3.kapitola - Máme svá práva

vloženo: 27.06.2010   
počet zobrazení:   

   Ztuhla jsem, vždyť touhle jeho poznámkou se mohlo všechno zkazit. „Pojď se mnou. Potřebuju si s tebou promluvit (a tam, kde se obvykle říká v soukromí, si doplňte: v koupelně).“ Pokrčil rameny a šel. Vrhla jsem po těch dvou pohled, který jasně naznačoval, že si nepřejeme být rušeni. Zavřela jsem dveře a sedla na záchod.
   „Tak povídej,“ vybídl mě.
   „Ještě moment!“ Zvedla jsem se a praštila pěstí do dveří, ozvalo se vyjeknutí a pak takové ty zvuky, jako když se někdo plazí po podlaze. „Poslední varování! Nešmírujte! Nedělám si srandu!“

   Konečně jsem mohla říct, že jsme osaměli. „Jak se sem dostali?“
   „Prolítli mi počítačem, tentokrát jsem v tom nevinně,“ zabručela jsem. „Dělám, jako že je neznám.“
   „To je rozumný. Ti před nima aspoň nebyli devianti.“
   „Ale vždyť my jsme taky,“ zastala jsem se jich. „Teď se mě trochu bojí, tak musíme zavést nějaká pravidla, než přijdeš na to, jak je dostat domů.“
   „Nebojíš se jich?“ zeptal se a zkoumavě se na mě zadíval.
   „No… jenom drobet. Ale víc Ela než Lighta.“
   Pokýval hlavou. „Chápu. Máš zkušenosti.“
   „Ale je to podobnost čistě náhodná!“ ohradila jsem se okamžitě. „Ale docela mě štve, že sem vlezli teďka, když mám před přijímačkami. Hlavně naši o tom nesmí nic vědět. Znáš mamku, byla by šílená, o tátovi nemluvě.“
   „Jo, jasně. A už ví, kde budou spát?“
   „Heh, no, to musíme vyřešit teď,“ uchechtla jsem se nervózně. Samotné mi z toho nebylo moc volno u srdce.
   „A… zápisník mají?“
   Dobrá otázka, řekla jsem si v duchu. „Nevím. Ale věřím tomu, že je popis mý osobnosti vystrašil natolik, aby tu nic nezkoušeli.“
   Johnny se zašklebil. „Tak fajn, jdem za nima.“

   Light s Elem se drželi u sebe, a ačkoli na sebe vrhali nevraživé pohledy, byli oba zaražení a mlčeli. „Tak, tohle je můj bráška Johnny,“ začala jsem. „Přijde na to, jak vás dopravit domů, protože peníze na letenky do Japonska fakt nemáme.“
   „A… jemu můžeme věřit?“ zeptal se Ryuuzaki pochybovačně a váhavě k němu natáhl ruku.
   Nám oběma,“ řekla jsem místo něj a stiskla mu ji. Zíral na mě jako na zjevení. „Hlavně klid. Teď jsme na stejné lodi.“
   Johnny se zakřenil. „No, uvažujem nad tím, kde budete vy dva spát. A protože tu není další možnost pohodlného ležení, tak by se sestra musela uvolit vzít jednoho z vás k sobě do postele, protože oba byste se tam nevešli.“
   „Wolfe!“ vykřikla jsem šokovaně. „Ani neuvažuj nad tím, že bys je šoupnul ke mně!“
   „Ty prostě bereš všechno vážně!“ usadil mě a zamyslel se. „A co ten prostor za závěsem?“
   „Ten je plnej haraburdí, a kdybysme chtěli něco přesunout, máma by si toho všimla.“ Sasan tam sice vydržel tehdá docela dlouho, jenže to taky maminka nebyla tak posedlá uklízením. „A… mohla by je otrávit.“
   „Čím?“ zamrkal Johnny.
   „Pamatuješ na poslední setkání? Na Savo?“
   „No jo, ale s těmi předtím sis poradila sama,“ pokrčil rameny.
   „Jo, ale zařekla jsem se, že už to v životě dělat nebudu.“
   „Ale bavilo tě to,“ zaryl si bratr.
   Naši hosté viditelně nevěděli, co si myslet. Dívali se na sebe s němou otázkou.
   „O čem se tu vy dva vlastně bavíte?“ vyhrkl Yagami, kterému už to mlčení a nerozhodnost začínaly jít na nervy.
   „Do toho se nepleťte!“ křikli jsme na ně oba a já, očima stále sledujíc bratříčka provokatéra dodala: „Ale máš pravdu. Ano, proklela jsem ji a vůbec toho nelituju. Jenže teď šlo o něco jinýho a…“

   Začali jsme se hádat. Johhnyho sarkastické špičkování mě nakonec vyprovokovalo. On se smál, já na něho vrčela a mladíkům rychle došlo, co bude následovat. Pustí se do sebe.
   L skočil mezi nás, aby nás od sebe odtrhl, kdyby to byla potřeba. Páni! Rock Lee má konkurenci, blesklo mi hlavou. Light mi chytil obě paže a tlačil je dozadu.
   „Pusť mě!“ zasyčela jsem, pořád ještě rozpálená.
   Kdo by Johnnyho neznal, řekl by o něm, že je flegmouš, protože je tak strašně v klidu, ale ve skutečnosti jsme oba cholerici se sklony rozmlátit všechno kolem sebe, jako se to zpívá v tý písničce od Kabátů. Úplně klidně mě sledoval a čekal, kdy se vyprostím a půjdu mu jednu vrazit. Věděl moc dobře, že ho nepřeperu.
   Jenže pak udělal Light něco, co nikdy dělat neměl. Přitáhl si mě k sobě, aby se nemusel natahovat, a naklonil se k mému uchu. „Neměla bys tak vyvádět. Musíme dořešit jisté záležitosti.“
   Zalapala jsem po dechu, bylo tak… zvláštní cítit to teplé mužské tělo, co mě tlačilo do zad. „Prosím,“ zaštkala jsem, byl tou náhlou změnou tak překvapen, že mě pustil. Vběhla jsem do koupelny a cestou s obrovskou chutí nakopla dveře. Potřebovala jsem si opláchnout obličej a začít myslet zas normálně.

   „Co jí tak vzalo?“ nechápal Yagami, který začínal litovat, že mě nechal jít pryč.
   „To je dobrý. Je poslední dobou hodně přecitlivělá,“ dal mu bratr odpověď.
   „Možná je těhotná. Trochu jsem se o to zajímal,“ prohlásil černovlasý s ledovým klidem, ale Johnnyho přepadl záchvat smíchu.
   „Ona? Tě… těhotná? Tak to je hodně dobrej vtip!“ křenil se a hýkal, není divu, že mě to přilákalo. „Ne… je to jen… frustrace,“ dostal ze sebe blonďák.
   „O čem je řeč?“ zeptala jsem se věcně.
   „Ryuuzaki si myslí, že jsi těhotná,“ uchechtl se znovu.
   Vytřeštila jsem na něho oči a pak si přísně přeměřila krčícího se Ela. „Bezva! Tak to nejspíš náš skvělý detektiv bude taky vědět s kým!“ Pak jsem se bleskurychle obrátila k Lightovi. „A ty… Ještě jednou na mě šáhneš a nakopnu tě tam, kde to bolí!“ varovala jsem ho, ale z mé strany to bylo docela obyčejné obranné gesto.
   „Dobře, nemáme zas tolik času,“ vložil se do toho Johnny. „Tak kam je dáme?“
   Zamyslela jsem se nad tím. „Nedoporučovala bych balkón. Sice už je léto a noci nejsou chladný, ale táta tam teď chodí každou chvíli.“
   „A co vana?“ navrhl bratr bezelstně.
   „Cože? Máme svý práva!“ ohradil se Yagami a Johnny se na něj přezíravě podíval. „Máš právo nevypovídat, nebo to použiju proti tobě.“
   „On je policista?“ ožil L.
   „Ne, student střední školy. Učí se programovat.“ Viděla jsem, jak jeho nadšení opadlo. Light seděl s rukama složenýma na prsou a vrčel.
   „Tam taky ne!“ namítla jsem. „Těžko by si jich táta nevšim.“
   „To se tak bojíte vlastních rodičů?“ ušklíbl se hnědovlasý.
   „No, jen se směj. Táta strávil přes čtyři roky v kriminále, dělal dozorce a pochytil tam pár jejich ošklivých triků. Teď si představ situaci, kdy zjistí, že v jeho domě bydlí dva kluci zhruba ve věku jeho dcery, který opačný pohlaví není lhostejný. A pokud jsi pořád ještě na pochybách, pak bych ti připomněla otcův dávný slib, že bude střílet na každýho kluka, kterej se kolem mě bude motat,“ řekla jsem s naprosto vážnou tváří a pak trochu uvolněněji dodala: „Pravda je ale ta, že pod oknem se mi neukázal jedinej kluk a unášet mě uprostřed noci taky zatím nikdo nechtěl, a tím neříkám, že bych se tomu bránila.“
   Všichni jsme se zachechtali, než padla ta osudná věta: „No, takže zbývá jedině garáž.“

   Pokojíček pro auto rozhodně útulností neoplýval, ale když bylo v noci teď tak hezky, parkovali naši zásadně mimo garáž, a na to jsme spolíhali. Pánové se na ten apartmán zrovna radostně netvářili, když jsem jim ho šla ukázat. L si vyhlídl jednu z širších polic a do toho poloregálu se k mému naprostému zděšení nasoukal. Kdyby na nás teď přišla sociálka, určitě mě obviní z týrání mládeže.
   Light jenom pokrčil rameny. „On podobný šílenosti dělá běžně,“ prohlásil, zatímco si hledal svůj kout. Donesla jsem jim deky a vzdychla si. Všichni čtyři jsme toho měli už dneska dost.