Moderní Prusko

   Gilbert Beillschmidt je vtipálek a vydrželo mu to až do 21. století. Už sice ostatní tolik neprovokuje, zato se neskutečně baví tím, jak Františka, děvčátko, které si kdysi adoptoval, rozčiluje jeho bratra Ludwiga, stejně jako Ludwigova sestra Kristina. Kromě toho má ale i starosti, zamiloval se totiž do dívky, která ho nemůže ani cítit.

   Františka (Fritzí) Beillschmidtová je pěkné kvítko. Odmítá se chovat jako dospělá a nesnese nad sebou žádnou autoritu. Bratra Ludwiga dokonale ignoruje a o ostatní národy, snad s výjimkou kamarádky Lukrécie, se příliš nezajímá. Jenže stačila jedna pranice se sestrou Kristinou, aby nad ní Ludwig vynesl krutý ortel.

   1. kapitola - Šprýmař

   Šedovlasý mladík se tiše pochechtával. V jejich rodinném domě bylo poslední dobou skutečně veselo. S Fritzí mlátila puberta už opravdu hodně a Kristina se teď hádala kvůli všemu. „No jo, ty dvě dělají svému národu fakticky čest.“ Rudé oči mu zářily, měl rád tyhle zlomyslnosti. Jeho mladší bratr se z rebelujících sestřiček mohl zbláznit. Prusko mu nechtěl říkat, že si za to může sám, když do domu přivedl sestru Španělska, Carmen. Bratrova manželka se mu zamlouvala, když by byla potřeba, určitě by Ludwiga srovnala do latě. Je lepší být na všechno dva, a ve válce to platilo dvojnásob.
   „Místo aby ses mi poškleboval, mohl bys ty dvě nějak zkusit srovnat,“ vzdychl si vysoký blonďák v košili, právě procházel chodbou a tiše si pro sebe úpěl, protože z pokoje Kristiny se už zase ozývalo to otravné ječení. „Nevíš, kvůli čemu se hádají tentokrát?“
   „Hm, těžko říct. Že by jedna druhý přebrala kluka?“ nadhodil šedovlasý a zaculil se.
   „Gilberte! O těchhle věcech se nežertuje!“ vyjekl Ludwig a snažil se nějak zamaskovat ten zděšený výraz.
   „Tak si asi zase jedna něco půjčila bez dovolení. Františka se teďka zajímá snad o všechno, a když Kristině rozvrtáš její pořádek, je schopná tě zabít.“
   „Hm, tak to tam radši z bezpečnostních důvodů nepolezu,“ ušklíbl se blonďák a znovu se bratrovi zadíval do očí.
   Prusko se uchechtl. „Dneska tu bude ta pokerová partička? Doufám, že nenecháš Kirklanda obhájit titul!“
   „Ne, dneska rozhodně nevyhraje, trénoval jsem opravdu hodně. Tentokrát nás to vyžle nepřečůrá.“
   „Fajn,“ zamnul si ruce Gilbert. „A ještě na něco jsem se chtěl zeptat… řekl jsi to Carmen?“
   Zavrtěl hlavou. „Bedny s chlastem jí tahat nenechám a na jídlo nám stačí chipsy a arašídy.“
   Prusku přelétl po tváři stín. Španělé byli proslulí svou pohostinností, a jestli svou ženu v tomhle omezí, mohl by klidně spustit bombu. „No, ale já si myslím, že bys jí to měl říct,“ řekl opatrně a doufal, že bratr ten starostlivý tón zaregistruje. Ne, ten mezek si toho nevšiml.
   „To není nutný!“ odbyl ho Ludwig se spokojeným úsměvem. „Hosty si převezmu a Carmen ani nepozná, že tu byli.“
   Gilbert ho při tom nechal. Tohle zavánělo malérem, jenomže kdy si velký Ludwig Beillschmidt dal naposledy říct? To už bylo setsakra dávno!

   Mladíkova nehezká předpověď se naplnila. Přistihl bratra, jak se snaží ztratit se v pokoji a drží si dlaň na čele. „Hele, kam se ženeš?“ Zastavil ho. Ludwig se mračil a němě mu naznačil, že spěchá. To už si ale Prusko všiml červené stružky, co se blonďákovi rozjela po obličeji. „Vole, dyť máš na čele krev!“ vyhrkl šedovlasý zděšeně. „Cos u všech svatejch dělal?“
   „Neposlechl tě,“ zabručel Německo otráveně a přemýšlel, jak se dotěrného sourozence co nejelegantněji zbavit.
   „Eee… asi ti moc nerozumim,“ zarazil se starší Beillschmidt a překvapeně zamrkal.
   „Měl jsem tě poslechnout a říct Carmen o té návštěvě. Rozbila mi talíř o hlavu.“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „A teď mě omluv, musím si jít zavázat tu ránu.“
   Nechal bratra stát na chodbě. Ten se chvíli tloukl do hlavy, jak vůbec mohl dopustit něco takového. Na druhou stranu nečekal, že by temperamentní Španělka situaci řešila až takhle radikálně. „No, klobouk dolů, Carmen,“ vydechl si. O to víc by se teď měli ve hře snažit, aby měl Ludwig alespoň nějakou kompenzaci.

   Pánská jízda se vydařila, ale německým bratrům se vyhrát nepodařilo. Škoda, tak snad příště. Ještě se trochu podivoval nad Antoniovými záludnými otázkami a Ivanovým upřímným bědováním. Kirklandovi to tentokrát nemyslelo a Ludwigova hlava zřejmě tím otřesem utrpěla. Vyhrál Braginski, zářil jako sluníčko a všechny utěšoval. Ty peníze ať vezme čert! Důležité bylo, že si to pětice národů náležitě užila.

   Ludwig ho přistihl, když se příliš zamyslel a začal zírat do zdi. „Gilberte?“
   „Heh, já si tě nevšim,“ zamlouval to rychle Prusko a nervózně se uchechtl. „Chtěls něco?“
   „Jdu do kuchyně pro pivo. Dáš si taky?“
   „Už mám,“ zašklebil se a ukázal ruku, kterou schovával za zády.
   „Pche, můj bratr je už zas o krok přede mnou,“ rozesmál se Ludwig. „Tak jen rozjímej, rozjímej, to ti neuškodí.“
   Gilbert se zatvářil kysele a s jednou rukou v kapse upíjeje pivo z plechovky se vydal zvolna ke svému pokoji.

   Z malého kufříku pod postelí vytáhl fotografii dvou mladých lidí, chlapce a dívky, oba měli uniformy. Tu fotku vylákal před pár lety od Kirklanda. Kdyby to bratr věděl, nejspíš by ho zabil. Šárka, Česko, na ní vypadala tak bojovně, přímo k sežrání. Pořídili ji jen pár dní poté, co válka skončila.
   „Achjo, už je to takových let, a ona mi to stejně nikdy neodpustí,“ vzdychl si a přejel prsty po snímku. Vzpomínky bolely, a tyhle zvlášť.
   Hnědovlasá dívka vzala ze stolu pero a začala s ním šermovat ve vzduchu. „Ty se mi po tom všem ještě odvažuješ přijít na oči?“ vyštěkla a Prusko před ní ucouvl.
   „No tak, nech mě to vysvětlit!“ Bránil se, ale zbytečně.
   „Ne, ty poslouchej mě. Rudá armáda už překročila hranice, a Alfrédovy jednotky zrovna tak. Dávám ti varování, abys sbalil bratra a stačil zmizet!“
   „Nepůjde.“ Gilbert zlehka zavrtěl hlavou. „Nenechá tu svoje podřízený.“
   „V tom případě vás odtud vyženeme, a věř mi, že nic hezkého to nebude. Ještě ale můžeš Ludwiga zachránit, když mě udáš.“ Zahleděla se mu do očí a vyčkávala.
   „Víš moc dobře, že bych tě nezradil,“ zavrčel a zamířil ke dveřím. Válku prohráli už před několika dny, teď už se jen museli vzdát.
   Potřásl hlavou a hlasitě si vzdychl. Tu dívku by měl pustit z hlavy. Rád by se usadil, už nad tím i párkrát přemýšlel, a dovedl si představit, že by se mu pod nohama pletl nějaký malý svišť, ale… neměl partnerku, ani ji nechtěl.
   „Proč jen na tu holku nemůžu zapomenout? Já jsem v tom byl přece nevinně.“ Zabědoval si a opřel si záda o stěnu. Štěstí, to nebylo pro něj.

   Pár dní byl v domě klid, protože Ludwig apeloval na Kristinu, aby se jako ta starší z děvčat chovala rozumněji. Chvíli remcala, ale potom se zklidnila a přestala se navážet do šedovlasého písklete, malé Fritzí. Jenže jejich příměří netrvalo dlouho.
   „Holky, co je to tu zase?“ Naštvaný Prusko strčil hlavu do dveří.
   „Ona mi už zas vzala časopis! Nemam ho ještě dočtenej!“ vztekala se blonďatá a zuřivě gestikulovala.
   „Hm, já myslim, že tohle může vyřešit už jenom souboj, pěstní.“
   Dívky se po sobě překvapeně podívaly. „To jako… že se máme poprat?“ vydechlo Ludwigovo dvojče a zatvářilo se zmateně.
   „Jo, přesně tak. Nebo ty to snad neumíš?“ rýpnul si šedovlasý.
   „Je něco jinýho mlátit do chlapů a zaútočit na sestru, to už bys přece moh vědět!“ ozvala se Františka a zamračila se.
   „A vy snad máte jinej nápad?“ uchechtl se Prusko a byl moc zvědavý, co mu dívky odpoví. Obě mlčely. „Tak vidíte, šup šup na zahradu.“
   Malinko je popohnal. Venku jim vysvětlil pravidla a nechal je, aby se do sebe pustily. Sledoval jejich zápolení a pochechtával se. Do myšlenek se mu opět vloudila Šárka. Vzpomněl si, co řešili na poradě. Ženy vlčí a s tím se musí něco udělat, v tom měl Ludwig pravdu. Také se hned upamatoval na bratrův výraz, když mu řekl, na koho tajně myslí. Pohrával si s myšlenkou, že by tu vzpurnou dívku vylákal pod nějakou záminkou z bezpečného domova a nechal ji zapojit do té pasti, která už za pár dní sklapne. Potom ale tu myšlenku zavrhl a soustředil se na souboj, který měl před sebou.
   Fritzí dostala Kristinu na zem. Neznámo jak se jí podařilo vyvrknout si kotník, takže zůstala na druhé dívce ležet a jen jí bránila vstát. Blonďatá vztekle prskala, hlasitě nadávala a byla celá od bláta. Ječely obě a podařilo se jim přivolat Ludwiga, který s tím obvazem na hlavě vypadal ještě děsivěji než normálně.
   „Co tu vyvádíte?“ vyštěkl a odtrhl je od sebe. „Chci vysvětlení, a chci ho hned!“
   „To nám poradil Gilbert!“ žalovala Kristina. Ludwig vrhl po bratrovi vražedný pohled, zatímco druhou rukou přidržoval Františku, která chtěla nenápadně zmizet.
   „To pískle se pere jako kluk, koukni, jaký má ta holka na obličeji modřiny!“ zhrozil se, když si své dvojče prohlédl pozorněji. „A už toho mám tak akorát dost! Tohle si odnesete!“
   „Ale to byla Gilbertovo…“
   „To mě nezajímá!“ zahřměl Německo. „Máte mít obě dost rozumu, abyste nesplnily všechno, co se po vás chce, když vám zrovna ten druhý nevyhrožuje smrtí. Je to tak, bratříčku?“
   Prusko se usmál. „No jo, já jim to akorát navrh a ony to přijaly.“
   To Ludwigovi stačilo. Odtáhl obě do domu, šedovlasý šel s potutelným úsměvem za nimi. Blonďák ještě chvíli soptil, pak vyšel na chodbu a chrastil klíči.
   „Domácí vězení?“ svitlo Gilbertovi.
   Jeho sourozenec přikývl. „S tím jejich chováním se musí něco dělat. Toho plesu se zúčastní taky! Aspoň je pak přejdou roupy.“
   „Třeba jo, a třeba taky ne. To se uvidí,“ pokrčil rameny Prusko a zamířil k terase. Stále mu ten Ludwigův bláznivý nápad strašil v hlavě.

   Šedovlasý usedl na postel. Šárka přijede, zúčastní se té bojovky. Zase ji uvidí, tak proč nemá radost? Že by se o tu ztřeštěnou Amazonku vážně tolik bál? „Pche, celý je to podvod. Ples jako důmyslná past, ale je to jenom obyčejnej zákeřnej únos. A on si fakt myslí, že mu to projde!“ Plácl se do čela. Neměl by tu takhle prskat, vždyť i on s tím souhlasil. „A jo, třeba to k něčemu bude,“ povzdychl si. „Holky dostanou do těla, ale třeba nám dokážou, že jsou schopný se o sebe postarat a že už nad nima nemusíme držet ochrannou ruku.“
   Zalétl pohledem k hodinám. Už by měl vyrazit, blíží se čas setkání. Upravil si bílou košili, přes ni přehodil hnědou vestu a rozcuchal si vlasy. „Heh, jako správnej pingl,“ uchechtl se, zamknul pokoj a vydal se k autu.

   Čekání v nádražní hale se zdálo být nekonečné. Co chvíli zalétnul pohledem k automatům s jídlem a malým útulným kavárnám. „Ne, ona nepřijede. Bojí se mě i bráchy. Nemá na to, aby se nám postavila,“ zabručel si pro sebe.
   Hlasatelka oznámila příjezd dalšího vlaku. Schoval se za sloup. Funící dívku přehlédnout nemohl. Zamnul si ruce. Bude určitě ráda, až jí pomůže od toho těžkého kufru. Vykročil k ní. Teď je ta pravá chvíle hrát si na gentlemana.