4.kapitola - Hromobití

vloženo: 28.06.2010   
počet zobrazení:   

   Na zpáteční cestě autobusem oba mlčeli. Feliciano spokojeně pochrupoval na sedačce a Kanada se na mě neodvážil podívat. Z rychlého občerstvení jsem ho musela vyvést a pracně ho přesvědčovat, že od nikoho, kdo zná jeho jméno a příjmení, mu nic nehrozí. Pak se podvolil a teď zřejmě čekal, co bude dál. Co jsem udělala? Blbě jsem se na něj podívala? Nebo to dělá ta rebelská image? Anebo si mě i on spletl s Německem?
   „Heleď, Matthew, nemusíš se mě bát. Nechci nic jinýho, než abyste se všichni vrátili v pořádku domů.“ Podíval se na mě zkroušeně. „Nech si to projít hlavou a pak snad poznáš, že nekoušu.“

   Přišli jsme do domu. Plán přesunout oba na čas do garáže vzal za své, když jsem viděla, v jakém hrozném psychickém stavu je Kanada. Přemýšlela jsem, jak ho rozveselit.
   „Elie, svěříš nám to tajemství?“ žadonil Ital.
   „Tajemství?“ vyhrkl překvapeně Matthew. „Jaké tajemství?“
   Sáhla jsem po myši a otevřela soubor. „Teď se podržte! V našem světě jste hrozně populární. Vaše příhody natočili jako seriál. Můžete se mrknout.“ Pustila jsem jim náhodně jeden díl, byl to zrovna ten, kde bratři z amerického kontinentu hráli baseball.
   Hlavního aktéra té neuvěřitelně vtipné scény to vyděsilo. „Takže… takže tohle viděl celý svět? To moje ztrapnění?“
   „Já přece nemůžu vědět, kde všude se ten seriál vysílal,“ namítla jsem.
   „Ale já už toho mám dost. On mě adoptoval, ale já o to vlastně vůbec nestál. Až ho najdeme, řeknu mu to do očí.“
   „To je odvážné gesto,“ uchechtla jsem se. „A pamatuješ si ještě, jak tohle tvé předsevzetí skončilo minule?“
   Přepla jsem na jiný díl. Kanada v něm šel žádat Alfréda o omluvu. Ale když se na obrazovce objevil Amerika se zapnutou motorovou pilou, Matthew se přikrčil za židlí a odmítal vylézt.
   „No, tak doufám, že až ho zítra najdeme, tak ten slib splníš,“ poplácala jsem ho kamarádsky po rameni. „A když už jsme u toho… netušíš, kde by mohl být?“
   „Nezajímá mě to,“ zakňoural ublíženě. „On by se pořád jenom vytahoval. Ale já vím, že má svý mouchy! A nechci už pod ním dál trpět jako nějaký otrok!“
   Čím byl rozrušenější, tím byl jeho hlas silnější a hrubší, ale u Feliciana se nesetkal s přílišným pochopením. „Co se mu stalo, Elie?“ Do téhle chvíle zíral na obrazovku počítače jako uhranutý a vydával poněkud zvláštní zvuky. Matthew si po té reakci sedl na postel a začal slzet.
   „Uf, to neni dobrý,“ povzdychla jsem si a zakroutila hlavou.

   Když se bratr vrátil domů, zrovna jsme jedli, já řízek, oni instantní polívku, co jsem si koupila pro vlastní potřeby. Bylo mi jasné, že čím víc jich tu bude, tím hůř se utají ztráta jídla. Zrovna když jsme dojídali, ozvalo se nám nad hlavou bušení doprovázené sprškou šťavnatých nadávek.
   „Kurva, už zase jste na mě…“
   Dům se otřásal. Se mnou to ani nehnulo, byla jsem už zvyklá, ale naši hosté začínali propadat panice. „Jen klid, nic se neděje,“ uklidňovala jsem je, ale nemělo to valný účinek. Přišla jsem pod schody a zařvala do patra. „Hej Johnny, zklidni Wolfa! Plaší nám hosty!“
   „To teda sakra nemůžu!“
   „No tak fajn!“
   S pohledem stále ještě vražedným a tělem, které se otřásalo vzteky, jsem se obrátila k oběma mladíkům. Kanada vyjekl a objal Feliciana, který vykřikl: „Já už budu hodný, Německo!“

   Chvíli trvalo, než jsem těm dvěma vysvětlila, že tohle je už tradiční záležitostí, a nedalo mi to, abych sarkasticky nedodala, že můj bratr neumí prohrávat.
   „On je jako Alfréd,“ usmál se Kanada a už se tvářil malinko uvolněněji.
   „Jo, tak to s tebou souhlasím.“

   Když jsme došli nahoru, sáhla jsem po papíru s poznámkami. Ačkoli to tak na první pohled nevypadalo, Kanada mi dal opravdu cennou indicii. Amerika je věčný chlubil, což mohlo znamenat, že se půjde podívat k památníkům. U Ludwiga jsem poznámku o možném ozbrojení podtrhla dvakrát, protože poznámka o skladu jen pro povolané osoby moji domněnku potvrdila.
   Uf, zítra si ušoupu nohy, jak se zdá. Pendlovat od jednoho památníku vzdávajícímu hold americkým osvoboditelům ke druhému nebude žádná slast. A to ještě musím počítat s tím, že budu rozladěná, hladová a neustále sledující čas, protože ráno bude hodina angličtiny a odpoledne mě čeká psychologie.

   „Dobře, nechci, abyste se mi tady uřehtali, takže to řeknu takhle. Budete muset spát dneska na zemi, v tomhle pokoji se budeme muset trochu uskromnit. Pevně věřím, že zítra nás tu bude ještě víc, proto se budeš muset smířit s tím, že dneska spíš sám, Feliciano.“ Tvářil se zklamaně, ale zřejmě tušil už předtím, že k něčemu takovému dojde. „Ale… večer vám pustím dvě epizody seriálu, ať nejste přehlcený, a budu se moc snažit, aby vám nic nechybělo. A zatím si můžem zahrát nějakou hru, co vy na to?“
   Nadšeně souhlasili. „Elie, vyprávěj nám,“ poprosil mladičký Ital a já se usmála. Tihle dva jsou tak neodbytní.
   „Ale pod podmínkou, že mi napřed řeknete víc o tom, jak jste se sem dostali. Potřebuju to vědět, abych zjistila, jak vás dostat domů.“
   Od Itálie jsem se už nic dalšího nedověděla, opakoval stále to samé. Ne, že bych mu nevěřila, ale už jsem zjistila, že rád přehání, tak jsem potřebovala mít jistotu, že se skutečně jednalo o časoprostorovou díru. Dávalo by to smysl. Ty barevné záblesky… jeden proužek světla roven jedné časoprostorové díře, tak by to řekla logika. Ale je můj úsudek opravdu správný?

   „Byl to tak nádherný den. V takové dny jsem rád na světě…,“ vyprávěl Matthew a poprvé po dlouhé době vypadal šťastně.
   Kanada vyšel na zahradu s konví a lopatou. Chtěl se postarat o rostlinky, už dlouho k tomu neměl příležitost. Dřepl si, aby se mohl na své milé tulipány podívat zblízka. Připadal si tak dospěle, když byl sám. Jeho medvěd podřimoval nedaleko, asi ho zmohlo dívat se do sluníčka.
   „Jen se prospi, Kumakichi.“ Zamnul si ruce a začal rostlinky zalévat. Pak si ale musel zaclonit rukou oči, aby ho neoslepila ta podivná záře. Uskočil právě včas, když ta obrovská fialová koule poničila jeho udržovaný záhon. Byl z toho zoufalý.

   Našli jsme dvě teplé deky, aby chlapcům v noci nebyla zima. Zbytek odpoledne jsme sledovali Policejní akademii, ze které byl Itálie nadšený a pořád se tomu smál. A pak jsme si vyprávěli příběhy, však jsem jim to taky slíbila. A tentokrát jsem je do dění i zapojila.
   „A pak se před vámi objevily dveře. Bude moudré do nich vstoupit? Může za nimi číhat nebezpečí, ale i blaženost. No, jak se rozhodnete?“
   „Řekl jsem si, že nakouknu. Co děláte?“
   Usmála jsem se na Johnnyho. „Hrála jsem si na PJe, nic zvláštního.“
   Zašklebil se a pak se podíval na nového hosta. „Koukám, že Kanada se tu už taky zabydlel. A… co se stalo jemu?“
   „Srazili ho na zebře. Ten auťák nechtěl zabrzdit. Ukaž.“ Opatrně jsem začala rozvazovat šátek.
   „Necháš mi ho?“ podíval se na mě Feliciano s tichou prosbou v očích.
   „Určitě pár dní, ale pak ti ho aspoň vypereme. Ou, tam bude ošklivá jizva. Ten chlap, to byl debil.“ Povzdychla jsem si a namotala šátek zase zpátky. „Ale jsem ráda, že to tak dopadlo. Když jsem tě tam viděla ležet pod tím nárazníkem, měla jsem o tebe vážně strach.“
   Mladému Italovi se v očích zaleskly slzy. „Elie…“
   Pevně jsem ho objala, ten malý pirát byl najednou tak hrozně šťastný.
   „Mů… můžu se přidat?“ Zaslechla jsem slabý hlásek.
   „Ale no jistě,“ usmála jsem se a objala i Matthewa. „Mám vás ráda, kluci. Společně to tady nějak zvládnem.“