5.kapitola - Klec

vloženo: 01.03.2011   
počet zobrazení:   

   Blonďatý mladík v zeleném odnesl bezvládnou dívku do pokoje. „Bojí se nás,“ řekl, když ji položil. „V tom domě jí něco navykládali. Tvářila se jako vrah, když mě uviděla,“ vzdychl si.
   Amerika pokýval hlavou. „Aha, to by dost vysvětlovalo. Co s ní chceš dělat?“
   Zaslechla poslední slova a vymrštila se do sedu. Arthur ji okamžitě popadl za ruce a zatlačil zpátky do postele. „Pusť mě!“ vyjekla zoufale.
   „Teď se taky tváří nebezpečně,“ poznamenal hnědovlasý nevinně.
   „Alfréde, ven!“ zařval Anglie a potřásl hlavou. „Omdlela jsi, chvíli lež, prosím.“
   Pustil ji, zamrkala. „Jedno vězení jsem vyměnila za druhý,“ zabručela a nespouštěla z něho zrak.
   „Mrzí mě, že to tak bereš,“ prohlásil klidně. „Ale i tak jsem rád, že jsem tě našel. Řeknu ti jednu věc. Jestli budeš chtít odejít, nikdo ti bránit nebude, ale udělej to, až přestaneš být takhle roztřesená.“
   „Proč?“ vydechla a čekala na odpověď.
   „Rozum máš někde v oblacích a někdo by toho mohl využít a třeba tě zranit. Jde mi jen o tvoje bezpečí, i když tomu nevěříš.“ Na chvíli se odmlčel a pak ukázal rukou ke dveřím. „Ten kluk, co tu byl, je můj brácha Alfréd, Amerika.“
   „Já vím, poznala jsem ten hlas,“ zašeptala. „Neodejdu odtud, pokud nebudu mít důvod. Přece víš, že nemám kam jít.“
   Povzdychl si. „Prospi se, udělá ti to dobře.“ S těmi slovy ji opustil, a jak otevřel dveře, praštil Alfréda, který za nimi šmíroval.
   „Úúú!“ úpěl a držel si nos.
   „Slídit se nemá, troubo jeden,“ zavrčel Arthur a pak ho chytil za rameno. „Pojď se mnou, musíme si promluvit.“

   Odtáhl ho o pár pokojů dál. „Naši zajatci z Německa vypovídali, že si na ní Ludwig pořádně smlsnul. Ta holka je nalomená, to je jasný.“
   „Takže jí chceš dát někam na zotavení?“ nadhodil hnědovlasý.
   „Nic takovýho! Brala by to jako zradu, a stejně by jí to nepomohlo. Chtěl jsem tě jenom poprosit, aby ses jí na to nevyptával.“
   „A proč to nechceš vědět?“ zajímal se Alfréd.
   „Když bude chtít, řekne nám to sama. Je to žena, bude mít nervy dost špatný. Přece jen… chlapi vždycky víc vydrželi.“
   „To je pravda,“ připustil Amerika. „A proč jí tu chceš nechat?“
   „Byl bych rád, kdybych jí dokázal vrátit důvěru ve Spojence. Myslí si, že jsme ji my dva chtěli zlikvidovat,“ povzdychl si a zadíval se na chvíli z okna, než se k němu zas obrátil.
   „Asi si to nemyslí, když tu zůstala,“ namítl hnědovlasý opatrně.
   „To proto, že se bojí,“ vysvětlil Arthur. „Ale věřím, že si za chvíli zvykne na to, že jí tu nikdo ublížit nechce.“
   „V to doufej, bráško.“

   Wang se vytratila z jídelny. Na chodbě, daleko od těch dvou, dala průchod slzám. Pak je rychle otřela a vydala se za svým zpovědníkem, velkým zeleným drakem. Jakmile ji uviděl, přejel po ní zkoumavým pohledem. „Ty jsi plakala, holčičko.“
   Ani se nesnažila zapírat. „Už to není můj bratr! Ne tohle zlomyslné stvoření, co umí jenom ubližovat!“ Zasykla, jak ji zabolela podlouhlá jizva táhnoucí se po celých zádech, když ji po nich kdysi bratr přetáhl katanou.
   „I když si to nechceš přiznat, stále je to tvůj sourozenec a tam uvnitř ho nikdy nepřestaneš mít ráda, i když se navenek rozkmotříte.“
   Znovu se jí oči zalily slzami. „Nechci na něho být hnusná. Věřím, že by to mohlo jít po dobrém.“ Slané proudy svlažovaly dračí šupiny. Dívka se náhle zarazila, protože zaslechla šramot. Sebrala z podlahy meč a pomalu se sunula ke dveřím. Vzápětí chytila za paži šedovlasého, který se ji vydal hledat.
   V očích jí zaplály ohně. „Co tu děláš?“
   „Šel jsem za tebou. Nechci, aby sis přibírala, co řekl Kiku.“
   To už na ni bylo moc. Ne, nebudou ji litovat, to jim nedovolí! „Dovolila jsem vám zdržovat se v domě, dala jsem vám dost svobody, tak mě prosím neurážej!“
   „Ale já jsem přece… jenom jsem ti chtěl pomoct, Wang! Vidim přece, jak hrozně to na tebe všechno padá!“ namítl Prusko opatrně, ale jen tím přilil olej do ohně.
   Hnědovláska mu strčila ostří meče k hrdlu. „Byla chyba chovat se k vám shovívavě. Dělala jsem, co se dalo, abych to tu Kikovi usnadnila. Málem bylo rozhodnuto, že ho dostane na starost Alfréd! Odteď jste moji nepřátelé, a podle toho s vámi budu jednat. Ruce nad hlavu!“
   Čína byla rozčilená, Gilbert se jí ani nesnažil odporovat. Když o pár minut později skončil v cele se dvěma pryčnami, jen si povzdychl. Netrvalo dlouho a Wang dotáhla Kika, který prudce dopadl na podlahu vedle šedovlasého, ale ještě se otočil a střelil po dívce pohledem plným opovržení, než za ní zapadly dveře.
   Prusko se na Japonce utrápeně zadíval. „A to jsme se tu mohli mít tak krásně! Kiku, ty seš fakt vůl!“

   Ivan dovolil německému veliteli, aby si zavolal. Jak skončili ostatní, o tom měl jen nejasné informace. Chtěl jenom vědět, zda neublížili Felicianovi. Ulevilo se mu, když se ve sluchátku ozval jeho hlas, uvolněným tónem ho pozdravil.
   „Německó! Jak se máš?“ vyjekl Ital nadšeně, a kdyby teď Ludwig stál naproti němu, viděl by ty jiskřičky v jeho očích.
   „Jde to,“ pousmál se. „Mám tu Rodericha. Kde jsi ty?“
   „Já ve Španělsku. Je tu krásně teplo. Ale bráška Romano mě tu nevidí rád.“
   „Tomu se ani moc nedivím,“ vzdychl si blonďák. „Neublížili ti nějak?“
   „Né, jsou moc hodní.“
   „Tak to moc rád slyším, Feliciano. My tady pilně pracujeme. Chtěl jsem jen vědět, jak se ti daří.“ Ještě chvíli spolu hovořili, pak Ludwig zavěsil. Ze srdce mu spadl veliký kámen.

   Blonďatá dívka ležela na boku, hypnotizovala zeď soustředěným pohledem a přemýšlela. Všimla si, že se dveře otevírají, ale nijak nezareagovala. Byl to Alfréd. Sedl si k ní a mlčel. Obrátila se k němu. Malinko sebou trhl.
   „Ještě tě bolí hlava?“ zeptal se opatrně.
   „Ne, byla to jen slabost,“ zašeptala a sledovala ho podezíravýma očima.
   Hnědovlasý trochu znejistěl. „Bratr mi říkal, co se stalo. Pomůžeme ti, jak to jenom půjde.“
   Pro Foxy to bylo, jako kdyby jí zarazil dýku do zad. „Nepotřebuju pomoc! Jsem naprosto v pořádku!“ vyštěkla, ale pak se zklidnila. „Děkuju vám, pane.“
   „Jsem Alfréd. Tykej mi,“ požádal ji a pokusil se usmát, než se zvedl a nechal ji v pokoji samotnou.

   Chvíli jen tak zírala do stropu a pak si šla obhlédnout dům. Byl velký a na každém kroku z něj dýchala historie. V domě Německa to bylo podobné, národy si asi potrpěly na přepych. Tu a tam nahlédla do pokoje, jehož dveře zůstaly otevřené. Většinou nenašla nic zajímavého. Nakonec vyšla z domu, chtěla si prohlédnout zahradu. Veliká brána jen čekala, až skrz ni projde za svobodou. Zůstala stát u košatého stromu a nespouštěla oči z toho širokého kovového plotu. Pak zavrtěla hlavou. Ještě pár dní tu s nimi vydrží.