3.kapitola - Černá díra v záznamech

vloženo: 18.02.2011   
počet zobrazení:   

   Antoniova tvář zářila úsměvem. Právě vykládal z auta další bednu plnou rajčat, ale měl schované i jinak barevné kousky zeleniny. Jeho hnědovlasý pomocník strašně funěl, a co chvíli mu z úst unikla peprná nadávka.
   „Ale Romano, takhle bys mluvit neměl,“ napomenul svěřence Španělsko a on mu oplatil zaškareděním.
   „Já to fakt nechápu, Antonio! Feliciano udělal šílenej průser, má na svědomí zabití děsný spousty lidí a my mu nesem jídlo! Můžeš mi to vysvětlit, kono-yaro?“
   Jeho bývalý poručník si povzdychl. „Ale však to není odměna. Navíc… jak Arthur, tak Francis nám přece řekli, že s tvým bratrem musíme zacházet nanejvýš opatrně.“
   „Jenomže takhle to klidně udělá znova, a ani mu to nepřide blbý! Tak Antonio, dělej s tím něco!“
   Už mu nestačil odpovědět, protože je začal vítat rozesmátý Feliciano. „Jé, vy jste přijeli!“ Začal objímat bratra, který ho ze sebe okamžitě setřásl.
   „Dnes to tu necháme a zítra nám pomůžeš.“ Mladíček radostně přikyvoval. Romano obrátil oči v sloup a dál to nekomentoval.

   Foxy se na policejním komisařství v Londýně měla přece jen o něco lépe. Půjčovali jí noviny a konstábl teď pouštěl rádio nahlas. Když uslyšela, že vůdce Německa padl, jásala a z očí jí tekly slzy štěstí. Válku vyhráli Spojenci a ona k tomu mohla alespoň trochu přispět. Jednou nebo dvakrát přemýšlela o tom, že by mladého policistu uprosila, aby jí vrátil svobodu, ale pak ten nápad zavrhla. Až se zjistí, že jenom uvízla v tomhle klubku zmatků, pustí ji sami od sebe. Stejně by neměla kam jít a ke svému původnímu povolání se hlásit nemohla. Přestala se tím trápit. Nic jí tu nechybí.

   Antonio pilnému chlapci prohrábl vlasy. „No vidíš, Feli! Kdyby byla jiná doba, jmenuju tě vrchním zásobovačem.“
   Romano nesl bednu kolem nich a vyplázl jazyk. Měl na tohle přítelíčkování svůj osobitý názor, ale byl moc malý pán, takže nemohl uplatnit své výchovné metody. Na obličeji měl napsáno velkými písmeny: No jen ho chval, vrahouna jednoho!

   Odvezli všechno to jídlo chudým dětem. Itálie ho s rozzářenýma očima předával do natažených ručiček. „A proč mu jako neřekneš, že to on je připravil o rodiny a střechu nad hlavou?“ neudržel se nakonec Romano a dal průchod své hořkosti.
   Feliciano poděšeně vyjekl, Španělsko s úsměvem zavrtěl hlavou a prohrábl Romanovi vlasy. „Vy jste přece jenom ještě děti,“ prohlásil, úsměv od ucha k uchu.
   „Co? Neházej nás do stejnýho pytle, jo?“ Místo odpovědi se Antonio hlasitě rozesmál a celá ta dětská smečka se k němu přidala.

   Vládce Anglie se zavrtěl na židli. Konečně se zase mohl vrátit domů, i když ho čekalo spoustu papírování. O viníky se postaral. Gilbert Beillschmidt byl poslán za Čínou, která to okomentovala slovy, že o jednoho delikventa víc nebo míň, na tom už nesejde. Prusko protestoval, protože Arthur mu odmítl dát informace, o které ho, jak nezapomněl zdůraznit, slušně požádal. Sám měl starostí nad hlavu. Přece tomu Němci nedá do ruky smrtící zbraň. Navíc… pořád o své agentce neměl zprávy.

   Vrátil se teprve před několika málo dny. Když uslyšel zvěsti o japonských městech, Hirošimě a Nagasaki, byl zdrcený, jenže neměl pravomoc něco s tím udělat. Už se to stalo a čas vrátit zpátky nešel. Mohl jen dát Alfrédovi pár pořádných pohlavků a požádat ho, aby příště takovou pitomost nedělal.
   Tehdy mu přišlo Kika Hondy opravdu líto. Při té tragédii zemřeli nevinní lidé. Jistě, byla válka a zabíjelo se jak na běžícím pásu, jenže na frontě byli oběťmi vojáci, dobře si vědomi toho, že při střetu s nepřítelem mohou zemřít. Divil by se, kdyby se Japonsko na jeho bratrovi nechtěl pomstít. On na jeho místě by určitě jednal stejně.

   Z myšlenek ho vytrhl rozesmátý Peter, který si před několika lety začal říkat Sealand, což o něm zatím věděla jen jeho rodina, tedy Arthur, Alfréd a Matthew. Malý klučina donesl obrovskou hromadu papírů.
   „To je všechno?“ povytáhl obočí blonďák a čekal na odpověď, a už podvědomě tušil, že se mu nebude líbit.
   „Ne, ještě tak deset takových hromad,“ hlásil Peter a culil se na bratra.
   „A setřídils to aspoň?“ Hoch ihned zavrtěl hlavou. „No jo, je mi to jasný. Co si holt člověk neudělá sám, tak nemá,“ povzdychl si Arthur a šel otevřít Peterovi dveře, protože mu bylo jasné, že bez pomoci někoho zvenčí by se sem s takovým štosem lejster nedostal.
   Počkal u otevřeného východu až do doby, než mu jeho drahý sourozenec donesl všechny požadované papíry, a hodil přes kliku cedulku Nerušit.
   Když po další hodině a půl konečně setřídil všech těch jedenáct do nebe rostoucích hromad, šel si uvařit čaj, než se začal probírat první. Účty, finance, hlášení z bojiště, seznamy přijatých pacientů v nemocnicích, policejní zprávy. Už se začínal obávat dne, kdy si připustí, že svou milovanou Elke nikdy nenajde.

   Asi třetí den opakoval ten pracovní proces. Nebralo to konce. Prošel stovky těch seznamů a pořád nenacházel stopu. Teď se probíral složkami londýnské policie. V jedné kolonce nebylo vyplněné jméno. Ihned si povšiml dvou věcí. Byla to žena zadržená na území Německa příslušníky britské armády. A druhá věc… označili ji za zlodějku. Překvapeně zamrkal, ale pak zavrtěl hlavou a sáhl po telefonu.

   Mladý policista se pousmál. Před chvílí mu volal nějaký muž. K jeho velkému překvapení se ptal na tu dívku, s níž si tu nikdo nevěděl rady. A ta nevinná otázka ho též zarazila. „Mohl byste mi ji popsat a něco mi o ní říct?“ Mluvil rychle a odměřeně, tipoval ho na jednoho z detektivů ve Scotland Yardu. Chtěl tu dívku vidět, oznámil mu, že přijede.
   Policista si povzdychl. Tolik měsíců se o jejich zlodějku nikdo nezajímal a teď tohle. Bylo to skutečně dost zvláštní.

   Foxy se zarazila, když jí její vrchní hlídač oznámil, že má jít s ním. Vyděsilo ji to a začala se bránit, protože jí odmítl říci, kam jdou a proč. Vytáhl ji z cely násilím, a už nebylo ani stopy po tom milém mladíkovi, který s ní soucítil. Byla zmatená, nic nechápala.
   „Přestaňte klást odpor! Přišli si pro vás.“
   „Kdo?“ vyhrkla a zamrkala.
   „Nevím, ale měli o vás opravdu velký zájem.“
   Dovedl ji na druhý konec budovy a vešli do jedné staré místnosti, kterou nikdo nepoužíval. Neznámý chtěl naprosté soukromí.
   „Co tady budu dělat?“ odvážila se zeptat, když prohlásil, že ji tu nechá.
   „Čekat, slečno, jenom čekat.“
   Zanechal ji v nejistotě. Sedla si na židli, opřela ruce o stůl a zjistila, že na jejím oblečení ulpěl prach. Má se pokusit utéct?

   Dveře se otevíraly tak pomalu, že neuslyšela skřípot. Ať to byl kdokoli, počínal si nanejvýš opatrně. Chvíli se na ni díval, jeho maličká se ani trochu nezměnila. Muž si s úlevou vydechl. Prudce se otočila a hleděla mu přímo do očí. Z jejího pohledu mohl vyčíst jediné: zmatek. Ten krátký okamžik mlčela a pak vydechla: „Tys přišel!“