1.kapitola - Konec Vyvoleného

vloženo: 01.05.2008   
počet zobrazení:   

   Stál před vchodem do Chroptící chýše, v hlavě jen myšlenky na to, co bude muset za pár okamžiků učinit. Dost už bylo zabíjení! Tohle musí přestat! Cítil, jak mu Hermiona vtiskla do ruky plášť. „Vem si ho!“ sykla. Byla tu s ním, ona i Ron. Necítil se najednou tak sám.
   Kryt neviditelným pláštěm vstoupil dovnitř. Výhled na to, co se v místnosti právě děje, mu kazila přítomnost nějaké staré bedny. Nemohl kouzlit, aby na sebe neupozornil. Doplazil se nehlučně až k otvoru a sledoval dění uvnitř uzoučkou štěrbinou mezi bednou a zdí.
   Hlasy patřily Voldemortovi a Snapeovi. Vypadalo to, že se hádají. Pak černovlasý mladík zaslechl Snapeův prosebný hlas a otřásl se odporem. „Dovolte mi najít toho kluka. Dovolte mi přivést vám Pottera. Vím, že ho najdu, můj pane. Prosím.“ Nezdálo se však, že by mu černokněžník věnoval alespoň špetičku pozornosti.
   „Mám jistý problém, Severusi,“ sykl tiše Voldemort.
   „Můj pane?“ uklonil se vstřícně Snape. Voldemort zvedl bezovou hůlku, držel ji jemně a vyváženě jako dirigentskou taktovku. „Proč mi neslouží, Severusi?“
   „Můj – můj pane?!“ vyhrkl nechápavě Snape. „Nerozumím Vám. Vždyť – předvedl jste přece s tou hůlkou neobyčejná kouzla!“
   „Ne,“ opravil ho Voldemort. „Předvedl jsem jen svá obvyklá kouzla. Jsem neobyčejný kouzelník, ale tahle hůlka… ne. Nepředvedla ty zázraky, které slibovala. Necítím žádný rozdíl mezi touto hůlkou a hůlkou, kterou sem před tolika lety koupil od Ollivandera.“
   Harry žasl. Teď mohl nerušeně sledovat myšlenkové pochody Pána všeho zla. Byl tak chladný a vypočítavý, se Snapem si pohrával jako kočka těsně předtím, než svou kořist chytí a pozře. Harry viděl, jak jeho bývalý učitel začíná chápat, kam všemi těmi zvláštními průpovídkami Voldemort míří. Poznal to snadno, protože Snape v obličeji strašlivě zbledl. Už i Harrymu pomalu začalo všechno docházet.
   „Celou dnešní dlouhou noc tady sedím,“ promluvil Voldemort hlasem sotva silnějším než šepot, „...a na samotném prahu vítězství přemýšlím, neustále přemýšlím o tom, proč bezová hůlka odmítá být tím, čím by být měla, proč odmítá sloužit tak, jak podle legend svému právoplatnému majiteli musí sloužit… A myslím, že jsem našel odpověď.“ Snape mlčel. „Možná už ji znáš i ty? Jsi koneckonců chytrý, Severusi. Byl jsi mi dobrým a věrným služebníkem a lituji toho, co se musí stát.“
   Harry fascinovaně hleděl na to, co se stalo pak. Voldemort máchl hůlkou a uvěznil Snapea v kleci s jeho obrovským hadem. Už jen viděl, jak plaz prokousl kouzelníkovo hrdlo, Voldemort se tiše (a způsobem sobě vlastním) omluvil a zmizel z místnosti. Ještě předtím však odvolal hada a nechal zmizet klec. V té chvíli, daleko v bezpečném úkrytu, postava v černém vyjekla bolestí.

   Nevěděl, co ho vedlo k tomu, aby se pokusil zachránit Snapeův život, nicméně to zkoušel. Nepodařilo se mu to, po čaroději zbyla jen lahvička s jeho vzpomínkami. V Harrym se mísily zvláštní pocity. Vlastně ani nedokázal popsat, co právě teď cítí.
   Znovu se ozval kouzlem zesílený Voldemortův hlas. Přestože hovořil klidně, v jeho hlase byla cítit zloba. Dal Harrymu hodinu na to, aby se ukázal, aby se spolu utkali. Ron a Hermiona se tvářili vyděšeně, oba však Harryho vytrvale od jeho plánu zrazovali.
   Poté, co si prohlédl Snapeovy vzpomínky v myslánce, byl přímo otřesený. Brumbál z něj udělal pěšáka, který má jen splnit rozkaz a pak zemřít. Měl na něho takový vztek, jaký snad ještě nikdy nepocítil. Nakonec se však rozhodl, že není jiné řešení než se obětovat. Ještě odchytl na chodbě Nevilla Longbottoma a nakázal mu, ať skoncuje s Voldemortovým hadem. Slíbil, že mu tuhle prosbu splní.
   Znovu se zahalil do neviditelného pláště a vydal se směrem k Hagridově hájence. Už nezbývalo mnoho času, brzy vyprší stanovená lhůta. Sevřel v prstech zlatonku a tušil, co teď musí udělat. Otevírám se na konci. Ano, byl v ní skutečně kámen, který křísí mrtvé. Přivolal je, všechny své blízké, chtěl je naposledy vidět. A v té chvíli, kdy se všichni objevili, si cosi důležitého uvědomil. Oni se obětovali, aby Harry mohl žít. Nikdo z nich by si nepřál jeho smrt. Přestože k němu promlouvali, jako by si přáli, aby se k nim připojil, nevěřil jim, četl to v jejich očích.
   Voldemort byl zklamaný. Tolik doufal, že se Potter objeví, už zbývalo jen několik posledních minut. „Myslel jsem, že přijde,“ promluvil vysokým jasným hlasem Voldemort s očima upřenýma do poskakujících plamenů. „Očekával jsem, že přijde.“ Harry obezřetně svlékl neviditelný plášť a schoval si ho pod hábit. Hůlku pevně svíral v ruce. „Zdá se, že jsem se… mýlil,“ pokračoval Voldemort.
   „Nemýlil!“ vykřikl Harry a ukázal se mu. Nechtěl se nechat jen tak snadno dát. Ještě předtím mu chtěl ublížit, toužil vidět Voldemorta trpět. „Tak přece přišel!“ Černokněžník se tvářil ohromeně.
   „No tak mi ukaž, co umíš!“ chechtal se Harry, chtěl ho vyprovokovat. Voldemort křikl na Smrtijedy, ať Pottera nechají na pokoji, a pak proti sobě oba napřáhli hůlky. Vyšlehla první kouzla. Čaroděj vysílal zelené paprsky, kterým Harry hbitě uhýbal, protože Pán zla při všem tom vzrušení zapomněl pořádně mířit.

   Pak se však stalo něco nevídaného. Přímo uprostřed prostranství se objevila tajemná žena v tmavém plášti s kápí, kterou však nemohl nikdo spatřit. Černé oči jí zlostně žhnuly. Byla naplněna zlobou a právě rozhodla, že Harry už nebude Vyvoleným. Rozpřáhla ruce a silně jimi o sebe tleskla. Dva nepřátelé na život a na smrt právě vyslali svá další kouzla.
   „Harry! Ne!“ Hermiona vyběhla z úkrytu. Vrhla se k černovlasému mladíkovi a strhla ho k zemi právě ve chvíli, kdy černokněžníka i chlapce, který přežil, odmrštil strašlivý výbuch.
   Harry se překvapeně díval na Hermionu. „Proč?“ dostal ze sebe namáhavě.
   „Uvědomila jsem si, co jsem k tobě celou tu dobu cítila a že bych měla být zde. Ach odpusť, byla jsem tak slepá!“ Přivinul ji k sobě. Žena v plášti se spokojeně usmála a zmizela.

   Harry se opatrně rozhlédl. Na zemi zůstaly útržky Voldemortova pláště, po černokněžníkovi však ani stopa. Je snad doopravdy mrtvý? Smrtijedi a magičtí tvorové ležící dosud v bezvědomí, se pomalu začínali probírat.
   „Musíme zmizet!“ sykla Hermiona. Harry jen přikývl a přehodil přes oba neviditelný plášť. Hnědovláska ještě dobře mířeným neverbálním zaklínadlem osvobodila Hagrida a pak už oba spěchali do hradu.
   Smrtijedi se namáhavě zvedali ze země. Jen ten výbuch, víc si nepamatovali. Bellatrix se vrhla k místu, kde naposledy viděla oba soupeře. „Můj pane?“ Zaraženě hleděla na cáry černokněžníkova pláště.
   „Co se děje?“ zavolal na ni jeden ze zakuklenců.
   „Je mrtev! On ho zabil!“ vřískala Bellatrix. „Pomstíme ho! Zničíme hrad a zabijeme Pottera!“ Souhlasili s ní. Okamžitě převzala velení.
   Harryho nadšeně uvítal stále ještě početný dav. Když se usmál, věděli, že je vyhráno, a začali jásat. Harry radostně objímal Hermionu a vůbec si nevšiml Ronova nevěřícného pohledu a Ginny, která měla oči plné slz. Celou dobu měl své štěstí na dosah ruky a neviděl ho. Přede všemi Hermionu vášnivě políbil, zatímco dav mu nadšeně provolával slávu.
   Smrtijedi projevili neuvěřitelnou houževnatost, aby pronikli do hradu. Podařilo se a rozzuřený Voldemortův had Nagini je následoval.
   „Dostali se dovnitř! Chystejte se k boji!“ pištěl maličký profesor Kratiknot. Utkali se s nimi. Nevillovi se podařilo zabít hada, po smrti svého pána byl už mnohem méně nebezpečný. Narcisa a Lucius Malfoyovi se od Smrtijedů odpojili. Očividně byli rádi, že je po všem a chtěli jen najít svého syna. Nová velitelka skonala v boji rukou Molly Weasleyové. Bradavice utrpěly ještě další ztráty, pak se přeživší Smrtijedi rozprchli.
   Hermiona Harryho objala. „Myslíš, že je opravdu mrtvý?“
   Mladý muž se dotkl svého čela. „Myslím, že ano. Jizva mne přestala bolet.“