3.kapitola - Utajená žárlivost

vloženo: 14.05.2008   
počet zobrazení:   

   Hermiona připadala Harrymu čím dál záhadnější. S jakou lehkostí si dokázala poradit s každodenními úkony i přesto, že měla břicho už dosti vypasené. Mladý Potter zjistil, že nemá čas vůbec na nic. Dopoledne odháněl dotěrné kouzelníky, po obědě si opakoval zaklínadla a návody na lektvary, to kvůli náročnému studiu. A zatím ona si zvládala opakovat látku, přes den uvařit a ještě udržovat dům v čistotě. Jak to vůbec může stíhat, když se pohybuje snad ještě pomaleji než šnek? Pomyslel si Harry. Bylo to na něj všechno až příliš složité.

   Po delší době byli manželé opět zabráni v družném rozhovoru. „Říkal jsi, že za tebou ten chlápek vlezl až na akademii? Ale to je strašné!“ zděsila se Hermiona. Po pádu Pána zla rád všechno vypověděl, ale teď už začínali být ti novináři opravdu kapánek vlezlí.
   „Víš, asi bys to měl zvážit a Dennímu věštci ten rozhovor poskytnout. Určitě pak budeš mít alespoň chvíli pokoj,“ domlouvala mu Hermiona.
   „Já jsem o tom dost přemýšlel. Chci říct… až se to malé narodí, přestěhujeme se. Někam daleko, mezi mudly. Tady už vážně zůstat nemůžeme,“ řekl a pohlédl na zahalený obraz matky svého kmotra.
   „Máš pravdu. A přál by sis víc kluka nebo děvče?“ Rychle změnila téma. Harry to na ní miloval. Nikdy ho nenechala dlouho se smažit ve vlastní šťávě, do které se dostal díky svým zbrklým činům.
   „Strašně moc bych chtěl syna,“ přiznal se Harry.
   Hermiona se zvedla a chystala se jít pro nějaký životabudič, když znenadání zavrávorala.
   „Co se děje?“ Manžel ji zachytil.
   „Dítě… už chce ven,“ zalapala po dechu Hermiona. „Musíme do nemocnice!“
   „A jak tě tam dostanu?“ Harry rychle přemýšlel, až mu málem zkratovaly mozkové závity.
   „Prostě sežeň taxi!“ vybuchla Hermiona.
   Mladý černovlasý muž s očima nazelenalé barvy přes sebe v rychlosti přehodil černý cestovní plášť a hůlku schoval za opasek. Hnědovláska ho ještě požádala, aby nezapomněl vzít její kabelku. Taxi jim zastavilo a Harry s taxikářem společnými silami dotlačili Hermionu na zadní sedadlo.
   „Do nemocnice! Moje… má žena rodí!“
   Řidič to chápal. Měl jen jednu připomínku. „Hlavně si tu svojí hlídejte, pane. Vážně nerad bych měl zaneřáděný potahy.“
   „Jo… jasně,“ přikývl Harry, myšlenkami už úplně jinde. Mladá žena vedle něj úpěnlivě sténala.
   Lékaři se podivné dvojice na nic neptali. Ženě sundali upatlanou zástěru a naložili ji na ta jejich prapodivná nosítka. Muže oděného v černém plášti a majícího na nohou vysoké černé boty si nevšímali. Harry běžel vedle nich a za ním se hnal rozzlobený taxikář, který by rád dostal zaplaceno.
   Nemohl uvěřit tomu, že ho doktoři pustili na operační sál. Ale jen na malou chvíli. „Pane, musíte teď odejít!“ vyháněla ho sestra z operačního sálu.
   „Ale to je moje žena! Já přece musím být u ní!“ Harry v záchvatu paniky sáhl po hůlce.
   „Harry! Schovej to, tohle je přece MUDLOVSKÁ nemocnice!“ zaúpěla Hermiona.
   „Já… já teda počkám venku.“
   Na chodbě se pohádal s taxikářem. Ten na něj hlasitě řval, zatímco on, bez sebe strachy, hledal po kapsách drobné. Když byli vyrovnáni, našel si Harry volnou židli. Sestřičky kolem něj procházely a neustále si něco mumlaly, nebo někomu dalšímu cosi šeptaly.
   Myslel si, že to trvalo snad celou věčnost. Ale dočkal se, konečně ho zavolali. Hermiona ležela a šťastně se usmívala. Všiml si, že je zcela vyčerpaná. „Jsi táta. Máš krásnou dceru… Victorii.“
   „A kde je?“ Zmateně se rozhlížel.
   „Uvidíš ji,“ mávla unaveně rukou. „Jen ji napřed musí omýt a obléknout. Je celá od krve.“ V Harrym hrklo, ale raději se na nic dalšího neptal.

   Krátce po Victoriině narození se Potterovi přestěhovali z Grimmauldova náměstí 12 do malého města plného mudlů. Harrymu to skutečně vyhovovalo. Především už mu nikdo nepokládal žádné dotěrné otázky. Vůbec nelitoval, že se mu narodila dcera. Byla tak krásná, roztomilá a… hlavně jeho. I když její raná výchova s sebou přinesla dost potíží.
   Miminko už zase vřískalo na celé kolo. „Copak chceš?“ Harry seděl na zemi u ní.
   „Tak jí dej napít!“ volala na něj hnědovláska z kuchyně. Zklamaně pohlédl na dětskou hlavičku, kterou malá před chviličkou vycucala.
   „Není hladová!“ zakřičel, aby ho jeho drahá polovička nepřeslechla.
   „No tak se koukni do plenek!“
   „Cože?“ Přeběhl mu mráz po zádech. Zkroutil obličej do nepřirozeného šklebu. Dcerka se začala chichotat. Harry složil hlavu do dlaní.

   „Hermiono, lásko, dneska fakt ne! Musím být zítra na ten prověřovací bystrozorský trénink pořádně připravený.“ Pohladila ho beze slova po vlasech a obrátila se v manželské posteli na druhý bok. Harry si přitáhl peřinu blíž k tělu a vychutnával si to kouzelné ticho. Ovšem jen do té doby, než malá Victorie začala vřískat. „Jdu tam,“ houkl unaveně a zamířil do vedlejší místnosti.

   Uběhly další dva roky. Harry se při snídani začetl do novin. Po levici měl mudlovské Timesy, v ruce svíral Věštce. Hermiona ho zatím oblažovala historkami z rodinného kruhu. „Ginny říkala, že se jí dvoří kolega z práce, nějaký Tom Eddings.“
   „Hm,“ zabručel Harry, aniž by odtrhl zrak od novin.
   „A taky povídala, že Ron se bude ženit.“
   „Jo, myslím, že se včera zmínil.“
   „Vážně? A chtěls mi to říct kdy?“
   „Až bych si vzpomněl,“ odtušil Harry. „No, popravdě dneska v šest přijdou k nám na večeři.“
   Přešla to v klidu. Zlost v ní pomalu doutnala, ale ona si ji vybije jinak. „Dobrá,“ prohlásila se rty sevřenými do tenké čárky.

   Ron přijel autem. Ani trochu se neupravil. Měl rozježené vlasy, vstoupil do dveří v košili a džínách. Za ním vešla překrásná mladá žena s rovnými tmavě hnědými vlasy, pobledlá v obličeji, se štíhlou postavou. Na sobě měla slušivou černou blůzu a dlouhou tmavou sukni.
   „Harry, Hermiono, představuju vám svou snoubenku.“
   Ta si oba prohlédla s poněkud provinilým výrazem. „Vypadáš dobře, Harry,“ kývla hlavou a podávala ruku Hermioně. „Co jsme vyšly ze školy, ani trochu ses nezměnila.“
   Nechápala ji. Znají se snad? Zdálo se však, že dnes je Harry ten chápající. „Pansy?“ Ron se zašklebil.
   „Pansy Parkinsonová?“ Hermiona zalapala po dechu. Neřekla nic, pouze přikývla. „Tak tedy… vítej u nás doma.“ Rozpačitost Hermiona skrýt nedokázala.
   Při večeři na Ronovu počest se nálada uvolnila a ledy prolomily. Ron vysvětloval, že Pansy po pádu Vy-víte-koho odjela na rok do Ameriky, poznávat nové lidi. Přijali ji na Salemskou školu pro čarodějky. Drsné prostředí ji zocelilo a dost změnilo. Do Rona omylem vrazila, když spěchala na svůj první pracovní pohovor. Hermiona dychtivě naslouchala a tvářila se, že ji chápe.
   Harry vysvětlil Pansy, že není důvod se omlouvat, když mezi řečí už potřetí řekla, že byla hrozná husa. „Moji rodiče odmítli upustit od černé magie, když Voldemort padl. Utekla jsem od nich a změnila si jméno. Už se s nimi nestýkám. Jsem teď Pansy Perksonová,“ dodala na vysvětlenou.
   Hermiona stále nevěřila tomu, že si Ron vybral právě tuhle holku. Její aristokratické arogantní vystupování jí zůstalo, přesto dokázala být… milá? Vadila jí, nemohla jí nikdy přijít na jméno. A teď na ni žárlí. Tohle jí Ronald určitě udělal naschvál. Přece si vážně nevezme…
   „Hermiono? Ukázala bys mi malou?“
   „Jistěže,“ odpověděla chladně a obě vstaly od stolu.
   Pansy smetla vlasy z čela a podívala se na spící Victorii. „Máš krásnou holčičku.“
   „Děkuji.“ Mladá žena ucouvla o pár kroků.
   „Ron je vážně skvělý. Představ si, že se naučil řídit mudlovský automobil.“
   Hermiona potlačila smích. „To je skvělé.“ S předstíranou radostí ji vedla zpět do kuchyně.
   Harry zabloudil myšlenkami ke starému nepříteli. „Nevíš, co teď dělá Draco Malfoy?“
   Ron se zašklebil. „Slyšel jsem, že špehuje pro ministerstvo.“
   Ještě chvíli zůstali v domě a pak se rozloučili a opustili Potterovu novou rezidenci.
   Další den ráno byla Hermiona poněkud nesvá. Zpráva o zasnoubení Rona a Pansy ji úplně vykolejila. Harry se nepřestával tvářit klidně. Zřejmě jeho city k Ginny během putování za viteály vychladly.
   „Co si myslíš o Parkinsonové?“ nakousla to Hermiona.
   „Dost se změnila. Je z ní teď kus ženský,“ poznamenal klidně.
   „Harry!“ naježila se hnědovláska.
   „Kdybych tě neznal, řekl bych, že žárlíš.“ Naprázdno polkla. Vstal a objal ji. „Myslím, že Ron teď bude vážně šťastný. Pansy zdědila po prarodičích velké panství, kde spolu budou bydlet. Vypadá to, že se Ronovi splnil jeho dávný sen.“
   „Ron se viděl v zrcadle, jak stojí sám a je ze všech nejlepší.“
   „Já příliš nevěřím tomu, že je teď jiná. Třeba to jen předstírá.“
   „Tak už dost, Hermiono! To přece neznamená, že když se roky tahala s Malfyoem, že musí být zákonitě špatná! Tohle už fakt přeháníš! A abych ti dokázal, jak vážně to myslím, tak ti oznamuju, že Ginny s Pansy půjdou za kmotru!“ Svěsila hlavu a pak šla malou Vicky zkontrolovat.