TOPlist


Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz

 308-485-860

Povídkářský meil:
 Leonyda.Styron
@seznam.cz

 Lea Schröpferová - Facebook

Hlavní menu

   ›› Úvodní strana
   ›› O autorovi
   ›› Guestbook
   ›› Odkazy

Fanfiction

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Na motivy seriálů

Slash + erotická zóna

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Originální tvorba
   ›› Hetero povídky 18+

Originální tvorba

   ›› Vydané knihy - důležité info
   ›› Průřezy příběhů
   ›› Jednorázovky

Srazy, cony, akce

   ›› Přednášky
   ›› Srazy

Bonusy

   ›› Vzpomínková sekce Letaxu
   ›› Povídky na přání
   ›› Povídky od vás pro mne
   ›› Vaše obrázky
   ›› Teoretické okénko
   ›› Můj pohled na fanfiction
   ›› Audio povídky
   ›› Zvířecí patroni povídek






   

1.kapitola - Hranice možností

vloženo: 20.01.2011   
počet zobrazení:   


   Běžela lesem, a co chvíli se schovala za některý ze stromů. Věděla moc dobře, že cesta nebude snadná, i když ji nikdo nesleduje. Otřela z čela pot a podívala se na své ruce rozedrané do krve. Utekla z pekla a vrací se domů. Musela si dávat pozor na hlavní cesty, nevěřila slovům toho Němce. Jemu se věřit nedalo. Vzdychla si a prohrábla zašpiněné blonďaté vlasy. Pod tou už notně zablácenou košilí měla napůl roztrhané šatstvo. Nové boty byly jediným pozitivem na celé té zoufalé situaci. Nedokázala si vůbec představit, že by tu dalekou cestu k hranicím měla zdolat bosá.
   Z oka jí stekla jedna z posledních slz. Vzala do ruky pušku, kterou měla přehozenou přes rameno a která nebyla získána právě poctivou cestou. Zoufalá Němka se snažila dostat za Spojenci s ukradenou německou zbraní. Vůbec se za to nestyděla.

   Trvalo jí dost dlouho, než se dostala až sem. Hraniční čáru už měla na dosah a spojenecká armáda určitě někoho nechala hlídat obléhané území. Už měla po krk plahočení. Vytrpěla si dost, vydala všanc svůj život, jen kvůli vládci Velké Británie, Arthurovi Kirklandovi, který se jí ujal a pomohl jí zvednout se ze dna. Jí, zlomené dívce, příležitostné tanečnici, tulačce a zlodějce. Nikdy mu za to nepřestane být vděčná.

   Při vzpomínce na zelenookého mladíka jí do očí vhrkly slzy, rychle je otřela. Nemůže zapomenout, že ji chtěl odstranit z cesty, přece slyšela jeho hlas, nemohla to být mýlka.
   Pohlédla na zbraň a ušklíbla se. Je nabitá, to vyzkoušela hned, jakmile to bylo možné. Měla by risknout cestu do údolí. Když šikovně sejde z kopce, nevšimnou si jí, dokud se jim sama neukáže.

   Plán se zdařil. Držela pušku v ruce a bedlivě sledovala okolí, právě k tomu ji vyškolili. Zahlédla britské uniformy a v duchu se zaradovala. Brzy se její domněnka potvrdila, když zaslechla několik anglických nadávek. Vyšla z úkrytu, zbraň stále pevně třímala v ruce.
   „Hej, ty tam! Odhoď to!“ zavolal na ni nějaký voják.
   „Nebojte se! Já patřím k vám!“ volala v odpověď.
   „To jistě! Máš na sobě nepřátelské barvy, holubičko!“ uchechtl se jeden z těch starších.
   „Kde máte velitele?“ vydechla, považovala to za nejrozumnější řešení.
   „Tak naposledy, slečno. Odhoďte tu pušku na zem!“
   „Je kradená,“ zabručela, když ji pokládala. „A nabitá,“ dodala, než od ní odstoupila. „Tak mějte přece rozum! Utekla jsem Němcům!“
   Podívali se po sobě a zřejmě vyhodnocovali situaci. Ta zranění si mohla koneckonců způsobit sama, zašpinit se tu dalo vcelku snadno. Měla na sobě nepřátelské barvy, vojenské boty a právě přiznala, že ta zbraň je kradená.
   Blonďatá poznala, že jí nevěří. Bylo tak snadné pochybovat o tom, že nějaká žena mohla přežít v rukou samotného Německa. Udělala poslední zoufalý pokus a začala si stahovat košili.
   „Asi něco schovává pod tím. Rychle!“
   Vojáci ji bleskurychle obklíčili a srazili na zem do bláta. „Pusťte mě, já musím do Anglie!“
   „Tak toho se neboj. My tě tam odvezeme,“ zašklebil se jeden a odtáhl ji do tábora. Ať velitel rozhodne, co s ní.

   Na nemocničním lůžku ležel šedovlasý mládenec se zlomenou nohou a naproti němu si hnědovlasý mladík v kabátě pohrával s revolverem.
   „Hele, já vím, že jako válečnej zajatec bych měl mlčet, ale tohle je fakt směšný, Alfréde! Až tě s tou věcičkou některá z těch milých nemocničních sestřiček uvidí, zavolá fízly, a o to se s tebou klidně vsadim,“ zabručel Prusko a obrátil krvavě rudé oči v sloup.
   Modré oči se zabodly do podlahy. Nesnášel, když ho někdo poučoval. Je přece hrdina! „Napáchal jsi hrozně zla a včera jsi urazil bráchu, tak tě teďka hlídám já,“ řekl hlasem plným hořkosti.
   „Ó, promiň, já zapomněl! Heleď, nemusíš mi denně připomínat, co jsem vyved, vim to moc dobře. Lituju jenom jedný věci… že tě nemůžu pořádně nakopnout do zadku!“
   Amerika se nejdříve zarazil, pak ale pochopil, co mu právě bylo řečeno tím lehce ironickým, ale přece laskavým tónem. „Nekoleduj si, nebo ti píchnu sedativa!“ pohrozil mu hnědovlasý, ale na hlídaného to vůbec žádný dojem neudělalo.
   „Ty musí předepsat doktor a na zlomenou nohu ti je nedá. Takže… shrnuto, podrženo… máš pech.“
   Modré oči nevěřícně přejížděly po mládenci v tmavě modré uniformě, až to Alfrédovy nervy nevydržely a mladý muž na svého svěřence namířil zbraň.
   Prusko se ušklíbl. „Jestli ti to udělá radost, tak to zmáčkni, ale nebudeš o nic lepší než můj drahej bratříček.“
   Amerika zamrkal, ale pistoli měl stále namířenou. „Jak to myslíš?“
   Šedovlasý si povzdychl. „No, neni to tak dávno, co se mě Ludwig pokusil zabít… teda neměl to přímo v plánu, jenomže se mu to málem povedlo. Ale proč k tomu došlo, to ti nemíním vysvětlovat.“
   „No, ale já bych to rád slyšel.“ Snažil se, aby se mu přestala třást ruka, jenže v tu chvíli si ho všimla zdravotnice.
   „Pane! Vy jste se zbláznil?“
   Gilbert přejel pohledem z šokované nemocniční sestry, která držela v ruce talíř s ovocem, na Alfréda, který už začínal v obličeji rudnout. Řešení ho napadlo až obdivuhodně rychle. „No tak už mi tu zbraň dej.“ Naprosto bez varování k hnědovlasému napřáhl ruku. Zmatený Amerika mu ji okamžitě podal. „Víte, slečno, ten revolver je totiž můj. Tady Alfréd je policajt a chtěl mi dokázat, že mu ten odznak nedali pro nic za nic. Koukněte, neni vůbec nabitá.“
   Mladá žena nevěřícně zakroutila hlavou. „Ale nemůžete ji tady mít, tohle je nemocnice!“ namítla opatrně.
   Šedovlasý pohodil hlavou. „Nebojte se, schovám jí a nevytáhnu, jenom mi jí nechte.“ Oblažil ji kajícným pohledem. „Jsem válečnej hrdina a chci ještě věřit, že za něco stojím.“
   Sestřička mírně zčervenala v obličeji. „Ale pane, vždyť vy přece neumíráte.“ Pak se ale znovu ztratila v jeho očích a téměř neznatelně přikývla. „Tak dobře,“ řekla, odložila talíř na stěně a zmizela za dveřmi.
   Amerika zalapal po dechu. „Kdo tě naučil takhle kecat?“
   „No, víš… nebude to třeba tím, že jsem o dost starší než ty? Zahráváš si s ohněm, akorát o tom zatím nevíš.“
   Hnědovlasý se na něho překvapeně podíval. „To myslíš vážně?“
   Prusko se zašklebil. „Hele, chtěls, aby ti tu pistoli nesebrala, a to jsem zařídil. Oba víme, že je nabitá, takže jí klidně můžu vzít a začít střílet do stropu.“
   „Ne, já… omlouvám se, tak mi jí vrať!“
   Šedovlasý mu podal zbraň a vzdychl si. „Řek jsem to včera Arthurovi, zopakuju to ještě tobě a každýmu dalšímu milovníkovi spravedlnosti, kterýho za mnou pošlou. Poslouchej pozorně.“
   Alfréd se podrbal na hlavě a pak poslušně zmlkl. Gilbert se malinko podivil, ale přisuzoval to tomu, jak hrdinského Američana dokonale zmátl.
   „Takže… mám zlomenou nohu a dokud nezačne pořádně srůstat, nemůžu se zvednout z postele a ani nechci, protože by z toho byly komplikace, zdravotní. Navíc se mi nijak nezamlouvá představa, že bych si přes sebe měl přehodit zástěru a začít napravovat škody, takže tu klidně budu lazarovat tak dlouho, dokud nebudu úplně fit. Sestřičky mě tu mají rádi a chodí sem poslouchat pohádky a doktorům si nestěžuju. Tak, nějaký další námitky?“
   Alfréd zavrtěl hlavou a schoval zbraň do pouzdra v opasku. „Já ti ale nemůžu věřit. Vy Němci jste zrádný,“ namítl opatrně. „A… lotrovina ti kouká z očí, abys věděl,“ zakňoural a znovu se do nich podíval, aby se o tom ujistil.
   Prusko si vzdychl. „Jsi pořád ještě mimino, Alfréde. Vim, o co ti jde, a je mi to fuk. Jestli se bojíš nechat mě tu samotnýho, tak mi nasaď želízka a rozhlaš po celý nemocnici, že mají na oddělení několikanásobnýho vraha. Jo, nech mě trápit, ještě nemám dost.“
   Gilbert stočil pohled do strany, hnědovlasý nepochopil, co to gesto mělo znamenat, ale neuniklo mu, že šedovlasý posmutněl, jako kdyby měl na duši nějakou bolístku.
   „Dobře, já… věřím ti. Nechám tě tu a přijdu až za pár dní.“
   Amerika se měl k odchodu, ale Gilbert ho zastavil ve dveřích. „Jen ještě jedna taková věc… svrhnout Kikovi na města atomovku byl extrémně blbej nápad! Jestli tě za to nepřiškrtí, začnu si myslet, že je nemocnej.“
   Hnědovlasý hlasitě polkl. „Jak o tom víš?“
   „No jak asi? Celej tenhle špitál si o tom povídá!“ vybuchl šedovlasý a praštil do prostěradla.
   „Já jsem…“
   „Zmiz, nebo po tobě taky něco hodim,“ ucedil Prusko ledově a Alfréd rychle opustil pokoj. Co jen toho Němce může tolik trápit, že mu úplně ztěžknul hlas? Dal si slib, že na to přijde.

   Jednotka pohraničníků dovedla zmoženou dívku do tábora. „Pusť mě, ty anglický hovado, a já ti do pěti minut nakopu zadek!“ běsnila. Zbraň jí zabavili, ale to mohla čekat.
   Voják, který ji držel ocelovým stiskem a nepovolil, ani když mu šlápla na nohu, se rozesmál. „Tak mám takovej dojem, že tebe je třeba zastřelit rovnou.“
   „My si snad tykáme, Angličane?“ odsekla vztekle a rozchechtala zbytek jednotky. Odplivla si. Přišla sem hledat pomoc a oni se k ní chovají, jako by neměla všech pět pohromadě. „Já patřím k vám,“ zopakovala s velkým sebezapřením.
   „To by mohl říct každý, nemáte žádné doklady.“
   „Kdybych je měla, už jsem dávno mrtvá,“ povzdychla si. „Ale komu bych chyběla, že?“
   Upřela pohled na vybavení vojenského ležení. Nikdy nebyla na frontě, její úkoly mívaly jiný ráz. Pochopila, že těm primitivům s vymytým mozkem bude jen těžko něco vysvětlovat. Rozhodla se, že bude mlčet. Snad se karta obrátí.

   Přivedli ji před velitele, blonďatou to zklamalo. Nikde v táboře neviděla Arthura ani jeho bratra ani svého bývalého nadřízeného McKintira.
   „Co jste to sem přivedli?“
   Ten chlap byl tlustý jako bečka, s čertovskou bradkou a podezíravým pohledem. Nenechal ji ani promluvit. Když si vyslechl hlášení, prohlásil, že na sklonku války se něčím tak malicherným nebude zabývat a že je-li dívka zlodějka, ať se s ní tak naloží. V dívce zatrnulo, když ji odváděli kamsi pryč. Začínala se bát budoucnosti a v hlavě se jí zrodila nehezká myšlenka. Co když ji hlavní velitel, ten blonďák jménem Ludwig, nelhal? Možná to všechno opravdu byla jen součást Kirklandova důmyslného plánu.

   Vysoký Francouz se s úsměvem díval na hnědovlasého mladíka, který se rýpal v záhoně na něčí předzahrádce. „Dělám to dobře?“ Ital se ohlédl, v očích nejistotu.
   „Přesně tak, můj milý Feliciano. Musíme znovu vzkřísit lásku,“ prohlásil blonďák dramaticky a díval se, jak jeho svěřenec zasazuje květinová semínka. Každý člen Osy byl po prohrané válce nějak potrestán, ale všichni členové spojenecké aliance věděli, že k tomuhle chlapci musí být mírní.

   Mladá dívka zadržovala slzy, pak znovu vztekle praštila sevřenou pěstí do zdi. Nevěděla, kolik dní už ji tu drží. Snažila se s tím veřejným činitelem mluvit, ale po prvním pokusu najít její jméno v rejstříku hledaných osob to vzdal. Věděla jenom to, že jejím novým bydlištěm je policejní komisařství v Londýně.
   Pamatovala si cestu jen matně. Nacpali ji do auta a nějak dostali přes Atlantik. Sepsali s ní protokol, do kterého nesměla mluvit. Zaevidovali ji jako zlodějku a podle toho, co zaslechla, ji nechají v cele, než začne soud. Německou košili od Ludwiga si směla ponechat, brali to jako důkaz, popravdě se ani nenamáhali sehnat jí něco pořádného na sebe.

   Ani už nepočítala, kolikrát se pokusila přivést místní policisty k rozumu. Věděla s jistotou, že válka ještě neskončila. Odmítli ji zapsat pod jejím tajným jménem, a kdyby jim prozradila to pravé, rovnou si vykope hrob. Mluvila s nimi plynně anglicky, ale nebylo to k ničemu.

   „Tady máte jídlo, slečno.“
   Musela ustoupit, asi se báli, aby se na některého z policejních důstojníků nevrhla. „Už jste něco našli?“
   „Lituji, slečno. Nejste v seznamu trestaných, pohřešovaných ani mezi válečnými zajatci. Zkusili jsme hledat jen podle příjmení.“
   „Ale ne! Musíte prohledat seznamy tajných agentů spadajících pod Británii. Jděte do vládního archivu a vyžádejte si povolení!“
   „Víte dobře, že tohle není v našich silách.“
   Povzdychla si, nebylo to k ničemu. „Tak mě nechte si zavolat! Musím mluvit s Arthurem Kirklandem, vládcem téhle země.“
   Policista přimhouřil zrak. „Slečno, nevím, čím vás to nadopovali, ale nám vládne královna.“ Pobaveně se uchechtl.
   Zmlkla. Nechtěla, aby ji považovali za blázna, to by bylo snad ještě horší než hnít ve vězení. Přestala se ptát a snažit se odporovat, jen vzpomínala, a byla si stále jistější tím, že Arthur Kirkland si pro ni nepřijde.



(Spojenci dobyli sídlo Osy.)


   Kapitoly: 1 2 3 4 5