4.kapitola - Příměří

vloženo: 21.02.2011   
počet zobrazení:   

   Chvíli zůstala stát s otevřenými ústy, jak hleděla na usmívajícího se Arthura Kirklanda. Pak se ale vzpamatovala, v očích se jí zlostně blýsklo, rychlými kroky k němu přiběhla a začala mu sevřenými pěstmi bušit do hrudi. „Hajzle! Ty jeden zatracenej hajzle! Nechals mě tu hnít!“ Bylo jí jedno, že jí z pusy prší urážky, že svému dávnému příteli tolik ubližuje. Pořád měla v paměti ten hlas z pásky.
   „Elke… co to povídáš?“ zašeptal zmateně, vůbec ji nepoznával. Vypadala přesně tak, jak si ji pamatoval, jenomže byla strašně pohublá, a až teď si všiml, že jí v očích plane nenávist.
   Uskočila od něj. „Chtěl ses mě zbavit, Kirklande! Vím o té nahrávce!“ zasyčela vztekle a propalovala ho pohledem.
   „Jaké? O čem to mluvíš? Hledal jsem tě tolik měsíců, nenechalas po sobě jedinou stopu. Víš, jak moc jsem se o tebe bál?“ V jeho hlase zazněl podtón paniky. Co to s ní udělali? Já toho Ludwiga přerazim! Ten si užije takový galeje, že mě ještě bude prosit, abych ho šoupl do chládku!
   Všimla si, jak zavrčel. Má to brát jako přiznání? „Domlouval ses s bratrem. Chtěli jste se mě zbavit!“ vyhrkla ublíženě. „Nemohla jsem se splést! Byl to tvůj hlas!“
   „Ale… já přece nikdy nic takovýho neřek!“ bránil se, když do něj znovu začala mlátit. „Prosím tě, vyslechni mě. Já ti dokážu, že je to jen nedorozumění. Jenom… mi dovol si s tebou v klidu promluvit.“ Ukázal na židli, sám došel ke druhé a posadil se. Neochotně následovala jeho příkladu.

   Z jeho očí se vytratil zmatený výraz, teď už si opět počínal jako policista, i když se začínal bát, že jeho drahé holčičce poškodili mozek. Začal zvolna, jemně, nechtěl ji nějak vyplašit. „Foxy, chtěl jsem ti nabídnout, abys chvíli bydlela u mě. Tedy, pokud to přijmeš.“
   Hleděla mu do očí a rozmýšlela se. „Víš, že nemám kam jít, Arthure, takže to přijmout musím,“ řekla opatrně.
   Zavrtěl hlavou. „Nechci tě nutit. Vezmu tě k sobě jenom, pokud budeš chtít… a pokusím se ti dokázat, že jsem na tvé straně. Netuším, co ti o mně navykládali za bludy, ale zaplatí za to, jak se chovali. Už je po všem, válka skončila, a já udělám všechno pro to, abys na to špatné zapomněla.“
   Chtěl ji vzít za ruku, ale vytrhla se mu. Vzdychl si a mlčel. Neměl z toho dobrý pocit, jenže věděl, že když na ni bude tlačit, bude to jenom horší. Všiml si, co má na sobě, a zamračil se. Pochopila.
   „Nikdo se tu se mnou nebavil. Nedali mi ani oblečení. Aspoň jsem mohla do sprch. A… hladem mě tu taky netrápili.“
   „Jinak bych jim dal co proto,“ ušklíbl se. „Jak ses sem vlastně dostala? Chci to slyšet od tebe!“
   Foxy chvíli přemýšlela. Ať řekne cokoli, stejně se tím nic nezmění. Pořád mu nevěřila a bála se, aby pak její vlastní slova nepoužil proti ní.
   „Řekla jsem si, že bude lepší se těm vojákům na hranicích ukázat, uniformy jsem poznala,“ začala zvolna, jak vzpomínala na to, co bylo.
   „Utekla jsi?“ zeptal se jí náhle.
   Zavrtěla hlavou. „Propustili mě. Neřekla jsem jim, co chtěli slyšet, ale rozhodli se mě nechat žít.“
   „A naši muži tě vzali sem?“
   „Nikdo mi nevěřil. Uráželi mě a posmívali se. Těšili se, jak mi to spočítají, až válka skončí. A tady jsem se dozvěděla, že jsem měla jít před vojenský soud jako… jako člen Osy!“ vyhrkla zoufale.
   „Cože?“ vykřikl a otřásl se. „No, vypadá to, že jsem přijel právě včas. Vrátíš se se mnou domů, všechny protesty ti zamítám. Potřebuješ se zotavit.“
   Chytil ji za ruce, s naprostým klidem se podíval pod košili a stále se více se mračil. Ve svém rozhodnutí se jen utvrdil. „To roztrhaný triko a modřiny, kam se podívám. Tak tohle jim spočítám, zatracenejm náckům!“ Arthur běsnil a Foxy se ho začínala bát. Pak ale jeho hlas zjemněl, když odhodlaně prohlásil: „Už ti nikdo neublíží.“

   Vyšel z místnosti a přivedl ji do kanceláře, kde seděl její oddaný hlídač. „Ta mladá dáma odchází se mnou. Najděte všechny její věci, ať je připravená k odchodu.“ Mluvil rázně a úsečně, takovému tónu se nedoporučovalo odporovat. „Děláte svou práci dobře. Jaká je vaše hodnost?“
   „Jen poručík, pane,“ zajíkl se mladík a čekal další instrukce.
   „A jestlipak víte, že jste tu zadržovali příslušnici britské tajné služby? Tohle je agentka Foxy Adamsová, prosím, seznamte se.“
   „Josh Irwing, madam. Moc mě to mrzí, prosím, odpusťte nám ten omyl.“
   Promluvil za ni Arthur. „Nic se nestalo, to je vaše jediné štěstí. Jak vidíte, agentka se umí dokonale maskovat.“
   „Pravda, vůbec nás nenapadlo, že patří mezi špióny.“
   „Dobrá, už toho nechme. Chci protokol o propuštění a její věci na stůl.“
   Foxy po něm přejížděla podezíravým pohledem. Kirkland si počínal tak, jako kdyby podobné věci dělal denně. Nelíbilo se jí to.

   Naskládala si svůj skromný majetek do malé tašky a vydala se s ním k autu. Zpanikařila, když jí kolem těla utáhl dlouhý řemen. „Ale no tak! Kdybysme nabourali, zachrání to život. Děláš, jako bys seděla v autě poprvé. Zatím se to moc nepoužívá, ale brzy tyhle „pásy“ půjdou do výroby. Říkal mi o tom Švédsko a ten má na obchody nos.“
   Vzdychla si. Chová se jako husa, ale pořád měla na hrudi ten svíravý pocit, který ji nutil k opatrnosti. Trochu si vydechla, když si Arthur také utáhl „pás“. „No, je pravda, že jsem asi nějak odvykla autům,“ přiznala.
   „Nemusíš mi říkat nic z toho, co se stalo. Nechci, abys to znovu všechno prožívala. Umím si to představit.“ Neodpověděla mu, ale ze srdce jí spadl velký kámen. Bála se, že se bude vyptávat.
   Zařadil rychlost a občas se po ní podíval. Připadala mu jako ustrašené děvčátko, což jen posílilo sourozenecké pouto, které si namlouval.
   „Nic není důležitější než to, že jsi zpátky, Elke.“
   „Skutečně?“ vydechla a zabloudila k němu pohledem.
   Oblažil ji zářivým úsměvem. „Na to dám krk!“

   Prusko vystoupil z malého letadla. Doprovázela ho americká hlídka. Alfréd mu dal najevo, že když se bude chovat slušně, nebudou třeba žádná opatření. Gilbert nad tím mávl rukou. Na tu nohu stejně ještě nemohl pořádně došlápnout. Muži ještě počkali, až si pro delikventa přijde hnědovlasá dívka v uniformě.
   „Gilberte!“ Wang ho zdvořile objala. „Pokud si nedáte občerstvení, můžete jít, pánové,“ kývla směrem k vojákům a pak se zadívala na šedovlasého. „Jak to s tebou vypadá?“ zeptala se opatrně.
   „No to víš, ještě to neni úplně zahojený. Budeš mi muset měnit obvaz, ale to pro tebe snad nebude takový problém.“
   Přikývla. „Mám… na tebe malou prosbu. Mám strach o bratra. Nechce se mnou mluvit, vůbec ho nepoznávám, tak strašně ho válka změnila. Chci tě jen poprosit, abys ho… trochu rozmluvil.“ Zatvářila se rozpačitě. Pochopil, že se brání takovému vstřícnému hovoru s nepřítelem.
   „Udělám, co budu moct, Wang. Kde je?“

   Kiku zkoušel krumpáčem rozkopávat ztvrdlou hlínu. Třásl se vztekem, a když mu kdosi skočil na záda, málem vyletěl z kůže. „Kdo z vás zpropadených dozorců si dovolil…?“ vyjekl, prudce se otočil a uviděl planoucí rudé oči a škodolibý úsměv.
   „Ale ale, to mi teda fandíš! Takhle daleko jsem to fakt ještě nedotáh!“
   Japonsko byl dokonale zmatený. „Gilbert! Co… co tu děláš?“
   „No co myslíš? Zařadili mě do pracovní čety!“ usmál se a mrkl na něj. Až zjistí, že ve dvou se jde i do pekla veseleji, přestane se tvářit tak ztrápeně.
   Čína se všemožně snažila být na ty dva mírná a na příslušníky jejich armád trochu tvrdší. Nerada válčila, neměla to v povaze. Kdysi dávno se s Kikem pohádala, a nakonec došlo k ozbrojenému střetu, ale nikdy by mu neusilovala o život. Teď před oba postavila mísu s masem zamíchaným v rýži a omáčce a nepřestávala se tvářit bezradně. Doufala, že si s tím paličatým mezkem šedovlasý nějak poradí. A Prusko se opravdu snažil z Japonce něco vymáčknout.
   „No jo, tohle je daleko lepší než ta nemocniční strava,“ rozplýval se Gilbert a spokojeně mlaskal. „Co myslíš ty, Kiku?“
   „Takové jídlo bych si udělal, kdykoli by mě napadlo,“ zamumlal otráveně. „Kde tě drželi?“
   „Pod Alfrédovými ochrannými křídly. Bránil mě svou vlastní zbraní,“ uchechtl se Němec a zamrkal. „Heleď, poslyš… proč nemluvíš s Wang?“
   Kiku se zachmuřil. „Nemám své sestře co říct!“ odpověděl úsečně.
   „A co by tě přimělo změnit názor?“ vyzvídal dál.
   „Kdyby mi řekla, proč se spustila s Braginským.“
   Gilbert polkl. „Eee… hele, Hondo, a víš o tom, že stojí za tebou?“
   „Ano, toho jsem si vědom,“ ucedil jedovatě a střelil po hnědovlásce pohledem.
   Do očí jí vyhrkly slzy a s plačtivým: „To je jenom moje věc!“ utekla z jídelny.
   Prusko si vzdychl. „Ty teda fakt neumíš jednat se ženskýma,“ vzdychl si. „Ta holka je z tebe nešťastná.“
   „To je mi ale úplně jedno,“ zabručel Honda a znovu se porýpal v jídle. „A něco ti řeknu… tohle vězení si náramně užívám!“

   Vysoký blonďák v hnědé košili se díval na dívku v zástěře, která nosila na stůl. Unavený hnědovlasý aristokrat z ní také nespouštěl oči. „Je to výborné,“ zamumlal Německo, zvyklý chválit dobrou kuchyni. „Jsi vynikající kuchařka, Natasho.“
   „Pro tebe jsem slečna Arlovskaya!“ prskla a propalovala ho pohledem.
   Ludwig si vzdychl. „Není to tak dávno, co jste mi vypomohli s Polskem. Bylas u toho, pokud si dobře vzpomínám.“
   Blonďatá přikývla. „Jo, tehdy se nám to zdálo výhodné a Ivan do té smlouvy šel s velkým nadšením. Jenomže potom se to zvrtlo a já odmítám, abys nás spojoval s Osou! Mohli jste dopadnout hůř, oba dva!“
   Chtěl jí něco odpovědět, ale Rakousko ho rychle přerušil a požádal ho, aby už mlčel. Povzdychl si, ale poslechl. Na rozmíšky bude vždycky dost času.

   Auto zastavilo před obrovským domem, sídlem Arthura Kirklanda. Foxy se chvíli rozhlížela, když z toho pekelného přepravního prostředku vystoupila, byl to rozsáhlý pozemek. Následovala svého bývalého nadřízeného k hlavnímu vchodu. Když ale překročila práh, zamotala se jí hlava a taška jí vypadla z rukou. Mladík ji zachytil, do jedné ruky sebral tašku a podržel si dívku v náručí.
   Přiběhl k nim jiný mladý muž. Měl hnědé vlasy a jen nedbale zapnutou košili. „Co jí je?“
   Alfrédova slova ji probrala. Cítila, jak se nad ní někdo sklání. Ten hlas jí přišel povědomý. Otevřela oči a trhla sebou.
   Amerika se na ni krátce podíval a pak zahučel: „Praštila se do hlavy?“
   Foxy zaúpěla a znovu se jí zatmělo před očima. Arthur se na bratra zamračil. „Řeknu ti jedno… vůbec mi to neusnadňuješ!“