Moderní Prusko

   4. kapitola - Culíčky

   Gilbert si přestal hvízdat a nakoukl do dveří blonďaté studentky, klíč přeci nepotřeboval. „Jak se vede, sestřičko?“
   Kristina byla zcela zabraná do práce. Ze své velké skříně vytáhla příruční šicí stroj a postavila ho na stůl. Špendlíky, nůžky a ozdobné tretky se povalovaly všude kolem. Měl by si dát dobrý pozor, aby do nějakého z těch na zemi poskládaných víček s pichlavými pomůckami nestrčil, nerozsypal je a ideálně se hned nenapíchl.
   Sestra ho nadšeně pozdravila, usmála se a hned se pochlubila kostýmem muslimské dívky. Gilbert se snažil o takt, protože Ludwigovo dvojče vypadalo jako někdo, koho při paintballu postříkali fialovou barvou. Musel uznat, že Fritzí se skutečně pere jako kluk a že z ní jednoho dne vyroste pěkně prohnaná sadistka. A to teprve bude mazec! Ušklíbl se Gilbert v duchu a zazubil se na Kristinu. „No vida, jak jsi chytrá. A naše východní přátele tím určitě potěšíš.“
   Nechápavě se na něho podívala. „Východní přátele?“
   Kývl hlavou. „No, už tu máme první hosty. Přijel sem Turecko se sestřičkou.“
   Jen přikývla. „Asi tu bude hodně nových tváří, co?“
   Všiml si, jak znervózněla. Ne, nemůže se smát, není to na místě. Položil jí ruku na rameno a povzbudivě se usmál. „Nejspíš. Hlavně zůstaň svá. Ludwig chce po tobě jenom jedno… aby ses bavila.“
   Viděl, jak se na něho culí. „To je mi jasné. A za co jdeš ty?“
   Přiznal se jí, že si už před pár dny ušil kostým středověkého lapky. Zaujalo ji to, zajímalo ji, proč si vybral právě tohle. Jakmile jí prozradil pravdu, hned zalitoval, že to řekl. „Nechci bejt k poznání, speciálně kvůli jedný osobě.“
   „Ty a schovávat se před někým? To mi k tobě nesedí,“ zahihňala se Kristina a chvíli nad tím přemýšlela. „Říkáš osobě? Které?“
   Teď už se mu do odpovědi nechtělo ani trochu. Já jsem přece vůl!
   „No tak už mi to řekni! Gilberte, nenapínej!“ Chytila ho za ruku, teď už neuteče.
   Zavrtal pohled do země a vzdychl si. „Šárce, České republice, víš.“
   Zalapala po dechu. „Tobě se líbí!“ Uhodila hřebíček na hlavičku.
   Vykrucoval se marně. „To je blbost, dyť je hrozně protivná!“
   Blonďaté slečně ale neunikl ten laskavý pohled bratrových očí, a čím víc se vymlouval, tím větší měla jistotu. Začala se smát. „No já padnu! Gilberte, ty seš zamilovanej!“
   Zavrčel a rychle sestře zacpal pusu. „No, jestli budeš ječet ještě hlasitějš, bude to za chvíli vědět celej dům,“ ucedil sarkasticky a pustil ji.
   Blondýnka se zlomyslně pochechtávala. To se opravdu bráška nechá vykolejit tak strašně snadno?
   Gilbert nervózně přešlapoval. Neuniklo mu, že se mu Kristina posmívá. Jsem idiot, to jako fakt. Dost na tom, že to ví Ludwig. Vyvalil na sestru oči, doufal, že se přestane hihňat, ale už dávno si zvykla na jeho žertíky a přestalo ji to děsit. Nakonec se rozesmál taky.
   „Hm, tak to víš. No nic. Hele, já půjdu ještě navštívit Fritzí.“ Zamával jí. „Pilně pracuj, ať to stihneš,“ dodal zlomyslně.
   „Pche, já jsem rychlá.“ Zatvářila se dotčeně a s úšklebkem, tak typickým pro celou jejich německou větev, se znovu začala věnovat práci.

   Dlouhovlasé děvčátko otevřelo oči. „Jak dlouho jsem asi spala?“ vydechla šedovlasá a promnula si je. Zkusila se posadit, noha už ji přestávala bolet. Vítězoslavně zajásala, teď už se konečně dostane z pokoje. Jenže jakmile se Františka Beillschmidtová začala pokoušet o vyproštění, cvakl ve dveřích klíč. No to snad ne! Kterej idiot sem zas leze?
   „Moje milovaná sestřičko!“ Gilbert strčil dovnitř hlavu, pak se začal smát. „Koukám, žes zlobila.“
   Věnovala mu úšklebek. „Jo, tohle. Prej ze zdravotních důvodů. Hele… Ty na ten ples jdeš?“
   Znělo to tak otráveně, že ho to rozesmálo ještě víc. Bylo úplně jasné, že se tam dívce nechce ani trochu. Jenže Ludwig ta dvě jména na seznam provinilců skutečně připsal, a couvnout se už nedalo. Prusko se spíš divil sobě, že proti tomu nápadu neprotestoval. Nejspíš si i on uvědomoval, že tvrdě zakročit bude potřeba. Přemýšlel, co sestře odpovědět.
   „Já jsem pořadatel,“ řekl nakonec a povzbudivě na ni mrkl. „Hele, bude to fajn. Mám pro tebe úplně úžasnej kostým.“
   Zmocnil se jí vztek a z očí jí sršely blesky. „Gilberte, já tam nejdu!“ rozkřikla se a shlížela na bratra pohledem přinejmenším vražedným.
   Prusko zvážněl. „Hele, neradil bych ti dneska Ludwiga moc dráždit. Je pěkně nervní, má plnej barák lidí.“
   Františka se ušklíbla. „Jo, to jsem si všimla. Vyhrožoval, že si na mě vezme vodítko,“ postěžovala si.
   Vyprskl smíchy. „No to by bylo kouzelný! Z toho by měl Edelstein druhý Vánoce!“ Ta představa ho pobavila. Plácal se do stehen, a když s tím vražedným smíchem brzy nepřestane, zhroutí se mu bránice.
   Dívka zůstávala zaražená. „A fakt tu bude hodně lidí?“
   Šedovlasý přikývl a sedl si k ní. „Když jsme dávali dohromady seznam hostů, zjistili jsme, že to ten barák snad ani nepobere.“
   S úsměvem kývla hlavou. „Tak to přece nebude vadit, když dneska nepřijdu, ne?“
   Povzdychl si. Fritzí byla chytrá, tak moc, až ho to občas děsilo. A kdyby si všimla, že se něco děje, zburcuje celý dům, a to nikdo z nich nemohl dovolit. A otevřeně ji přepadnout by taky nebylo nejlepší. Ne, musí se to provést diplomaticky, a Gilbert to věděl. Když si prohlédl Kristininy modřiny, uznal, že nechají-li Františku dál růst jako kůl v plotě, brzy z ní bude agresivní rváč a můžou to odnést všichni. V očích mu pobaveně jiskřilo, teď se málem chytil do vlastní pasti. A dívka trpělivě čekala na souhlas, že se plesu nemusí zúčastnit. Rukou jí naznačil, ať nad tím raději ani nepřemýšlí.
   „Hele, dneska je něco jako generálka. Pořádnej program začne zejtra po probuzení, ale dneska to bude takový seznamovací kolečko. Už chápeš?“
   Zatvářila se otráveně, ale přikývla. „A co teda máš za kostým? Já si fakt nic vymejšlet nehodlám!“
   Prusko se podíval na navztekané děvčátko, a ani se nesnažil zakrýt úšklebek. „Jen se neboj, to už je zařízený. Budeš z toho v šoku.“ Dívala se na něj pohledem, který jasně říkal, že se Gilbert musel zbláznit, pak sklouzla očima k natažené zraněné noze, protože se šedovlasý jal opatrně rozvazovat provaz. „Ta noha už se ti za tu dobu mohla aspoň drobet zklidnit, co myslíš?“
   „Jak to mám sakra vědět, když jsem jí musela mít furt rovně?“ odsekla a vrhla po bratrovi vražedný pohled.
   Pobaveně zakroutil hlavou a opatrně jí pomohl postavit se na nohy. „Jak se ti stojí?“ Františka si zkusila pár kroků, a kupodivu neupadla. „Tak jak?“ Gilbert do ní šťouchl, to ji probralo.
   „Vcelku fajn, ale nebudu tancovat.“
   Vyprskl smíchy. „Tak do toho tě nutit nebudem.“
   Pozorovala, jak se šklebí. „Aspoň něco,“ zabručela otráveně.
   „No fakt si myslim, že by ses na nohách dlouho neudržela, kdyby tě někdo vzal do kola. S takovým zraněním se tancuje setsakra blbě.“
   Zamrkala. „Tobě se to snad někdy stalo?“
   Přikývl a cvrnkl sestru do čela. „Někdy ti to povyprávim.“

   Obrátil se ke skříni s oblečením a chvíli v ní hledal. Se znepokojením pozorovala ten tajemný úsměv, když se k ní bratr natočil bokem, aby mohl prohrábnout několik velkých šuplíků, umístěných až úplně dole. Konečně našel ten svůj poklad a spokojeně si hvízdl.
   Fritzí nevěřícně hleděla na černé šaty na zavazování vzadu. „To ne!“ vyjekla zděšeně. „Do toho mě nedostaneš!“
   Gilbert se začal smát. „Když se budem prát, nepochybuju, že vyhraju.“ Věnovala mu pohled hodný vzteklé rozmazlené holčičky. Začal se šklebit a v očích mu jiskřilo, přeci jen to byl hračička. „Smůla, slečinko, nic jinýho v zásobě nemam.“
   Zavrčela a chtěla se po něm natáhnout, jenže zavrávorala a málem upadla. S potutelným úsměvem jí klátivé tělíčko zase narovnal. „To je podraz! Jste se na mě domluvili!“ zaúpěla a otočila se, aby se mu nemusela dívat do očí.
   „Může bejt.“ Prusko pokrčil rameny. „Tak šup, sestřičko, svlíkat!“ Místo odpovědi na něho vyplázla jazyk. Uchechtl se. „Takže ty se vážně chceš prát? Mám to brát jako výzvu k souboji?“
   „Ber to, jak chceš!“ prskla. „Ale tohle si na sebe nevemu!“
   Šedovlasý protočil oči v sloup. „Víš, co se říká, ne? Kdo chce kam, pomozme mu tam,“ mrkl na ni.
   „A jak to souvisí se mnou?“ zabručela dívka.
   „Tak, že ty si teď zase pěkně lehneš.“ Gilbert přehodil černé šaty s mašličkami přes židli, pak vzal sestru jemně kolem pasu, přenesl ji k posteli a něžně pokládal. V očích se jí zablýsklo, ještě ke všemu se bratr tvářil tak strašně laskavě. Fritzí ale brzy přišla na to, že to byl omyl, když jí Prusko sevřel jednou rukou obě zápěstí a druhou vytáhl tričko nahoru.
   „Hej! Co děláš?“ Ruka se několikrát pohnula, bratrovy hbité prsty ji začaly lechtat. „Gilberte!“ vyjekla a škubala sebou.
   „Pozor na tu nohu,“ poškádlil ji mladík a znásobil úsilí. Začala se smát, slzy jí z očí tekly proudem a bránice brzy nestíhala. „Vzdej se, sestřičko,“ popichoval ji šedovlasý a na malou chvíli ji nechal vydechnout.
   „Já si ty šaty nevoblíknu!“ vydechla hlasem plným podráždění.
   „Tak nevoblíkneš, jo? No tak fajn!“ Prusko se zaculil a jal se šedovlasou dívenku znovu mučit.
   „Ihihihí!“ Františčin zoufalý smích zaplnil místnost. „Nech měééé… žííít!“
   Zápasila s ním udatně, ale její hravý bratr si s ní dokázal poradit. „Říkal jsem ti, že si nemáš koledovat,“ uchechtl se. „Takže půjdeš na ten ples v těch šatech? A rozmysli se dobře, protože za ne tě budu lechtat znova.“
   „Vyděrači!“ prskla zlostně a přivřela oči, jak se snažila popadnout dech.
   Mladík se ušklíbl. „Špatná odpověď!“ Sklonil se k ní a prskl jí nad pupík. Vyjekla a pak se už znovu svíjela smíchy a kopala nohama kolem sebe, když ji bratr polechtal v podpaždí. „Takže ty nepůjdeš?“ optal se sladce a čekal další protest. Dívka zakašlala a pak přikývla. „Já tě neslyšel, říkalas něco?“
   „Že… že pudu… jenom už mě nech.“
   Uchechtl se, posadil ji, vytáhl z postele a natáhl se pro šaty. Zaúpěla, ale pak poslušně zvedla ruce, aby jí Gilbert pomohl se svlékáním a následně s oblékáním. Nechtělo se jí do těch podle ní naprosto nevkusných šatů, jenže za prohru se platí a na Gilbertovi bylo vidět, jak si to vítězství strašně užívá. Chvíli lomila rukama, pak začala šeptem nadávat, když jí bratr vzadu uvazoval mašličky a upravoval šaty, aby náhodou neukázala hostům něco, co by neměla.
   „Nejsi nějakej přehnaně starostlivej?“ zabručela a v duchu vyslala na bratrovu adresu několik šťavnatých nadávek.
   „Bla bla bla, slečinka má povídavou.“ Gilbert se zašklebil, ještě jednou si prohlédl své mistrovské dílo a pak sáhl děvčátku do vlasů. Začalo panikařit.
   „Hej a co je zase tohle?“ vyjekla Františka hlasem plným zděšení. Bavilo ho dívat se na ni a vysmívat se jejímu neopodstatněnému strachu. Přece se jí nechystá trhat hlavu! Ohlédla se po něm. „Tak co to je?“
   „Culíčky?“ prohlásil bezelstně, zalapala po dechu a pak zareagovala naprosto absurdně. Sáhla si rukama na hlavu a byla odhodlaná si ji chránit za každou cenu. Musel se smát. „Ale no tak, nedělej drahoty. Už se musíš začít chovat jako dáma,“ upozornil ji, ve tváři stále ten stejný hravý výraz.
   Nenechala si to líbit. „Řekla jsem to Ludwigovi, řeknu to i tobě. Já chci bejt kluk!“
   Vyprskl smíchy, nedalo mu to. Zamračila se na něho. Chvíli mu trvalo, než se trochu vzpamatoval. „Tak to musíš nějak sdělit svatýmu duchu, že se splet. Jsi holka se všim všudy a za chvíli tě začnou prohánět kluci.“
   „Nestraš!“ vyjekla Františka, její hlas nesl náznak podráždění. Bratr jí znovu pročechral vlasy. Ohnala se po něm. „Gilberte, nech mi to rozpuštěný!“

   Začali se přetahovat, ani jeden z nich to nechtěl vzdát. Šedovlasý věděl, že sestru brzy utahá, ale i tak počítal s jejím velkým odhodláním a tvrdohlavostí. Syčela, prskala, bušila rukama kolem sebe, párkrát ji musel chytnout, když jí podklouzla noha.
   „Nech toho, Františko, už to mohlo bejt!“ Zavrčel a znovu ji pracně postavil na nohy.
   „Já ale nechci! To je tak těžký pochopit?“
   Měl nad ní převahu, moc dobře to věděl, a Fritzí to nakonec musela uznat. Stoupla si rovně a poslušně stála na místě. Mladík se s velkou vervou pustil do zaplétání culíčků. Když skončil, spokojeně hvízdl. „Vypadáš báječně. A ne že to rozmotáš, když už jsem si s tím dal takovou spoustu práce.“
   Neodpovídala mu, jen trucovala. Tou přetahovanou se unavila, a rozhodně neměla pomyšlení na další pranici. Dívka si sedla na postel a tvářila se ublíženě a zoufale.
   Sedl si k ní a věnoval jí upřímné sourozenecké objetí. „Neboj, vono to tak zlý nebude.“
   Nezdálo se, že by tomu příliš věřila. „To říkáš ty.“ Pofňukávala a mračila se. „A za co vlastně jdeš?“
   „Za lapku,“ odpověděl jí Gilbert. Zatvářila se udiveně, takže jí hned začal vysvětlovat, že se tak ve středověku říkalo zlodějům. „Jo, to byly kostýmy šitý na míru. A další důležitá věc… Měli skvělý maskování.“
   To ji zaujalo. „Proč nechceš, aby tě poznali?“
   Znejistěl. Má jí říct pravdu? Raději ne, vzala by to určitě hůř než Kristina. Chvíli si rozmýšlel odpověď. „Je tu jedna holka, co mě nemůže ani cejtit.“ Tvářil se při tom tak nešťastně, že by se nad ním musel ustrnout i kámen.
   Františka do něho šťouchla. „Počkej, tohle mi vysvětli. Přijde mi to totiž nějaký zmatený.“
   Prusko se rozesmál. „No, zvolil jsem si nedobytnou pevnost. Nemá mě ráda, víš? Úporně se snaží nepustit si mě k tělu.“
   Mrkla na něho a na rtech jí pohrával soucitný úsměv. „Chudáčku. Tak mi tu trapičku ukážeš, jo?“
   Uchechtl se. „Mám to brát tak, že se dole ukážeš?“
   Nechtělo se jí přikývnout, ale udělala to. Využil toho, že seděli u sebe tak hrozně blízko, a začal ji šimrat na břiše.
   „Né, Gilberte, znova už né!“ Ječela a odstrkovala ho od sebe. Šklebil se a dál ji zlobil. Slzičky smíchu stříkaly na všechny strany. Fritzí protestovala a Gilbert si to užíval. „Já… už… nem… nemůžu.“ Rozchechtala se naplno a padla na záda.
   Cvrnkl ji do nosu a mrkl na ni. „Mám dole ještě nějakou práci. Hezky lež a nevyváděj hlouposti.“
   Ještě se smála, když za ním zapadly dveře. Ty jsi přece jenom hroznej cvok, bráško.

   V přízemí bylo živo. Pánové utvořili několik menších skupinek, hostů přibývalo. Zahlédl Antonia, jak na něho mává. Došel k němu a dostal k rukám seznam potravin, které se musí uložit do krabic a beden a přepravit na místo činu.
   „Něco už je ve skladu. Dohlédl bys na to?“
   „Ale jo, proč ne. Nezabere to zas tolik času.“ Šedovlasý mrkl na Španěla, který si úlevně vydechl a zmizel v chodbě. Gilbert pokýval hlavou. Je to dost divný, že je tak nervózní. Kdyby se měla vrátit éra dobyvatelů, nepřežil by v ní ani minutu. Pěkně nám zlenivěl, ten náš drahoušek.
   Ta myšlenka se ho držela. Cestou potkal hnědovlasou dívku, která se mu uctivě omluvila za nechtěný náraz a vytratila se dřív, než vůbec stačil něco říct. Setkal se s Cainem a vyptal se, jak pokračují „válečné“ plány. Shodli se na tom, že by si pro sebe měli sbalit víc polštářů. Pánové tvorstva přece nebudou spát na tvrdém!
   „Řekni… jak tě napadlo zapojit se do tý akce?“ Gilberta zajímaly podrobnosti, v tu chvíli by si nezadal s žádnou pavlačovou drbnou.
   Ukrajina nad tím chvíli přemýšlel. „No… Rusko je sice silnej a velká autorita, ale sestře nikdy nedomlouval. Vždycky byla křehká, jenže to došlo tak daleko, že kdyby neuměla perfektně domácí práce, bude úplně nepoužitelná. A já teda nechci, aby někde skončila jako služka!“
   Prusko přikývl. „Je to hodná holka, takže ti musim dát za pravdu. Spíš se bojim toho, že to přeženem a sestřička se ti zhroutí.“
   Zavrtěl hlavou. „To už nechte na nás. S Arlovským na to osobně dohlídnem.“
   Šedovlasý si vzdychl. „Tak jo, prcku, ukořistěte ještě nějaký polštáře, ale tak, aby si toho nikdo nevšim. Já osobně teda na tvrdym spát nechci.“ Ukrajina se uchechtl a plácli si.

   Prusko spokojeně rázoval ke sklepu, svinutý seznam v ruce. Sešel po schodech, zamířil do postranní chodby a rozsvítil si. „Tak jo, přepočítáme bedny.“ Zamnul si ruce a ztuhl, když si všiml spícího mladíka, rozvaleného na několika větších bednách. Světlo ho probralo. Podrážděně zavrčel a upřel na šedovlasého nazelenalé oči. I on na něho zíral s údivem.
   „Kde ses tu vyloup, člověče?“ zeptal se zvědavě. Ty oči mu byly povědomé, ale nedokázal k nim přiřadit jméno.
   Neznámý se posadil se slovy: „V patře je děsnej hluk.“
   „Aha, a kdo ti poradil, že se můžeš vychrápat tady?“ Prusko se královsky bavil.
   „Německo. Napřed lomil rukama, pak se napil piva a nakonec mi řek, že ve sklepě se spát dá,“ odpověděl se smíchem a druhému mladíkovi zacukaly koutky.
   „No jo, brácha už je holt takovej.“ Šedovlasý pokýval hlavou. Ty vole, ten se musel zjevit, když ho tohle vyžle žádalo o šlofíka zrovna v době, kdy je v baráku nejvíc práce. Natáhl k němu ruku. „Jsem Gilbert Beillschmidt, mezi národy znám jako Prusko.“
   Hnědovlasý mu ji stiskl a zašklebil se. „Hehe, jo, vo tobě slýchám poměrně často.“
   „Fakt? A kdo ti o mně povídá?“
   Cizinec mávl rukou a opřel se o bednu, na které seděl, kolenem. „No… Edelstein. Děsně mu ležíš v žaludku.“
   Gilbertovi začínala docházet hořká pravda. Ten muž před ním byl určitě národ, ale tahle indicie byla přeci jen poněkud zavádějící. „Edelstein, řikáš? Ty pro něj děláš?“
   Hnědovlasý se zatvářil pohoršeně. „Já jsem naprosto svobodnej! Akorát… prostě o Prusku slyšim dost často, od Rakouska i od sestry.“
   Šedovlasému konečně svitlo. Začal si pro sebe něco mumlat a pak se pleskl do čela. „Dobře… poslyš… nejseš ty takhle náhodou Elizabetin bratr?“
   Maďarsko se na něj zašklebil. „Viktor.“

   Dohodli se, že si vypomůžou. Héderváry kontroloval seznam a Prusko přenášel bedny na jedno místo, aby měli proviant pohromadě.
   „Brambory, rajčata a jiná zelenina… to už máme. Mouka, cukry a podobný budou v kuchyni a maso, sejry a mléčný výrobky taky, takže to pak někomu předám.“
   Viktor pokýval hlavou. „A chybí dvě bedny s vodkou a jedna s vínem.“
   „Zaúkolujem, žádný strachy.“ Prusko se rozesmál. „Hele, ty se mi zamlouváš, kluku ušatá!“ Popleskal Maďarsko po zádech a přiťukli si lahví piva. „A když nad tím tak přemejšlim… přidáme jim k tomu ještě bednu tmavýho.“

   Františka konečně popadla dech. Znovu si v hlavě přehrála těch několik zajímavých vět, které její starší bratr vypustil z pusy. Uchechtla se. „No teda! Můj bráška je zamilovanej! A lítá v tom až po uši.“ Sáhla po zrcadle a při pohledu na zapletené culíčky se zamračila. „Přijdu si jak nějaká látková panna… ježiš, to bude trapný, až tam v tomhle vlezu… No, asi bych se měla smířit s tím, že Gilbert je hravej až moc.“
   Popotáhla se za černé šaty, prošívané stříbrnou nití, a hlavně si prohlédla tu spoustu mašliček na nich. „Gilberte, seš pitomec!“ prskla zlostně a začala bušit polštářem do postele. Vztek v ní kypěl. On, Ludwig, Kristina… jen jí dělají ze života peklo. „Co si o sobě vůbec myslí? Jeden mi furt dává najevo nezájem a má pořád nějaký kydy, že se neumim chovat, a druhej ze mě dělá… loutku z divadla. Táhněte k čertu! Zatracený chlapi!“

   Zaslechla klepání a zvědavě se zadívala ke dveřím. Stála za nimi Carmen. „Můžu dál?“
   Trochu se uklidnila. „Jo, můžeš. Mam dojem, že už je odemčeno.“
   Černovláska vešla, a jak na ni pohlédla, rozzářil se jí obličej. „Vypadáš kouzelně!“
   Fritzí zaúpěla. „Zajdi si na oční! Dyť je to totálně ujetý!“
   Slečna Španělsko zavrtěla hlavou. „Bude to maškarní ples, což znamená, že každý si donesl něco výstředního.“
   Znovu se na ni podívala jako na šílence, ale už se uculovala. „Vážně? A co šílenýho si na sebe vemeš ty?“
   „Já mám kostým mušketýrky, o Kristině zatím nevím, Gilbert se někde poflakuje a Ludwig mi nechce nic říct.“
   „No, na mě bratr navlík tohle… a on jde za… jak to řek… za lapku, za zloděje.“
   Carmen přikývla. „Na večer se těším. Bude to velká událost a konečně se s některými státy poznáme trochu blíž.“ Pak se začala šklebit. „No, jestli ti tvůj kostým připadá nepatřičný, měla bys vidět ten, co si donesl Rakousko. Je to něco mezi pasákem a mafiánem.“
   Františka vyprskla smíchy. „To na sebe prásknul?“
   Černovláska se zahihňala. „Ale kdeže! Hledala jsem bratra a spletla jsem si pokoj. Měl ten kostým položený na posteli a u toho cedulku.“
   Obě se rozesmály. Dívenka stiskla mladé ženě ruku. S ní si rozuměla, protože Carmen Carriedo se snažila rozumět jí.
   „Přijdeš se teda večer podívat?“ zeptala se Španělsko s rozpustilým úsměvem.
   Fritzí přikývla. „Tak jo, přijdu. Jak tě tak posloucham, bude tam nejspíš prča.“
   Její společnice se uchechtla a popotáhla za jednu z mašliček. „To nepochybně bude.“

   Kapitoly: 1 2 3 4