TOPlist


Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz

 308-485-860

Povídkářský meil:
 Leonyda.Styron
@seznam.cz

 Lea Schröpferová - Facebook

Hlavní menu

   ›› Úvodní strana
   ›› O autorovi
   ›› Guestbook
   ›› Odkazy

Fanfiction

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Na motivy seriálů

Slash + erotická zóna

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Originální tvorba
   ›› Hetero povídky 18+

Originální tvorba

   ›› Vydané knihy - důležité info
   ›› Průřezy příběhů
   ›› Jednorázovky

Srazy, cony, akce

   ›› Přednášky
   ›› Srazy

Bonusy

   ›› Vzpomínková sekce Letaxu
   ›› Povídky na přání
   ›› Povídky od vás pro mne
   ›› Vaše obrázky
   ›› Teoretické okénko
   ›› Můj pohled na fanfiction
   ›› Audio povídky
   ›› Zvířecí patroni povídek






   

5.kapitola - Důkaz

vloženo: 18.09.2010   
počet zobrazení:   


   Po návratu domů jsem přece jen trochu přehodnotila názor. Že jsem měla ostudu zas po celý Plzni, to mi tolik nevadilo. Často jsem se přímo před očima svých spolucestujících málem přizabila, když jsem dobíhala autobus, takže už si mohli zvyknout. Spíš jsem rezignovala a pustila z hlavy vztek na školu a neschopnost jejích zaměstnanců. Nervovat se nemá cenu, prostě si užiju těch pár posledních dní.

   Na ty dva se člověk taky nemohl zlobit dlouho. Bylo mi jasné, že se nudí, moc věcí se tu dělat nedalo (když teda nepočítám věci, které jsem v žádném případě nechtěla dělat před nimi). Jistě, tahle návštěva byla zatím ze všech nejnáročnější a taky nejhorší, ale nedalo se nic dělat, už se to stalo.

   Ani vlastně nevím, proč jsem s nimi začala po obědě hrát tu hru. Mohlo mě přece napadnout, že to způsobí akorát problémy.
   „Hm, už dlouho jsem nehrál žádnou společenskou hru,“ zabručel Light a s nechutí si prohlédl hrací plánek.
   „Berte figurky, pravidla se chápou dobře.“
   „Vezmu si černou,“ opáčil Yagami a snažil si nevšímat Elova hladového pohledu.
   „A ty, Ryuuzaki?“
   „Rozhodl jsem se pro červenou,“ odpověděl mi.
   Protiklady, napadlo mě okamžitě. To nevěstí ale vůbec nic dobrého. Navíc… udělal to Light schválně, aby potvrdil, že je Kira?
   „Tak jo. A já si sednu mezi vás, kdybyste se mi tu chtěli náhodou pozabíjet. A beru si zelenou, to je taková neutrální barva.“

   Začala jsem vysvětlovat pravidla. Skutečně nebylo pro ně těžké je pochopit. „A co ty jinak barevně označená pole?“ zajímal se černovlasý.
   „To jsou… stavy. Budu vám to vysvětlovat postupně. Tak tohle BEZ…“ Chvíli jsem přemýšlela. Nevěděla jsem, nakolik tihle Japonci pochopí dobu, do níž je ta hra situovaná. Nakonec mě napadlo, že jim ji trochu přizpůsobím a bude to mít větší šťávu.
   „To znamená Bez názoru (ve skutečnosti bezpartijní, což se dá chápat jako neutrální, tak jsem vlastně až tak moc nekecala).

   Systém peněz a záchranných kartiček se jim celkem zamlouval, přece jen tyhle atributy obsahuje každá moderní hra. S pochopením plnění úkolů už to bylo těžší.
   „Další šklebík. Tak přečti ten první řádek,“ vybídla jsem detektiva, protože se mu do toho moc nechtělo.
   „Ukradl jsi v samoobsluze housku,“ zabručel neochotně. „Ale já přece nekradu!“ ohradil se ihned.
   Vzdychla jsem si. Už před pěti minutama jsem mu musela vysvětlovat, že je to všechno jen jako, když se se mnou hádal kvůli pokutě za amatérskou vysílačku. „Jak ti to mám ještě vysvětlit? Je to prostě hra. Hele, já taky nekradu. Ale tady si můžete vyzkoušet, jaký by to bylo bejt zločinec.“
   „A to mě nezavřou?“ vzdychl L a ukázal na políčko vězení.
   „Ne. Máš tady napsáno, že strážníkovi stačí pokuta.“
   Hodila jsem kostkou. „Bezva, tak teďka jsem vlezla na toho škleba, kde jsi stál předtím ty. A máme tam… taky pokutu. Aspoň to vidíš, že jsou tam tyhle karty docela častý.“
   „Jsem na další úrovni. Co znamená KAN?“
   „Kandidát. Hele a nezdá se ti, že před náma nějak moc utíkáš?“
   Musela jsem uznat, že mu padají velký čísla. No, aspoň jsme si mohli vybrat po cestě peníze. Pravda, jednou sice skončil ve vězení, ale po dalším hodu už byl zase venku. Měla jsem takové nepříjemné tušení, že mu to L počítá.

   Hosté se naučili konečně házet pořádně a hra nabírala spád. Ryuuzaki si právě schovával Plán zaminování.
   „Výborně, teď je z něj obrněnec a už se k němu nedostanem,“ zlobil se Light.
   „To přece neznamená, že ho nemůžeš vyhodit!“ namítla jsem. „Tu kartičku bude potřebovat až tady.“ Ukázala jsem mu rukou.
   Atmosféra nám houstla. Všichni tři jsme taktizovali, já docela dost okatě. Ale byla to jen hra. Jenomže ti dva ji brali až moc vážně.
   „A radim ti zdrhnout,“ dodala jsem a vyzývavě se na Yagamiho podívala. „Protože jestli hodím něco pořádnýho, skončíš zas na startu.“
   „Toho se nebojím,“ ušklíbl se a pozoroval, jak se má figurka posunula před jeho. „Jedna. Výborně,“ usmál se tiše a vyhodil mi zeleného panáčka z hrací plochy. Vrčela jsem, ale pravidla se respektovat musela.
   Ryuuzaki to pozoroval s klidem. Byl zrovna na řadě a skočil na chechtací kartičku. Hnědovlasý mu vytrhl lístek z ruky a začal se chytat za břicho.
   „Co je tam tak směšnýho?“ vyjela jsem na něj. Strčil mi kartu pod nos. „Aha,“ povzdychla jsem si a přečetla řádek nahlas. „Napsal jsi hudbu ke spartakiádní skladbě: Komunisté na trampolínách. Náleží ti odměna.“
   „Představa Ryuuzakiho, jak se snaží vytvořit noty, je úsměvná,“ vysvětlil hnědovlasý a snažil se zastavit svoje škodolibé pochechtávání.
   „Pravda, taky si to nějak nedovedu představit. Ale zase se říká, že umělci bejvají zamlklí,“ připustila jsem. L se na nás mračil, ale nic neřekl.

   Polilo mě horko, když jsem měla vymyslet, jak obejít úroveň tři neboli komunistu. Nakonec jsem prohlásila, že KOM je kompletně připravený. Vzali to bez cavyků.
   „Špatná karta,“ vzdychl Light. „Tak mi to přečti.“
   Vzala jsem lístek se zaváháním. „Celníci ti našli Playboye. Platíš pokutu.“
   „To přece neni trestný, dělá to každej,“ prohlásil, jako by se nechumelilo.
   „Na tohle tady nehrajeme, to mám vysvětlovat stokrát?“ naježila jsem se. „V tý době to prostě bylo zakázaný, tak to tak budem brát. Zapamatujte si to už konečně!“
   Pokrčil rameny a opřel mi hlavu o rameno. „A nechceš vidět playboye naživo?“ Odpovědí mu byla dobře mířená rána do břicha. Zaskučel a poslušně se stáhl.

   Hnědovlasý hodně rychle přišel na to, jak obejít prověřovací prohlídku. Hodil přede mě kompromitující materiály. „Které to jsou?“ tázal se ihned L.
   „Neexistující!“ prskla jsem a hodila kartičku zpátky do balíčku.
   Dařilo se mu výborně. Sice už asi potřetí skončil ve vězení, ale o úrovně níž moc nepadal. Mně padlo pár dobrých hodů a za chvíli jsem ho doháněla. Podařilo se mi nakonec prověrky přeskočit, ale Ryuuzaki na ně prostě padal, načež prohlásil, že on podvádět nebude.
   „No ale tohle je regulérní podvod,“ namítla jsem. „A když nezměníš názor, tak se těžko dostaneš v tý hře na nějakou lepší pozici. Dyť jsi říkal, že děláš detektiva, ne? Přece musíš umět rozpoznat šanci, dívat se na problém i z „druhé strany“, ne?“
   Light se na mě vyzývavě, přesto však nevraživě, podíval. Určitě si říkal, proč se snažím ponoukat Ela, aby začal myslet jinak, ale já mu na to nemínila odpovídat. Chtěla jsem dát černovlasému šanci, protože ve hře očividně plaval.
   „Demonstroval jsi za lidská práva. Jdi do vězení.“ Detektivovi se jeho momentální neúspěchy přestávaly líbit. „To přece není zločin!“ zaúpěl.
   „Máš smůlu, tady jsem bachař já!“ Utnula jsem rázně všechny jeho protesty a šoupla červeného paňáka do klícky. „Zvykej si, Ele!“
   „Říkej mi Ryuuzaki,“ zabručel dotčeně.
   „Začnu ti tak říkat, až tu hru přestaneš brát vážně. Protože je to jen zábava. Někdo umí, někdo ne a učí se. Nemysli si ale o mně nebo tady o Lightovi…“
   Oslovený zavrčel. „…že jsme špatní, protože nad tebou vyhráváme. Mrkni se klidně do pravidel, tam to všechno je.“
   „Dobrá, pokusím se,“ zamumlal a hned to dokázal. V následujících pěti tazích jsem propadla a o dvě úrovně a on mi skvělým hodem vyhodil figurku. Nejdřív jsem se chtěla mračit, ale pak jsem se usmála.
   Měla jsem pocit, že naše zápolení začíná být stále nevraživější. No, měla bych dodat, že jsem k tomu párkrát taky přispěla. Už jsme zvládli postupně (i s četnými pády) úrovně POS (poslanec nebo taky poslední rozumný člověk), ÚV (člen ústředního výboru překřtěný na univerzálního vojáka), a dokonce i POL (politika pomlčka policajta).
   „A co je ta poslední kategorie?“ zajímal se L. Začínala jsem z něj mít radost. Vrhl se do dalších kol sice dravě, ale podle všeho už nás nedožene.
   „To bude asi génius. Úkolem je přece dostat se jako první za hranice země, pokud možno s co největším balíkem peněz.“
   Při pohledu na hnědovlasého mladíka ve mně trochu zatrnulo. Jistě, všechno je to o náhodě, a já rozhodně nechci vyhrát za každou cenu, ale Yagami se opravdu snažil hrát dost tvrdě. Ukořistil si neprůstřelnou vestu, vyhnul se pár Jobovo kartám, měl štěstí. Sice se pokusil pár svých karet prodat Ryuuzakimu, který ho tvrdošíjně odmítal, ale přesto z nás byl nejdál, jakkoli se (nutno říci, že dost okatě) pokoušel hru zpomalovat.
   „Lighte! Ještě jednou mi tu figurku vyhodíš na začátek a prokleju tě!“
   „To bych rád viděl, maličká!“ Zabodnul do mě ten svůj svůdný pohled. „Tak pojď zase nahoru.“
   „S radostí. Ryuuzaki, vyřiď ho za mě,“ navrhla jsem bezelstně.
   „Mám ho zabít?“ vyděsil se detektiv, který už se ve zločinecké mluvě začínal orientovat.
   „Ne, vyhoď mu toho jeho černýho paňáka, ať to nakonec nevyhraje.“
   „Tomu se říká zaujatost,“ provokoval hnědovlasý dál.
   „Dej pokoj, Raito, nebo…“ Polkla jsem.
   „Ale ale… kdopak ti to prozradil?“
   „Bavili jste se o tom s Ryuuzakim. Nechtěla jsem poslouchat,“ odbyla jsem ho. Se znepokojením jsem pozorovala to jeho nepatrné zablýsknutí v očích.
   „Jsi na řadě, pane policisto.“ Přistrčila jsem mu kostku a sledovala, jak hází.
   „Hm, škleb. Tak co to bude?“ uchechtl se. „Uklouzl jsi v GUMu na schodech a zlomil sis nohu! Zatancuj kozáčka nebo jdi do vězení. To je zajímavé.“
   Vzdychla jsem si. Byl to stejný případ, jako když měl L zpívat internacionálu. Poprosila jsem ho, aby něco zabroukal japonsky, protože jsem nic takového neznala. A i teď se dalo předpokládat, že Light Yagami nebude ovládat ruské tance.
   „Půjdeš do vězení?“
   „Ne, chci tancovat. Vymysli náhradní variantu. Nejlépe ve dvojici.“
   Spolkla jsem nadávku a přeměřila si ho pohledem. „Tak jo. Čaču. Ta je rychlá a svižná.“
   „A co spíš něco pomalého?“ navrhl s úsměvem. „Například rumba?“
   „A ty to umíš?“
   „Měl jsem tu možnost.“
   „No tak jo. Ryuuzaki, sleduj nás, ať nepodvádí.“
   Stoupli jsme si k sobě, uchopili se do tanečního držení a začali s prvními kroky. Musela jsem uznat, že mu to jde, jen se přitom nemusel tak blbě tvářit. Držela jsem si od něj odstup, nalepit se na něj jako propocený triko jsem nechtěla. Jenže právě to se stalo, když si mě přitáhl blíž.
   „Co blbneš?“ Rychle jsem se mu vytrhla. „Úkol nesplněn, jdeš do vězení! Tohle jsme si nedomluvili!“
   V tu chvíli se ozval L. „Sedmkrát ve vězení a vždycky se z něj dostaneš na další pokus nebo jinou lstí. To nepřímo ukazuje na to, že jsi Kira.“
   Light strašně zaklel a sedl si. „Jsi na řadě, Ryuuzaki.“
   Další hod byl dvojitá šestka. „Si nemáte vůbec co vyčítat, jdeš do basy taky.“
   Zabručel, tenhle tón se mu nelíbil.

   Po ostré hádce, která mezi oběma propukla, jsme se přinutili hru konečně dohrát. Elovi vykradli vilu, Yagamiho zbili jeho vlastní voliči, já nepoznala manželku prvního tajemníka a musela jsem do Vietnamu a Ryuuzakimu jsme se pochechtávali, protože tančil charleston a musel do blázince. Nakonec hru vyhrál Light, který celou dobu svíral ruku v pěst a neustále cedil mezi zuby, že nám všem ukáže. Pro Ela to byl další důvod k podezření.
   „A mám už toho dost. Hele, řekni mi, co bylo cílem týhle hry?“
   „Vyhrát,“ vydechla jsem bez přemýšlení.
   „No prosím! Pochopil jsem prostě pravidla dřív než on a teď mě tu bude obviňovat. Už toho mám plný zuby, abys věděl, Ryuuzaki.“
   V tu chvíli se ve dveřích zjevila Johnnyho blonďatá hlava. „Hráli jste Soudruha?“
   „Jo,“ zabručela jsem. „Ale kdybych věděla, že se mi tu budou chtít od samý lásky sežrat, nehrála bych to s nima.“
   „Tak jim dej příště Člověče, napij se a zpij je do němoty.“
   „Pitomej nápad, bráško, jdi vymyslet lepší,“ zavrčela jsem a vystrkala ho do obývacího pokoje. „A vy dva jste jak malý děti. Jedinej důkaz je ten, že tady Light je prasák.“
   „Ale Kira…,“ začal L, ale byl velmi rychle přerušen.
   „Nezajímá mě, kdo je Kira. Jdu si zchladit hlavu, protože jste se vážně předvedli v nejlepším světle, oba dva!“ vyštěkla jsem a přibouchla za sebou dveře od koupelny. Tohle už mi vážně dodalo. Ať se tam klidně přiškrtí, když je to baví. Nejsou stejně nic jiného než zastydlí puberťáci.



(Tak už se nezlobte, soudruzi :-D)


   Kapitoly: 1 2 3 4 5 6