Vzhůru do Unie!

   4. kapitola - Návrat domů

   Mladík v maskáčích se zastavil na zahradě. Znervózňovalo ho to podezřelé ticho. Znejistěl, když našel dům zamčený. Rozmrzele začal hledat v kapse klíče. „Třeba jenom někam šla,“ mumlal si pro sebe a přehraboval se v peněžence i mimo ni. „Zatraceně, kam jsem je zas dal?“ bručel a začínal se obávat, že je ztratil, a v tom případě se do domu nedostane a zase bude muset rozbíjet okno a vloupávat se do pokoje, jako když se mu to stalo posledně.

   K jeho velké úlevě je nakonec našel. Schoval si je do nenápadné kapsičky u košile. Plácl do čela, přece vážně není takový idiot. Zakroutil hlavou nad svou vlastní nevšímavostí a otevřel si dveře. Dům byl prázdný, tichý a strašidelný. Opatrně se rozhlížel. Kam jen mohla jeho sestra zmizet? Všude cítil dotyk její ruky, sídlo zářilo čistotou, všechno našel upravené a netknuté, postele ustlané, odpadky vysypané. Podivil se tomu. „Šárko?“ Zavolal, ale nikdo se mu neozval. „No kam ta ženská bláznivá mohla jít?“
   Už začínal šílet. Proběhl celý dům, až konečně objevil vzkaz na kuchyňském stole. S obavami po něm sáhl. Bráško, jela jsem za Beillschmidtovými, strávím u nich pár dní. Jídlo je schované, pivo máš v ledničce. Doufám, že se ti ve Státech líbilo. Nezapomeň zalít květiny. Tvá milující sestřička.
   Pousmál se, ale pak vytřeštil oči. Za Německem? Vždyť se tomu celé ty roky naprosto okatě vyhýbala, její odpor k té rodině byl zjevný. Mávl nad tím rukou. Kdyby ji unesli teroristé, nevycídí dům, ani kdyby jim to Šárka nakázala a držela jim přitom pistoli u hlavy. Té představě se začal chechtat, pak si povzdychl a šel se podívat do mrazicího boxu, otevřel si ledničku, vzal z ní pivo a po tváři se mu rozlil blažený výraz. „Tak na tvé zdraví, sestřičko!“

   Šárka váhavě vzala za kliku. Za chvíli by ji stejně další hosté vtlačili dovnitř. Už na chodbě zaslechla hudbu a pousmála se. Roderich má prostě hudební talent, a to mu nikdo nemůže upírat! Zastavila se v jednom rohu a rozhlížela se po sále. Bylo tu tolik roztodivných masek, národy si daly skutečně záležet. Náhle si připadala tak nicotná a její vlastní kostým se jí zdál jako dělaný od amatéra. Místnost se proměnila v setkání krásných dam, maskovaných zloduchů a odvážných hrdinů.
   Zahihňala se, když k ní došel mstitel v černém. „Co je?“ Anglie se podivil. Poznal ji hned, ale… čemu se proboha směje?
   „Utáhni si ten pásek pořádně, Arthure, padají ti kalhoty.“ Ukázala mu a dusila smích. Zrudl, stáhl poslušně řemínek a rychle se vzdálil. „Hihi, ale jako Zorrovi mu to vážně sluší.“

   Hledala očima další zajímavé masky. Všimla si dívky v námořnickém, krásné cikánky, několika pirátů, z nichž jeden byl Feliciano, divoké Amazonky a dalších neméně zajímavých převleků.
   Zamířila za mužem oblečeným jako dobyvatel beze zbraně. Nebyl to nikdo jiný než Antonio. Uklonil se před ní a nabídl jí tanec, s díky přijala. „Kterápak půvabná mladá dáma zvolila něco tak odvážného?“ zeptal se nevinně.
   Zahihňala se, opravdu ji lidé nepoznávali. „Šárka,“ vypískla. „Zato tebe jsem poznala hned.“
   „Cože? Tak ty jsi Česko?“ Tvář se mu roztáhla pobaveným úsměvem. „I ty hříšnice jedna, tímhle na sebe strhneš pozornost.“ Začal se na ni šklebit. Pokrčila rameny, tohle nebezpečí si uvědomovala. Pak ale zaslechla vysoký jekot a prudce se otočila. „To nic, to jen Ludwig prohání moji sestru.“
   Uchechtla se. „A klape jim to spolu?“
   Na chvíli se zamyslel. Německo vypadal jako drsný pirát, ale Španělsko věděl, že to udělal hlavně proto, aby zakryl rozbitou hlavu. Musel ale uznat, že ten šátek s lebkami a černá páska přes oko mu vážně sluší a Severní Itálie mu zdárně sekunduje.
   „No, řekl bych, že ano. Zatím si mi nikdo z nich nestěžoval.“ Ta drobná lež ho do pekla nedovede.
   Hnědovláska se pousmála a pak trochu znejistěla. „Vůbec se tu nevyznám. Je tu taková strašná spousta lidí a některé vidím poprvé,“ postěžovala si.
   Antonio ji cvrnkl do nosu. „Tak já ti trochu osvěžím paměť, ano?“ Nadšeně přikývla. „Vidíš támhle tu dívku, co je převlečená za zbojníka? Jestlipak uhádneš, kdo to je?“ Přívětivě se usmíval. Přiznala, že neví. „To je Belgie.“
   „Cože? Vážně Isabella?“
   Uchechtl se. „Ani po těch letech se nezměnila. A její náladový bratr už zase obhlíží bar.“ Ukázal jí směr. „A ta dívka v šatičkách je Gilbertova sestra, Františka.“
   Podívala se tím směrem a musela se usmát. Děvče se tvářilo tak otráveně, že se to nedalo přehlédnout. Trochu se uvolnila a přestala vnímat, co má na sobě. „Jsem tu ohrožený druh,“ ušklíbla se. „Tak mě chraňte, conquistadore.“

   Antonio se jí hodně vyptával, ale nepřišlo jí to divné. Nemohla tušit, že pánové měli za úkol zjistit o dívkách co nejvíc informací, které se daly využít. Kroužili po sále, snažila si všímat ostatních tančících párů i bavících se hloučků.
   Námořnice Molly zuřivě gestikulovala a dloubala prstem do lapky v šedozeleném. Nějaký mladík v uniformě praštil do dalšího, protože mu už to vyzvídání lezlo krkem, a když se mu v oříškově hnědých očích zablýsklo, Šárka překvapeně vydechla. „Wang?“
   Ohlédla se po Číně znovu. Té dívce se velice dlouho dařilo tajit její ženství, a v tomhle kostýmu by nikdo nezapochyboval o tom, že je muž, hrdý bojovník.
   Dvě dívky, Amazonka a gejša, se neustále držely u sebe. Seychelly se hlasitě smála a seznamovala druhé děvče s ostatními a ukazovala na ně. Taiwan v kimonu vypadala opravdu velice půvabně.
   Klaudie, sestra Polska, o sobě nadšeně vykládala a Francis byl výborný posluchač. Island vzal do ruky kytaru a dělal Roderichovi hudební doprovod.

   Maskovaní vojáci, kterým už za pár hodin začne jejich náročná mise, se poctivě drželi svých cílů. Před chvílí další část z nich obdržela lístečky se jmény, dvě dívky na dva chlapce. Cain, mladý Ukrajina, spustil konečně oči ze sestry a šťouchl do Dimitrije, bratra Natashi čili Běloruska. „Fakt nechápu, proč mi dali hlídat zrovna tuhle. Je pěkně jedovatá.“ Zadíval se na dívku v černých šatičkách s mašličkami v culíčkách, které jí bratr zapletl.
   „A která že to je?“ chechtal se jeho společník.
   „Prusko,“ ušklíbl se. „Je to pěknej divoch, takže s tímhle škvrnětem nehodlám jednat v rukavičkách.“
   „Hele, víš, co řek Braginski, že to nemáme přehnat,“ šťouchl do něj Dimitrij a pochechtával se.
   „Pche, sleduj.“ Šikovně se přitočil k šedovlasé dívce a chytnul ji v pase.
   Ohnala se po klukovi v masce a zlostně zasyčela. „Tyhle blbý vtipy si zkoušej na jiný!“ štěkla. Ušklíbl se, rozvázal jí pár mašliček a zmizel jí z očí. Pořádně zaklela, zatímco si upravovala šaty do původní podoby.

   Ludwig do sebe obrátil pivo a setřel pot z čela. Měl na očích celou tu povedenou trojici. Felicianovu drzou sestru Lukrécii, Francisovu divokou Valérii a Feliksovu elánem nabitou Klaudii. Ušklíbl se. Polsko ho v tom nechal. Nebylo to nic jiného než chladnokrevná vypočítavost. Zabloudil pohledem ke Švýcarsku a jeho nevychované sestřičce Ingrid, která byla poprvé ve společnosti. S uspokojením sledoval Vlada, Rumunsko, který se převlékl za kata, stejně jako temperamentního Portugala Andrého coby pohádkového prince. Další zbojník, Elizabetin bratr Viktor, se právě prosmýkl kolem něj, aniž by se omluvil. Kdykoli se podíval na Rodericha, zacukaly mu koutky. Tenhle kostým mu určitě Maďarsko neschválila.

   Vysoký pohledný zmrzlinář zlostně blýskal nazlátlýma očima a tvrdě odrážel dvě dívky, které ho neustále rozčilovaly. „Žádnou zmrzlinu vám nedám, vanilkovou ani jinou! Nechte mě na pokoji, zatracené potvory!“
   Lukrécie šťouchla do Francisovy sestry Valérie a zahihňala se, pak udělala kyselý obličej a znovu se rozesmála. Muž si povzdychl, přitom se mu znovu zlostně blýsklo v očích. Jen počkej, holčičko, ono ti už za chvíli sklapne. V duchu se čertil, pak znovu zaostřil na dívku celou zahalenou v látkách. Vážně vypadala jako muslimka. Stočil pohled do strany, hnědovláska v černém korzetu na něho zvědavě zírala. Ten mladý zmrzlinář… kdo to asi je?
   Vybídl ji, aby přišla blíž. „Copak byste chtěla, neznámá slečno?“
   Zahihňala se, úsměv jí oplatil. „Nic, jenom se tak… seznamuju,“ odvětila plaše a natáhla k němu ruku. „Šárka.“
   „Sadik,“ představil se a pustil se s ní do hovoru. Pomyslela si, že je to opravdu milý a vtipný společník. Nakonec mu pochválila kostým a vydala se na opačnou stranu sálu.

   Povšimla si mladíka, který vypadal, jako by zrovna vypadl z filmu o amerických pouličních ganzích minulého století. Hnědá čapka, vytahaná košile, držel se za kšandy.
   „No není tohle Romano? Vypadáš hrozně roztomile.“ Začala se smát, to mu dodalo.
   „Ještě jednou mi někdo řekne, že sem roztomilej, a dám mu pěstí,“ zavrčel, prohlédl si ji a hvízdl. „Hehe, si koleduješ. A jsou tu dva chlápci, co z tebe nespouštěj oči, až to musí bejt jasný každýmu, že by si dali říct.“
   Znejistěla. „Vážně? A kdo že jsou ti slídilové?“
   „Kirkland s Beillschmidtem.“ Ukázal rukou za sebe, Anglie se po ní skutečně podíval, v očích měl velice podivný lesk.
   „Arthur? To si nemyslím.“ Mávla rukou. „A Gilberta sem nepřivolávej, toho nechci ani vidět.“
   „A proč ne?“ uchechtl se Jižní Itálie. „Hele, já zas nechci vidět bráchu a stejně se mi tu furt motá pod nohama.“
   Hnědovláska potlačila zahihňání. „Prusko je strašnej mizera, nepotřebuju lepší důvod. A když už jsme u toho… vážně ti to sluší.“ Pak se rozesmála naplno, protože mladík s kšandami se začal strašně vztekat a svolal na ni hněv všech živých i mrtvých římských bohů.