1.kapitola - Německó!

vloženo: 27.06.2010   
počet zobrazení:   

   Vydechla jsem úlevou. Byla to dobře odvedená práce. Spousta povídek se zase rozhýbala, přibyla dokonce i nějaká novinka. Šla jsem spát s úsměvem, rychle zalezla pod peřinu a pomalu usínala. Nic se nedělo, všechno bylo v naprostém pořádku, jen pár zlatých a fialových pruhů pableskovalo tou černou tmou. Jenže to už jsem pomalu nevnímala, ani jsem nezkontrolovala sešit, který vždycky vyváděl psí kusy, když jsem ho nedopatřením nechala otevřený.
   Uprostřed noci mě vzbudilo podivné broukání a vrnění. Natáhla jsem se k druhému stolu pro sklenici s pitím a přitom sáhla na něco měkkého a poddajného, co se mi pod rukou začalo kroutit. Zarazila jsem se a stáhla ruku zpátky. Pak jsem se opatrně zvedla a šla si prohlédnout nezvaného hosta. Posvítila jsem si mobilem na postavu chrupkající na stole. Ta modrá košile a hnědá zvlněná kadeř mi byla povědomá.
   „Hej, Feliciano, vstávej.“ Jemně jsem do něho šťouchla.
   Pomalu otevřel oči a pak se mu tvář rozzářila. „Jé! Německó!“
   Polkla jsem, obrátila se k němu zády, zaťala ruku v pěst a vztekle zasyčela: „U Merlinovo posranejch trenclí! Jashine, tohle mi snad děláš naschvál!“
   Pak jsem se otočila zpátky. Mladíček na mě zíral s vytřeštěnýma očima. „Teď slez opatrně z toho stolu dolů, ano?“ Pomohla jsem mu, podepřela a táhla do koupelny. Zavřela jsem dveře a rozsvítila. Nechala jsem ho, aby si sedl na záchodové prkýnko.
   „Podívej se na mě pořádně. Já nejsem Německo.“ Pořád trochu mžoural, tak jsem mu přikázala, aby si opláchl obličej, a doufala, že ho to alespoň trochu probere.
   „Ó! Kde to jsem?“
   „U mě doma,“ vzdychla jsem.
   „A… jak jsem se sem dostal?“
   „To nevím. Klidně seď, něco vymyslíme.“
   Snažila jsem se nevnímat to příšerné aroma, které se linulo ze záchodové mísy a štípalo v nose. Kdy už rodiče konečně pochopí, že tyhle hrozně silný vůně do koupelen mi ztěžujou dýchání?
   „Je vás víc?“ položila jsem mu zapeklitou otázku.
   „Já se držel pořád u Německa. Jste si podobní.“
   „Možná, ale musíš taky pochopit, že každej modrookej blonďák není Němec.“ Natáhla jsem k němu ruku. „Já jsem Leonyda.“
   „Elo?“ zarazil se mladíček.
   „Ne, leo… jako lev. L… E… O…“
   V životě by mě nenapadlo, že vyslovení mojí přezdívky bude pro někoho až takhle obtížné. Nakonec jsme se dohodli, že mi může říkat Elie.

   Z jeho zmatených slov jsem pochopila, že ostatní moc daleko nebudou, ale že je stejně nemůžeme začít honit dřív než ráno.
   „Poslyš, než najdeme tvý kamarády, budeš muset poslouchat mě, rozumíš?“
   „Hai,“ kývl nadšeně, zvedl pravačku (patrně to odkoukal od Německa) a začal mi v koupelně hailovat.
   Okamžitě jsem ho za tu ruku chytla. „Ne, tohle tady dělat nesmíš, to je trestný,“ vysvětlovala jsem mu. „Ale když už budeš chtít salutovat, můžeš takhle.“ Zvedla jsem levou ruku a začala s ní šermovat před obličejem (avšak dost daleko, abych se sama nechtěně nepraštila). „Tohle je pozdrav scifistů, to se smí.“ Pak jsem se začala rozhlížet.
   „Co se děje?“ Díval se na mě tak vyplašeně, až mi ho bylo líto.
   „Přemýšlím, kde do rána přespíš. Tady tě nikdo nesmí najít.“

   Samozřejmě, že jediné místo, které se v tuhle nemožnou hodinu nabízelo, byl prostor za závěsem. Jenže když jsem ho odhrnula, přepadl mě dusivý kašel.
   „Co ti je?“ vyděsil se hnědovlasý.
   „Dobrý, v pohodě,“ zakuckala jsem se a vlítla do koupelny, abych zabránila nejhoršímu. Rychle se napít té příšerné vody z kohoutku a opláchnout si tvář, to pomáhá. Savo! prskla jsem v duchu. Zatraceně, přece mi slíbila, že to vystříká, až budem na výletě! Fuj, to teda byl smrad.
   Feliciano mě objímal zezadu, bál se. Věděla jsem, že od něj mi nic nehrozí, ale stejně se mi nelíbilo, že by se mnou měl spát v jedné posteli. Jenže… vypadalo to, že jiná možnost už není.

   „Pojď, pěkně pomalu,“ šeptala jsem, když jsme se proplížili pokojem až k mé svatyni na ležení. „Zalez si tam a hlavně nechrápej.“ Stěsnat se na jednu z lůžkovin nebylo snadné, ale když se chce, tak jde všechno. Natlačil se ke mně a oběma rukama mě pevně objal. Přehodila jsem mu přes hlavu peřinu. Kdyby nás takhle někdo nachytal, bůhví, co by si moh myslet.
   Už je to hrozně dávno, co jsem cítila mužské tělo tak neuvěřitelně blízko. Pravda byla ta, že jsem nemohla usnout. Poslední dobou se toho stalo příliš a takhle to zas vygradovalo. No jo, modlit se za klidnej život, to nikdy nemělo cenu. Vždycky se něco podělalo.
   Vzala jsem Feliciana volnou rukou kolem ramen. Třeba se mi nakonec bude pohodlně spát.

   Probuzení… přišlo moc brzy. Mocně jsem si zívla a bratr se na mě vyčítavě podíval, protože jsem ho vzbudila. Pak se ale peřina zavlnila, aniž bych se pohnula, a vykoukla z ní rozcuchaná hlava. To už měl bráška Johnny Wolf oči navrch hlavy.
   „Vy jste spali…?“
   „Jo, co taky jinýho se dá v posteli dělat, že?“ uchechtla jsem se a shodila peřinu. Chvíli jsem zkoumala bratrův nevěřícný výraz, pak mi to došlo. „Co si o mně sakra myslíš? Spali jsme… v jedný posteli. Za závěsem je to vystříkaný a přece jsem ho nemohla nacpat do vany!“ namítala jsem.
   „To tě stejně neomlouvá,“ zašklebil se bratr a přetočil se na druhý bok. Vás by asi zarazilo zjištění, že máte doma postavu z anime, ale s ním to už ani nehnulo. Byl vytrénovanej.
   „Klidně ještě spi,“ obrátila jsem se k Felicianovi a vysoukala se z postele. Pohled mi okamžitě padl na můj pracovní stůl a hetalijskou mangu rozevřenou nad… mým nevyzpytatelným notesem. „Do háje!“ ulevila jsem si, protože teď už mi bylo jasné, jak k tomu došlo. Takže ty barevné proužky včera v noci… to byla předzvěst, protože ta záře vycházela ze sešítku.
   „Zase si to nechala nehlídaný?“
   „Nedělej, že tys v životě na nic nezapomněl!“ vyjela jsem na bratra a strčila mu pod nos vyprázdněnou mangu. „Máme větší problém. Hele!“ Skoro všechny postavy… prostě nějak vymizely, musely se vsáknout do sešitu, což znamenalo, že se vytvořil portál, který nám do pokoje vyplivl Feliciana.
   „Teď pátrat stejně nemůžeš, je sobota!“ namítl Johnny a já to uznala. Mladíček se spokojeně rozvalil na posteli a přitáhl si peřinu k bradě.
   „Chudák, zůstal nám na krku. Ale když na to tak koukám, mohlo to dopadnout i hůř.“
   To byla pravda. Vlasy se mi ježily na zátylku z představy, že by tu byl Ludwig nebo Ivan, i když… k tomu taky nejspíš nakonec dojde.

   Sáhla jsem po papíru a zapnula počítač, začal spokojeně vrnět. Potřebovala jsem si udělat poznámky, takovej přehled o poznávacích znameních, abychom se trochu hnuli z místa. Johnny znovu pokrčil rameny a opět klimbnul. Říkala jsem si, že je mi to jedno, že si klidně poradím sama. Vrhla jsem se do práce, zapojila sluchátka, procházela stažené screeny a epizody. Ruka s tužkou kmitala po papíře, z uší se kouřilo. Nakonec vznikl seznam, který vypadal nějak takhle:

   Arthur – Anglie
   - zásadovost
   - paličatost
   - bude se držet dál od Ameriky
   - zelená uniforma

   Alfréd – Amerika
   - žravost (hamburgery)
   - hraní si na hrdinu
   - kožich, brýle

   Roderich – Rakousko
   - aristokratický oděv
   - slabost pro hudbu

   Romano – Jižní Itálie (Zde byla pouze jediná poznámka: slabost pro rajčata)

   Ludwig – Německo (stupeň nebezpečnosti 1, tedy ten nejvyšší)
   - voják, recidivista, má zbraň
   - možnost, že bude obdivovat klobásy v supermarketu

   Gilbert – Prusko
   Tady jsem netušila, co si zapsat, jeho škodolibost ani touha bojovat mi nepomůžou vystopovat, kam se dostal. Připsala jsem si tedy jen poznámku: šedá kštice, rudé zorničky.

   Nebyla jsem ještě ani v polovině, a už se mi před očima dělaly mžitky. „Uf, tak dál. Ivan… (díky bohu, jeho sestry v manze zůstaly, zato z ní zmizela malá Itálie a ten roztomilý blonďáček, Svatá říše římská).“
   K Braginskému jsem si přidala vodku a poznámku, že nejspíš bude přítomen nějaké rvačce. K Číně jsem si připsala ZOO (a hned pod to zverimex), ke Španělsku jen popis vzhledu a k Řecku šnečí tempo. Ještě mi zbývali dva.

   Honda - Japonsko
   - možná ozbrojen
   - nevyzpytatelný
   - chladnokrevný
   - možná na sobě bude mít tradiční japonský oděv

   Zbýval mi tu už jenom poslední – Francis. K němu jsem si přidala poznámku pod čarou: Pozor, perverzák. A klíčová slova zněla: víno, ženy, zpěv.

   Dopsala jsem seznam a otřela pot z čela. „Uf, tak to bychom měli,“ vydechla jsem si, ale stále jsem měla takový nejasný pocit, že jsem na někoho zapomněla.