5.kapitola - Záchranář

vloženo: 14.09.2010   
počet zobrazení:   

   „Nemám ráda anglinu. Ta ženská nás hrozně přetěžuje,“ postěžovala jsem si další den ráno v autobuse. Cestovali jsme zase ve trojici, protože bylo naprosto nemyslitelný nechat zrovna tyhle dva v prázdnym baráku. Feliciano ještě dospával ukradený spánek, protože jsem ho ráno vzbudila po páté hodině, a Kanada se krčil na sedačce a smutně pozoroval ostatní cestující. Nemohla jsem mu od té nervozity pomoct, každý si musí chvíli zvykat na dav. Snažila jsem se aspoň trochu přilákat jeho pozornost.
   „Támhle staví obchvat kolem města. Co myslíš, jak to bude vypadat, až ty stavební práce skončí?“ Stočil pohled k oknu, ale pak znovu posmutněl. „Chci se zeptat… proč jsi šel do toho fast foodu?“
   „Bylo to něco, co jsem znal,“ zavzdychal Matthew a zavzpomínal na den, kdy ho vzal bratr poprvé do „velkého světa“.
   Kanada byl šťastný, právě se s Amerikou vracel z hangáru. Mezi letadly se mu moc líbilo, těšil se, až se sám bude moci proletět ve vzduchu. Nasedli do auta, vyšperkovaného sporťáku, a vyjeli do města.
   „Teď ti ukážu, jak se správně žije, bráško!“ výskal Alfréd a zařadil rychlost. Blonďáček vedle něho z přirozené opatrnosti sáhnul po bezpečnostním pásu a zapnul si ho. Udělal dobře.
   „Nebylo by lepší zpomalit?“
   „Nesmysl, tohle je teprve to pravý vzrůšo!“ uklidňoval ho modrooký brunet a přejel další křižovatku na červenou.
   Ze dne plného vzrušujících zážitků nakonec zůstalo pramálo. Po zběsilé jízdě zastavili u restaurantu s rychlým občerstvením a natěšený Kanada se musel smířit s tím, že bude upíjet brčkem z kelímku coly, zatímco se jeho starší bratr láduje hamburgery. Bylo to poprvé, co ho tolik zklamal.
   Všimla jsem si, že blonďáček strnul uprostřed pohybu. Nechala bych to být, kdybychom se právě neblížili k zastávce, kde jsme měli vystupovat. Jemně jsem s ním zatřásla. „Zpátky na zem! Už musíme jít.“ Pak jsem obrátila pozornost ke spícímu Italovi. „Feliciano, vstávej.“ Určitě to předstírá. Jenže na to my nemáme čas. Naklonila jsem se mu k uchu. „Naučím tě ten trik od Japonska,“ zasyčela jsem drsným hlasem. Hned v příští chvíli byl na nohou a poslušně salutoval. „Moulo,“ sykla jsem a praštila ho přes pravačku. „Říkala jsem, že tohle nesmíš. Tak fajn, ven, ven, dál to nejede.“
   Vystrkala jsem je z autobusu a ještě rychle zkontrolovala, jestli jsme v něm nic nezapomněli. „Teda nemyslela jsem si, že to řeknu nahlas, ale… vy dva jste horší než mateřská školka!“

   Do správné budovy jsme dorazili asi deset minut před začátkem hodiny. „Sedněte si tu na židličku, musíte na mě počkat tady. Vrátím se za dvě hodiny. Kdyby se někdo ptal, čekáte tu na další hodinu. Nikomu neříkat jména, jinak vás odtud vyhodí, jasný?“ Přikyvovali, oba vyplašení tou slovní lavinou, co jsem na ně vychrlila. „Škoda, že mě nenapadlo vzít s sebou nějaký knížky, mohli jste si číst. Tak žádný zmatky, jasný?“

   Vlítla jsem do třídy, rychle si připravila věci, zapnula počítač a natáhla ruku ke spolužačce. „Vlaďko, já to zase nestihla.“
   Usměvavá dívka, co rozhodně vypadala dospěleji než já, vytáhla sešit. „Máš štěstí, že já si úkoly dělám.“
   „Ale no no, je to teprve pátej z nějakejch třinácti,“ zašklebila jsem se. Pravdou bylo, že úkoly na angličtinu mě ničily. Byly dlouhé a nezáživné.

   Během učitelčina výkladu se mi pohled neustále stáčel k oknu, na poloprázdnou ulici. Matthew měl pravdu, že je Alfréd nenapravitelný chlubil. Jestli jsou mé domněnky správné, alespoň jednou se půjde podívat k památníku amerických osvoboditelů. Ve městě jsou dva, co stojí za úvahu, a od jednoho k druhému je to pěkná štreka. Už se vidím, jak mě budou bolet nohy.

   Už potřetí do mě musela vždy obětavá Vlaďka šťouchnout, abych zase vnímala. Moje myšlenky poletovaly hlavou takovou rychlostí, jako kdyby uvízly ve vzdušném víru.
   „Jsi dneska duchem mimo,“ šeptla a bylo vidět, jak ji to znepokojuje.
   „Starosti doma, to přejde.“
   Raději jsem se zase soustředila na výklad a chvíli se mi dařilo udržet pohled. Pak mi ale opět sklouzl k ulici a zastavil se na mladíkovi v zelené košili, který právě pootočil hlavu k našemu oknu. Zalapala jsem po dechu. Arthur! Zatracená práce!
   Náhoda je blbec a právě si usmyslela, že se kantorka zadívá mým směrem. „Lea? Problem?“
   Polilo mě horko. „Uhm… toilet,“ vypravila jsem ze sebe starou otřepanou výmluvu. Napomenula mě, že těch patnáct minut bych to ještě vydržet mohla. Padla jsem na židli a sevřela pod lavicí ruce v pěst. V duchu jsem zuřila.

   Matthew se plaše podíval na Feliciana. „Ta dívka… jak na tebe působí?“ Už předtím se nad tím pozastavoval. Nezdálo se, že by jim chtěla ublížit, a zřejmě dobře oba znala, jenže… nemohl se zbavit pocitu, že tu není vítán.
   „Elie je hodná. Neboj se jí,“ zamumlal Ital a prohlížel si nástěnku.
   „Je to tu hezké, ale… chtěl bych domů,“ zašeptal blonďáček a zavrtal pohled do země.
   Hnědovlasý ho zkoušel povzbudit. „Budeme ostatní hledat. Slíbila to. Víš, tohle je její škola. Jsou tu hrozně zlí a přísní.“
   Druhý mladík k němu vzhlédl. „A myslíš, že když se ocitneme v nesnázích, tak nás zachrání?“
   Jeho společník nasadil zářivý úsměv a přejel prsty po černém šátku na hlavě. „Ona… vždycky.“ Matthew kývl. Ta slova ho uklidnila.

   Konec hodiny se neobešel bez několika drobných výtek. Ujistila jsem profesorku, že moje roztěkanost je dočasná a už se to nebude opakovat. Vyšla jsem ze střídy, a kdybysme byli v anime, kouřilo by se mi z uší.
   „Jak jste se tu měli?“ Snažila jsem se o laskavý tón, ale příliš mi to nešlo. Citlivý Feliciano na to přišel první.
   „Ublížili ti, Elie?“
   „Ale ne,“ mávla jsem rukou. „Jenom… zahlédla jsem na ulici Arthura.“ Rychle jsem zapojila svoji nepostradatelnou bedničku a nechala ji projíždět internet.
   „Kde je bratr?“ vyjekl Kanada a začal se rozhlížet.
   „Někde venku, blízko. Kdyby mě učitelka pustila ze třídy, vyběhla bych za ním,“ povzdychla jsem si a pokračovala v hledání. „Kde zatraceně je ten druhej památník? Měl by být přece nedaleko…“ Přibližnou polohu jsem věděla, ale po shlédnutí fotografií jsem se málem skácela. Ten moderně vyvedený trojúhelník před bankou bych za americký památník vážně nepovažovala. „No to mě poser! Já jsem ale blbá!“ Oba mladíci byli zmatení. Sbalila jsem černou krabičku. „Musíme jít.“

   Před památníkem na Americké třídě jsme se zastavili. „Tohle je tutově první místo u nás, který turistu uchvátí, když půjde po týhle ulici.“ Ital se tvářil trochu vyplašeně, možná mu došlo, že pro lidi tady by měl být nepřítel. Připomnělo se mi to také.
   „Ničeho se neboj. Už je po válce, jsme v Unii a nebojujem.“
   Snažila jsem se zaostřit, ale nikoho podezřelého jsem neviděla. „Jsou to velké sloupy,“ hlesl Kanada a prohlížel si desky s nápisy.
   „Je to památník osvoboditelů, dalo by se vlastně říct amerických hrdinů. Nechce se mi věřit, že by se tu Alfréd nezastavil.“
   Ještě chvíli jsme stáli na místě a prohlíželi si památku. Pak jsme sešli asi o dva bloky níž, k bance. „A tady máme taky jeden. Je věnovaný šestnácté obrněné divizi. No, ale působí tak moderně, že jsem ho až do dneška přehlížela.“
   Naše trojice se tomu zasmála. Feliciano prohlásil, že ta věcička vypadá nádherně, ale ani na Alfréda, ani na Arthura jsme u ní nenarazili.

   Vzala jsem dobrodruhy do kavárny na džus a zákusek. Tušila jsem, že energie bude potřeba, až budem procházet stále stejnou trasu pořád dokola, což se nakonec ukázalo jako pravdivá bilance.
   Už mě unavovalo neustále se trmácet na stejná místa. Nemohla jsem uvěřit tomu, že bych se mohla tak strašně mýlit. Jistě, bylo by nejjistější nechat jednoho kluka stát u prvního a druhého u toho dalšího památníku, ale mělo to hned dva háčky. Jednak by se tam příšerně nudili a dalo se předpokládat, že Feliciano Vargas je schopný ztratit se i na úplně rovném prostranství.

   Už se pomalu blížil čas další výuky (dobrá, dvě přednášky šly v rámci úspory času úplně do háje) a my pořád neměli štěstí. Začínala jsem se vzdávat naděje a v duchu si říkala, že zítra je taky den. Právě jsme postávali u amerických sloupů.
   „Tak ještě jednou dolů, k trojúhelníku,“ vzdychla jsem a zívla si. Všichni už jsme tím stereotypním pochodováním byli unavení. Jak jsme se blížili k modrému trojúhelníku, mé smysly zbystřily. Je tam! blesklo mi hlavou a vykročila jsem k přechodu. „Dojděte mě a na semaforu počkat na zelenou. Nechceš přece další bouli na hlavě,“ kývla jsem směrem k Italovi a rozběhla se k široké zebře. Jestli mi teď zdrhne…

   Doběhla jsem k okraji silnice a zůstala v pozici závodníka před startem. Přeskočila zelená a já okamžitě zamířila klusem k hnědovlasému mladíkovi v bundě, který právě obcházel kolem trojúhelníku. V té chvíli jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, že by to mohlo vypadat jako přepadení nebo pouliční rvačka. Počkala jsem, až odstoupí od konstrukce, a pak mu zezadu skočila na záda a přimáčkla ho k zemi.
   „Co je to?“ vyjekl zmatený Amerika.
   „Ani se nehněte, Alfréde F. Jonesi.“
   Pak jsem ucítila, jak se něco dotýká mého krku zezadu. „Ale ty taky ne,“ sykl Arthur. „A neotáčet,“ dodal, protože jsem samozřejmě chtěla zjistit, co mě tlačí. Logicky to mohla být klidně i pistole a to by pak ty vyhlídky nebyly ani za mák dobré.
   „Slez z něj a ruce nahoru,“ zabručel Anglie a chystal se ustoupit, aby mi uvolnil místo.
   „Kde ses schovával?“
   „Za rohem. Číhal jsem, kdy se tu objeví bratr. Napadlo mě, že si to tu bude chtít prohlédnout,“ opáčil suše.
   Alfréd se mezitím vzpamatoval. „Přišels mě zachránit?“
   „Ó ano, jistěže,“ prohlásil ironicky. „Mojí pracovní náplní dne je přece tahání bratra z malérů. Tak už vstaň, ať tě můžu pořádně profackovat.“
   „Nemůžu,“ postěžoval si Amerika. „Ona na mě sedí.“
   V příští chvíli Arthur Kirkland zaklel, protože ho nějaký pouliční chuligán se šátkem na hlavě sevřel zezadu. A jeho společník mu poklepal na rameno.
   „Rád tě zase vidím, bráško.“
   „Kanado? Itálie? Co vy tady…?“
   „Neubližuj Elie!“ vydechl Feliciano a pustil ho.
   „Kdo je Elie?“ Anglie nic nechápal.
   „To jsem já,“ zabručela jsem. „Zakopeme válečnou sekeru a všechno si vysvětlíme támhle na lavičce, souhlasíte?“ Přikývl a poodstoupil. Zvedla jsem se držíc stále Alfréda za límec od kabátu a klouzala po blonďákovi se zelenýma očima pohledem. „Kde je ta zbraň?“ zeptala jsem se podezřívavě.
   „Jaká? Já žádnou nemám!“ Arthur rozhodil rukama a zatvářil se dotčeně.
   „A čím jsi mě to teda…“
   „No rukou přece! Už je po válce, pistoli jsem nechal doma.“
   „Rukou… zaútočil… ne, nic jsem neslyšela.“ Otřásla jsem se a dovedla je k nejbližší lavičce. „Vysvětlím to stručně, protože za chvíli už musíme být jinde. Takže… já jsem Elie (říkala jsem si, proč to ostatním ztěžovat, když by si to možná stejně nezapamatovali) a vy se mi představovat nemusíte. Naši spoluobčané napíchli váš paralelní vesmír, takže toho o vás spoustu víme. Abyste se dostali zpátky, musíte být všichni. Ale já vás nemůžu nechat poflakovat se po městě a hledat nepřetržitě taky ne, protože musím na univerzitu, kde mi napařili přednášky. A vy mě teď doprovodíte a musíte se chovat nenápadně, jinak z toho bude velkej průšvih, chápete?“
   Anglie pokyvoval hlavou, Alfréd vycítil dobrodružství, Felicianovi se tvář rozzářila úsměvem a Matthew se nesměle uculoval. Měla bych to brát jako souhlas?

   Cesta na hodinu psychologie se neobešla bez nesnází. Amerika totiž neuměl utíkat a žvýkat zároveň. „Matte, seber mu ten burger!“
   „To bylo na mě?“ zarazil se Kanada, kterému se se sourozencem prát nechtělo.
   „Padavko!“ odfrkl si Arthur, sebral brunetovi obloženou housku a nacpal si ji do pusy. Pak zachrochtal: „Takhle z tebe nikdy nebude pořádnej stát.“
   To už mi začínaly téct nervy. „Ááá! Já už vás vopravdu přerazim!“

   Hodina vývojové psychologie se konala v jedné z větších učeben. Sedli jsme si až dozadu. Matthew byl ukázkový vzorný student. Jelikož všichni hetalisté rozuměli perfektně česky (přestože jim to zatím plně nedocházelo), mohli poslouchat i zapojovat se do výkladu. Feliciano zavřel oči a pochrupoval. Arthur měl ruce založené na prsou a mračil se, přičemž se jeho nenávistný pohled zabodl do nezdárného Alfréda, jemuž nebylo dovoleno žvýkat něco k jídlu, ani srkat brčkem oblíbenou colu. Místo toho cucal násadu pera. Anglie ho praštil přes ruku. „Nestrkej si to do pusy, prase jedno!“
   „Au. Proč mě biješ?“
   „Protože…“
   „Mladíku, vy tam vzadu, laskavě se uklidněte, nebo vás dám do hlášení!“ štěkla naše mladá profesorka a zaostřila na jeho zelenou košili. „Ze které katedry jste, studente?“
   Napověděla jsem mu. „Ge… geografie,“ zamumlal Arthur neochotně.
   „Tak mě nerušte, nebo si odbudete sezení u vašeho ředitele.“
   „Jistě, madam,“ zabručel a stáhl se. Už mu bylo jedno, jestli bude mít v noci jeho natvrdlý bratr žaludeční potíže.