3.kapitola - Křižovatka smrti

vloženo: 28.06.2010   
počet zobrazení:   

   Ráno jsem se vzbudila první a taky to dala patřičně najevo. „Uááá!“ Mocně jsem si zívla a poněkud slabší ozvěna mi odpověděla. Vylekalo mě to a nakoukla jsem pod peřinu. „Uf, já úplně zapomněla, že tu spíš.“
   „Eheh,“ uchechtl se nervózně hnědovlasý Ital.
   Sáhla jsem přes něj na stůl, abych vypnula budík, který by se každou chvíli rozdrnčel. „No, tak já jdu pro snídani a ty se běž trochu zkulturnit, jsi celej zmuchlanej.“ Zvedla jsem se, sklouzla z postele, popadla oblečení a vběhla do koupelny. Za chvíli jsem byla zpátky, pyžamo se změnilo na tradiční venkovní oděv, tričko a džíny. Šla jsem přes obývací pokoj ke schodům, dole pod nimi byla kuchyně. Johnny se vzbudí až za chvíli, do tý doby už můžem být najezený a nepřekážet mu tam.
   Donesla jsem nahoru rohlík se sýrem a hrnek s mlékem, všechno dvakrát. Všimla jsem si, že Feliciano se dosud nezvedl. „Hele, tak takhle by to nešlo. Mazej do koupelny!“

   Natlačila jsem ho před zrcadlo a trochu mu upravila košili, aby nevypadal jak vytaženej z pračky a prohnanej ždímačkou. „A teď hřeben…“ Sáhla jsem mu s ním na vlasy, jen jemně, jenže…
   „Au, to tahá,“ stěžoval si mladíček a spínal ruce.
   „Dobře, tak to zkus sám,“ vybídla jsem ho a začala tahat svoje vlasy.
   „Hááá, to tahá!“
   Viděla jsem, jak s tou malou věcičkou zápasí. „Aha, takže takhle to je.“ Vytrhla jsem mu hřeben z ruky. „Dej to sem, prosim tebe.“
   Pak jsme zaslechli Johnnyho hlas. „To ho tam týráš nebo co?“ No, ten den začal pěkně.

   V autobuse se na nás sesypaly místní drbny, se kterými jsem se znala. Byly překvapené, že mě vidí v mužské (nejen bratrské) společnosti, ale jejich zvědavost nejspíš vzbudilo něco jiného. První chybou bylo, že jsem Itala chytla za ruku, aby nikam neutekl a neztratil se. A tou druhou bylo nejspíš to, že jsem se o něj tak starala. Z mý strany to bylo pouhý samaritánství, ale navenek to vypadalo poněkud jinak. A když se teď na mě sesypaly jak vosy na med, musela jsem nějak zareagovat.
   „Jo, holky, dostaly jste mě. Ano, ten kluk tady je můj přítel.“
   Odbyla jsem to hejno a natlačila se blíž ke dveřím. „Drž se tý tyče a nepadej, bude to dobrý.“
   „Já ti věřím, Elie,“ špitl a přitiskl se až těsně ke kovové tyči.
   Držela jsem ho jednou rukou kolem pasu, tou druhou jsem se přidržovala odkladače na menší tašky a podobné předměty, zkrátka toho prostoru, co je dycky umístěný nad sedadlem. V duchu jsem zuřila. To se to zase zamotalo.

   Přemýšlela jsem, jak to udělat, aby nikdo nepojal podezření. Na přednášku o starých jazycích, mluvě našich předků, jsme šli samozřejmě společně, učebna byla veliká a narvaná, jeden vetřelec se v ní ztratí. Ale místo abych vnímala výklad, jsem si na stůl rozložila mapku a vyznačila všechny KFCčka, Mekáče a Burger Kingy v nejbližším okolí. Řekla jsem si, že najít Ameriku bude nejjednodušší. Už včera jsem se snažila dostat z Itálie aspoň nějakou indicii, kde by mohli být ostatní, ale bezvýsledně. Doufala jsem, že se postupným objevováním členů hetalijské party dostaneme někam dál.

   „Poslyš, na tu další hodinu se mnou nemůžeš. Profesorka má svý lidi spočítaný, stejně by tě vyhodila za dveře,“ vysvětlovala jsem Felicianovi. Dostal džus ve speciální nádobce s brčkem, štos papírů a pečlivě nabroušenou tužku.
   „Nakresli mi něco pěknýho, než se vrátím.“
   Větný rozbor je nudný v každém období a přiznám bez okolků, že mně nikdy moc nešel. Přetrpět těch pár nemožných cvičení a pak hurá ven, za dobrodružstvím.
   „Páni!“ Prohlížela jsem si obrázky, byly opravdu nádherné. Šikmá věž v Pise, portrét rozesmátého Ameriky, všechno krásně vystínované. A pak tam byl ještě…
   „Že to je ten stan, co jste ho stavěli s Německem?“
   Zatvářil se překvapeně. „Jak to víš?“
   „To ti teď nemůžu říct, ale doma ti to ukážu,“ polkla jsem. Ty huso, málem jsi to všechno zkazila!

   Vydali jsme se na cestu. Měli jsme teď čtyři hodiny času před tou poslední, kterou jsem se stejně rozhodla zapíct, protože nebyla povinná.
   „Vezmeme to tou spodní ulicí, jeden fast food budeme mít po cestě.“
   Šlo to dobře. Vešli jsme dovnitř, já si vzala brýle, zaostřila a nikoho podezřelého neviděla. Vlastně mi to ráno ty drbající skoroženy dost usnadnily. Díky nim jsem pochopila, že zatímco já (a Johnny) vidím narušitele v jejich manga podobě, oni v nich spatří bytosti naprosto reálné. Stačilo se tedy jen jednou rozhlédnout po jídelně a bylo jasné, že tu nikdo není.

   Plzeň je nebezpečná džungle plná neurvalých lidí, hulákajících malých parchantů a nelogicky jednajících důchodců (i když, pravda, nemožně se chovali i mladší).
   Dostali jsme se snad k nejhoršímu úseku. Jednak je tu ten blbě poblikávající semafor, ale pitomější je to, že řidiči jsou tam barvoslepí.
   Skočila zelená. „Drž se hned za mnou!“ křikla jsem na Itala a vyrazila. Na tomhle přechodu je lepší běžet, protože zelená se na nebezpečně rudou mění moc rychle. Ještě kousek… Tak, těsně, stihla jsem to, ještě tam je. A pak se ozvala ta rána. Okamžitě jsem se otočila a strnula. „Feliciano!“

   Tomu chlapovi zůstal ležet pod nárazníkem, aspoň, že zastavil. Vběhla jsem na přechod, řidič už taky lezl ven. „Elie,“ zakuckal se mladík, když jsem ho podepřela. Střelila jsem pohledem po automobilistovi, který spíš než vyděšeně vypadal naštvaně, a to mi dodalo.
   „Máte v tý hlavě vůbec mozek, chlape? Měli jsme zelenou!“
   „Hele, takhle se mnou nemluv, spratku!“
   Na chvíli jsem si říkala, kolik si asi myslí, že mi je. „Budu takhle mluvit s každym kreténem, co neni schopnej zavolat sanitku, když někoho srazí. Jo a neobtěžujte se, vezmu ho tam sama!“ odsekla jsem a opatrně se zvedala i se svým „nákladem“. „Můžeš vstát? Musíme jít ze silnice, Feliciano.“ Přikývl, odtáhla jsem ho na chodník a nechala ho, aby si na chvíli sedl. „Fuj, to je ale ošklivá rána.“

   Bylo třeba jednat rychle. Samozřejmě mi bylo jasné, že neumře, on i jeho přátelé byli nesmrtelní. A kdyby na tohle někdo přišel, byl by to problém číslo jedna.
   „Vezmu tě na jedno místo kousek odtud. Dáme to zas do pořádku.“
   Zamířili jsme do kavárny o ulici níž. Hnědovlasému rána pěkně krvácela, takže už měl zmáčenou košili. Vešli jsme do hlavního sálu.
   „Dvakrát pomerančovej džus, já si pro to přijdu.“ Hodila jsem jim peníze na stůl a stále podpírajíc Feliciana zabočila ke schodům. Měli tam dole záchody.
   „Ale tenhle je…,“ namítal Ital.
   Podívala jsem se na značku a vzdychla. „No dobrá. Mně je to koneckonců fuk.“
   Zatáhla jsem ho na Pány, nechala sednout na prkýnko a jemným hadříkem namočeným ve vodě mu začala otírat čelo.
   „Jsou to blbcí a je to s nima čím dál horší. Policajti holt nehlídají, jak by měli.“ Sáhla jsem do batohu pro šátek, který jsem si tam schovala, a ovázala mu s ním hlavu. „Musíme doufat, že to přestane krvácet. Teď musíš hlavně pít, abys tu někde neomdlel,“ vysvětlovala jsem mu a zkoušela nějak eliminovat ty děsné rudé fleky na modré košili.
   Podíval se do malého zrcátka. „Jů. Vypadám tak… drsně.“
   Uchechtla jsem se. „No, vojáku, tuhle misi jsi splnil.“
   „Hái!“

   Vypili jsme si ten džus. Vytáhla jsem mapu a uvažovala, kudy se vydat, abychom potkali co nejmíň lidí, co se mohli přimotat k tý srážce. Obsluha z nás musela být nesvá. Feliciano měl na košili zaschlé stružky od krve a s tím šátkem na hlavě nevypadal moc obyčejně. A já, která vždycky ve společnosti působí dojmem znuděného puberťáka, jsem teď jednoduše převzala velení.

   Naše další trasa vedla menší oklikou. Projít několika liduprázdnými ulicemi a pak se smísit s davem. Plán vyšel skvěle, bez větších potíží jsme se dostali k McDonaldu a vešli dovnitř. Nasadila jsem si brýle, zaostřila a…
   „Támhle je!“ Vrhli jsme se ke stolu v rohu. „Nám neutečeš, Alfréde!“ vypískla jsem, zatímco nám postava někam zmizela.
   „Kde je?“ Slaboučké kňučení se ozvalo zezdola. „Proč se schováváš pod stolem?“ zeptala jsem se překvapeně.
   „Protože… protože… já nejsem Alfréd,“ odpovídal slaboučký hlásek. Nadzdvihla jsem ubrus. Koukni se pořádně! Vždyť je to Kanada!
   „Ou, promiň mi, Matthew.“
   „Matthew?“ zajíkl se. Ani už si nevzpomínal, kdy ho tak někdo oslovil naposledy. Opatrně se vysoukal ven a vydechl překvapením: „Itálie! Co znamená ten šátek?“
   „Přežil srážku s autem, už je to dobrý,“ vysvětlila jsem za něj. „Dojez si to a půjdeš s námi. A neboj se, nikdo ti neublíží.“
   Kanada se tvářil pochybovačně, ale nakonec jsme si ruku přece jen stiskli.