6.kapitola - Nástrahy velkého světa

vloženo: 14.09.2010   
počet zobrazení:   

   Bylo štěstí, že jsme se do domu dostali ještě před setměním, protože jinak by si našich hostů jistě někdo z rodiny všiml. Dvojice se nám rozšířila na čtveřici. Nabručený Arthur si šel připravit čaj. Řekla jsem, že si ho udělám taky a pak jsem si vzala zelenookého stranou.
   „Myslím, že si musíme promluvit,“ začala jsem opatrně.
   „Kvůli tomu v té škole?“ zaváhal blonďák.
   „Ne, to vůbec ne. Ale z těch čtyř jsi nejrozumnější, tak mě napadlo…“
   Pak jsem se zarazila. „Nechci, aby to vyznělo, jako že vás tu nechci, ale… mám spoustu povinností, tohle je můj poslední rok na škole a… zkrátka se musíte dostat domů co nejdřív.“ Přistrčila jsem před něj seznam. Podíval se na jména a u posledního řádku zbledl. „Potřebuju konkrétní informace. Kanada mi sice řekl pár podstatných věcí, ale je to málo. A z Feliciana bohužel nedostanu kloudnou větu. Co ty jsi dělal, když došlo k tomuhle „přesunu“?“
   Anglie otráveně zabručel: „Tak to si pamatuju přesně…“

   Schovávačka

   Vysoký blonďák se zelenýma očima přejížděl pohledem zahradu. „Alfréde, vylez! Nejsme malý děti!“
   Rozesmátý Amerika vykoukl zpoza stromu. „Ale no tak! Já ti tady schoval dáreček! Přece se na to hledání nevykašleš!“ domlouval mu sourozenec a pořád se culil.
   „Dárek? Pro mě? To je od tebe… vážně milé,“ zamumlal Anglie rozpačitě a začal prohledávat pozemek. Jeho bratr si sedl za strom na bobek a mnul si spokojeně ruce. To už Arthur našel svůj „dárek“. „Hm, moc vtipné. Staré hrábě s mašlí. Že tě to pořád ještě baví?“ Zavrčel a v příští chvíli oba zavrávorali a spadli na zem, doprovázeni hlasitým pištivým zvukem. Pak na trávník dopadla jakási nazlátlá komora.
   Alfrédovy oči se rozzářily. „Jupí! Konečně tomu skoro plešatýmu brejlounovi ukážu! Tohle je tutově UFO!“
   Anglie se opatrně zvedal. Snad nemá nic zlomeného. „Skoro plešatej brejloun? UFO? Hej! Kam to lezeš?“ Ve žlutém cosi zaprskalo. „Vrať se sem!“ Rozzlobený blonďák vběhl do té neznámé věci a chtěl odtamtud bratra vytáhnout, jenže v tu chvíli znovu zavrávoral a časoprostorová brána začala rotovat.

   Vzhlédla jsem k zelenookému a znovu upila z hrnku. „Určitě existuje způsob, jak vás dostat zpátky domů. Potřebují vás tam.“ Hlavně otaku, doplnila jsem si v duchu. „A nenapadá tě třeba, kde by se mohli zdržovat ostatní a v jakém asi tak stavu?“
   Zavrtěl hlavou. „To nevím. Ale děsí mě představa Francise Bonnefroye v mé bezprostřední blízkosti,“ zamumlal a uhnul pohledem.
   „Tak toho se neboj. V tomhle baráku tě nikdo znásilňovat nebude.“

   Drsňák s puškou

   Německo se vždycky děsil dne, kdy k němu Francie přijede na návštěvu. Právě dnes očekávali jeho příjezd. Všechno nachystal, nechtěl si utrhnout ostudu. Od jeho poslední návštěvy uplynula už pěkná řádka let a podivínský Francouz se od té doby strašně změnil. Navíc… ty jeho věčné tahanice s Anglií kvůli jídlu…
   Právě ve chvíli, kdy se chystal znovu podívat po pokojích, jestli přece jen na něco nezapomněl, zaslechl zběsilé kdákání a začal vidět rudě.
   „A už dost!“ Plný vzteku se rozběhl chodbou a narazil na rozesmátého Feliciana.
   „Kam jdeš?“ vybafl na něj mladíček.
   „Do sklepa,“ zabručel Ludwig a uhnul pohledem.
   „Můžu jít s tebou?“
   „Ne, tam dolů nemůžeš, je to tam nebezpečné. Dej si raději něco k jídlu.“
   „Ták dobře.“ Ital se zatvářil sklesle, ale poslušně se vydal směr kuchyně.
   Němec si oddychl. Do svého tajného skladu zbraní ho vzít nemohl, to by byla sebevražda. Když byl uvnitř, vytáhl pečlivě schovanou ručnici a rychle ji přeleštil mokrým hadrem. Pak s puškou v ruce vyběhl na zahradu, přitom si ji nezapomněl nabít. Nebylo by to poprvé, co by mu ti dva sourozenci plašili slepice. Ale proč se tím baví dospělá žena, to mu bylo největší záhadou.
   „Belgie! Holandsko! Já vím, že tam jste! Radím vám, abyste vylezli, mám zbraň.“
   Ozval se zvonivý dívčí smích. Znal ho dobře. V poslední době ho slýchal často. Kráčel pořád dál, pušku připravenu k výstřelu. Pak se zastavil a ostřížím zrakem přelétával od jednoho konce plotu k druhému, přičemž si nevšiml, že se za ním zvedl nafialovělý tunel. Kdyby o něm věděl, jistě by to považoval za mnohem větší hrozbu.
   „Belgie, už jsi přece ve věku, kdy…,“ začal Ludwig, ale nedořekl.
   „Zalez si do toho svýho stanu!“ vřískla rozdychtěná opožděná puberťačka a střelila mu pod nohu. Lekl se, zavrávoral a přepadl po zádech do časoprostorové díry. V příští chvíli ta podivná věc zmizela.
   Vystrašená Belgie chytila bratra za ruku. „Co to bylo?“
   „Nevím,“ ucedil Nizozemsko. „Ale bude lepší vypadnout.“

   Ludwig se vzbudil a ohmatal si hlavu, do níž se praštil při pádu. Druhou rukou stále svíral ručnici. Když mu došlo, proč zavrávoral, okamžitě byl na nohou. „Belgie!“ zařval strašlivým hlasem a namířil zbraní na nejblíže stojícího člověka.
   Žena příšerně zaječela a v davu vypukla panika. Nějaký duchapřítomný občan hned nenápadně sáhnul po mobilu a vyťukával číslo tísňového volání. Ludwigovi ještě nedošlo, že se ocitl uprostřed města v propoceném tílku a vytahaných trenýrkách a že s tímhle pohledem masového vraha to moc daleko nedotáhne. Už i on malinko zpanikařil. Ženy v davu začaly hysterčit, muži nervózně postávali, situace byla kritická.
   Pak se ozvala siréna, auto zastavilo na nejbližším chodníku a vyběhla z něj ozbrojená garda. „Odhoďte zbraň! Odhoďte ji!“ zakřičel mladý poručík a sám sevřel tu svou oběma rukama.
   „Můžu to vysvětlit!“ spustil na ně cizinec německy a nesmírně ho udivilo, že té jejich řeči rozumí.
   „Dělejte, nebo budeme střílet!“ přidal se mladíkův kolega.
   „Nikdo se ani nehne! Zachovejte klid!“ snažila se přítomné uklidnit mladá policistka.
   Ztrápený Ludiwg opatrně položil pušku na zem a v příští vteřině už si tykal se zdí, jelikož ho na ni dva mladíci v uniformách přitlačili, aby mu mohli nasadit pouta. Dívka sebrala zbraň a čtveřice se vydala k vozu, strážci pořádku suše odříkávali naučené věty. To už Německu došlo, že se ocitl v pěkné kaši. A kam se poděl jeho dům?

   Vešli jsme s Arthurem do obývacího pokoje v patře, oba v úsměvu. Matthew si držel ruce na uších, Feliciano nadšeně povykoval a Alfréd byl přilepený u obrazovky, kde běžela Policejní akademie, v pořadí druhá.
   „Vidíte? Američani jsou velcí hrdinové!“
   „To teda jo,“ uchechtla jsem se. „Třeba takovej Teckelberry. Napřed střílí a až potom myslí. Ale já stejně fandím Mahoneymu.“
   Anglie si dal ruku před pusu, aby zadržel smích, když viděl, jak sklíčeně se zatvářil jeho bratr.

   Romantická projížďka

   Francis Bonnefoy sáhl pro jistotu ještě jednou po kalendáři. Ne, měl štěstí, vlaková doprava by údajně měla začít stávkovat až zítra ráno. Vzal do ruky kufr, kritickým okem přehlédl své nevšední oblečení a vydal se k nejbližšímu nádraží. Chtěl si dopřát tuhle romantickou jízdu a tajně doufal, že se mu podaří v kupé svést nějakou příjemnou slečnu, nejlépe dvě.
   Už objevil správný vlak, usadil se v kupé první třídy a vytáhl ze zavazadla lahev svého nejlepšího vína. Měl v něm tři. Jednu jako uvítací dárek a ty dvě zbylé pro sebe. Nerad by si nějakým neopatrným pohybem rozbil sklenku, proto se rozhodl, že bude upíjet z lahve.
   Sundal boty, natáhl si nohy na protější sedačku, předtím ještě zatáhl závěs a zadíval se z okna. Průvodčí zapískal, vlak začal kodrcat a pomalu se rozjíždět. Francis si roztouženě povzdychl. Čekala ho dlouhá cesta.

   Když si jeho rozbolavělé údy dostatečně odpočinuly, vydal se Francie obcházet ostatní kupé a v některých bavil hosty veselými historkami. Během své zpáteční cesty chodbou (ve správně dobré náladě) byl ujištěn, že Berlín už má na dosah ruky.
   Zastavil se a podíval se oknem ven. Vlak právě přijížděl do pro něho neznámého pozlaceného tunelu. Pak se konstrukce zakymácela a Francisovy oči se rozzářily a tvář se roztáhla v blaženém úsměvu, když všechno kolem zaplavila záře jasných barev.
   Trvalo to jen krátce, ale bylo to něco nepopsatelného. Jakmile ale vlak vyjel z tunelu, bylo všechno zas obyčejné a fádní. Francie došel do svého kupé, zkontroloval obsah zavazadla a ještě se na chvíli posadil. Z příjemné euforie ho vytrhl až ženský hlas z ampliónu: „Vítá vás Plzeň, hlavní nádraží!“

   Užili jsme si spoustu zábavy, když jsme naše hosty naučili hrát Prší. Do hry se zapojil i Johnny, ale neustále měl nějaké připomínky.
   „Už nehraju! Ten Amík podvádí!“
   „Já ne! Já jsem hrdina!“
   „Ty si sedni na zadek, nebo ti ukážu, jak se to dělá,“ zabručel Arthur, střelil po bratrovi znechuceným pohledem a přihodil kartu. „Bereš dvě.“
   Zamrkala jsem. Bylo to už potřetí během jedné hry, a když uvážím, že nás hraje šest… „Švindlíř! Ex-delikvent!“ vypískla jsem a blonďák po mně skočil.
   „Já nepodvádim, jasný?“
   „Ne, jen seš děsně vznětlivej,“ prskla jsem a skopla ho ze sebe. „Příští kolo tě roznesu.“
   Mezitím na něj došla znovu řada. „Hm, těžko.“ Vhodil do balíčku eso.
   „Hej!“

   Bude hezky, kočky si hrajou

   Řecko už nakrmil skoro celou svou početnou kočičí smečku. Miloval ta mazlivá zvířátka nadevšechno. Ale jedna jeho šelmička se dnes chovala nezvykle divně, nechtěla se dotknout jídla. Vzal tedy misku se žrádlem a vydal se za ní. Poskakovala a čím dál víc se blížila k jedněm dveřím. Zůstala u nich stát a protahovala se u jejich rámu. Došel k ní a pootevřel, aby nahlédl do pokoje. Zjevila se před ním podivná nafialovělá záře. Měl pocit, jako by se k němu to zvláštní světlo přibližovalo. A pak… byl do toho neprostoru vtažen i se svou zvířecí přítelkyní. Hlasité: „Óóó!“ bylo to jediné, co se přinutil říci. Pak se mu před očima zatmělo.

   Největším problémem bylo vymyslet, jak v pokoji naaranžovat deky na spaní. „Já už to vidim, že se v noci o nějakýho z těch kluků zakopnu!“ protestoval Johnny. Nakonec se Feliciano natáhl na mapu z puzzlí, ale musel slíbit, že nebude moc šátrat okolo sebe. Arthur si přitáhl deku ke knihovně, takže měl hlavu přímo u mé postele. Alfréd po dlouhém zdráhání souhlasil, že se natáhne vedle bratrovy lůžkoviny, a že kdyby bylo potřeba, Johnny se přes něj pokusí opatrně přehoupnout nohu, aby ho v noci nezašlápl. Mattovi jsme odsunuli židle, aby si mohl lehnout vedle stolu.

   Uprostřed noci jsem se vzbudila. Ani mě moc nepřekvapilo, že mi Arthur sedí na posteli. Vypadal neklidně, už když si lehal na deku a chystal se ke spánku. Teď zíral před sebe a rukou svíral moji peřinu.
   „Nemůžeš spát?“ zamumlal jsem a otevřela oči.
   „Musím přemýšlet. Je toho tolik…“
   „Chápu,“ pronesla jsem unaveným hlasem. „Uvidíš, že to dáme rychle do pořádku.“
   „Hm, vlastně jsem se chtěl zeptat… co je tohle za zemi?“
   „Česká republika. Sousedíme s Německem, Polskem, Slovenskem a Rakouskem. Víš co? Ukážu ti to ráno, než půjdu do školy.“
   „Dobrá,“ přikývl Anglie a dodal: „Nenech se rušit.“

   Útěk

   Rusko seděl v křesle a hladil svou věrnou přítelkyni vodku po uzávěru. Za dveřmi se ozývalo zlověstné škrábání. Čas od času jeho sestru Bělorusko přepadl záchvat, který si pro sebe nazval akt splynutí. V té chvíli mu chtěla stát po boku a přesvědčovat ho o své nesesterské lásce.
   „Ivane, otevři ty dveře! Budeme konečně spolu!“
   Světlovlasý mladý muž se zvedl a zadíval se ke dveřím. „Ne, Natasho!“ zavolal, ale s každým dalším slovem se jeho kuráž vytrácela. „Jdi… jdi pryč! Já už chci… jit spát…“
   Blondýnka se ale nevzdávala a rány do dveří byly stále hlasitější. „Buď rozumný! Bude ti se mnou dobře. Dej mi šanci!“
   Její vemlouvavý hlas prořízl ticho, které v pokoji zavládlo. Vystrašený Ivan couval k oknu a nevšiml si, že zůstalo otevřené. Když Natalia Arlovskaya na chvíli přestala se svými lamentacemi, aby nabrala dech, ozval se zoufalý výkřik. Na nic nečekala a vyrazila dveře jednou dobře mířenou ranou a zahlédla padajícího Ivana. Pod ním se rozprostírala hrůzně vypadající temná díra, která ho o chvíli později pozřela a vytratila se.
   „Bráško!“ Z Natashina hrdla se vydral srdceryvný výkřik. Klesla na kolena. Co to jen udělala?