Moderní Prusko

   3. kapitola - Staré hříchy

   Slečna Prusko vztekle praštila do peřiny. „Mizero! Idiote! Ty si fakt to mý domácí vězení užíváš!“ Ta nenávistná slova patřila Německu, který za ní opět přišel, a ani tentokrát ho nenapadlo, že by ji mohl odvázat. „Nepůjdu nikam! Ten váš ples je mi ukradenej!“ syčela a snažila se z hlavy vytěsnit myšlenky na to, jak ráda by svou zraněnou nohu zarazila do Ludwigova zadku.
   Statný blonďák opět vešel dovnitř. Jako správný starostlivý sourozenec jí prohmatal zranění, pak se ušklíbl. „Asi tě nechám dělat nějaký bojový sport. Hojíš se rychle.“
   Podívala se na něj pohledem, který jasně říkal, že mu přeskakuje, ignoroval to. Kdybych dělala karate nebo něco podobnýho, to bys teprve viděl ten rachot. No… a to vlastně vůbec neni špatnej nápad!
   Začala se šklebit. Ten její výraz se mi skutečně nelíbí. Ale jen počkej, potvůrko, však ty zkrotneš. Nevadilo mu, že s ním nemluví, protože věděl, že brzy začne, přesněji tehdy, až vysloví tu osudnou větu. Nahnul se k ní. „Myslím, že jsem ti neřekl jednu důležitou věc… ten ples se koná dneska večer.“
   Vztekle zavrčela. „Nikam nejdu! Nedostaneš mě z tohohle pokoje!“ Byla rozhodnutá, nikdo ji nebude nutit do něčeho, co nechce, a neskutečně ji dopalovalo, že se Ludwig při pohledu na ni začal uculovat. Pak si vzdychl.
   „Já tě nežádám. Budeš tam a hotovo!“
   Vrtěla hlavou a rozhazovala rukama. Už měl toho kňourajícího stvoření vážně plné zuby. „Já tam ale nechci!“ bránila se, co to jenom šlo. „Udělám ti akorát ostudu.“
   Ušklíbl se. S ledovým klidem jí sdělil, že to se nestane, protože z ní během plesu ani na minutku nespustí oči, a podotkl, že by se určitě ráda setkala se svými drahými uječenými kamarádkami, čímž myslel Lukrécii Vargasovou a Valérii Bonnefoyovou, sestry Feliciana a Francise. Nehodlala přijmout ani tenhle argument. Nechtěla poslouchat a dělat ze sebe šaška přede všemi. Zatvrzele odmítala jeho nabídky a přesvědčování, až pohár jeho trpělivosti přetekl a blonďák rázně vstal.
   „Ať chceš nebo ne, večera se zúčastníš, i kdybych tě tam měl přitáhnout na vodítku,“ zahučel a vyšel z pokoje.
   Šedovlasá dívka znovu bolestně zaúpěla. „Když neni po tvym, je to špatný. Tak teda fajn! Tys mě totiž ještě rebelovat nezažil!“ Umínila si, že se soustředí na jednu jedinou věc: dostat se z té zpropadené postele. Jakmile se ale zvedla, v kotníku jí zaškubalo. Zaťala zuby a nutila se do sedu. V tu chvíli vůbec nemyslela na to, že dveře jsou pravděpodobně zamčené, chtěla jen jít pryč. S námahou se posadila a s ještě většími obtížemi natáhla ruce ke zraněné noze, kterou by ale musela pokrčit, aby dosáhla až k chodidlu, což vzhledem k její situaci nepřicházelo v úvahu. Františka vůbec neoceňovala, že jí bratr zpevnil nohu tak, aby s ní pokud možno nemohla pohnout, čímž zabránil tomu, aby na ni nějak neuváženě šlápla, dokud se zraněný kotník alespoň trochu nezklidní. Místo toho křehká dívka syčela, prskala a klela tak, že by se za to nemusel stydět ani ten největší dlaždič. Na druhou stranu brzy pochopila, že bez pomoci se ze svého vězení nedostane, a vyčerpaně padla zpátky na postel. „Já ti… ukážu. Jednoho dne…,“ zamumlala, pomalu zavírala oči a velmi brzy už své okolí vůbec nevnímala.

   Šedovlasý mladík dovedl dívku až do hlavního sálu, zde se měl večer konat avizovaný ples. Viděl, jak se dívka se zájmem rozhlíží kolem sebe a snaží se upamatovat na tváře, které zná, a pokouší se identifikovat osoby, které v životě neviděla. Gilbert nespouštěl oči z jejího roztomilého obličeje, ve kterém se ukázalo pár ošklivých vrásek od starostí. Jak rád by jí nabídl ruku a řekl jí, že může na všechno zapomenout. To, k čemu se chystali, bylo zvrhlé a nečestné, ale aspoň Česko konečně uvidí realitu bez pozlátka. Dost dlouho se snažil jednat s ní po dobrém. Oplácela mu odměřeností, vyhýbavým chováním, odmítáním přátelských pozvání a stručnými obchodními telefonáty. A přes to všechno věděl, jak úžasná bytost tu teď před ním stojí. Ta, která ho nevědomky opět donutila vzpomínat.
   Malý chlapeček s vlasy děsivě šedivými běhal po stráni jen v bederní roušce, v ruce držel podivně zašpičatělý klacek. Drobná dívenka v zástěrce si za cíl své cesty zvolila vrchol nedalekého kopce. Chtěla se pomodlit za svůj lid u lesního boha. Kvůli tomu také musela projít údolím.
   Hošík si jí všiml hned, jak se objevila v jeho zorném poli. Vyběhl k ní a vystrašil ji.
   „Opusť mé území, divochu!“ vydechla.
   Sebevědomě jí zastoupil cestu. „Já jsem pánem údolí! Nepustím tě dál, dokud mi nedáš dar.“
   Na malou chvíli si pomyslela, že lesní bůžek na sebe vzal lidskou podobu, pak ale od té myšlenky rychle upustila a odepjala kousek látky na zástěře, než ho srolovala a pleskla s ním cizince po zadnici, až nadskočil.
   „Au!“ vyjekl a chytil se za ni.
   „Opusť tohle údolí, barbare. A zapamatuj si… tahle země je má a já jsem potomkem praotce Čecha!“
   Gilbert se ušklíbl. Na tu dobu vzpomínal nerad. Sám ji označoval jako éru nevybouřeného mládí. To bylo drahnou dobu před tím, než přijal úděl rytíře. Nejraději by tuhle kapitolu ze svého života vymazal.
   Vysoká dívka v koňském sedle ujížděla krajinou. Zaslechla zvěsti, že se v okolí začínají stávat nehody. „Lapkové, mordýři… rychle s nimi zatočím.“ Nikdo by neřekl, že tohle neohrožené, ještě nedospělé děvčátko, je národem, Českým královstvím.
   Překvapeně zamrkala, když ji malá skupinka v čele s pohledným mládencem zastavila. „Neměla byste se toulat krajem sama, půvabná dámo. Lesy jsou plné loupeživých rytířů.“
   Přikývla. „Právě proto mě má kobylka měla dovézt co nejrychleji do bezpečí,“ odvětila laskavě a doufala, že odstoupí. Pro všechny případy měla v pouzdru schovanou dýku. „Prosím, odstupte, Marie Nella je už dost netrpělivá.“
   Skupinka se zasmála, tři muži poodstoupili, ten zvláštní mladík z ní nespouštěl zrak. A pak si všimla toho, co jí celou dobu unikalo… krví podlitých očí. Vydechla a v příští chvíli už se potýkala s jeho nenechavýma rukama.
   „Vítejte mezi námi, slečinko,“ ušklíbl se ten mladík, setřásl ze sebe dívčí ruce a jeho kumpáni ubohou Česko obalili sítí. Neznámý sňal klobouk a ukázal kštici rozčepýřených šedých vlasů. „Lovec si odnáší kořist… tak končí příběh, má drahá.“
   Čtveřice se ďábelsky rozchechtala, na dívčí tváři se objevil vzdorný výraz. Ti holomci nemají ani tušení, s kým se zapletli.
   Ta vzpomínka byla vskutku úsměvná. Šárka v ní vystupovala v roli lstivé lišky, která pod maskou nevinnosti okouzlila celou loupežnickou bandu, a kvůli ní si pak Prusko poseděl pěkných pár dní v zatuchlé šatlavě. Kdysi se uměla tak úžasně prát… a dneska? Dneska se ohání mírovýma smlouvama. Znovu na ni pohlédl, byla zaujatá dívkou, která reprezentovala Taiwan, a snoubenkou Japonska. Gilbert si pomyslel, že není jediný, koho by měli odměnit za odvahu.
   Hnědovláska s hustou zvlněnou hřívou vkročila rázně do předsálí královského paláce a s jistotou a odhodláním předstoupila před malé blonďaté dítě v prošívaných šatech. „Žádal jste mě, abych přišla, Svatá říše římská.“ V očích měla oheň, vešla v lehké košili, přes ni přehodila vestu, měla dlouhé nohavice a jezdecké boty. Nepůsobila jako dívka.
   Blonďatý chlapec se na trůnu postavil. „Takže to znamená, že země Koruny české vede žena.“ Kývl hlavou. „Působivé.“
   Možná čekal, že mu to dlouhovlasé stvoření prokáže alespoň špetičku respektu, to se však nestalo. Místo toho se dívka rozkročila a poklepala na meč za pasem. „Můj pán, Karel, toho jména čtvrtý, se stal králem českým a též císařem římským. Mezi našimi zeměmi je teď příměří. Žádám však satisfakci za škody, které jste způsobili na mých državách.“
   Podíval se na ni jako na šílence, jeho rádcové byli pobouřeni. Zvedl ruku, aby si zjednal ticho. „Proti tvému návrhu nemám námitek, Česko. Dám ti jako zástavu na dobu určitou svého dlouholetého podřízeného. Nalož s ním, jak uznáš za vhodné.“
   Pokynul rukou a mladík v košili, který se dosud schovával za trůnem, vystoupil na světlo. Poznala ty rudé oči. „Ty… ty jsi národ,“ vydechla, její údiv nemohl být větší.
   „Dosud ne, ale jednou se jím stanu, má paní.“ Přistoupil k ní, zdvořile se uklonil a galantně jí políbil ručku, nechala ho, byla překvapená a zděšená zároveň. „Můj život je ve vašich rukách, slečno Šárko.“
   Gilbertovi pohrával na rtech úsměv. To nedobrovolné otroctví, ten podlý úskok Svaté říše římské, který nedokázal překousnout jeho drzé chování, se proměnilo v nejkrásnější období jeho života. Tehdy poznal hnědovlásku skutečně důkladně a byl to i okamžik pro Amora, aby vystřelil tu osudnou střelu. Pracoval pro ni, pomáhal jí, stal se přítelem. Proč jen se to pak muselo tak moc změnit?
   Procházel dlouhou chodbou a všiml si pootevřených dveří. Popotáhl se za uniformu wehrmachtu, než opatrně vstoupil. „Promiňte, nechtěl jsem rušit.“
   Roztomilá služtička před ním měla plné ruce práce, zřejmě ji odtrhl od nějaké nesmírně důležité činnosti. Prusko měl dokonce pocit, že tenhle pokoj jí ani nikdo uklízet nepřikázal. Rozhodl se to nechat být, mnohem víc ho zajímala ta dívka, která se k němu obrátila a strčila mu pod nos násadu od koštěte, držela ji jen jednou rukou. Překvapeně zamrkal. Znal pouze jediného člověka, který dokázal manévrovat s dřevěnou tyčí stejně jako s kovovým mečem. Ale… ta osoba je přece mrtvá!
   Zalapal po dechu. „Šárko?“
   Vyjekla a pokusila se proklouznout kolem něj, přitom odhodila koště stranou. Nezaváhal, chytil ji pevně za paže a přitiskl ke zdi. Jeho oči měly velice zvláštní lesk, takový, až se vystrašená dívka chvěla po celém těle. Ona strachem, on podivným vzrušením.
   „Žiješ,“ vydechl a usmál se, vyděsilo ji to.
   „Pusťte mě, pane,“ vzlykla a zoufale se snažila dostat z jeho pevného sevření.
   „Nepůjdeš nikam, dokud mi neřekneš, jak ses sem dostala.“
   „Já vás neznám!“ vykřikla a se strachem pozorovala jeho jiskřící rudé panenky.
   „Nezapírej,“ ucedil šedovlasý. „Když jsem vešel a ty ses otočila, mělas v očích strach. Vím, že Ludwig zaměstnal služku, ale nevěřil bych, že se z ní vyklubeš ty.“
   „Gilberte… mačkáš mi ruce, bolí to.“ Přestala se vymlouvat. Pustil její paže a k dívčině velkému překvapení ji k sobě pevně přitiskl a objal.
   „Co… co to děláš?“ vydechla a místo odpovědi uslyšela… vzlykání? Snad Prusko nebrečí? Podívala se mu do očí, byly plné slz, nechápala to.
   Znovu se usmál. „Vrátila ses, jsi zpátky… a nic jinýho není důležitý.“
   Kdyby někdy Německo přišel na to, jak to tenkrát bylo, bude si přát, aby ho jenom profackoval. Nezradil vlast, ale ani Šárce nezabránil, aby slídila v domě. Jenže dívka si to jako obvykle vyložila po svém, a jen díky tomu si v sobě vypěstovala tak hlubokou nenávist. Jen neměj strach, princezno, však já to tvoje ztracený srdíčko zase najdu, umínil si v duchu a povzdychl si, pak začal přemýšlet nad tím, jak docílit toho, aby svou roli strážného anděla dokázal sehrát i tentokrát.
   Byl to pro ni velký den a příležitost k oslavě. Česká republika měla vstoupit, tak jako mnoho jiných států, do Evropské unie. Mladá žena v azurových šatech váhavě vešla do konferenčního sálu. Mladík u dveří k ní natáhl ruku. Když mu pohlédla do tváře, nevěřila vlastním očím. „Zase ty?“
   Nemýlila se, byl to Gilbert Beillschmidt. Měl na sobě uniformu bezpečnostních složek a pouta za opaskem.
   „Rád tě zas vidím.“ Usmál se na ni a zlehka se uklonil.
   Zalapala po dechu. „Co tady děláš?“ Byla zmatená. Copak ji ten přízrak z minulosti nikdy nepřestane pronásledovat?
   „Vždyť víš, že já už nemám statut oficiálního státu, oficiálně jsem totiž v důchodu. Nemůžu hlasovat v radě, tak jsem přijal místo ochranky. Vejdi a ničeho se neboj.“
   Zahihňala se. Nešlo se nesmát tomu předstíranému utrpení v jeho tváři. Pomalu z ní opadla nervozita, nechala se odvést ke správnému stolu, a když se vracel zpátky na vykázané místo, věnovala mu letmý úsměv.
   Hnědovláska potřásla hlavou a usmála se. „No, večer tu bude veselo,“ prohlásila a tázavým pohledem se zastavila na Gilbertově obličeji.
   Prusko se právě v myšlenkách navracel do kruté reality, naštěstí stačil zaslechnout dívčina slova a jen přikývl. Překvapovalo ho, že nezačala protestovat, když vzal do ruky její nemožně těžký kufr. Možná ji prostě jen vyšokoval tak, že není schopná slova, což mu momentálně plně vyhovovalo. Vydal se s kufrem pryč ze sálu, Šárka se držela za ním. Vyšli po schodech a zastavili se před jedním z pokojů. Stačilo jen malinko strčit do dveří a mohli vstoupit.
   „No, velký pokoj. Tady se bude určitě pěkně spát.“
   Polilo ho horko. Vzmohl se jen na přikývnutí, vážně nechtěl, aby tu léčku nějakým nedopatřením ještě nakonec prohlédla. Ach, holka, kdybys věděla, že do týhle postele vůbec neulehneš.
   Uniklo mu povzdychnutí, dívka si toho všimla. „Děje se něco?“ zeptala se starostlivě, a možná i trochu podezřívavě.
   Naštěstí byl Gilbert Beillschmidt expertem na vymýšlení výmluv. „Jasně, že jo. Máš ten kufr děsně těžkej!“
   „Nikdo tě nenutil, aby ses s ním tahal!“ odsekla a ušklíbla se.
   Málem se mu zamžilo před očima. Tak ona nedá pokoj a dál si bude vyskakovat! Chvíli se kdesi hluboko ve svém nitru neskutečně vztekal, pak to ale pustil z hlavy a opustil místnost. Kdo ví? Možná za to nakonec ještě Ludwigovi poděkuju.

   Když se Prusko vrátil z nutné návštěvy toalety, uviděl Arthura Kirklanda, jak se drze a bezostyšně baví se Šárkou Novákovou a plete tomu ubohému děvčeti hlavu. Chvíli je sledoval schovaný za rohem, aby si to podezření potvrdil. Angličan se šklebil a vtipkoval, Česko se smála tím svým nádherným smíchem a celá zářila. Ty zatracenej šmejde, tohle ti teda nedovolim, to si buď jistej!
   Pozoroval je z úkrytu a cedil skrz zuby německé nadávky, dokud mu někdo nepoklepal na rameno. „Co je?“ zasyčel vztekle a zabodl pohled do mladého Ukrajiny. Potřeboval překontrolovat seznam „ubytovaných“. Gilbert ho přelétl očima, podle něj byl v pořádku.
   „Díky, šéfe, máte to u mě!“ zasalutoval mladík a Prusko se ušklíbl.
   „Říkej mi Gilbert, prcku. Na šéfa jsem moc mladej.“
   Oba se rozesmáli. Šedovlasý si vydechl. Teď by měl konečně vlézt do jámy lvové, protože Ludwig už bude určitě děsně netrpělivý.

   Německo zůstal stát před pracovnou, upíjel pivo z plechovky. Gilbert k němu zamířil s úsměvem, dokonce mu zamával. Blonďák si počkal, až dojde před něj.
   „No hele, tak jsem tady,“ zazubil se Prusko a vysekl před ním úklonu. Komediant! Ludwig si v duchu odplivl, pak popadl svého nezvedeného staršího bratra a za ucho ho vtáhl do pracovny. „Au, co to děláš?“ vyjekl, jak nic nechápal.
   Německo se rozhodl jít rovnou k věci. „Tys volal Roderichovi?“ zasyčel mu do obličeje, z očí mu sršely blesky.
   „Aha, ten blb se prořek,“ uklouzlo šedovlasému, na něhož bratr upřel zuřivý pohled, než se zas uklidnil.
   „Hele, o to tu nejde. Už podobný pitomosti nedělej, jasný?“
   Prusko se ušklíbl. „Rozkaz, šéfe!“
   Ten paličák prostě nepřestane vtipkovat, povzdychl si Německo. „Jaká byla cesta?“ Potěšilo ho, když od bratra slyšel, že se moc nevydařila. Připomněl mu, že bude dost obtížné projít přijímacím testem rodiny Beillschmidtů. A zvlášť po tom, co jsem odhalil tu její zradu.
   Gilbertovy se tyhle žerty moc nezamlouvaly. „Haha, moc vtipný, Ludwigu. Chceš se vsadit, že mi nakonec podlehne?“
   Rozesmálo ho to, prostě nemohl jinak. „Tak dobře,“ prohlásil mezi chechotem. „Co třeba o bednu piva?“
   „Ta holka má větší cenu,“ ucedil šedovlasý a brzy se začali hecovat navzájem. Nakonec se dohodli na dvou bednách a plácli si. „Ještě něco nebo už můžu jít?“ zeptal se Prusko s typickým přezíravým úšklebkem na tváři.
   „No, už jen jedna taková drobnost… Řekl jsem děvčatům, že ten ples je dneska. Mohl by ses podívat, jak to berou.“
   „Klíďo!“ Gilbert převzal klíče a s otravnou písničkou na rtech vyběhl schody. Německo se ušklíbl. Lepší už to s ním vážně asi nebude.

   Kapitoly: 1 2 3 4