1.kapitola - Blízká setkání třetího druhu

vloženo: 27.06.2010   
počet zobrazení:   

   Obrovské kukačkové hodiny odbíjely půlnoc. Vysoký hnědovlasý mladík ležel na pohovce a zíral do stropu. Včerejšího dne ho zhruba o dvě hodiny dříve vzbudilo vyzvánění mobilního telefonu, sháněl se po něm otec.
   „Omlouvám se, musel jsem zaspat. Vymysli za mě nějakou výmluvu, prosím tě, teď už se těžko dostanu domů.“
   Pan Yagami to věděl, a to byla také jediná omluva, kterou svému schopnému, přesto však nezdárnému, synovi toleroval. Teď to bylo podobné, jen s tím rozdílem, že hned po setmění už tušil, že ta dnešní práce mu bude trvat dlouho do noci, a nejspíš ji dnes ani dodělat nestihne.

   Protáhl si nohy, ruce dal za hlavu a dlouze vzdychl. Trávil teď na velitelství vlastně každý den. Dost úsměvné, když se snaží dopadnout sám sebe. Ne, to není úplně přesné. Spíš by měl říct, že se usilovně snaží najít někoho, na koho by s čistým svědomím mohl tu vinu svalit a mít konečně od Ela pokoj.

   Light se zvedl a prohlédl si místnost. Ryuuzaki zůstal jako obvykle přilepený na židli a mladík nedovedl pochopit, jak takhle vůbec může spát. Něco zabručel a pak se ho pokusil zvednout. Malinko ho vyděsilo, když ho L křečovitě objal, ale přemohl se a (s předtuchou možných komplikací) odnesl ho do jeho soukromé ložnice, dokonce ho přikryl, přičemž musel vynaložit značné úsilí, aby se ho černovlasý detektiv pustil.

   Vůbec nemyslel na to, že by šel spát. Vytáhl ze své tajné skrýše baterku a vrátil se do místnosti, která tonula ve tmě. V téhle hale nebyla žádná kamera. Ryuuzaki by nikdy nepřipustil, aby ho někdo šmíroval, zatímco on se na ostatní díval velice rád.

   Light Yagami už měl toho věčného obviňování plné zuby. Sice ho L podezíral oprávněně, protože on byl ten, který trestal zločince smrtí, ale také měl v ruce perfektní vražednou zbraň, s níž by se mu mohl podařit dokonalý zločin. Už měl plán. Zůstal vzhůru, aby si mohl pohrát s dráty a kabely v rozšířeném počítačovém systému. Vyznal se v tom dokonale, ale o tom neměl černovlasý ani to nejmenší tušení. A až zítra L sáhne na svůj notebook, nebo spustí některou z obrazovek, kompletně smaže veškerá data o Kirově případu, a s trochou štěstí dostane i pořádný elektrický šok, čímž by se daly zabít jednou ranou hned dvě mouchy.

   Měl to dobře naplánované. Sice bylo dost obtížné vyhýbat se všem těm kabelům, co se mu vlnily pod nohama, ale ve výsledku odvedl vážně skvělou práci. Když se zdaří, všechny dostupné podklady o případu Kira zmizí a on bude moci začít znovu, s čistým štítem, dokončí přípravy k zaměstnání a bude mít konečně pocit, že ho nikdo nesleduje, absolutní svobodu. Těšil se na to.

   Když proházel kabely, vykročil po schodech nahoru do místnosti, kterou mu L přidělil pro případ, že by byl nucen na velitelství přespat. Plánoval, že si přispí, tak to aspoň nebude vypadat podezřele, až někdo ráno spustí povyk.

   Yagami otevřel oči, když zjistil, že do něho někdo šťouchá. Vzápětí vyjekl. „Ááá! Tohle mi nedělej!“ Otřásl se, když se od něj L, s očima vykulenějšíma víc než jindy, odvrátil.
   „Už je čas vstát, Lighto-kun. Čeká nás spoustu práce.“
   „No jo, no jo, už jdu,“ zabručel. Musel si dobře rozmyslet další krok. Rozhodně nechtěl být tím, kdo se počítače dotkne první. „Kolik je hodin?“
   „Řekl bych, že tak sedm.“
   Light spolknul nadávku, kterou chtěl už už vypustit z úst, a jen si povzdychl. Jako kdyby mu L četl myšlenky, poplácal ho přátelsky po rameni a dodal: „Ostatní dorazí nejdřív za hodinu.“
   Nemohl říci, že by se mu po těch slovech ulevilo. Neochotně následoval černovlasého o poschodí níž.
   „A… děkuju ti za to, jak ses o mě v noci staral,“ vydechl Ryuuzaki a hnědovlasý se musel přidržet zábradlí, jak ho další šok doslova přibil na místo. Na co ten cvok sakra myslí, blesklo mu hlavou.
   „No… to nebylo nic zvláštního,“ zamumlal a znovu vykročil. Nesmí se nechat vyvádět z míry takovými banalitami. Už si přece mohl dávno zvyknout na to, že L neumí uvažovat jako normální lidé.

   Stalo se přesně to, co Light předpokládal. Černovlasý zapnul počítač, chvíli se nic nedělo, ale pak to přišlo. Zkrat tak silný, že vyhodil pojistky v úplně celé budově. Jsem génius, uchechtl se hnědovlasý v duchu a chtěl se dostat k baterce, aby alespoň trochu viděl. Jeho pátrající paži však něco stisklo.
   „Lighto-kun, jsi to ty?“ řekl L poněkud přiškrceným hlasem.
   „Kdo jiný,“ zabručel otráveně. „A pusť mě, snažím se tu aspoň trochu zorientovat.“
   Jenže Ryuuzaki stáhnout ruku nehodlal. „Je tu někde baterka?“ vyptával se dál.
   „O žádné nevím!“ odsekl Light a opatrně sahal do prostoru, mohl tu ještě být nějaký uvolněný drát.

   Kdyby je teď někdo našel, určitě by to vypadalo komicky. Oba klečeli, L ho tahal za ruku a on měl kolem sebe neuvěřitelně málo prostoru. Pak za nimi něco zablikalo, Ryuuzaki se po tom natáhl.
   „Tohle bys neměl, L. Ne, netahej mě za sebou!“
   Upadl a zapletl se do klubka kabelů. Už toho měl právě dost. Škubl a zatáhl Ela zpátky. „Řekl jsem ti, aby ses pustil.“
   Ani teď to však černovlasý nemínil akceptovat. Začala ostrá hádka a vyústila v boj. Který z těch dvou je vlastně silnější? Nakonec se dokutáleli až k místu, odkud záře vycházela, stále byli zaháknuti do sebe. Pak se Ryuuzakimu podařilo vyprostit jednu ruku, aby se toho mohl dotknout. Ozvala se hlasitá rána a něco je od sebe odtrhlo. „Nepouštěj mě!“ zaslechl ještě Light zoufalé volání, než si uvědomil, že se někam propadá.

   Pokoj Leonydy Styron, přibližně v půl osmé ráno

   Spokojeně jsem pochrupovala, zatímco počítač pravidelně pípal. Svůj malý notebook jsem tentokrát nechala zapnutý přes noc. Ten film už bude určitě stažený, ale stejně se mi ještě nechtělo vstávat. Párkrát jsem si zívla a lehla si na záda. Chtěla jsem zkusit ještě jednou zabrat, ale zaslechla jsem dost divné zvuky. „Kdo tu křičí?“ S očima ještě napůl zalepenýma jsem zašátrala volnou rukou po prostoru, ta druhá zůstala schovaná pod peřinou. A pak se ozvala ta příšerná šlupka, jako kdyby někdo vrazil přímo do skleněných dveří, co vedou ke koupelně.
   „Jáj!“ vyjekla jsem a vrazila hlavou do zdi za mnou. Kdyby tam nebyla, prorazila bych televizi v obýváku. Tiskla jsem si zátylek a opatrně se rozhlížela. Nad bratrovou postelí se zaklínila něčí postava. Nohou se opírala o zásuvku ve zdi a křečovitě objímala šipky, co je má brácha nad postelí. Vrazila jsem si pořádnou facku, ale děsivý přízrak šokovaného Ela se nechtěl rozplynout a pak jsem zaslechla zaúpění, které se smísilo s tím mým. Rychle jsem se zvedla a sáhla do skříně pro papírový kapesník, pak jsem opatrně vykročila a došla až k postavě, co ležela na koberci a z čela jí stékala krev.
   „Dej si to na hlavu a drž si to,“ houkla jsem na Lighta Yagamiho a s knedlíkem v krku vykročila k bratrově posteli. Ryuuzaki sebou zavrtěl ve snaze dostat se nějakým způsobem na pevnou zem. „Nehejbej se, nebo se propadnem vo patro níž!“ varovala jsem ho a opatrně k němu přistoupila. „Teď se mě pomalu chytni. Nedělej žádný prudký pohyby.“
   Nechala jsem se obejmout a počkala, až se mu povede sundat nohu z krytu zásuvky. Nešlo mi na rozum, jak se do takové polohy vůbec moh dostat. Pak mě ale zradila rovnováha a společně jsme se svalili do měkkých peřin. Zblízka L vypadal ještě děsivěji než z dálky. Rukama mi šátral po břiše a zíral na mě vypoulenýma očima. Byla jsem tak ztuhlá, že jsem se nemohla ani pohnout. Naštěstí mě probral Yagami, který pořád ještě úpěl na zemi.
   „Slez… slez ze mě. Blbě se mi… dejchá.“
   Když jsem ho od sebe mohla konečně odsunout, dalších pár minut mi trvalo, než jsem zas popadla dech. „Uf… dík.“ S námahou jsem se zvedla a omrkla rudě červený koberec. Vlastně měl ten kluk štěstí, že těma dveřma neproletěl. „Drž si to!“ napomenula jsem ho znovu, když jsem ho zvedala a brala s sebou do koupelny, L nás následoval. Namočila jsem čistý kapesník a otřela hnědovlasému čelo a pak mu na něj pleskla náplast. „Tak a tímhle moje zdravotnický schopnosti končí,“ vydechla jsem. „No a… ehm, kluci… nedáte si čaj?“