2.kapitola - Po prohře přijde trest

vloženo: 22.01.2011   
počet zobrazení:   

   Spojencům se podařilo obsadit sídlo Německa poměrně rychle. Brzy bratry rozdělili, ač k tomu nebyl důvod. Šedovlasý si povzdychl. Věděl, že venku už je noc, ale stejně nemohl usnout. Přemýšlel o všem, co ho za poslední měsíce potkalo, a i když to byla doba plná hrůz, odnesl si z ní hodně dobrého. Události posledních dní nabraly hodně rychlý spád. Když na to pomyslel, musel se ušklíbnout.

   Roli hlavního vyšetřovatele pětičlenné „popravčí“ čety si převzal Arthur. Když ukončil výslech, Wang podepřela Gilberta a pomohla mu dostat se ze schodů. „Víš, že mě to mrzí,“ vzdychla si, ale zavrtěl hlavou.
   „Na to, že jsi holka, a ke všemu nejstarší z nás ze všech tady, se budeš muset ještě hodně věcí učit.“
   Pokrčila rameny a počkala, až Alfréd otevře dveře sklepního vězení, kde si bratra převzal Ludwig. Pomohl mu posadit se na deku a podíval se na něho.
   „To je ironie, viď, bráško?“ uchechtl se Gilbert a jiskrným zrakem mapoval prostor. „Že by tě vůbec nenapadlo, že skončíme tady?“
   Blonďák ho neposlouchal. „Skončí to pro nás dobře. Máme jenom napravit škody. Pche, nikdy bych si nepomyslel, že je Kirkland tak hrozně neopatrný.“
   „Hele, nenech se mýlit, bratříčku,“ upozornil ho Prusko. „Jakmile vystrčíš nos z tohohle chráněnýho území a vlezeš na chodbu, tak o něj přijdeš, protože venku stojí hlídka. Toliko k tomu, že Arthur je lehkomyslnej.“ Pak do místnosti vpustili trochu světla. „Parádní modřina! Kdo tě tak děsně zřídil?“
   „Pral jsem se s Braginským, když jsem pokoušel bránit vchod,“ zabručel blonďák a po chvíli dodal: „Jestlipak víš, proč s námi nezacházejí jako se zvířatama? Anglie mi řekl, že bude mírný, protože jsme ušetřili tu holku, tu Foxy. Celou dobu pracovala pro něj, věřil bys tomu?“
   Při vzpomínce na to blonďaté třeštidlo šedovlasého bodlo u srdce. „Ne, ale věřil bych tomu, že by kvůli ní byl schopnej spáchat vraždu, protože, abych byl upřímnej, já taky.“
   Ludwig se po něm ohnal. „Buď rád, že už to pískle neuvidíš. Ale doběhla nás oba, to nebudu zapírat.“
   Prusko přikývl, sám myslel na něco docela jiného. „Podívej, Ludwigu, teď oba sedíme ve stejné cele. Nestydíš se ani trochu, žes jí tady držel, žes jí tolik trápil? Řekni mi, že sis na ní myslel?“
   „Trochu,“ přiznal Němec a uhnul pohledem. Šedovlasý si opřel hlavu a pak s ní potřásl. S tímhle se bratrovi svěřovat nehodlal.

   Rudé oči zasvítily do tmy. Jistě, pro Ludwiga ta drobná aférka nic neznamenala, ale on si dělal starosti. A do toho vesmíru plného nejistoty a pochyb vpadl Arthur Kirkland se svým geniálním plánem.
   Seděli ve sklepení už pár dní. Spojenci se zatím nedokázali shodnout na tom, co s německými bratry mají provést. Gilbert neustále vtipkoval, že když už nic, aspoň je pořádně krmí. Čína se na oba přišla několikrát podívat, vždy s sebou měla doprovod. Zatímco na sebe Ludwig s Ivanem zlostně vrčeli, prohmatávala Prusku zlomeninu.
   „Musíš do nemocnice,“ sykla na něj.
   Pokrčil rameny. „Stačí, když seženete doktora a nařídíte mi domácí léčení.“
   „Promluvím o tom s Arthurem,“ přikývla Wang. „Kdo ti to udělal?“
   Šedovlasý se ušklíbl. „To si s dovolením nechám pro sebe, nejsem udavač.“
   Zavrtěla hlavou a vyzvala Braginského k odchodu. Zmatený Německo se za ní díval. Čína náhle působil tak křehce a žensky.

   Jen o pár dní později se o tom s bratrem bavili. „Tebe vůbec nepřekvapuje, že Wang Yao nám celou dobu lhala, že je muž?“
   „Ani ne. Mnohem víc mě udivuje, že to táhne s Braginským,“ uchechtl se Gilbert a zvážněl, když se dveře otevřely. „Co sem lezeš, Kirklande?“ vyštěkl vztekle a probodl vůdce Anglie pohledem.
   „Jdeš do nemocnice!“ prohlásil Arthur věcně a spolkl nadávku, kterou chtěl už už vypustit z úst.
   „Dobře, tak najdi nějakou poblíž,“ vzdychl si šedovlasý.
   „Tak to ne! Nenechám tě utéct, Beillschmidte! Nejsem takový hlupák, jak si možná myslíš.“
   „Ó, velký mudrc promluvil,“ ušklíbl se Prusko. „Na co si to zase hraješ? Dělals šílený zvěrstva, než jsem já kdy svedl, tak si tu prosím přede mnou nehraj na moralistu, pane bukanýre.“
   Vládci Británie se orosilo čelo. „Poslyš, už je jiná doba, Gilberte. Ty už nejsi rytíř a já pirát. Prostě…“
   Chtěl pokračovat, ale přerušil ho mladší bratr. „Ty jsi býval pirát?“
   „Až doma, Alfréde,“ zarazil ho rychle zelenooký a namířil prstem na Gilberta. „Prostě tě bereme s sebou. Tu nohu ti vyléčí ve Státech a tvého povedeného bratříčka dostal na starost Ivan,“ řekl nekompromisně a zvedl ho ze země. „Já už ti přistřihnu křídla.“

   Prusko byl rád, že mu konečně Amerika zmizel z očí. Nemohl si stěžovat, zacházeli tu s ním dobře. Věděl, že je to hlavně kvůli tomu, že Arthur držel jazyk za zuby a vydával ho za dobrého kamaráda poznamenaného válkou. Byl mu za to vděčný, ale ten včerejší rozhovor mu skutečně hnul žlučí, nemohl si zkrátka pomoci.
   Zelenooký blonďák se přišel podívat, jak se šedovlasému daří, ale Gilbert věděl moc dobře, že za tou přehnanou zdvořilostí je jen touha vědět, jestli ptáček neulétl z klece.
   „Jak se ti daří?“
   „Doktoři říkají, že to bude chvíli trvat a že jsem byl strašně nezodpovědnej. No, ale aspoň mi zbaštili ten pád ze schodů.“
   „Fajn. No, bratr tě pozdravuje. Nechali jsme mu společnost, snad se brzy nesežerou navzájem.“ Gilbert se zatvářil nechápavě. „Je tam s ním Roderich,“ dodal Arthur rychle.
   „A kam se mám pak vydat já? Abych si promyslel, jak dlouho mám ještě stonat.“
   „To ještě není rozhodnuté,“ zamlouval to blonďák.
   „Dobře. Poslyš, můžu se tě na něco zeptat?“
   „Klidně, odpovím ti.“
   „Už jste našli Foxy?“ vydechl bez přemýšlení a zadíval se návštěvníkovi zpříma do očí.
   Arthurovi se orosilo čelo. „Proč bych ti měl sdělovat něco takového?“
   „Dal jsi slovo,“ prohlásil Gilbert věcně a trpělivě čekal.
   „A proč tě to vůbec zajímá? Copak jste tý holce nezpůsobili už dost trápení?“
   „Koukám, že tě informovali,“ ušklíbl se šedovlasý. „Tak našels jí nebo ne?“ vyštěkl, už ho ta slovní tahanice přestávala bavit.
   Anglie si vzdychl a pomalu zavrtěl hlavou. V rudých očích se objevil zvláštní záblesk, který ale vzápětí zmizel. A tehdy se Gilbert rozhodl, že řekne Arthurovi Kirklandovi pravdu, která se ho zaručeně dotkne, a počítal přitom s veškerými následky, které by jeho rozhodnutí mohlo mít.
   „Pořád se holedbáš tím, že britská policie je lepší než zbytek Evropy, že nás v mnohym předčíte, a nedokážeš najít jednu obyčejnou holku? Seš agent na baterky, Kirklande, a měl bys toho nechat!“ vybuchl Prusko a založil ruce na hrudi.
   Ve vládci Británie kypěl vztek, měl nutkání toho německého floutka uhodit. Vždyť se mu srdce mohlo rozskočit, jak moc měl o svou drahou Elke strach. Hledal snad všude, ale po blonďaté dívce jako by se slehla zem. Začínal se obávat toho, že ji možná německé věznění zlomilo natolik, že si sáhla na život. A ten… tenhle pěšák, co má ruce potřísněné krví nevinných, ho tu bude poučovat a obviňovat z neschopnosti?
   Sykl a sevřel ruku v pěst. „My dva jsme spolu domluvili. Vracím se domů a pošlu sem někoho jiného. A na nějakou vřelost zapomeň!“

   S těmi slovy a očima plnýma hněvu ho tenkrát opustil. Prusko si vzdychl. Doufal, že uslyší jinou odpověď. Rád by uklidnil sám sebe, že se v tom děvčeti nemýlil, že je bojovnice a dokázala se dostat do bezpečí. Věřil, že to zvládne, že si poradí, vždyť vydržela vzdorovat Ludwigovi až do toho dne, kdy mu povolily nervy a daroval jí svobodu. Věděl moc dobře, čím si prošla, a obdivoval ji za to. Opřel se hlavou o stěnu a zavřel oči. „Kde teď asi jsi, princezno?“

   Vysoký blonďák zabodl modré oči do zdi. Přidělit mu jako pomocníka mladého aristokrata skutečně nebyl dobrý nápad. Ivanova mladší sestra je navlékla do nějaké zvláštní kombinézy, dostali klapky na uši a teplé rukavice. On měl na sobě zelenou, Rakousko dostal těžko identifikovatelnou barvu, ale podle nejnovějších Ludwigových odhadů to byla tmavě fialová. Zatínal zuby a zkoušel myslet na něco opravdu hezkého, aby mu do hlavy neproudily neustálé aristokratovy lamentace. Bylo znát, že Rakousko nikdy v životě pořádně nepracoval.
   „Uf, jak budu vypadat, až to tu doděláme,“ bručel si šlechtic a s odporem vzal do ruky zednickou lžíci.
   „Musíme prostě jen napravit škody. Ale zajímalo by mě, proč tě potrestali.“ Malinko se pousmál, tohle mu do hlavy nešlo.
   „Pomáhal jsem ti,“ ucedil aristokrat.
   „A Elizabeta? U koho skončila ona?“
   Rakousko si povzdychl. „Je doma, Braginski jí odpustil.“
   „Chápu,“ vydechl si Ludwig. No jistě, vždyť nás podvedla, zradila Osu. „Tak uhni trochu na stranu, ať můžu nahodit omítku.“

   Wang se se zjevným znepokojením dívala na bratra, ze kterého vnitřní napětí přímo sálalo. Dostal za úkol rozsekat dřevo. Musel se svými vojáky opravit zničené mosty, ploty a postarat se o napravení škod. Viděla ho, jak s výrazem naprosté zuřivosti bere do ruky sekyru. Vzdychla si. Nikdy by si nemyslela, že to může zajít tak daleko.

   Japonsko pracoval už celý den, pot z něho stříkal na všechny strany, a práce mu šla tak dobře od ruky proto, že se mu do polen promítal portrét Ameriky. V duchu se neustále obviňoval. Neměl jsem to dopustit! Nechal jsem ty nevinné lidi zemřít! V životě by ho nenapadlo, že je Alfréd schopen něčeho takového. Kdyby se teď objevil před ním, určitě by v sobě přestal potlačovat tu chuť zlomit o něj svou drahou katanu.

   Elke Baumová, bývalá agentka britské tajné služby sloužící pod krycím jménem Foxy Adamsová, se převalovala na pryčně. Ten policista by jí alespoň jednou mohl udělat laskavost a vypnout tu televizní estrádu. Potřásla hlavou. Prošla si peklem, a přesto se dokázala na svět dívat úplně stejně, jako když s tou prací začala. Není divu, že jí tu nikdo nevěří.
   Vydechla si. Snáší to až moc dobře. Místo aby se obávala o svůj křehký život, jenom se vzteká a nadává, jako by ji soužití s Ludwigem Beillschmidtem a jeho bratrem nijak nepoznamenalo. Zavřela oči. Bylo to jen dobře.

   Zamrkala, když jí další den ráno přišli otevřít. „Už nám konečně zprovoznili teplou vodu. Napadlo mě, že byste se chtěla osprchovat a pak si dát čerstvé pečivo s džemem a mléko.“
   Mladý policista jí pomohl z cely a zavedl až do šatny. Neviděla nic špatného na tom, že před ním svlékla košili. Překvapeně zíral na potrhané oblečení, které schovávala pod ní.
   „Kdo vám to udělal, slečno?“
   Smutně se na něho podívala. „Kdybyste mě poslouchali, když mě sem přivezli, bývala bych vám to řekla. Našli mě na německých hranicích, utekla jsem ze zajetí. A moji spolubojovníci, kterým jsem věřila a poslechla každý jejich rozkaz, protože jsem si naivně myslela, že jsme na stejné lodi… tak ti mě dotáhli sem.“
   Přikývl. „Počkám na vás přede dveřmi. Až budete hotová, zaklepejte na ně.“
   Poprvé po dlouhé době se usmála. „Děkuju,“ hlesla a zalezla si do malé kabinky s něčím, co alespoň vzdáleně připomínalo sprchu, než ze sebe sundala i zbylé cáry a pustila si vodu. Bylo to jako příjemný dotyk od milovaného. Potřebovala ze sebe smýt všechnu tu špínu a trochu se zcivilizovat. Teď ji netrápilo, co s ní bude. Možná ji tu nechají, ale spíš ji někam převezou. Už jí to bylo jedno. Neměla kam se vracet.

   Když skončila, natáhla si na sebe zbytky oblečení a přehodila přes ně košili, bez ní by tu určitě zmrzla a o vězeňský mundúr se jí žádat nechtělo, protože by tím přiznala vinu.
   Věděla, že se na ni ten mladý policista pořád dívá tím na nervy lezoucím zkoumavým pohledem. Dnes ho zřejmě nechali sloužit na oddělení samotného. Jistěže, mohla by ho praštit něčím přes hlavu a utéct, jenže jakou by to mělo cenu? Neměla kam jít a Arthurovu adresu neznala.

   Poslušně si sedla za stůl a vychutnávala si snídani. Policista ji po očku sledoval a při tom vyplňoval nějaký protokol. Přepadla ji zvědavost. „Smím se podívat?“ Nasadila prosebný pohled a muž jí vyhověl. Vzala do ruky lejstro a přejížděla pohledem z toho kusu papíru na policejního důstojníka.
   „Vojáci z té jednotky nám řekli, že jste nebezpečná a máme vás tu nechat do procesu.“
   Polkla. Nikdy by ji nenapadlo, že ji budou chtít soudit jako válečného zločince. Zírala na ten přeškrtnutý řádek jako uhranutá. „Proč… proč jste to udělal?“
   „Protože kdybyste byla skutečně taková hrozba, už dávno byste se pokusila utéct. Takhle… si vás tu necháme do té doby, dokud někdo nerozhodne, co dál. Zaevidoval jsem vás jako obyčejnou zlodějku.“
   Trochu se lekl, když se k němu vrhla. Zarazila se a zavrtala zrak do podlahy. „Já… jsem vás jenom chtěla obejmout.“
   Zavrtěl hlavou. „Chápu vaše nadšení, ale zachovejte dekorum. Nerad bych si to ještě rozmyslel.“
   Foxy rychle ucouvla. „Omlouvám se, já jenom… chtěla poděkovat, že jste mi zachránil život.“
   Vzala si ještě jednu housku, namazala spodní vrstvu džemem a odnesla si ji do cely. Možná, že ten život přece jen není tak špatný.