Vzhůru do Unie!

   Šárka Nováková je hrozně hodná, milá dívka, jenže po událostech, které prožila v nedávné historii, už není tak otevřená a některých národů se vyloženě bojí. Svůj ostych chce překonat účastí na plese Beillschmidtů, jenomže netuší, že je to důmyslná past. Dokáže v sobě dívka nakonec pohřbít minulost, aby dokázala žít přítomností?

   Miroslav Novák se jako správný voják a odbojář už dávno ze všeho oklepal. Teď má méně starostí, protože záležitosti národa za něj vyřizuje sestra Šárka, takže si může užívat bouřlivý vztah s pistolnicí Mary Jonesovou. A když se nakonec dozví o tom, co nachystaly ostatní národy, je už pozdě litovat.

   1. kapitola - Rozhodnutí

   Zdálo se, že konečně zavládne mír a klid. Hnědovláska se za ty roky naučila tolerovat ostatní národy, jinak by mezi nimi dlouho nevydržela. Jenže stále tu byl jeden problém. Zážitky z války ji nepřestávaly pronásledovat. Zavrtěla hlavou. Už dávno má zpátky svoji samostatnost a Evropa Českou republiku uznala jako plnohodnotného člena společnosti. Navíc se teď její představitelce, Šárce Novákové, dařilo skutečně výborně, ekonomicky i na poli mezinárodních vztahů. Už by měla konečně zapomenout!

   Mladá žena si sedla k pracovnímu stolu. Kéž by to všechno bylo tak jednoduché! Národy měly věčnou paměť, a pokud se jich něco skutečně dotklo, dokázaly nenávidět celé věky. Vzdychla a vzala do ruky nejnovější zahraniční statistiky, situace se dobře vyvíjela pro Německo. Proč jen měla pořád ten podvědomý strach, že ji opět převálcuje? Jistěže to byl nesmysl! Místo bratra teď na všechna jednání jezdila ona, a s Beillschmidtovými už podepisovala několik obchodních smluv. Ludwig se vždy choval profesionálně, ani nepatrným pohybem jí nedal najevo hněv nebo aroganci. Tak proč se pořád tolik bojí?

   Během mytí nádobí a přípravy večeře se přece jen trochu uvolnila a našla v hlavě lepší myšlenky. Dnes se měl domů vrátit její bratr Miroslav, byl na návštěvě ve Státech, našel si tam slečnu. Moc mu to přála. Ona se nechtěla vázat, alespoň si to namlouvala. Jistěže chtěla někomu darovat srdce, a už několikrát se jí v přítomnosti jisté osoby rozbušilo jako splašené, ale… ne, bude sama, tak jí to připadalo nejlepší.

   Pustila televizi, dávali právě nějaký dokument. Jako by se najednou celý svět spiknul proti ní a toužil jí neustále ukazovat, co ji tak tížilo, každou volnou minutu, kdy se nemusela soustředit na práci. Na obrazovce právě hovořili o psychologovi, který dělal experiment se studenty. Z poloviny udělal vězně, z té druhé dozorce. Všude kamery, nuzné podmínky, ale možnost kdykoli test ukončit. Dívala se na to a byla zhnusená.
   „To opravdu ti lidé tak rychle zapomněli na vlastní důstojnost? Proč se ani nepokusí bránit? To se tak snadno smířili s domnělou vinou?“
   Šárka vztekle vypnula televizor. Všechno to na ni najednou padlo. Vždyť ona se vzmohla jen na špehování v domě Německa, zatímco kolem ní lidé umírali. Nedokázala těm dvěma čelit přímo, musela se schovávat, zapírat vlastní existenci.
   „Beillschmidt by mě donutil, abych před ním padla na kolena,“ vzdychla si.
   Ne, to přece není omluva. Jen umravňovala svůj lid, zatímco Mirek se snažil rozvrátit Říši zevnitř. Jenom si namlouvá, že by dokázala vzdorovat. Vždyť ji děsí už jen pouhá představa, že by měla strávit noc v domě Ludwiga a Gilberta.

   Šla zkontrolovat troubu, pečeně už byla, stačilo se pustit do zeleniny a nakrájet ji. Pousmála se, mělo to být překvapení. Mirek přijede unavený z Ameriky a bude na něj čekat plzeňské pivo a chutné jídlo, prostě ráj. Spokojeně se usmála, v slušivé zástěře připravovala prostírání. Vzápětí si uvědomila, že slyší zvonit telefon. Doběhla ke sluchátku a zvedla ho.
   „Mirku! Tak už se chystáš domů?“
   Její bratr zněl trochu zvláštně. „No, víš… nakonec nedorazim. Alfréd mě pozval na pijatyku, chceme oslavovat. Nezlobíš se moc?“
   Byla v šoku. Jak jen jí to mohl udělat? Přinutila se k odpovědi. „Hlavně si to tam užij.“
   Rozloučila se a zavěsila, následně se rozplakala. Tolik se snažila, těch hodin práce, než zářil celý dům, aby její drahý sourozenec přijel do čistého a aby nějak zaplašila ty vtíravé myšlenky. Vztekle bouchla pěstí do zdi. Zas to bude večer plný samoty.

   V honosném příbytku rodiny Beillschmidtů probíhala vášnivá debata. Situace byla kritická a musela se řešit, to cítili všichni zde přítomní pánové.
   „Panstvo, naše ženy nám začínají přerůstat přes hlavu. Jsou přesvědčené, že zvládnou to, co my, že se nám vyrovnají. Navrhuju radikální akci!“
   Ludwig jako bývalý vojenský velitel měl jasno v tom, že nehodlá zůstat pod pantoflem. S Antoniovou sestrou Carmen žil sice teprve pár měsíců, ale byla to dívka skutečně dost temperamentní a rázná.
   „Od té doby, co se spustila s tím blonďatým svůdcem, je jak utržená ze řetězu!“ rozčiloval se Arthur Kirkland, jehož sestra začala chodit s perverzním Francouzem, který ji dle bratrových slov neuvěřitelně kazil.
   Další hlasy se přidávaly. Manželky, sestry, přítelkyně, ty všechny se vzpíraly tvrdé ruce vůdců národů, byly drzé a vyzývavé. Tomu už se musela učinit přítrž!
   „Ona mě utlačujé! Je na mě zlá!“ Ivan Braginski, hrozba celého světa (a že důvodů, proč se bát, nebylo málo), se klepal a hrozilo, že mu lahev s vodkou vypadne z ruky.
   „Tak tebe ohrožuje Čína, jo?“ chechtal se Anglie a poškleboval se. Všichni věděli, že po skončení války se Wang Yao rozhodla vzít život do svých rukou, ale nikdo upřímně nechápal, proč si vybrala zrovna Ivana.
   Vedle Ludwiga a jeho bratra Gilberta postával představitel Turecka, Sadik Adnan. I on by rád přispěl svou troškou do mlýna. „Vůbec si neváží našich tradic! Moje sestra se chová jak americká poběhlice!“ Praštil rukou do stolu.
   „No dovol! Na tom není nic špatnýho!“ zabručel Alfréd, kterého se ta poznámka osobně dotkla.
   „Dobře, přestaňte se hádat!“ utnul to Romano. „Obvykle nesouhlasim s tím, co říkají bramboráci…“
   „Tohle označení si ve svém domě vyprošuju,“ zavrčel Ludwig.
   „Ale tenhle nápad je dobrej. Dáme našim ženskym zabrat, aby si pamatovaly, že si nemají zahrávat!“ dodal Jižní Itálie a roztáhl úsměv od ucha k uchu.
   Německo si zjednal pořádek a pak si vzdychl. „Jestli do toho skutečně jdete, pak mějte na paměti, že to musíme dotáhnout do konce. Žádné ústupky, žádné slitování! Kdo se na to necítí, může hned odjet.“ Podíval se po přítomných. „Takže plán je následující. Dostanete sem ty dívky. Jak, to je čistě na vás, ale myslím, že konání fiktivního plesu bude dostačující motivace. A až odbije půlnoc, dostanou naše návštěvnice speciální drink a pak je převezeme. Je to utajené místo, bývalý vojenský tábor, přesně prostředí, které potřebujeme. Pánové, spoléhám na to, že neselžete.“
   Vydechl si. Ten plán měl promyšlený do posledního detailu, nemohl se zbortit.

   Hnědovláska usnula v křesle nad knihou. O tom, co se dělo v hlavních budovách Prahy během druhé světové války, bratrovi nic neřekla. Když bylo po všem, jen ji objal a na nic se neptal. Že by jí tak moc věřil?
   S trhnutím se probudila. Už je čas přestat utíkat! Musí něco udělat, nejlépe hned! Ruka se jí malinko třásla, když vytáčela číslo do domu Beillschmidtových.
   Ludwig zněl tentokrát odměřeně, malinko se zachvěla. „Copak potřebuješ?“
   „Nevadilo by vám moc, kdybych u vás zůstala pár dní jako host? Potřebovala bych chvíli relaxovat v jiném prostředí,“ řekla opatrně, aby to nevypadalo, že na něj naléhá.
   Německo mlčel, jak si promýšlel odpověď. „Nerad to říkám, ale voláš nevhod. Bude se tu konat slavnost, maškarní ples, takže by sis moc klidu neužila.“
   Tón jeho hlasu se změnil na starostlivý. Skousla si ret. Když teď couvne, už se neodhodlá. „Je ten večírek pro zvané?“
   „Ne, přijít může každý.“
   „Bude mi ctí se tam ukázat,“ vydechla a sdělila mu dobu příjezdu. Ujistil ji, že dostane doprovod, než zavěsil. Úlevně si vydechla. Jen ať se bratr chvíli stará, ona si jede užívat života!

   Seděla ve vlaku, krajina za oknem mizela stále rychleji. V duchu znovu projížděla pomyslný seznam, aby se ujistila, že na nic nezapomněla. Schovat jídlo do ledničky, napsat vzkaz pro bratra, zalít květiny, zamknout dům a uschovat si u sebe klíč… Ano, vypadá to, že nezapomněla na nic. Zavřela oči, ruku položenou na kufru.
   Když konečně vlak zastavil a ona dotáhla těžké zavazadlo až do nádražní haly, kdosi jí zakryl oči, a než ho mohla praštit, odstoupil. Jen zalapala po dechu. Prusku se zablýsklo v očích, pak se uklonil a nabídl jí ruku. „Jsem tvůj průvodce, tak se nech vést…“