6.kapitola - Top secret

vloženo: 18.09.2010   
počet zobrazení:   

   Opláchla jsem si obličej, procedila mezi zuby pár šťavnatých nadávek a s těžkým srdcem se vrátila zpátky. Jak jsem správně předpokládala, oba trucovali a Johnny je v tom nechal. Vlezla jsem si na bratrovu postel, vzala mu knížku z poličky a předstírala soustředěnou četbu. Ale mohlo mě napadnout, že L bude dotírat. Během pěti minut už u mě seděl a dožadoval se pozornosti.
   „A ty chceš co?“ opáčila jsem přezíravě.
   „Musím ti sdělit něco důležitého.“
   „Týká se to té naší hry?“
   „V podstatě ano,“ připustil.
   „Tak to nechci slyšet.“
   Rychle jsem se obrátila na bok. Není snadný tajit něco, co už všichni okolo vás dávno vědí a vy to za žádnou cenu nesmíte pustit ven.
   „Měla bys to vědět,“ naléhal černovlasý a já se v duchu rozmýšlela, co dostatečně tvrdého po něm hodit. Nakonec jsem odhodila knížku a přetáhla si přes hlavu peřinu.
   „Nechci nic slyšet, copak to musím opakovat pořád dokola?“
   Ale staré přísloví praví, že s blbcem se nedohodneš. A tenhle blbec je navíc ještě geniální. Vystrčila jsem ven hlavu.
   „Hele, říkal jsi, že jsi soukromý očko, ne? Tak mi prosim tě neříkej nic tajnýho, nebo po mně nakonec ještě půjde FBI, CIA a kdoví, kdo další je do toho ještě zapletenej!“ Pokusila jsem se o poslední vlnu odporu.
   „O těch informacích vím jen já a úzký kruh mých spolupracovníků,“ dušoval se Ryuuzaki.
   „No bezva! Tak to bys klidně ten záhadnej Kira moh bejt ty, když do toho není zapletená policie a řídíte si to sami, ne?“
   Z druhého rohu pokoje jsme zaslechli Lightův pobavený smích. „Vidíš, není hloupá, Ele,“ zaryl si a černovlasý ho za to ani neokřikl.
   „To mám brát jako kompliment?“ odsekla jsem a založila ruce na prsou. „No tak jo, poslouchám. Kdo je ten Kira?“
   Detektiv se okamžitě rozpovídal. Vysvětloval, jaké úsilí už vynaložil, jak hrozně je ten zločinec nebezpečný a já se musela hodně přemáhat, abych se donutila hrát překvapenou a nevzbudila podezření, že vím víc, než jsem ochotná přiznat.
   Prudce jsem vstala. „Hlavně se mi nesnaž namluvit, že támhleten kluk…“ Ukázala jsem na Lighta, který rezignovaně pokrčil rameny. „…že tenhle kluk je masovej vrah. Kdybych si to jen na okamžik připustila, musela bych vás oba okamžitě vyhodit na ulici!“
   „Proč?“ vyzvídal L a culil se.
   „Copak to neni jasný? Jenom psychopat by si nechal doma dobrovolně časovanou bombu s poškozeným spínačem. A žádný námitky, nebo si ještě budu myslet, že mě snad považuješ za…“ Zarazila jsem se, hlasitě polkla, přestala se tvářit jako sopka těsně před výbuchem a vzdychla si. „Hele, nevěřím tomu, že by byl schopnej někoho zabít. Moji tvář vidí každej den, kudlu do zad mi ještě nebod, Johnnymu taky ne, a jestli zabíjí jinak, měl k tomu už dost příležitostí, nemyslíš? A navíc jsi prozradil, že ti s tím případem pomáhá, takže od tebe neni vůbec pěkný, když se to snažíš hodit na něj.“ Zdálo se mi to, nebo se El vážně aspoň trochu zastyděl? Trochu jsem ubrala. „Jediný, z čeho ho můžu vinit, je to, že mě zkouší balit.“
   „Nehledej, co jsem nenaznačil,“ uchechtl se obviněný. „Jen jsem si chtěl zatančit.“
   „Vážně? Já měla dojem, že si mě taháš blíž, aby sis šáhnul,“ zašvitořila jsem drze a přestala si ho všímat. Udělal kyselý obličej a pak prohlásil, že odmítá nadále spát s Ryuuzakim v jedné místnosti.
   „Hele, ale to bude problém,“ namítla jsem. „Tady tě neschováme, ve městě žádnej nocleh neseženeš a peníze na hotel nemáš. Vteřinku…“ Nakoukla jsem do vedlejšího pokoje. „Jak to vypadá na půdě?“
   Johnny zvedl hlavu od počítače. „Jsou tam prasklý schody.“
   „Chápu, musel by si dávat majzla.“
   Vlezla jsem zpátky a přetlumočila Lightovi nabídku náhradního přístřeší. „Sem s tím!“ prohlásil odhodlaně. „A budu tam tak dlouho, dokud tenhle nepřijde k rozumu!“
   „Fajn, do tý doby snad vymyslíme, co s váma.“

   Musela jsem ven, moje hlava si musela dát aspoň na chvíli voraz. Ti dva šílenci z mangy mě už vážně přiváděli k šílenství. Potřebovala jsem mít v hlavě nějakej záložák, kdyby došlo k problémům. A že jich mohlo nastat hned několik! Kupříkladu by mohli zjistit pravdu o svém původu, což by klidně spustilo řetězovou reakci, a nechtěla jsem domýšlet, co by se mohlo stát, kdyby nějakým nedopatřením objevili nějaké to doujinshi, shonen-ai nebo yaoi. Myslím, že bych byla první, kdo by to schytal. Navíc… potřebovala jsem nějaké vodítko, abych mohla určit, ve které části děje se příběh narušil.
   Sedla jsem si na lavičku v altánu, zavřela oči a snažila se nevnímat kolem sebe nic jiného než vítr. Proč jen mi to nebylo přáno?

   Trhla jsem sebou, když mi někdo přejel po ruce. „Chtěl jsem vidět, kde je ta půda,“ prohlásil Light bezelstně.
   „Hned tady nad garáží. Ale fakt bacha na ty schody. Nevim, jak bysme tě dopravili do nemocnice a přitom se nemuseli uchylovat k vysvětlení, že seš zloděj.“
   „Já už bych si nějakou výmluvu našel,“ uchechtl se, zatímco jsem ho vedla nahoru a přitom opatrně našlapovala.
   Když jsme byli na místě, museli jsme se oba chvíli rozhlížet. „Sem si můžeš natáhnout deku,“ ukázala jsem mu, kývl hlavou. „Ale žádná baterka, až sem večer půjdeš. Okno se tu zatemnit nedá, je to jenom… výklenek.“ Znělo to omluvně, a částečně to tak i být mělo.
   „Neměj starost, poradím si.“
   „Jo, já vím,“ hlesla jsem. „Mám tě tady nechať, ať si to tu můžeš… třeba přeměřit?“
   „Ne, opři se o něco. Potřebuju od tebe vědět pár věcí.“
   Pokrčila jsem rameny. Svědomí na mě houklo, že už jsem stoprocentně zase něco podělala a já v duchu přikyvovala. Copak ode mě Kira chce?

   Otočila jsem se k němu tedy čelem a čekala. „Jak jsi mě to dnes oslovila?“ začal a zkoumavě a trochu provokativně se na mě zadíval.
   „Raito,“ přiznala jsem popravdě. „A tys mi odkejval, že jste o tom s Ryuuzakim mluvili.“
   „Ano, lhal jsem, protože by začal větřit. Před cizími si dává pozor na to, co říká. Tak kdes to vzala?“ vyštěkl vztekle.
   Tak pozor, chlapče, v mym domě si na mě vyskakovat nebudeš! „Je mi jasný, že Light není japonský jméno, spíš se to hodí jako přezdívka. Myslíš, že se nezajímám o původ asijských jmen?“
   „Takže… jen shoda náhod?“ V jeho hlase zazněl zklamaný podtón. Třeba mi chtěl říct něco důležitého.
   „Jo, jen náhoda. Já vás neznám, to už jsme si snad ujasnili. Ale doufám, že se ti tu bude přespávat dobře, protože mám neblahý tušení, že L je ještě paličatější než ty.“

   Rozhodla jsem se je odříznout od všeho, co by jim mohlo poskytnout informace o zápisnících, shinigami a všeho kolem toho. Televize byla neškodná, DVDčka taky, noviny, bulvár, knihy, zarazila jsem jim jen počítač a brácha mi dal slib, že na to dohlédne. Uvědomoval si, jaký neblahý následky by to mohlo mít. Svůj malý notebook jsem si chránila jako právě narozené dítě. Jen na pět minut, víc to nebylo, jsem ho nechala nehlídanej a málem jsem upustila sklenici s džusem, když jsem viděla, jak brunet v bílé košili zírá na obrazovku monitoru jako uhranutý. Že by našel… stažený obrázky k povídkám? Nebo vlez rovnou na net?
   Light ke mně vzhlédl. „Kdo je to?“
   Nechápala jsem, tvářil se tak… nejistě, možná dokonce i trochu vyplašeně. „Ukaž!“ prohlásila jsem rázně a v duchu se připravovala na nejhorší. Pak mi ale poklesla čelist. On mi zírá… na bejvalýho kluka! Vytrhla jsem mu notebook z ruky. „Chvíli tu nejsem a vy už zase děláte dusno! Tyhle fotky jsou tajný, jasný? Do mýho soukromí vám dvěma totiž vůbec nic není!“
   Letmo jsem na tu fotku pohlédla, než jsem soubor nekompromisně zavřela. Light měl proč se bát. Ti dva si byli tak podobný, až z toho mrazilo.