2.kapitola - Hrdá paní Potterová

vloženo: 14.05.2008   
počet zobrazení:   

   Harry Potter padl na kolena. Ruce položil na zem před sebe a tiše sténal. „Co se děje?“ zděsila se Hermiona.
   Mladík zamrkal a popadnul dech. „Jako by se ze mě něco uvolnilo. Něco strašného a teď je to pryč. Víš, tu noc, kdy jsem se stal sirotkem, do mě Voldemort přenesl část svého já. Začíná to všechno dávat smysl, nemyslíš?“ Rychle se rozpomínal na všechny ty zvláštní události. „Moudrý klobouk mne chtěl poslat do Zmijozelu. Umím mluvit s hady. Dokázal jsem se nabourat do Jeho mysli. Byl jsem… byl jsem viteálem.“
   „Ach, Harry!“ Hermiona k němu přiskočila a objala ho.
   „Chtěl bych teď někam zajít a něco udělat. Nechci, abys tam šla se mnou. Počkej tu na mne, prosím.“
   Hnědovláska mu podávala hůlku, kterou stačila ještě venku sebrat, ležela pohozena vedle cárů Voldemortova šatstva. „Bezová hůlka je teď tvá, Harry.“
   „Díky. Postarám se, aby už nezabíjela,“ kývl zelenooký mladý muž a vydal se na pozemky.
   Všichni byli příliš zabráni do oslav, než aby ho sledovali. Když došel až k majestátní, avšak polorozbořené mramorové hrobce, sevřelo se mu na okamžik hrdlo. Díval se na svého mrtvého ředitele. Věděl, že už ho neslyší, ale musel mu to říct. Ano, právě tohle. Nevydržel by s tím žít. Rozkročil se, zhluboka se nadechl a pak začal na Brumbála chrlit ty nejsprostší nadávky, které mu v tu chvíli přišly na mysl. Byl si téměř jistý, že ho zrovna teď slyší všichni obyvatelé Zapovězeného lesa. Jak tam tak stál a křičel, do očí se mu draly slzy bolesti. Pomalu se uklidňoval, ale nepřestával bědovat. „Jak jste mi to mohl udělat? Byl jsem pouhá Vaše loutka v tom „možná ušlechtilém“ plánu. Opravdu jste si myslel, že budu slepě poslouchat rozkazy? Že dobrovolně půjdu na smrt? Ale já si vážím života! Voldemort je poražen, jeho viteály zničeny. Zradil jste mne, Brumbále! A já hlupák Vás považoval za přítele a snažil se nepřidělávat Vám zbytečné starosti. Nenávidím Vás, pane řediteli! Nenávidím!“
   Ještě chvíli zůstal stát u hrobky, než se vydal zpátky k hradu. Musel teď všechno říct Hermioně a Ronovi. Zaslouží si znát pravdu.
   Ronalda našel u zbytku jeho rodiny, nad tělem mrtvého bratra. George už jen slabě pofňukával. Nejmladší syn Weasleyů se netvářil právě přívětivě, ale souhlasil, že s Harrym půjde k volnému stolu. O chvíli později se k nim připojila také Hermiona.
   „Kde jsi byl takovou dobu?“ vyjel na něj Ron.
   „Venku a dělal jsem tam něco, na co fakticky nejsem pyšný,“ mávl rukou Harry.
   „A jsi si jistý, že je skutečně po něm?“
   „Prosím tě, Rone, Harry přece tvrdí, že ta jizva už ho nebolí! Chceš ještě nějaký dostatečný důkaz?“ Ron mlčel.
   „Chtěl… tedy musím vám říct, co jsem se dozvěděl ze Snapeových vzpomínek,“ začal Harry a pak jim dopodrobna vylíčil Brumbálovy plány i to, že se měl obětovat.
   „No to mě podrž! Brumbál tě vážně chtěl, ehm, oddělat?“
   „Pst, ne tak nahlas, Rone!“ tišila ho Hermiona. Sama byla zděšená. Něco už samozřejmě věděla, ale tohle na ni bylo přece jen trochu moc.
   „A proč tě vlastně Ty-víš-kdo nezabil? Slyšel jsem, že jste spolu bojovali.“
   „Nevím, Rone. Metali jsme po sobě zaklínadly, povedlo se mi ho párkrát zranit. A pak najednou výbuch!“ vysvětloval Harry.
   „A než se ozval, strhla jsem Harryho k zemi,“ upřesnila Hermiona.
   „A On?“
   „Zůstaly po něm jen zkrvavené cáry pláště.“
   Ron prohlásil, že musí za rodinou. Harry řekl, že půjde s ním, a poprosil Hermionu, aby na něj počkala v Komnatě nejvyšší potřeby. Uviděl zdrcenou paní Weasleyovou, jak se objímá s Percym. Ginny stála opodál, neříkala nic. Harry se jí toužil omluvit, ale pak poznal, že to nedokáže. Ron měl pravdu, neměl jí dávat novou naději.
   „Paní Weasleyová?“
   „Ano, drahoušku?“ Setřela zbytek slz z obličeje.
   „Hrozně mě mrzí, že Fred…“
   „Ale to přece není tvoje vina!“ Přitiskla ho k sobě. „Byla to nešťastná náhoda, zasáhl osud.“
   „Nelitujeme jeho smrti,“ ozval se pan Weasley. „Fred zemřel jako hrdina.“
   Harry byl dojat. Nevydržel se však na ně dívat a urychleně se vydal do sedmého patra. Čekal na něj útulný salónek.
   „Ach, Harry! Tolik jsi musel vytrpět a my ti ještě pomáhali ve tvé vlastní záhubě.“
   „Ne, jen jste udělali správnou věc. Viteály byly zničeny, to je přece hlavní. Já vím, že asi není vhodná doba, ale… chtěl jsem si promluvit o nás.“
   Souhlasně kývla. Byl rád, že ji může mít u sebe. Popustil uzdu svým právě objeveným a dlouho dobře skrývaným citům a zlehka ji políbil. Nebránila se, naopak polibek ihned opětovala. Dlouho jen tak seděli a povídali si. Harry zabloudil pohledem do tmavého roku Komnaty a tu chvíli tam vzplála pochodeň a ozářila vekou a prostornou postel. Podíval se na Hermionu, která se jen slabě pousmála.
   Stáli u postele, oba jen spoře oděni. „Opravdu to chceš, Harry?“ Přikývl. Byla to fantastická noc, jeho „poprvé.“ Ve chvíli, kdy se zcela oddali milostné vášni, žena v tmavém plášti se spokojeně usmála. Tuhle dvojici právě převzal do svých rukou Osud.

   Harry zažíval ne právě příjemné chvíle. O definitivním pádu Pána zla kolovaly nejrůznější dohady. Kvůli množství rozhovorů se málem nesoustředil na své studium na bystrozorské akademii. Potěšilo ho, že Ron bude chodit s ním. Dokud to však jen bylo možné, vyhýbal se ožehavému tématu Hermiona.
   O několik málo měsíců později proběhla nepříliš velkolepá svatba. Ginny zprvu odmítala, ale pak přece šla za družičku. Vyvolenému Harrymu Potterovi a talentované dívce z mudlovské rodiny, Hermioně Grangerové, se podařilo před Denním věštcem sňatek utajit. Oba nechtěli se svatbou otálet. Jejich první noc měla totiž příjemné následky. Hermiona byla právě v pátém měsíci těhotenství. Neznepokojovala se tím a pilně studovala na léčitelku, nakonec si bystrozorství nevybrala, přestože oplývala mnoha zvláštními schopnostmi užitečnými právě pro tohle povolání. „Budeš tam mít alespoň Rona,“ těšila Harryho, když o tom spolu naposledy mluvili.
   Svatebního obřadu se zúčastnilo jen pár přátel, několik profesorů z Bradavic a rodina Weasleyova. Dursleyovy Harry zvát nechtěl. Popravdě mu bylo jedno, kde zrovna teď jsou. Ani Hermionini rodiče však na svatbě nebyli.
   „Nechceš je jet hledat do Austrálie? Nebezpečí už přece pominulo.“
   Hermiona odmítavě zavrtěla hlavou. „Bude to trvat delší dobu a já bych se měla vyvarovat jakékoli zátěže, fyzické i psychické. Budeme mít přece dítě.“
   Harry souhlasil a ona mu slíbila, že po porodu je ihned vyhledá.
   Když si brýlatý mladý muž s pohlednou hnědovláskou dávali své první manželské políbení, byli oba moc šťastní.