4.kapitola - Prokleté studijní...

vloženo: 27.06.2010   
počet zobrazení:   

   Říct, že večer a zbytek dne proběhl v klidu, by byla vyloženě nadsázka. Naši ještě nedorazili domů, takže jsme si dělali oběd podle vkusu. Rozhodla jsem se, že budu soucítit, proto jsem připravila obyčejné (takové ty hrozně tenoučké) japonské nudle. Dali si to bez ničeho, já si do nich nalila okurkovej nálev, aby to aspoň mělo nějakou chuť a…. Johnny to zabil.
   „Na těstoviny patři kečup,“ zněla jeho výmluva, když mi ho kydl do misky.
   „Tohle je barbarství!“ začali protestovat naši noví společníci, což by bylo naprosto v pořádku.
   Jenže pak jsem to pro změnu zazdila já, a to po prohlášení věty: „Ale takhle to má aspoň nějakou chuť!“

   Říká se: líná huba, holý neštěstí, jenže ta moje je neštěstí ještě větší. Když jsem viděla, jak to všechno pořádně vorám, rozhodla jsem se je usmířit krabičkou čokoládových sušenek a pustila jsem jim televizi. Právě v ní běželo zpravodajství, relace před hlavním vysílacím časem, což bude asi tak o hodinu později. L zůstal přilepený na obrazovce, než vydechl: „To je ale velice zajímavá dopravní nehoda.“
   A sakra, už mu to šrotuje, zaúpěla jsem v duchu. „Máme tady dost schopný policisty!“ vyhrkla jsem. „Já… chápu, že rádi řešíte záhady a tak, ale … dopřejte si dovolenou. Nic vám nehrozí, nikdo vás nehoní, tak se trochu uvolněte a prostě jen… relaxujte. Chci od vás slib, že po dobu vašeho pobytu hodíte tuhle policejní (a detektivní) práci za hlavu, jasný?“
   Light opáčil, že s tím problém nemá, a natáhl se na mou postel. S tou náplastí na hlavě vypadal komicky.
   „A ty, Ele?“
   Ohlédl se a zabručel, že ho mám oslovovat Ryuuzaki. Pokrčila jsem rameny, zase jsem šlápla vedle.

   Přestěhovali jsme ty dva do garáže doslova na poslední chvíli. Kladli jsme jim na srdce, že po deváté večerní už nesmí ani pípnout, nebo je někdo objeví, a že ráno je vyzvednu a pojedeme do školy. Kývli na to, L se zabalil do deky, když se opět pracně nasoukal do regálu, a mladý Yagami si vyžádal knížku. Jelikož jsme neměli mezi sebou jazykovou bariéru, napadlo mě, že tady u nás budou umět česky. Donesla jsem mu knížku, co jsem měla rozečtenou s tím, že když to nebude ono, může se zítra prohrábnout v knihovně.
   Nechali jsme jim baterku a doporučili, ať zabední okna. Všechno šlo dobře, večeře se snědla a my zalezli do postele. Garáž vypadala klidně, venku už nastala tma, takže hoši už nejspíš spí. Jenže já spát nemohla, pohled mi neustále bloudil někam za záclonu.
   „Ti dva to zvládnou,“ zahučel brácha zpod peřiny. „Jak se sem vlastně dostali?“
   „Prý kvůli zkratu na velitelství,“ hlesla jsem a nespustila přitom oči z té ponuré budovy naproti oknu do dětského pokoje, která se zdála být až neuvěřitelně tichá.
   „Takže si za to můžou vlastně sami,“ ušklíbl se.
   „To víš, můžou si za to. To je pitomost! Dyť jsou kreslený!“
   „Vážně? Tak jaký to bylo, ten dotyk od papírovýho kluka?“ zaryl si.
   „Baka!“ Hodila jsem po něm polštář a přetáhla si peřinu přes hlavu. Zabijeme ho ve spánku? ozvala se má zvrhlejší polovina, které jsem pak dala jasnou a srozumitelnou odpověď: Dneska ne, miláčku. Na bráchu si nech zajít chuť!

   Ráno jsme se s bratrem dohodli, že vyrazíme aspoň o patnáct minut dřív, abysme to stíhali. On spěchal do školy, já musela vyřídit pár formalit na studijním oddělení. Rozhodně by nebylo moudré nechat tu ty dva samotné, proto museli chtě nechtě s námi.
   Došla jsem ke garáži a zaťukala na zabedněné okno. „Ryuuzaki? Lighte? Vstávejte!“
   Jsou tam vůbec? Zkoušela jsem to ještě chvíli, a když se nic nedělo, vlezla jsem dovnitř. Okamžitě mě někdo chytil za ruku a oba jsme se svalili na deku.
   „Přestaň blbnout,“ zafuněla jsem a pokusila se zvednout. Když to neúčinkovalo, vykopla jsem koleno a hned nato stisk povolil a ozvalo se táhlé zaskučení.
   „Měj trochu úcty,“ řekl Yagami a tvářil se ublíženě.
   „Do pěti minut ať jste venku!“
   Vylezla jsem ven a vražedný pohled zabodla do bratra. „Máš ve vlasech slámu,“ zhodnotil můj vzhled.
   Rozcuchala jsem se a zaškaredila se. „Myslela jsem si, že to bude snazší.“
   „No co chceš, jsou to rebelové,“ uchechtl se blonďák.

   Konečně jsme byli na cestě. Pánové se loudali. Šli jsme skrz překážkovou dráhu, část naší čtvrti je totiž rozkopaná, opravujou tam silnici. Ryuuzaki obdivoval krajinu, která po těch změnách mnohem víc vynikla. Light během chůze četl a vyhýbal se hrbolkům jako profík. Chvíli jsem šla za nimi s kabelkou s obrázkem pirátské lebky přes rameno, ale nakonec mi to nedalo a začala jsem vlastní vzpouru.
   Znenadání jsem vyšklubla brunetovi knihu z ruky a prohnala se kolem bratra. Ten jen zakroutil hlavou a počkal, až ho černovlasý dojde, protože Light vyrazil za mnou.
   „Vrať mi to!“
   „Pojď si pro ní!“ provokovala jsem a zrychlila.
   „Tvá sestra… je zvláštní,“ prohlásil L a vzdychl si.
   „No… ale jo, je divná. Tak zrychlíme, ať je doženeme.“

   Radostí bych zavýskla, vyhrávala jsem, a to nejsem moc dobrý běžec. S knížkou přitisknutou na hrudi jsem běžela kupředu, ale pak se mi nohy zapletly a padala jsem… ale nedopadla.
   „Nikdo se tě neprosil o záchranu.“
   „Já chtěl jen tohle,“ zašklebil se a vzal si „poklad“ zpátky. Řekl to tak mile a přitom s jistou dávkou škodolibosti, že se mi podlomila kolena a nebyla jsem schopná se zvednout, nakonec mi vážně musel pomoct na nohy.
   „Dělejte, nebo to ujede!“ pobízel nás Johnny a L nezůstával pozadu. „A ty s ním nemusíš flirtovat takhle okatě.“
   „Já? Ani nevim, co to slovo znamená!“ ohradila jsem se dotčeně a dodala: „Chtěla jsem si číst.“
   Neodpověděl, ale bylo mi jasné, že si myslí svoje. Dobrá, přiznávám, byla to provokace, ale flirt? To nikdy!

   Zastávka už byla plná lidí, všichni netrpělivě očekávali příjezd kodrcavé zelené příšery. „Ó!“ vyjevil se Ryuuzaki.
   „No, tady máme zelenobílý. Zelená barva prý uklidňuje,“ vysvětlovala jsem mu. Bylo mi jasné, že hromadnou dopravou moc často nejezdí.
   Zaplatili jsme a nacpali se dovnitř. Bratr si zabral dvousedačku s kamarádem Honzou. Ke mně si vlezla dávná kamarádka, se kterou se znám od třetí třídy. Ryuuzaki se přidržoval tyče, já se držela zábran, kámošku jsem měla u sebe tak blízko, abychom mohly nerušeně drbat. Light si sedl naproti ní s knížkou, kterou jsem mu půjčila, což mě utvrdilo v tom, že v ní doopravdy umí číst, a díval se na mě pohledem, který říkal: ještě něco si zkus a uvidíš, co se stane.
   „Hele, kdo jsou ti dva?“
   „To jsou… známí ze zahraničí. Přijeli na návštěvu,“ zalhala jsem, za chvíli budu ve vymýšlení výmluv profík.
   „Támhleten bude asi hodně chytrej, když nekouká, kde co lítá.“
   „No, budeš se divit, ale ten, co stojí za mnou, je ještě chytřejší.“
   Podívala se znovu a ohrnula nos. „Možná jo, ale tenhleten je řízek.“ Slabé uchechtnutí. Myslí ta holka taky na něco jinýho než na chlapy? Odpověď zní paradoxně ano. Krom toho myslí ještě na cigára.

   Evísek nás opustila zhruba na půli cesty, razila k doktorovi, my vystoupili o dvě stanice dál. Brácha s kamarádem zamířili na opačnou stranu, my tři odvážlivci jsme šli honit socku. Dvoukvítek ze Zeměplochy by jásal, neboť tohle byl nefalšovaný plzeňský život.
   Zažili jsme pravou tramvajovou tlačenici, v níž bylo popřeno pravidlo o tom, že první se z vozu vystupuje, protože dav se tam nahrnul a zamáčkl ty, kteří chtěli ven. Uvnitř jsme se museli rvát i o docela malý kousek prostoru. Light skřípal zuby a Ryuuzaki nemohl pochopit, proč ho ti lidé tlačí k oknu.
   Užili jsme si boj se štítovačkou, která samozřejmě (jako na potvoru) nefungovala, takže jsme se museli rychle protlačit do bodu B, čili na druhou stranu žluté socky (tedy obvykle, tahle byla vylepšená potiskem s reklamou na pivo). Na příslušné stanici jsme se prodrali ven těmi nejmenšími dveřmi, a pak následovalo pravděpodobně to nejtěžší: slalom mezi netrpělivými chodci.
   „Držte se za mnou, nebo vás smetou,“ upozornila jsem je a rychle si vyhlídla relativně volnou cestu, protože Plzeňáci mají tendenci k napodobování valící se lávy, kdy se hrnou jeden přes druhého (doslova všemi možnými směry) a přitom nadávají, halekají, strkají se a co je nejhorší… sprintují, aby u těch rozevřených dveří MHDčka byli první.

   Párkrát jsme museli zastavit (to se dělá, když nechcete, aby vás nějaký splašenec smetl, nebo praštil) a po nepatrném uvolnění chodníku se vydali zas dál. Oba mladíci byli u vytržení.
   „A teď si představte, že tohle musíte skousnout každej den. Plzeň je hrozná džungle a o adrenalinový zážitky tu nemáme nouzi,“ vysvětlovala jsem jim cestou. „A nejhorší je, když jdete na čas, protože něco mělo zpoždění.“
   Byli v šoku, chápala jsem to. Určitě zažili tlačenici v obchoďáku, kolaps dopravy nebo ucpanou ulici, ale tohle hemžení pro ně muselo být novinkou.
   „Dobře jsem rozuměl všemu, co ti lidé tam uvnitř říkali,“ ozval se Ryuuzaki.
   „No jo, my jsme vzdělanej národ,“ zahučela jsem a zamířila do další ulice.

   Než jsme došli k příslušné budově, všechno jsem si srovnala v hlavě. Moji dva společníci jsou pro ostatní viditelní, a dle Evískovy reakce můžou soudit, že je vidí tak, jak by je viděli v reálné podobě, třeba kdyby Lighta a Ela někdo cosplayoval. Po tomto zjištění se mi malinko ulevilo. A pak mi došla ještě jedna zásadní věc… podivné chování hnědovlasého a Ryuuzakiho neustálé zvídavé dotazy… o něco jim šlo. Tuší už snad, o co tu jde? Možná mě zaženou do kouta, ale co potom? Pravda by je porazila, tím jsem si byla jistá.

   „Lidé se u vás chovají jako barbaři. To si vůbec neváží životů ostatních?“
   „No, víš, Ryuuzaki… na tuhle otázku ti neumím odpovědět. Popravdě si jí pokládám úplně každý den.“
   „Páni! Taková statečnost se cení,“ ušklíbl se Light a vstoupil do vrat první.
   Byla jsem rychle hotová. Dohodli jsme se, že na mě počkají na chodbě, a zatímco se spolu o něčem přeli, vyptávala jsem se uvnitř na pár věcí, které mi ohledně přijímacích testů prostě neseděly. Do pěti minut jsem byla venku.
   „Tady ne!“ sykla jsem a vydala se po schodech dolů. A jakmile jsme vyšli z vrat, spustila jsem lamentaci, ve které nebyla nouze o pěkně šťavnaté nadávky. Pak jsem se přece jenom trochu uklidnila a sáhla po mobilu, abych zkontrolovala čas.
   „Co tě tak rozčílilo?“
   „Jako fakticky, tuhle práci bych chtěla dělat. Snad nikde jinde neni takovej bordel jako tady. Z katedry mě pošlou za sekretářkou, ta odkáže na studijní oddělení, že to mají na starost, a když konečně dorazíš k cíli, tak oni prostě nic neví!“ Už jsem v obličeji rudla a chtělo se mi křičet.
   „Takovéhle zmatky by u nás nenastaly,“ vmetl mi hnědovlasý do tváře s ledovým klidem.
   „Věřím, protože vy tam nemáte kreditovej systém.“

   Času na přesun k autobusu bylo málo. Dostali jsme se sice k podchodu relativně včas, ale (a měla jsem to tušit) detektivy zaujala silueta nakreslená u vchodu, navíc ještě opatřená už zaschlou červenou barvou. Okamžitě si k ní oba klekli.
   „Nechte to bejt,“ zalomila jsem zoufale rukama. Nedali si říct.
   „Nejspíš střelná rána,“ mínil L.
   „Souhlasím, ale ta stopa bude už pěkně stará.“
   Mžikalo mi před očima, říkala jsem si, že je to jenom zlej sen a že když začnu bušit hlavou do stěny podchodu, možná se probudím. No, a když ne, aspoň o tom nebudu vědět.
   „Hele, říkám to naposled. Tohle tady je jenom něčí blbej vtip, není to policejní silueta, co zůstává na místě činu. No tak, kluci, dyť jste mi slíbili, že tu nebudete řešit žádnej případ!“ Štvalo mě to dost, ale ti dva mě očividně vůbec nebrali na vědomí.
   Lidé kolem nás procházeli, jako bychom tam vůbec nebyli, takže samozřejmě proběhla menší strkanice. Podívala jsem se na hodinky. Už jenom deset minut!
   „Ryuuzaki! Lighte! Já… já vás tu nechám!“
   Nedokázala jsem pochopit, že tihle dva můžou být jako malé děti, dokonce se přede mnou začali dohadovat, a mně už začínala docházet trpělivost. Došla jsem k nim a stoupla si přímo doprostřed siluety. „Hele, tohle sem prostě nakreslil nějakej vandal. Kdyby se tu stal zločin, tak určitě ne přímo u vchodu, kterej je osvětlenej. A to červený je jenom barva. A teď jdeme!“
   Zvedli se a loudali se za mnou. Do odjezdu zbývalo pět minut. „Sem na čtyřku,“ ukazovala jsem jim správné schody.
   „A kam pak?“
   „Pořád rovně, až na tu zastávku na konci.“
   „Dobrá tedy,“ ušklíbl se Yagami a pak už jsem jen zděšeně sledovala, jak mě L vysazuje brunetovi na záda. „A radím ti, drž se pevně.“

   Vystoupali jsme po schodech nahoru, já celou dobu měla pocit, že omdlím, z výšek se mi dělá špatně. A když jsme pak byli nahoře a on vyrazil, (L se nám držel v patách) dosáhlo moje zděšení vrcholu.
   „Dej mě dolů, nebo se strhneš!“ Cokoli, jen abych už zase stála na pevné zemi.
   „Tebe já klidně unesu. Nejsi těžká,“ zněla jeho odpověď.
   „Tak to já teda přiberu, aby sis to pořádně užil, až na zádech budeš tahat kouli.“
   Asi jsem neměla protestovat, protože ještě malinko zrychlil. „Idiotééé!“ ječela jsem, když jsme dobíhali k autobusu. Tam jsem konečně mohla zas ohmatat zemi a chvíli mi trvalo, než jsem se trochu vzpamatovala. „Tři… krát… na konečnou,“ dostala jsem ze sebe ztěžka, když jsem se škrábala na schody. Zabrali jsme si čtyřsedačku. „Ne… nemluvim s váma,“ mávla jsem unaveně rukou a obrátila se k oknu.