2.kapitola - Problém nemá řešení

vloženo: 27.06.2010   
počet zobrazení:   

   Paranoidní schizouš s agresivními sklony, neusvědčený vrah a šílený detektiv sedí u jednoho stolu a popíjejí čaj. Prostě taková obyčejná rodinná idylka, ale jenom na první pohled. Light s Ryuuzakim po sobě vrhali naštvané pohledy, jako by se každou chvíli chtěli na sebe vrhnout a oddělat se navzájem, a co se týče mě… já byla zoufalá. Bylo by rozumný všechno jim říct, nebo jim mám raději pravdu zatajit?
   Nedalo se říct, že by mě to překvapovalo. Od té doby, co jsem začala s fanfiction, se kolem mě dějou dost divný věci, a abych byla upřímná, tohle není první setkání s alternativní realitou. Jenže tohle bylo přece jen poněkud jiné. Tihle dva neoplývali žádnými neuvěřitelnými schopnostmi a neuvěřitelně mě štvalo, že jsou oba chytřejší než já. Kdybych jim řekla, že jsou postavy ze seriálu, Kira by určitě dostal infarkt a Elovi bych musela volat Chocholouška nebo v horším případě policajty. A pak tu byl druhý problém. V anime světě jsem mohla používat svou schopnost manipulace s větrem, ale těm dvěma tady bych teď leda tak mohla nechat profouknout uši a s trochou štěstí by se nachladili. To je bezmoc… a za chvíli mám mít přijímačky na nástavbu na vysoký škole.

   „Přestaň na mě zírat, jako bych byl vrah!“ zavrčel hnědovlasý a natočil si židli na bok, aby se na svého společníka nemusel dívat. L si ho okamžitě přestal všímat a začal hypnotizovat strop.
   Vážně jsem netušila, co si s těma dvěma počít. Už jen ten jejich úvod byl nezapomenutelný. Začalo to vlastně hned potom, co jsem jim donesla čaj z pytlíku.
   „Říkejte mi Leonyda. Vypijte to a pak si popovídáme.“
   Představili se jako Light Yagami a Ryuuzaki. „Ale klidně mu můžeš říkat L,“ dodal hnědovlasý zlomyslně.
   „Lighto-kun!“ ohradil se okamžitě druhý a pokusil se mu dát políček. „To je tajná informace!“

   Rozhodla jsem se nakonec hrát mrtvýho brouka a naoko zbaštit všechno, co mi napovídají. Bylo to to nejjednodušší a pro mě nejbezpečnější.
   „Já jsem student pedagogiky, co vy?“
   „Student vysoké školy, ale sním o kariéře na policejním ředitelství.“
   „Já jsem detektiv na volné noze,“ přiznal se L a chvíli bylo opět ticho.
   „Fajn, takže vy dva jste z Japonska, to už jste mi říkali. No a… jak jste se sem vlastně dostali?“ Doufala jsem, že jim to nedojde. Jistě, oba byli dost chytří, ale tohle by se vážně dost těžko vysvětlovalo.
   „Na našem velitelství došlo ke zkratu. Pamatuju si už jen to podivné světlo.“
   „No a já pak ještě ty skleněný dveře, do kterých jsem vrazil, úúú,“ zaúpěl Light a znovu si sáhl na hlavu. „Otec se po mně bude shánět. Nemám telefon u sebe.“
   „A já ti svůj půjčit nemůžu! Na hovory do zahraničí neni stavěnej,“ zalhala jsem pohotově a v duchu se ušklíbla. Hm, prý zkrat. Určitě v tom má prsty Kira, to se klidně vsadim. „Poslyšte, nějak se to udělá, ale zatím budete muset zůstat tady. Postarám se o vás, jak nejlíp to půjde, ale musíte mi slíbit, že budete respektovat pravidla tohohle domu.“
   „Jak to, že nám rozumíš?“ vypálil na mě černovlasý a já se zakuckala.
   „Prostě… umim japonsky, no.“ To byla samozřejmě lež jako věž, a kdybysme byli v pohádce o Pinocchiovi, už bych měla pěkně dlouhatánskej frňák.

   Nechala jsem ty dva dohadovat se v jídelně a zamířila do kuchyně udělat nám šťávu. Měla jsem prázdniny, tedy přesněji řečeno zkouškové období, ale všechny zkoušky už za sebou (tedy krom těch závěrečných). Bylo velký štěstí, že doma nikdo nebyl. Moji rodiče sice byli k podobným věcem nevšímaví (a krom originálních příběhů se o moji tvorbu vůbec nezajímali), ale těžko bych jim vysvětlovala, jak se v našem baráku objevili dva mladí kluci, ne o moc mladší než já. A mamka, která větří rande pokaždé, když se kolem mě někdo otočí, by to asi nevydejchala, protože tenhle kluk byl jeden divnější než druhej.

   Říkala jsem si, že tohle bude muset vyřešit bráška-programátor. Naši poslední návštěvu – přátele a nepřátele z krajin Hetalie – jsem sice zaklínala jako zlý duchy, jenže ti nepřišli počítačem. Měla jsem podezření, že Johnny ten kód, kterým dostal zpátky domů Uchihu nejmladšího, už dávno zapomněl. No co, bude ho muset hledat znova. Kiru ani jeho pronásledovatele si tu v žádném případě nemůžem nechat, za chvíli by tu zavládla anarchie, a to pořádná.

   Stoupali po schodech nahoru, za nimi jsem šla já s dvoulitrovkou šťávy v ruce. Teprve teď měli možnost pořádně si prohlédnout pokoj, ve kterém přistáli. L zkoumal přívěsky pověšené na skříni. „Obrácené kříže, pentagramy, divné symboly. Ty jsi satanista?“
   „Jo, jsem. A co? Taky jsou to milý lidi.“
   Light se opřel o stěnu a poslouchal, černovlasému to zřejmě moc smysl nedávalo, takže jsem pokračovala.
   „Hele, řeknu to takhle… s Tatíčkem živitelem jsme na kordy. Mám tisíc různých důvodů, proč ho nesnášim. Cokoli divnýho se v mým životě stane, za to může. A když už se to sere, tak se to sere důkladně. Vůbec bych se nedivila, kdyby v tom zkratu měl taky prsty.“
   V Kirovi hrklo, sledovala jsem ho přimhouřenýma očima a zřejmě uhodla, na co myslí. To máš za ten svůj samaritánskej komplex, ozval se mi hlásek v hlavě.
   Zarazila jsem se včas. Chystala jsem se spustit lamentaci na svůj mizernej život. Málem jsem už ty dva obvinila z toho, že se tu vůbec objevili, ale za to přece nemohli, ani za ty sny, co mě teď pronásledovaly skoro každou noc. Nemohla jsem je vinit za to, že existujou, to nešlo. Vzdychla jsem. Tohle soužití nebude snadný.

   Černovlasý zkoumal poličku nad postelí. „Vycpaný netopýr?“ Zvedl černého kaloně opatrně nad hlavu.
   „Je plastovej, Ele,“ mávla jsem rukou.
   „Ryuuzaki, prosím.“ Kývla jsem. Budu si na to stejně chvíli zvykat. „A… můžeme ti věřit?“ ozval se po chvíli.
   To byla od něj ošklivá podpásovka, ptát bych se měla snad já! Mám v pokoji několikanásobnýho zabijáka a nevyzpytatelnýho sadomasochistu a mám těm dvěma vysvětlovat, jestli jsem nebezpečná nebo ne. Tomu teda říkám vrchol drzosti!
   „No, tak pokud přežiješ, že máte tu čest s paranoidním schizofrenikem s agresivními sklony a potencionálním recidivistou v jednom, pak ano, myslím, že spolu budeme vycházet dobře.“
   Moje slova na ně udělala dojem, strnuli a mlčeli jako zařezaní. Sedla jsem si k Lightovi, který malinko ucouvl. „Ještě to bolí?“
   „Ne, už je to dobrý,“ zamumlal, ale pořád si držel hlavu.
   Přešla jsem ke skleněným dveřím a zkoumala rám. „Páni, není na nich ani škrábnutí. Máš velký štěstí, žes tím neprolít. Tyhle a pak ještě dveře na balkón, to už bysme možná to krvácení ani nezastavili.“
   Nic, ticho. Ohlédla jsem se přes rameno. Seděli u sebe a ani nedutali. Možná jsem to na ně neměla tak vybalit, ale je to holej fakt a ustáli ho i mnohem méně odolný lidi. A pak… cvok si s cvokem vždycky rozumí.

   Tušila jsem, o čem teď nejspíš přemýšlí. Ryuuzaki určitě koumá nad tím, jak se k takovýmu potencionálnímu zločinci chovat. Jednoho honí, druhýho má přímo před nosem, a to ho děsí. Možná myslí i na to, jestli se s ním Light spojí, že by se ochránili navzájem. A Yagami… možná se lekl, a určitě by zbledl v obličeji ještě víc, kdyby jen tušil, kolik nevinných obětí mám jako povídkář na svědomí. Možná taky myslí na to, jestli i tady u nás neřádí nějaký Kira. Řekla jsem si, že je chvíli nechám v klidu. Když mi budou chtít něco říct, prostě to řeknou.

   Než se bratr vrátil ze školy, probíhalo to následovně: Vlezla jsem si na jeho postel a začetla se do Zeměplochy. Ti dva si mezi sebou pořád něco šeptali, čas od času jsem se na ně zkoumavě zadívala.
   Konečně se dole ozvalo prásknutí dveří. „Dělej! Pojď nahoru!“ zavolala jsem a čekala, až se bráchovo blonďatá hlava zjeví.
   Přehlédl situaci a okomentoval ji slovy: „Jestli nedáš pokoj, asi ti to psaní zakážu.“