Moderní Prusko

   2. kapitola - Zvědavost

   Hnědovláska měla dost práce s tím, aby zvládla zkrotit své velké zavazadlo, v duchu se tomu šklebil. Vyčíhal si vhodný okamžik a přitočil se k ní zezadu, pak jí jemně dlaněmi zakryl oči a čekal nějakou reakci. Nebyla to taková, po níž by toužil. Dívka sebou zamlela a pokusila se ho setřást, raději ji pustil a ucouvl. Chvíli se vzpamatovávala.
   Šedovlasý si dovolil úšklebek, v očích mu pobaveně jiskřilo. Způsobně se uklonil a natáhl k ní ruku. „Jsem tvůj průvodce, tak se nech vést…“
   Nehodlala to přijmout a po argumentu, že pro ni měl původně jet Ludwig, se dokonce vyděsila. V duchu zaúpěl. Hlavně mi neříkejte, že i když sem jela dobrovolně, budu ji k nám muset vtáhnout násilím. Hodlal s ní navázat přátelský vztah, pokud k tomu tedy bude svolná. Zatím to tak ale vůbec nevypadalo.
   Nejdřív ji vzal za ruku a pokusil se ji trochu uchlácholit, pak ji chtěl zbavit toho příšerně těžkého cestovního kufru. „Hele, já to zvládnu!“
   Odfrkl si. Celou cestu od vlaku se co chvíli zastavovala, jak ho nezvládala táhnout. „To jsem viděl. Funělas pěkně, přeslechnout se to nedalo,“ zaryl si. Chvíli se na ni šklebil, potom to zkusil lstí. „A pojď, než tě začnou podezřívat, že v tom kufru máš něco nebezpečnýho.“
   Překvapeně se na něj podívala, sežrala mu to i s navijákem, měl by si pogratulovat. Hrozně se tím bavil. „Počkej, to by vážně mohli?“ vydechla s nepředstíraným zděšením.
   Pokýval hlavou a oblažil ji zářivým úsměvem. „Každý člověk, co moc lpí na svym zavazadle, je podezřelej. Takže mi tu nehysterči a drž se za mnou.“
   Musel se držet, aby nevybuchl smíchy, dokonale tu chudinku zmátl. Nechala ho nést kufr, ale pořád se ohlížela za sebe. Rázoval spokojeně k východu a odolával pokušení vítězoslavně si zapískat. Vyvedl ji ven a už v tu chvíli mu bylo jasné, že ho prokoukla. Zadíval se na oblohu, byla celá pokrytá mraky.
   Šárka Nováková se konečně odhodlala vmést mu do tváře pravdu. „Vy tam žádnou bezpečnostní službu, co číhá na teroristy, nemáte! Jenom jsi mě chtěl vylákat ven.“
   Prusko se zašklebil. „Možná jo, možná ne.“ Otevřel si dveře Volkswagenu a dal jí zavazadlo na zadní sedadlo. Prosmýkla se kolem něj, zamrkal. No nemysli si, že budeš sedět vzadu! S tebou já mám jiný plány. „Hele, kam se ženeš? Ne ne, ty půjdeš pěkně dopředu.“
   „Tak to si nemyslim. Nehodlám u tebe sedět zas až tak blízko.“
   Byla to odvážná slova a na náladě mu nepřidala. „Já tě žádám, aby sis sedla na přední sedačku.“
   „Ale já chci sedět vzadu!“
   Znovu se jí podíval do očí. Cítil z toho pohledu ostych, strach a chuť vzdorovat. V duchu si povzdychl. Tuhle hru uměl hrát i on. Bože, ty víš, že jsem byl vždycky k holkám laskavej a ohleduplnej…
   Využila jeho chvilkové nepozornosti a vklouzla do vozu. Zavrčel. „Zapomeň!“ Natáhl se po ní, sevřel ji v pase a přes veškeré její protesty a nadávání ji vytáhl ven. Volnou rukou si otevřel dveře a pohodlně hnědovlásku usadil na sedadlo spolujezdce. „Chci mít svého malého teroristu na očích.“
   Už nerebelovala, jen si pro sebe něco bručela. Pozavíral všechny dveře automobilu a než zavřel ty její, naklonil se k ní. „Nesnáším ten váš německej humor,“ opáčila a složila ruce na hruď. Povzdychl si a šel si sednout, celou dobu ho propalovala pohledem a dělala na něj kyselé obličeje.
   No co jsem komu udělal, zaúpěl v duchu a úšklebek jí oplatil. „Ani mi neříkej, že ti budu muset ukazovat, jak se zapíná bezpečnostní pás,“ rýpl si a pozorně ji sledoval. Něco mu říkalo, že se chystá provést nějakou hloupost. Ale možná se mýlil, hnědovlasá totiž jen zavrčela a pak se poslušně připoutala.
   Pořád se na ni díval. Čím déle ji znal, tím víc ho rozpalovala, nemohl si pomoci. Kéž by se mu podařilo probudit v ní stejné city!

   Rozhodl se, že si trochu zavtipkuje. Zapitvořil se a ublíženě prohlásil, že dívka nemá co urážet německý humor. Když ji nařkl z drzosti, prudce mu odsekla, a on by byl přísahal, že se jí z uší začala valit pára. Sopka se nadouvala, aby vzápětí bouchla. Ani nevěděl, proč ho napadlo tu dračici dál dráždit. Možná si myslel, že ji ta ne úplně nevinná poznámka pobaví.
   „A napadlo tě třeba, že tě bratříček chtěl vylákat?“
   Nepobavila ji, spíš ještě víc vyděsila. „A proč by to dělal?“
   Nad tou otázkou se uchechtl. „Třeba by byl rád, abysme se my dva líp poznali.“ Své tvrzení doprovodil jednoduchým, ale velice výmluvným gestem, což dívce způsobilo šok.
   „Ty prevíte!“ Milé děvčátko rychle zapomnělo na dobré vychování a začalo bušit do Gilberta pěstmi. „Prevíte! Zatracenej mizero! Jak si dovoluješ…!“
   Měl vážně štěstí, že zatím nenastartoval. Tenhle náhlý útok by ho býval dokonale vyvedl z míry a mohlo by se mu povést někoho přejet. No dobře, holt to asi po dobrym vážně nepude…
   Chvíli do sebe nechal bušit, pak jí rychlým pohybem stiskl obě zápěstí a pořádně zmáčkl. Sykala a snažila se mu vykroutit, nedbal na to. Volnou rukou nadzvedl kratší část bezpečnostního pásu a ruce jí natáhl pod ním, pak to celé ještě utáhl a zašklebil se. Děvče sebou cukalo a čím víc se pokoušelo osvobodit, tím víc ji pás řezal do rukou.
   Prusko se na to díval, pomalu se ho zmocňoval vztek. „Chováš se jako děcko, Nováková. Kdyby tě to chytlo během jízdy, tak nabouráme. Chápu, že namítneš, že ty z toho budeš mít maximálně tak bouli na hlavě, ale mně jde o ty lidi, který bych moh přejet.“
   Šárka se zatvářila jako provinilé štěně. Jistěže nechtěla nic takového a Gilbert tušil, že si dívka moc dobře uvědomuje, že by ji takhle mohl nechat po celou dobu jejich cesty k sídlu Beillschmidtů. Koledovala sis, potvůrko, tak tady to máš! Dívala se na něj štěněčíma očkama a mlčela. Styděla se za sebe. Raději už se nezkoušela hýbat, její pofňukávání nemělo vůbec žádný účinek.
   Překvapeně zamrkal, když zaslechl její slabý hlásek. „Gilberte, pusť mě, prosím. Já… přehnala jsem to.“
   Podíval se na ni a jeho pohled malinko zjemněl. Je to ošklivej způsob, ale doufám, že už jí došlo, že já jí ublížit nechci, i když za bráchu bych ruku do vohně nedal. Vzdychl si. „Teď se nehejbej, jo?“ Poslechla ho. Nadzvedl pás a vyprostil ji. Nespouštěla z něho oči, jako by se bála, že by mohl udělat něco ještě horšího. Znovu si vzdychl, její chování ho opravdu mrzelo. „Hele, vim moc dobře, jak mě bereš, i když se už tolik let snažim dokázat ti, že nejsem tvůj nepřítel. Jsem jakej jsem, a to se prostě nezmění. Když ke mně budeš slušná, budu slušnej taky, když ne, umim se zařídit.“
   Vysvětloval jí to trpělivě, klidným, uklidňujícím hlasem. Doufal, že to konečně pochopila. Na druhou stranu asi nebude moc překvapená, až se ten ďábelský plán rozjede. Dal si za úkol chránit ji před vlastním bratrem, protože ti dva měli mezi sebou nevyřízené účty a Gilbert věděl moc dobře, že když se Ludwig opravdu dopálil, oplácel tvrdě.
   Hnědovlasá k němu znovu stočila pohled. „Budu hodná,“ špitla.
   Usmál se a otočil klíčkem v zapalování. Když se tohle vysvětlilo, mohli bez dalších průtahů vyrazit. „Cestou ti řeknu, co se vlastně chystá,“ slíbil jí. Jen přikývla.

   Brzy se rozpovídal, zatímco projížděli liduprázdnou krajinou a mohli se kochat přenádhernou přírodou. „Vymýšlel to Francie, takže se docela začínám bát, co z toho vyleze. No, ale zase bude příležitost poznat státy ze všech jejich stránek, a to za to rozhodně stojí.“
   Ohlédl se po hnědovlásce. Nepřítomně přikyvovala a pozorovala scenérii za oknem. Zajímalo by mě, nad čím ta holka může přemejšlet. Je totiž úplně jasný, že je duchem někde mimo. Gilbert si povzdychl. Asi si zvolil moc těžké sousto, ale potřeboval se ujistit v tom, že ho Šárka Nováková skutečně nemiluje, protože to její chování ho mátlo. Odmítala ho tak zvláštním způsobem, že si začínal myslet, že to není jen obyčejné nepřátelství.
   Zlehka zavrtěl hlavou a zase se v myšlenkách vrátil do přítomnosti. Málem ani nepostřehl, že na něj dívka opět promluvila.
   „A proč tam vlastně bude tolik lidí?“ zeptala se zvědavě.
   Přemýšlel, co jí odpovědět, pravdu jí říci nemohl. „Brácha chce velkou párty,“ zamumlal nakonec.
   Zdálo se, že takové vysvětlení jí stačí, ale po chvíli začala znovu vyzvídat. „A proč jste nepozvali Mirka?“
   Zatvářil se kysele, o Česko tedy rozhodně nestál, přesněji o jeho mužskou polovinu. „Ty ses na nás obrátila sama a zaplnilas kapacitu. Tvůj bratříček má holt smůlu.“
   Pokývala hlavou a sdělila mu, že její bratr se brzy vrátí ze Států, kam jel za snoubenkou. Přikývl a zapnul rádio. S hnědovlasou nebyla řeč, tak si alespoň zpříjemní zbytek cesty. Naladil klidnou, instrumentální hudbu, a po chvíli zjistil, že mu děvče na sedačce usnulo.
   Šedovlasý se plácl do čela. Málem by zapomněl na jednu nesmírně důležitou věc. V rychlosti zapojil sadu handsfree a vytočil číslo na mobilu. „Zdravím, aristokrate! Nezapomněls takhle čistě náhodou, co je dneska za den?“ Rodericha zmátl tak, že mu chvíli neodpovídal. „Dneska večer v osm. Doraž včas, ať pro tebe nemusíme posílat,“ uchechtl se a zavěsil, zatímco mu v uších dozníval vzteklý hlas podrážděného Rakouska.
   Odpojil přístroj a znovu se zadíval na spící děvče. „Jen se hezky prospi, princezno, prospěje ti to.“ Zadíval se na hodinky. Za chvíli budou na místě.

   Šedovlasá dívenka se mračila. Věděla, že bratr je vztekloun, ale ještě nikdy tak hrozně nedopadla. Jak ráda by odvázala nohu od postele a došla si do kuchyně ukrást pár sušenek, jenže pokaždé, když se pokusila posadit, ve zraněném kotníku jí bolestivě zaškubalo. „Au… proč to musí vždycky skončit takhle?“ prskla vztekle a s trpkostí zavzpomínala na tu ošklivou scénu, která se odehrála před nedávnem.
   Rozčilený Německo táhl za sebou dvě děvčata, ustrašenou blondýnku a její sestru, která se co chvíli zastavovala, jak ji bolel vyvrknutý kotník, a pokoušela se mu všemi silami vytrhnout, na což jí odpovídal zuřivým vrčením.
   Skončili v Kristinině pokoji. „Zalez do postele!“ vyštěkl na blonďatou Německo. „A nevylezeš z pokoje, dokud to neuznám za vhodné.“
   Poslušně přikývla a rychle vlezla pod peřinu. Františka ji se znechucením pozorovala. Je jak pes, co ho pán poslal do boudy, pche!
   Ze zamyšlení ji vytrhlo zacinkání klíči. Blondýnka provinile přikývla. „Už bylo těch vašich vylomenin dost,“ dodal Ludwig podrážděně, odtáhl fňukající Fritzí na chodbu, ale nezamkl Kristinin pokoj, nepředpokládal, že by ho neposlechla. „A teďka zatočím s tebou… jdeme!“
   „Hele, pusť tu ruku, bolí to! Gilberte, řekni mu něco!“
   Šedovlasý pokrčil rameny. „Promiň, holka, já už víc dělat nesmim.“
   „Zrádče!“ prskla a pak vyjekla, když ji bratr hrubě strčil do pokoje.
   „Běž si lehnout na postel, obvážu ti ten kotník.“
   Váhala. „Dyť ty nejseš doktor!“ namítla po chvíli přemýšlení.
   „Za války jsme museli ošetřovat mužstvo,“ odvětil a přísně se na ni zadíval. Nerad by se uchyloval k násilí, i když… u Františky člověk nikdy nevěděl, jak si zrovna stojí na pomyslném žebříčku.
   Dívenka s našedlými vlasy se na něho zašklebila. „Jo, to znám. Ručka sem, nožka tam, fik-fik.“
   Oplatil jí úšklebek. „Nemusíš se bát. Na to zatím nemáš nárok.“
   Střelila po něm vražedným pohledem. „Kdo se tě bojí, kruci?“
   Ta věta ho dopálila, ale podařilo se mu ovládnout emoce. Vzal nezdárnou Fritzí do náruče a bez dalších průtahů ji uložil do postele, pak šel prozkoumat skříň, zcela určitě tam bude lékárnička, a když ne, kus látky postačí.
   Dívka hypnotizovala jeho záda. Po chvíli se k ní vrátil a přikázal, aby nohu natáhla a držela rovně. Poslechla ho, na nějakou levárnu z bratrovy strany to tentokrát nevypadalo. Ovázal jí celý spodek nohy tak, aby jí obvaz nespadl, pak ji za ni vzal.
   Masáž chodidla? Takhle těžko, ušklíbla se v duchu. „Hej, co to děláš?“ Zděšeně vyjekla, když jí přitlačil zraněnou nohu k dřevěnému okraji postele. „Tohle jsme si nedomluvili!“
   „Jsi šídlo. Jinak tě nepřinutím, abys byla v klidu a ten kotník nenamáhala.“
   Mrknul na ni. Měla chuť vrazit mu zaťatou pěst do obličeje. S ledovým klidem jí připevnil končetinu k posteli a uzel udělal tam, kam nemohla dosáhnout.
   „Ludwigu, tohle už neni vtipný! Jak si to vůbec můžeš dovolit?“ Syčela a prskala, oplácel jí úsměvem.
   „Zapomínáš, že jsem bývalý voják, a opravdu se tu s tebou nehodlám špinit. Buď budeš poslouchat, nebo…“ Nechal větu nedokončenou.
   „Nemůžeš mě tady takhle nechat!“ Vymrštila se do sedu, ale vzápětí s bolestným zaúpěním padla zpátky. Její bratr jí s úšklebkem zamával a zmizel za dveřmi, které za ním zapadly.

   Spolkla nadávku, která se jí drala na jazyk. Kdosi se dobýval dovnitř, o chvíli později zahlédla blonďatou hlavu. Zmetek! To si ještě vyřídíme! Znovu zaprskala a upřela vražedný pohled tomu vetřelci přímo do očí. V klidu vešel.
   „Co chceš?“ vyštěkla. Jen se usmál, což šedovlasou neskutečně dopalovalo. „Co teď mám asi dělat, když jsi mi přivázal nohu k posteli?“ zasyčela na něj, po tváři jí přecházela mračna.
   Asi bude bouřka, pomyslel si sarkasticky a sedl si k ní. Ještě pořád soptila, měl by ji trochu zklidnit. Varovně zvedl ruku. „Pomalu, ty rebelko jedna! Ovázal jsem ti ten kotník, a jestli s ním budeš hýbat, tak ti nesplaskne.“
   Ušklíbla se. „A to snad byl důvod k…!“
   „Necháš mě laskavě domluvit?“ Rozčílil se, k pořádnému výbuchu už neměl daleko. Odfrkla si a zavrtala pohled do peřiny. Vzal ji za bradu a natočil jí hlavu zpátky. „Podívej se na mě.“ V jejím vzdorném pohledu ho něco zarazilo. Viděl v těch očích nenávist. „Krucinál, Františko, to mám odepnout pásek a dát ti pár výchovných?“
   Tak daleko to hnát nechtěla. Dobře věděla, že by to udělal. Nasadila pohled ustrašeného štěněte a zavrtěla hlavou.
   Povzdychl si. „To, cos udělala Kristině, se neodpouští. Má obličej samou modřinu. Jste dámy, proboha, a chováte se jak… jak zvířata!“
   Poslouchala to kázání, ze kterého se jí zvedal žaludek a třásly nervy. A nakonec dala tomu vzteku průchod. „Tak neměla přistoupit na tu rvačku!“ vyštěkla a za svými slovy si stála. O vteřinu později ležela znovu na zádech a tiskla si tvář. Za co? Proč mě pořád jenom bije? Se zuřivým syčením pohlédla do těch chladných modrých očí. Nezalekl se těch krví podlitých panenek, nebál se malé upírky, které zešedivěly vlasy, stejně jako jeho bratrovi. Promluvil, a i z jeho slov cítila agresi.
   „Spočítám to oběma, toho se vůbec nemusíš bát. A na svýho velkýho bratra si takhle dovolovat nebudeš, aby bylo jasno!“ Přikývla, nechtěla ho naštvat ještě víc. Pak Ludwig nasadil vážnější tón. „Nechci, abys s tou nohou hýbala, protože se musíš dát dohromady. Bude se tu konat maškarní ples a ty jsi hostitelka.“
   Myslela si, že na místě omdlí. Že by se snad ten blonďák už úplně zbláznil? Nejdu tam! Nedostane mě na žádnej úchylnej ples! „Tak na to zapomeň!“ Vmetla mu do tváře první větu, kterou jí slina na jazyk přinesla. Nepotěšila ho.
   „Františko!“ Rozkřikl se a napřáhl ruku, instinktivně ucouvla, mezi nimi bylo cítit silné napětí. „Už to nebude dlouho trvat a budeš dospělá. Musíš se začít chovat jako dáma.“
   Zaúpěla. On i Gilbert furt plkaj to samý. Já a dáma! Kde žijou? Začala pofňukávat. „Já chci být kluk.“
   Z bratrovy strany nepřišla vůbec žádná reakce. Na její kňučení a výbuchy vzteku si zvykl už dávno. Říkala si, že s ním asi nehne nic. Pak se zvedl a před odchodem jí věnoval poslední příkrá slova. „Udělalas už takových vylomenin, že můžeš být ráda, že jsi národ, protože jinak už jsi dávno mrtvá, to si uvědom! A jestli ještě někdy provedeš podobnou pitomost, dostaneš za vyučenou tak, že budeš litovat, že ses vůbec narodila!“ Už byl u dveří, když se k ní znovu obrátil. „Lež a přemýšlej o tom, co jsi provedla,“ řekl o poznání klidněji. Pak vyšel na chodbu a nechal ji samotnou.
   Vyděšeně zírala na dveře, stejný výraz měla i před malou chvílí, kdy hleděla do blonďákových chladných očí. Táhle zakňučela a rukama si podepřela hlavu. Jo, jsem národ. Ale ptal se někdo z vás, jestli jsem se vůbec chtěla narodit?

   Dorazili až na konec cesty. Gilbert Beillschmidt zaparkoval Volksvagen a očima zalétl ke spící Šárce. Když o sobě neví, je hrozně roztomilá. Kéž bych jí takhle sladkou moh vidět častějš… Potřásl hlavou a znovu malinko strčil do ospalé Česko. První pokus se mu nevydařil, no tenhle druhý snad bude úspěšnější. „Vstávej, Šípková Růženko, už jsme doma.“
   Něco zamumlala, byl by přísahal, že to znělo jako: vlez mi na záda, potom otevřela oči, odepnula bezpečnostní pás a spěchala vysvobodit své zavazadlo. Ušklíbl se. Fakt je nepoučitelná…
   V myšlenkách se vracel k oběma sestrám, ale především k Fritzí. Byla to rebelka, poznával se v ní, však také měli stejnou krev. Všiml si dívčina udiveného pohledu. Nevěděl, co ji tak překvapilo, bude moudřejší se zeptat. Opět do ní šťouchl a doufal, že jí ten zasněný výraz zmizí z tváře.
   „Máte to tu krásné,“ vydechla a nespouštěla oči ze zahrady.
   Rukou jí naznačil, že tu nemohou stát celý den. V očích mu jiskřilo, když ji vedl k domu, kde už na ně čekal Německo. Pochechtával se, když viděl, jak hnědovláska celá zčervenala, když jí blonďák políbil útlou ručku.
   „Ukaž slečně, kde bude spát, a pak přijď do pracovny, Gilberte,“ prohlásil Ludwig a usmál se. Prusko přihodil další ze svých vtipných průpovídek a znovu se zhostil role průvodce. Umínil si, že tahle křehká dívenka bude jednoho dne jeho.