil se.
   „Souhlasím.“ Vyšel z garáže, potřeboval vědět, že je nikdo nesledoval. „Kirkland vám pak ukáže, kam to máte vzít. O půlnoci to rozjedeme a něco se bude dávat do pořádku ještě tam. Spustilo se to nějak moc rychle.“ Pak se podíval, v čem oba mladíci přijeli. „Večer ty uniformy sundáte. Nerad bych, aby to na nás prasklo.“
   Cain se zamračil. „Ale šéfe, tohle už je vyložená buzerace! Račte se laskavě mrknout pořádně, je to totiž americká uniforma.“
   „Takže kostým?“ vydechl Ludwig nevěřícně a mladíci se zašklebili.
   „Jo, trochu si to upravíme, ale nic neslibujem,“ přidal se Dimitrij. „A jestli s tím budete ještě prudit, tak si vzpomeňte, kdo jsme.“
   Blonďák zatřepal hlavou. Věděl to moc dobře. Za války mu pořádně znepříjemnili život, Bělorusko i Ukrajina. Navíc ten mladíček s našedlými vlasy občas šel i přes mrtvoly. Cain, to jméno k němu sedělo dokonale. A právě jeho hlas ho vytrhl z přemýšlení.
   „Jo a pan Ivan dorazí až večer s celou družinou.“
   Přikývl. Čekal příjezd dvou dam, Ivanovy panovačné sestry Anastázie a plaché dívenky Katyi. Tušil, že s některými děvčaty to bude o nervy, ale zastavit se to už nedalo a nikdo z těch mužů tady se nebál překážek a ženský jekot už jim dávno uši netrhal.

   Podívali se po sobě a naráz se rozesmáli. Cain pořádně zajistil kufr dodávky a pak šťouchl do Dimitrije a začal se pochechtávat. Blonďák stočil pohled k zahradě a v koutcích mu zacukalo. Přicházel k nim Arthur a kouskem oděvu se zachytil o hřebík.
   „Arlovsky, Braginski!“ zahřměl Ludwig. Cain po něm šlehl vražedným pohledem, své příjmení totiž nemohl vystát. „Tak přece se mu nebudeme smát,“ dodal pán domu a potutelně se zašklebil.
   Angličanovi to neuniklo. „No fajn, klidně se šklebte,“ zabručel a došel k nim. „Zatím všechno klape. Zajeli jsme pro Molly a Alfréd ještě pak pojede pro Mary.“
   „Skvěle nám to vychází,“ uchechtl se Německo. „Tak co, Kirklande, už tě taky chytlo to vzrušení?“
   Mávl rukou. „Hele, víš, cos mi slíbil, že budu mít Francise na starost.“
   „Spolehni se, to je už zařízené. A kde že jsou ostatní?“
   Anglie spokojeně kývl. „Alfréd vzal Molly do domu, já ti přišel říct, že je všechno na svých místech, takže se to večer může spustit.“
   „Dobře… tak se běžte osvěžit dovnitř a pak vezmete do tábora tu dnešní zásilku.“ Dimitrij pyšně otevřel kufr auta.
   „No teda!“ vydechl Anglie. „A nebylo by lepší to tam vzít hned?“
   Ludwig pokrčil rameny a začal něco hledat. „No, neříkám, že jsem s touhle možností taky nepočítal,“ zašklebil se a přinesl bednu plnou vodky. Cainovi zazářily oči, Bělorusko se potutelně usmál. „Ta je celá vaše. Někde jsem zaslechl, že se doma musíte krotit.“ Uchechtl se, když si pánové hned jednu otevřeli. „Tak se mi zdá, že řídíš, Arthure.“ Prohlédl si jeho ošuntělý kabát, už notně zamazaný, a mrkl na něho. „Myslíš, že ty dva zvládneš?“
   „Nikdy nepodceňuj sílu britského impéria!“ Zaškaredil se a znovu přešel ke kufru dodávky. Německo kývl hlavou, upravil si košili a vydal se s čepicí na hlavě a kytkou v klopě ke vchodu. Gilbert už se měl pomalu vracet.

   Uculoval se. Viděl, jak se drobná hnědovlasá dívenka táhne s těžkým kufrem a nejistým pohledem rentgenuje Gilbertova záda. Plaše ho pozdravila. Sklonil se k ní, galantně jí políbil ruku a popřál příjemný pobyt. Zrovna tuhle dívčinu si vychutná, bude jí moci vrátit všechny ty měsíce, kdy z něj dělala hlupáka a slídila mu v domě jako docela nenápadná služtička.
   „Ukaž slečně, kde bude spát, a pak přijď do pracovny, Gilberte.“
   „Jasná páka, brachu!“ Prusko vysekl úklonu a vešel s dívkou hlouběji do domu.

   Ludwig nějakou dobu počkat musel, mezitím dorazili další hosté, Švédsko s doprovodem a Wang. Přivítal se s nimi a vyměnil si hlídku s Carmen. Ucucávaje další pivo číhal na svého nezdárného staršího sourozence.
   „No hele, tak jsem tady.“ Prusko vešel do chodby s úsměvem. Blonďák se ušklíbl a za ucho ho dotáhl do pracovny. „Au, co to děláš?“
   „Tys volal Roderichovi?“ zasyčel Ludwig a tvářil se jako bůh pomsty.
   „Aha, ten blb se prořek,“ vzdychl si šedovlasý.
   „Hele, o to tu nejde. Už podobný pitomosti nedělej, jasný?“
   „Rozkaz, šéfe!“ Gilbert zasalutoval a ušklíbl se.
   Německo si vzdychl. „Jaká byla cesta?“
   „No, řeknu ti, že ta holka je furt stejně podezíravá.“
   „Spíš počítej s tím, že si jí nezískáš. Přijímacím testem do našeho klanu projde jen těžko,“ uchechtl se Německo.
   „Haha, moc vtipný, Ludwigu. Chceš se vsadit, že mi nakonec podlehne?“
   Blonďák se už chechtal naplno. „Tak dobře. Co třeba o bednu piva?“
   „Ta holka má větší cenu,“ ušklíbl se šedovlasý, to už jeho bratrovi znovu zacukaly koutky.
   „Fajn, tak teda dvě.“ Dusil smích.
   „A nechtěl bys rovnou celej pivovar?“ zavrčel šedovlasý podrážděně.
   Jeho bratr s úsměvem zavrtěl hlavou. „Dobře, dvě bedny piva.“ Ludwig se ušklíbl. Gilbert byl prohnaná liška, takže nejlepší způsob jak neprohrát, bude úplně ho odříznout od té nevychované hnědovlásky.
   „Ještě něco nebo už můžu jít?“
   „Řekl jsem děvčatům, že ten ples je dneska.“ Blonďák mu podal klíče. „Mohl by ses podívat, jak to berou.“
   „Klíďo!“ Šedovlasý si vzal už napůl zrezivělé otvírače zámků a vydal se do patra.

   Kristina se zuřivě přehrabovala v látkách. Skvrny už jí zaschly. Musela uznat, že bratr měl pravdu, pudr kůži zklidnil, už ji nepálily tváře. „Jak mohl tohle udělat? A ještě mi to řekne s takovým klidem! Za co sakra půjdu?“
   Vztekala se. Věděla, že odpor nemá smysl, Ludwiga dopálila už při jeho první návštěvě a nechtěla ho naštvat ještě víc. „No, ještě mám na to tak pět hodin, takže do tý doby snad něco vymyslím,“ vzdychla.
   Nakonec narazila v encyklopedii na kapitolu o muslimkách, zatleskala si a pochválila se za šikovnost. „Super, v tom hábitu mě nikdo nepozná, a ještě to zakryje ty děsný modřiny.“

   Už šila, když Gilbert strčil hlavu do dveří. „Jak se vede, sestřičko?“
   Vzhlédla od stroje a usmála se na šedovlasého. „Nazdar, bráško,“ vydechla s úsměvem. „Dělám si kostým na večer.“
   „Fakticky?“ Gilbert dělal překvapeného. „A za co půjdeš?“
   „Za ženu z východu.“ Ukázala mu obrázek.
   „No vida, jak jsi chytrá. A naše východní přátele tím určitě potěšíš.“
   Zarazila se. „Východní přátele?“
   Prusko přikývl. „No, už tu máme první hosty. Přijel sem Turecko se sestřičkou.“
   Pokývala hlavou. „Asi tu bude hodně nových tváří, co?“
   „Nejspíš. Hlavně zůstaň svá. Ludwig chce po tobě jenom jedno… aby ses bavila.“
   Uchechtla se. „To je mi jasné. A za co jdeš ty?“
   Šedovlasému zajiskřilo v očích. „Za středověkýho zloděje. Nechci bejt k poznání, speciálně kvůli jedný osobě.“
   To ji zaujalo. „Které?“
   „Šárce, České republice, víš.“
   „Tobě se líbí.“ Vykrucoval se. Rozesmálo ji to. „No já padnu! Gilberte, ty seš zamilovanej!“ vyjekla.
   „No, jestli budeš ječet ještě hlasitějš, bude to za chvíli vědět celej dům,“ prohlásil sarkasticky.
   „Vždyť tě jenom škádlím.“ Zlomyslně se pochechtávala.
   Zakoulel očima, pak se rozchechtal. „No nic. Hele, já půjdu ještě navštívit Fritzí. Pilně pracuj, ať to stihneš.“
   „Pche, já jsem rychlá,“ ušklíbla se a zas obrátila pozornost k šicímu stroji.

   Františka ho přivítala s nabručeným výrazem. Uchechtl se. „Koukám, žes zlobila.“
   „Prej ze zdravotních důvodů. Ty na ten ples jdeš?“ zeptala se otráveně.
   „Já jsem pořadatel,“ prohlásil se smíchem. „Hele, bude to fajn. Mám pro tebe úplně úžasnej kostým.“
   „Gilberte, já tam nejdu!“ vyštěkla a propalovala ho pohledem.
   „Hele, neradil bych ti dneska Ludwiga moc dráždit. Je pěkně nervní, má plnej barák lidí,“ upozornil ji šedovlasý.
   „Jo, to jsem si všimla. Vyhrožoval, že si na mě vezme vodítko.“
   Prusko vyprskl smíchy. „No to by bylo kouzelný! Z toho by měl Edelstein druhý Vánoce!“
   „A fakt tu bude hodně lidí?“ optala se bratra nejistě.
   Přikývl. „Když jsme dávali dohromady seznam hostů, zjistili jsme, že to ten barák snad ani nepobere.“
   Rozesmálo ji to. „Tak to přece nebude vadit, když dneska nepřijdu, ne?“
   V očích mu zajiskřilo, pak se ušklíbl. „Hele, dneska je něco jako generálka. Pořádnej program začne zejtra po probuzení, ale dneska to bude takový seznamovací kolečko. Už chápeš?“
   Přikývla. „A co teda máš za kostým? Já si fakt nic vymejšlet nehodlám!“
   Rozmotal provaz a pomohl jí vstát. „Jak se ti stojí?“
   „Vcelku fajn, ale nebudu tancovat.“
   „Tak do toho tě nutit nebudem,“ uchechtl se.

   Vytáhl z jedné skříně, z šuplíku až úplně vespod, krásné černé šaty plné mašliček a pásl se na jejím zděšeném výrazu.
   „To ne!“ vyhrkla. „Do toho mě nedostaneš!“
   „Když se budem prát, nepochybuju, že vyhraju,“ ušklíbl se. „Smůla, slečinko, nic jinýho v zásobě nemam.“
   „To je podraz! Jste se na mě domluvili!“ zakňourala a obrátila se k němu zády.
   „Může bejt.“ Pokrčil rameny. „Tak šup, sestřičko, svlíkat!“

   Nemohla uvěřit tomu, že ho nakonec poslechla. Teď si pro sebe tlumeně nadávala, když jí bratr upravoval zadní část oděvu. A jak sáhl po vlasech, znejistěla. „Hej a co je zase tohle?“
   „Culíčky?“ prohlásil a tvářil se jako neviňátko. Sáhla si rukama na hlavu, aby si ji chránila. „Ale no tak, nedělej drahoty. Už se musíš začít chovat jako dáma,“ napomenul ji jemně.
   „Řekla jsem to Ludwigovi, řeknu to i tobě. Já chci bejt kluk!“
   „Tak to musíš nějak sdělit svatýmu duchu, že se splet,“ uchechtl se. „Jsi holka se všim všudy a za chvíli tě začnou prohánět kluci.“
   „Nestraš!“ prskla zlostně. „Gilberte, nech mi to rozpuštěný!“
   Vztekala se a bránila, ale Gilbert byl tvrdohlavý a nedal si říct. „Vypadáš báječně. A ne že to rozmotáš, když už jsem si s tím dal takovou spoustu práce.“
   Bručela. Pořádně ji utahal, jak se přetahovali. Sedla si na postel a zatvářila se jako hromádka neštěstí.
   Přisedl si k ní a objal ji. „Neboj, vono to tak zlý nebude.“
   „To říkáš ty,“ fňukla. „A za co vlastně jdeš?“
   „Za lapku,“ uchechtl se. Zatvářila se nechápavě. „No, za zloděje, jaký byli ve středověku. Měli skvělý maskování.“
   Zpozorněla. „Proč nechceš, aby tě poznali?“
   „Je tu jedna holka, co mě nemůže ani cejtit.“ Zatvářil se nešťastně.
   Zamrkala. „Počkej, tohle mi vysvětli.“
   „No, zvolil jsem si nedobytnou pevnost.“ Začal se chechtat. „Úporně se snaží nepustit si mě k tělu.“
   „Chudáčku. Tak mi tu trapičku ukážeš, jo?“ Mrkla na něj.
   „Mám to brát tak, že se dole objevíš?“ Neochotně přikývla. Rozesmál se a začal ji lechtat na břiše. Pištěla a odstrkovala ho, než se s hlasitým chechotem svalila na postel.

   Ludwig narazil na Rodericha právě ve chvíli, kdy se vracel z toalety. Strčil si před ním ruce do kapes a zamumlal: „Za svého bratra se omlouvám. Tyhle šílenosti mu zkusím zarazit.“
   Aristokrat překvapeně zamrkal. „Možná to bude jediná věc, za kterou budu Prusku dlužit vděk. Romy dlouho studovala a teď je strašně učená a začíná zkoumat všechno kolem sebe včetně mě. Nechci být pokusný králík pro její psychologické experimenty!“ vyhrkl. „Jestli se mi jí s vaší pomocí podaří napravit, budu strašně rád.“
   Blonďák přikývl. „Jak dlouho už jste ve městě?“
   „Je to třetí den. Udělali jsme si výlet po památkách a obhlédli trhy. Viktor, Elizabetin bratr, je skutečně schopný hledač.“ Pak se opatrně rozhlédl a ztišil hlas. „Pojď ven k autu, chci ti něco ukázat.“
   Blonďák byl na to překvapení nesmírně zvědavý. Vůbec netušil, co si na něj usedlý aristokrat mohl připravit. Když Rakousko odhalil pečlivě schovaný poklad, Ludwig překvapeně vydechl.
   „Kdybych tě neznal, řekl bych, žes nám přišel všechny hosty zatknout,“ uchechtl se a prohrábl obsah plátěného pytle. „Že by se vracely časy, kdys byl nemilosrdným trestajícím pánem?“
   Roderich se mírně začervenal. „Tvůj bratr říkal, že těm holkám chcete nahnat strach, a já lepší způsob neznám.“ Pokrčil rameny.
   „Tak fajn. Zavři to a vrať se do domu, ať tě přemoudřelá sestřička neshání.“ Blonďákovi zacukaly koutky.
   „Ludwigu, prosím, tyhle vtipy si odpusť,“ zabručel, zamkl kufr a vydal se zpátky. Německo ho následoval, ale spokojený úsměv mu z tváře nezmizel.

   Turecko mu ukázal lehce narůžovělý obsah lahví, které dovezl s sebou. „Dá se to maskovat jako víno, ale účinkuje krátce. Ať se počítá s tím, že děvčata se během cesty probudí, protože za dvacet minut, maximálně půlhodinu, nedorazíte na pozemek, to jsem si ověřoval.“
   Německo přikývl. „Je to báječné, Sadiku. Určitě se to nepokazí.“
   Muž v masce se ušklíbl. „To bych byl rád. Fatima vyvádí psí kusy a každou jinou ženu v zemi by za takové věci už dávno ukamenovali. Jak pak před svými podřízenými vypadám? Na jednu stranu jako soucitný bratr, na druhou neschopný břídil.“
   Ludwig mu položil ruku na rameno a řekl mu o rvačce, která vypukla po obědě. Trochu ho to uklidnilo.

   Společně s Kikem otevřeli velkou bednu s nádherně tvarovanými číšemi. „Ty červeně lemované jsou pro nás, zelené patří dívkám.“
   „To je důmyslné,“ přikývl Ludwig. „A vážně si to nerozmyslíš?“
   Japonsko zavrtěl hlavou. „Ne, je mou povinností té dívce pomoci.“
   Jeho dlouholetý přítel se usmál a poplácal ho po rameni. „Tak hlavně nezakolísat a vytrvat.“